Já vím, jak to Pán Bůh myslel, zatímco ty jsi vedle jak ta jedle

„Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘“ řekne Ježíš, a pak sám mluví v tajemstvích a hádankách, dopředu smířený s tím, že mnozí nepochopí, co jim chce říct. Oč snazší bychom to dneska měli, kdyby si tehdy před dvěma tisíci lety se svými žáky sedl, vzal šest set třináct starozákonních pravidel a řekl „Teď vám řeknu, která po mém příchodu ještě platí, která už ne a která máte chápat symbolicky, a pro jistotu i jak symbolicky je máte chápat, ať se o to pak za dva tisíce let nemusíte dohadovat.“ Jenže on nic takového neřekl, jen konstatoval, že někteří lidé jeho slova nepochopí. A měl pravdu. My ho samozřejmě chápeme dobře, ale četli jste, jak Ježíšova slova vykládá támhleten? Je vedle jak ta jedle, přesně jak to Pán Ježíš říkal!

Ježíš k lidem často mluvil v podobenstvích. Většinou nám tak usnadňuje pochopení a zapamatování toho, co chce říct. Všichni víme, co to znamená nevidět trám ve svém oku, ale třísku v oku druhého ano. Moc dobře poznáme, kdy můžeme tohle podobenství vítězně vytáhnout a dovléct kolegu k zrcadlu: „Koukej, moji třístičku vidíš, ale co tahle kláda v tvém oku?! Koukej si zamést před vlastním prahem, vyřeš si své problémy, a až pak komentuj ty moje!“ Někdy je Ježíš prostě poklad, jak hezky se nás zastává a dává nám do ruky klacek na ostatní. Teda, ehm… Myslel to tak, že ano? No naopak to myslet nemohl, vždyť já se tak snažím, zatímco ti okolo mají jen plnou pusu řečí, navíc úplně blbejch…

I podobenství o rozsévači je celkem přehledné. Někdo lidem říká Boží slovo, jako když rozsévač rozhazuje semena. Sice se snaží strefit na připravené zorané pole, ale v tom množství samozřejmě některá semena padnou i jinam. Lidé, kteří řečené slyší, buď vůbec nejsou připraveni, tak jako zdupané okraje cest. Zřejmě si ani nevšimnou, že něco důležitého slyšeli. Jiní jsou dychtiví slyšet a uvádět slyšené do svého života, ale nemají výdrž, chvíli jsou nadšení a za rok za dva si ani nevzpomenou, že se někdy snažili podle Božího slova žít. Další by moc rádi brali slovo Boží vážně, ale žijí v prostředí, které je nepodpoří a naopak je strhne zpátky. A někdo má štěstí, že je obklopen spolupracujícími lidmi a sám je v životní situaci, která je pro přijetí Božího slova vhodná. Nic ho nestrhává k nedobrému životu, nic ho nenutí k rychlému sebevyčerpávajícímu vzepětí. Může v klidu poslouchat, slyšené přijímat a svůj život podle toho měnit k užitku svému i ostatních.

To je celkem jasné. Jenže: co se tím chce říct? Když Ježíš mluví třeba o Samařanovi, s trochou nevole připustíme, že asi chce říct, že jednak nemáme od druhých něco očekávat jen proto, že patří k určité skupině lidí, jednak že máme být připraveni reagovat na výzvy, i když nám pokazí skvěle naplánované bohulibé aktivity. Podobným vyprávěním nám Ježíš dává pomůcku k rozhodování v našich životech. Díky znalosti příběhu se příště můžeme zachovat lépe. To dává smysl. K čemu ale je příběh o lidech, kterým situace neumožňuje přijmout Boží slovo? Znamená to, že někdo nemá šanci? Je to omluva pro některé lidi, že prostě nemají možnost podle Božího slova žít? Je to uklidnění pro nás, že když k někomu mluvíme a on nereaguje podle našeho očekávání, že to nemusí být naše chyba (o rozsévání nepoužitelných, starých nebo lidskou péčí zničených semen se tady nemluví), ale „prostě to tak je“, počítá se s tím, že někdo nedokáže naše slova přijmout? A Ježíš rovnou říká, že někomu je dáno porozumět a někomu ne. Dokonce i mnozí z těch, kteří se budou snažit, nedostanou šanci slovo přijmout.

Nezní nám to fér. Proč nemáme všichni stejné podmínky? K čemu to Bohu je, někomu porozumění dát a jinému ne? Copak nehledá cestu ke každému z nás? Jak máme milovat sebe a bližního, když možná my a možná on patříme do skupiny těch, kterým „nebylo dáno“? Pak by bylo legitimní se na druhé, kteří s námi nesouzní, dívat svrchu. Pravda, snaží se, ale marně. Nejsou to rovnocenní partneři do diskuse.

Samozřejmě máme vždy po ruce všezakrývající ubrus jménem láska: Co neslouží lásce, je od zlého, takže… Takže buď se chovají zle oni (není v nich láska) nebo já (nedokážu se na ně dívat s láskou). Do háje, on měl ten Ježíš pravdu, že se budeme snažit jako diví, ale neporozumíme. Máme se tedy snažit najít si cestu ke všem přepjatým horlivcům a odmítajícím sucharům, nebo máme jen tak chodit a hlásat svou pravdu, a není naše věc, co to s lidmi udělá? Proč to, do prkýnka, Ježíš neřekl jasně? K čemu tyhle hádanky?

Tahat druhého k zrcadlu možná někdy smysl má, někdy ne. Dokazovat si správnost vlastních postojů a činů upozorňováním na chyby ostatních smysl spíš nedává. Naštěstí kromě nejednoznačných Ježíšových slov máme i ta jednoznačná. Kněz kráčející kolem zbitého, umírajícího člověka spěchal za důležitým a zbožným posláním. Za příklad je ale dáván ten muž, který se zastavil a nebál se, že se znečistí a bude ho to hodně stát. Za příklad je dáván ten, o kterém se celá zbožná společnost shodovala, že patří „k těm druhým“ a že naprosto nepochopil, co chce Hospodin říct. Jakmile tohle dělení dopustíme, vždycky nám někdo přijde jako ten, který nepochopil, a zároveň jsme i my pro někoho ti, kteří nepochopili. Strkání před zrcadlem a poměřování, kdo má v oku trám a kdo třísku, nepomůže. Pomůže na tuhle hru vůbec nepřistoupit. Posuzovat, kdo nepochopil, není naše věc. Naší starostí je nebýt plevel, který dusí zrno.

15. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 55, 10-11
Déšť působí, že země může rašit.

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Toto praví Hospodin:
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Žl 65 ( 64 ), 10abcd, 10e-11. 12-13. 14 Odp.: Lk 8, 8
Odp.. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek.

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí.
Odp.
Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo.
Odp.
Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí.
Odp.
Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 8, 18-23
Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud.
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

EVANGELIUM Mt 13, 1-23
Rozsévač vyšel rozsévat.

Slova svatého evangelia podle Matouše.
    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.
    Kdo má uši, slyš!"
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.'
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o ( Božím ) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. '
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný."