Když jedete na křesťanskou víkendovku, často je na programu sledování nějakého filmu, o kterém se pak společně mluví. Je možné jet dokonce na filmové exercicie, kde se každý den sleduje jeden film a máte pak dost prostoru k přemýšlení o něm. Na rozlišení, u kterého filmu stojí zato se zastavit, a který je jen ztrátou času, se hodí mít nějakého odborníka, který se tématu věnuje na plný úvazek. Třeba o tom, jaké filmy uvidíte v televizi Noe, rozhoduje Lukáš Jirsa. Jak se k této práci a ke svým znalostem dostal?

Zdroj: Archiv Lukáše Jirsy

Když má v posledních letech nějaký film nálepku „křesťanský“ nebo „duchovní“, tak člověk rovnou čeká, že komentář k filmu jsi napsal ty. Jak se stalo, že ses stal odborníkem na tuto oblast? Vybral sis to sám, nebo tě k tomu život nějak bez ohledu na tvé plány navedl?

Mám to štěstí, že část svého pracovního života opravdu trávím sledováním filmů. Asi od sedmé třídy jsem chodil do kina dvakrát až třikrát týdně - zprvu na všechno. Na komerční brak i vysoké umění. Jeden den jsem šel na americký apokalyptický propadák Soudce Dredd (1995) se Sylvestrem Stallonem v hlavní roli, a další den na francouzské historické drama Šachová partie (1994), v němž populární komik Pierre Richard hrál nanejvýš vážnou roli pastora. Propastný rozdíl mezi těmito filmy si mohou zájemci jednoduše ověřit na ČSFD.

S přibližující se maturitou jsem pak na gymnáziu svým kamarádům často plakal na rameni, že bych nejraději ze všeho chtěl být filmovým kritikem, ale že takových je u nás jen několik, že kulturní redakce se v médiích ve velkém ruší a že to není moc realistický sen. No a jednoho krásného květnového odpoledne roku 2000 jsem jel metrem ze školy domů. Přemýšlel jsem o dnes již zcela zapomenutém filmu Human Traffic (1999), který tehdy právě běžel v kinech, a najednou na nástupišti vidím filmového publicistu Jana Folla (1951-2021). 

Přišel jsem k němu a povídám: „Dobrý den, co si prosím vás myslíte o filmu Human Traffic?“ On se na mne překvapeně podíval a odpověděl protiotázkou: „A proč se ptáte zrovna mě?“ Odvětil jsem, že se snad nepletu a že přece je filmovým publicistou. Jemu zjevně zalichotilo, že ho znám, nastoupili jsme spolu do metra a když jsme o dvě stanice dál na Florenci vystupovali, právě jsem zahájil, aniž bych to samozřejmě tušil, dráhu filmového publicisty. Honza Foll totiž zrovna mířil do kina Atlas na tiskovou projekci filmu Olivera Stonea Vítězové a poražení (1999), na níž mne hned vzal s sebou. Díky němu jsem se rychle dostal do filmově-publicistického prostředí. Honza se stal  mým „filmovým kmotrem“ a já jsem se pak po letech jemu stal kmotrem křestním.

To je ovšem krásný příběh. Takže jsi se po maturitě vydal studovat filmovou vědu na  FF UK?

Ale kdepak. Po maturitě jsem začal studovat na Ústavu románských studií FF UK francouzský jazyk a literaturu a následně jsem si k tomu přibral kulturologii. Zkoušel jsem se dostat i na filmovou vědu, jak se ten obor snad tenkrát ještě jmenoval, ale v interním přijímacím řízení jsem neuspěl. Slovutný profesor Cieslar tenkrát vzal jen Kateřinu Svatoňovou, mě odmítl. A zatímco Kateřina Svatoňová je dnes docentkou a Katedru filmových studií již několik let úspěšně vede, já jsem s akademickou sférou styky ukončil po napsání doktorské práce na kulturologii. V ní jsem se věnoval zkoumání možnosti využívat film jako nástroj poznávání světa. A tomu se vlastně věnuji dodnes: jakým způsobem nás ten který snímek přivádí k promýšlení naší konkrétní situace ve světě? Jak se mě dotýká daný příběh, vybraná postava, čím mě oslovilo třeba jen určité gesto nebo jeden jediný záběr filmu? Vše má v umění svůj význam, a tak já jako divák mohu být zasažen a proměněn třeba i jen nenápadným rysem filmového díla. A právě ta proměna, ono zasažení diváka, o němž režisér sám nemá mnohdy ani tušení, to je to, co ve filmu hledám a co se následně snažím ukázat ostatním divákům. Ve filmu nehledám nějaké přímé odkazy na křesťanství, nijak zvlášť mne nezajímají zfilmované životopisy světců. Může to znít zvláštně, ale příběh pro mne vlastně vůbec není rozhodující. Rozhodující je jeho ztvárnění, režijní uchopení. Až to vtiskuje filmu osobitý rukopis, až tím mohu být já jako divák osloven. 

A proto se vždy ošívám, když někdo mluví o „křesťanském“ nebo „duchovním“ filmu. Jak sama říkáš ve své úvodní otázce, jedná se o nálepky, které jsou ale pro velkou většinu lidí zavádějící. Ani označení „spiritualita“, které ve spojení s filmem používáme s našimi kolegy, není úplně to pravé ořechové, protože i toto slovo může leckoho odradit nebo zmást. 

Zkusím to stručně a snad výstižně: nevěnuji se křesťanskému ani duchovnímu filmu. Věnuji se filmům, které bychom do jednoho mohli označit za umělecké. Proč? Protože takové filmy člověku nedají jen dvě hodiny zábavy, ale také ho vnitřně rozhýbou - na pár minut, na pár dní, měsíců či let, někdy i na celý život. Diváka přinutí podívat se na sebe, na společnost či na svět (Boha nevyjímaje) s údivem, s překvapením, s touhou něco změnit. 

V jistém smyslu neexistuje křesťanský nebo duchovní film. Existuje pouze křesťanský, duchovní nebo spirituální pohled na film. 

Zmínil jsi své působení v televizi Noe. Jak dlouho tam působíš a jaká cesta tě tam dovedla? Pracoval jsi i někde jinde?

V televizi Noe pracuji už čtrnáct let. I tam jsem se dostal díky filmům. V roce 2010 jsem totiž už byl angažován v ekumenických porotách, které na filmových festivalech oceňují díla, jejichž hodnoty jsou v souladu s hodnotami Evangelia. Televizi Noe jsem tenkrát vnímal spíš jen okrajově, nicméně mi přišlo důležité, aby se i tam objevila zpráva o existenci ekumenické poroty na MFF Karlovy Vary. Pozval jsem tehdy na festival ředitele televize Noe Leoše Ryšku, aby o činnosti ekumenické poroty natočil reportáž. Protože on byl na karlovarském festivalu poprvé, stal jsem se mu jakýmsi průvodcem po tomto celkem specifickém prostředí. Představil jsem mu členy ekumenické poroty i uměleckou ředitelku festivalu Evu Zaoralovou, natočili jsme potřebné rozhovory, zašli jsme do kina. A pak taky na oběd, kde mi otec Leoš nabídl možnost působit v pražské redakci Noe. 

Pamatuji si, že jsem se ho tenkrát ptal, zda mne, vzhledem ke skutečnosti, že televize Noe žije pouze z darů svých diváků, bude moci zaměstnat alespoň na rok… No a po čtrnácti letech musím říct, že ani televize Noe ani já rozhodně ještě nemíříme na smetiště dějin. Naopak. Televize Noe nedávno rozjela svůj druhý kanál nazvaný Noe+ a mě práce ani nápadů rozhodně neubývá.

A zda jsem pracoval někde jinde? Na stálý pracovní poměr ne, ale vedle vedoucího pražské redakce televize Noe jsem toho dělal a stále dělám docela dost. Píšu o filmu, s kolegou Ondřejem Sabolem máme webové stránky Film a spiritualita (www.filmaspiritualita.cz), již třináct let každý měsíc promítám film v Městské knihovně v Praze, kde kromě úvodu máme vždy i debatu o filmu (cyklus se jmenuje - světe div se - Film a spiritualita). Jsem redaktorem revue Universum, což je čtvrtletník České křesťanské akademie atd.

Co přesně je náplní tvé práce v televizi Noe?

Mám štěstí, že moje práce je hodně různorodá. Podílím se třeba na výběru událostí, o nichž budeme natáčet reportáže do našeho zpravodajství, jsem dramaturgem některých pořadů a v neposlední řadě také pro televizi Noe nakupuji dokumentární i hrané filmy.

Kromě práce v televizi učíš i na Vyšší odborné škole publicistiky. Jak ses dostal k této práci?

Prvopočátek spolupráce sahá k mému vysokoškolskému studiu, v rámci nějž jsem chodil i na seminář o duchovním filmu (už zase ta nálepka), který vedl Petr Uherka, dnes již dlouholetý ředitel Publicistiky. Po několika letech jsme se pak náhodou setkali na Febiofestu, dnes již bohužel neexistujícím pražském filmovém festivalu. Oba dva, aniž bychom se domluvili,  jsme šli na stejné dva filmy za sebou - jen pro zajímavost:  byla to kanadská satira Doba temna (2007) a americké drama Útěk do divočiny (2007) herce a režiséra Seana Penna. Na následném kafi pak slovo dalo slovo a na Publicistice jsem začal učit předmět věnovaný filmu, který učím dodnes. Jmenuje se Projekce a dialogy, což přesně vystihuje jeho podstatu: se studenty se díváme na filmy a pak si o nich povídáme. Mluvíme o tom, co nás oslovilo a proč a jakými uměleckými prostředky bylo právě takového efektu na diváka dosaženo.

Jak dnešní mladí vnímají filmy? Vnímáš rozdíl mezi generacemi, které začínaly s mluveným slovem a četbou a k filmům se dostaly až později, a lidmi, kteří sledují pohyblivé obrázky takřka od narození? Chápou různé generace stejný film odlišně? 

Moje zkušenost je za ty roky, kdy mluvím s diváky o filmu, zcela jasná a vlastně potěšující. Nezáleží na tom, zda je vám dvacet, padesát nebo sedmdesát, zda jste student čehokoli, lékař, vědec jakéhokoli zaměření, učitel na základní, střední či vysoké škole, zdravotní sestra, mašinfíra nebo třeba pošťák, teolog nebo ajťák. Ti všichni patří mezi pravidelné návštěvníky mých filmových večerů a všichni jsou na tom stejně. Ať jsem v kině nebo ve škole, opakovaně se mi potvrzuje, že schopnost vnímat film v jeho bohatosti (pokud v sobě onu bohatost ten který film má), není určena věkem ani vzděláním, ale mírou otevřenosti diváka vůči světu a také mírou prosté ochoty přemýšlet o podnětech, které nám film dává. 

Před několika lety tě napadlo obě svá působiště, televizi Noe a Vyšší odbornou školu publicistiky, propojit. Co sis od vzniku Akademie televize Noe sliboval?

Projekt Akademie televize Noe vznikl z potřeby rozšířit činnost pražského studia televize Noe. A protože Publicistika je školou církevní, spolupráce se přímo nabízela. 

Publicistika vychovává mladé pracovníky v médiích, kde je kromě vzdělání a konkrétní odbornosti velkou devizou také praxe. A právě tu my můžeme vybraným studentům ve velké šíři  a především hned od prvního dne jejich studia nabídnout. Za svoji práce dostávají studenti finanční odměnu, která z velké části řeší otázku, z čeho zaplatit školné, které na Publicistice činí 32 000 Kč za rok. Akademie televize Noe má od počátku i svůj sociální rozměr. Díky ní mohou do světa médií vkročit třeba i ti, pro něž by jinak výše školného mohla být zásadní překážkou studia.

Projekt Akademie televize Noe trvá již pět let a zpětná vazba od studentů je výrazně pozitivní, za což jsem moc rád. I v nadcházejícím akademickém roce se těšíme na naše nové kolegy - a máme ještě jedno či dvě místa volná. Takže pokud by měl někdo chuť zkusit poznat svět médií s pomocí televize Noe, ať se určitě ozve, je nejvyšší čas. Přestože se 2. kolo přijímaček koná právě v těchto dnech, možnost spolupráce je stále otevřená. Konkrétní informace lze najít na www.vosp.cz/noe, nebo se s případnými dotazy mohou zájemci obrátit přímo na mě ([email protected], [email protected] ). 

Budeme společně doufat, že za pár let se tu objeví rozhovor s mladou novinářkou nebo novinářem, který počátek své kariéry popíše slovy „To jsem jednou v létě četl rozhovor v Magazínu Signály…“ :-) 

Léto se přehouplo do druhé poloviny, ale ještě pořád nějaké večery na chalupách s přáteli zbývají. Kdyby pršelo a chtěli bychom si pustit nějaký film, který bys nám právě teď doporučil?

Doporučil bych především vyrazit do kina. Zážitek v temném kinosále totiž nic nenahradí a dobré filmy je zapotřebí podpořit především právě tam. Pokud tedy jen trochu můžete, vyražte. Ze současné nabídky bych doporučil dva filmy. (1) Dramatický spektákl o vynálezci atomové bomby Oppenheimer, tříhodinovou podívanou spojující atraktivní divácký hit s uměleckým portrétem duše člověka, jenž stál u zrodu největší hrozby v dějinách lidstva. Určitě také stojí za pozornost (2) nezávislejší americký snímek Minulé životy, prvotina americké režisérky s jihokorejskými kořeny Celine Song. Její křehký film vypráví o spisovatelce Noře, která stejně jako autorka scénáře a režisérka v jedné osobě opustila se svými rodiči Jižní Koreu ještě v dětském věku. V Americe dospěla, vdala se a vede spokojený život, ovšem když ji po letech opět kontaktuje její dětská láska z Koreje, čeká jí nevšední a nezapomenutelné setkání. A stejně jako ono setkání po letech je těhotné možnou radikální změnou v životech filmových protagonistů, i divácké setkání s tímto citlivým a maximálně emočně laděným snímkem může zanechat hluboké stopy na duši. Na duši těch, kteří se budou společně se spisovatelkou Norou, jejím manželem Arthurem i její dětskou láskou Hae-Sungem smát, plakat i nejistě očekávat, co přinesou příští hodiny a dny do jejich vztahově rozbouřených životů.

A pokud byste film Minulé životy nestihli vidět v srpnu, můžete na něj zajít třeba do Městské knihovny v Praze, kde jej budu promítat v rámci cyklu Film a spiritualita ve středu 20. září od 19:00.