Křesťani jsou ti, kteří potřebují berličky. Nemají odvahu žít sami za sebe, tak si vymysleli pánaboha a doufají, že ten za ně všechno vyřeší, stačí se pomodlit. A když si život zvlášť zbabrají, utěšují se tím, že jim to bude vynahrazeno po smrti. To je jeden pohled. Druhý pohled, poslední dobou možná častější, jsou křesťané jako masochisti. Proč se chtějí řídit pravidly starými několik tisíc let, která odporují všemu současnému poznání? Proč chtějí dodržovat něco, co škodí zdraví tělesnému i duševnímu? Stejně půlku z toho dodržet sami nedokážou a pak z toho mají akorát výčitky svědomí a jsou zapšklí a nepřejí nikomu radost.

Zdroj: Flickr

Ano, náš Bůh není jednoduchý. Není to kruté despotické božstvo vyžadující krvavé oběti, naopak často mluví o své lásce a soucitu a pozornosti vůči těm nejslabším. Na druhou stranu se hlásí i k poměrně obsáhlému zákoníku a často připomíná, že jeho nedodržování bude stíhat tresty. Pokud jsme měli štěstí na milující přísné rodiče, máme alespoň nějaký trénink. Tedy za předpokladu, že s rodiči aktuálně dobře vycházíme a věříme jim, že to s námi myslí dobře. Jinak se v tom plácáme. Miluješ mě tak, že jsi kvůli mně umřel, ale když něco zvořu, tak se budu věčně smažit v pekle? Jak může tohle platit zároveň? Dodržet všechna ta pravidla naráz přece nejde, každý den je překročím sedmdesát sedmkrát, a to, přiznejme si, si většinu přestoupení ani nestíhám uvědomit. Pro velká nevidím malá a pro malá nevidím velká. Nejsnazší je řešit, jestli je hřích kopírovat si v práci soukromé věci. Když usoudím, že je, můžu se dost snadno polepšit a bude mě to stát pár desítek korun měsíčně; to jde unést. Jenže co s tím vším ostatním? Je horší žádostivě pomyslet, nebo být od rána do večera protivný? Jsem zodpovědný za šíření pravdy, nebo nesmím být pyšný a povyšovat se nad ostatní? Milovat někoho znamená ho brát takového, jaký je, nebo mu připomínat nároky, které jsou na něj kladeny?

Není to snadné, pochopit, co se po nás chce. A tak se někdo soustředí na lásku, pochopení pro druhého, toleranci a široce otevřenou náruč Boží i naši, a druhý zase na lásku, znalost pravidel, uznání nároků, které na nás smlouva s Hospodinem klade, a na zodpovědnost za sebe i společnost jako celek. Každý se odkazuje na tu část Boha, kterou zná, která mu je blízká. Pro obojí jde najít podklady v Písmu. Pro obojí jde najít zastánce v průběhu dějin.

A tak se musíme rozhodnout každý sám za sebe. Naše postoje ovlivňuje, čím jsme si v životě prošli, zda cítíme víc potřebu bezvýhradného přijetí, nebo jasně daných pravidel, zda se nám lépe dýchá ve svobodě a volnosti, nebo v pevných bezpečných zdech. Na naše rozhodování má vliv, s kým jsme se setkali, jestli jsme poznali smysluplnou tvář toho kterého přístupu, nebo její karikaturu, vytvořenou vnitřními boji daného člověka. Ovlivňuje nás, jaké priority máme, zda nám jde víc o naši současnost, nebo budoucnost, zda upřednostňujeme sebe a svou pohodu, nebo náš přínos pro ostatní. Ne každý, kdo má jasno, má za sebou poctivé rozvažování – a to musíme vzít v úvahu, když se s ním bavíme a snažíme se sami dobrat nějakého závěru.

Co je vlastně cílem dodržování Bohem daných pravidel, ptáme se. Strach, poslušnost? Jsou to pomůcky ke spokojenému životu lidí na zemi? Pak by, pokud zjistíme, že některá překážejí k dosažení štěstí všech zúčastněných, neměl být problém je trochu upravit. Jestli mají tato pravidla vést lidi k Bohu, nemohou činit lidi nešťastnými, ne? Vždyť to tak děláme mezi sebou. Třebas nám na něčem záleželo, ale kvůli klidu doma na to rezignujeme, smíříme se s tím, že to po druhém nemůžeme chtít. A naopak, když po nás něco chce člověk, kterého milujeme, není nám zatěžko udělat věci, které bychom sami od sebe nikdy nedělali. A nemusíme to ani nést nějak úkorně, protože jsme motivováni hezkým vztahem a tím krásným, co nám oběma může tento vztah poskytnout.

Mé jho netlačí a mé břemeno netíží, říká Ježíš. Můžeme to číst tak, že po nás chce jen to, co pro nás není obtížné, co nás nezdrtí. Úkoly, které nám dává, jsou lehké, příjemné k plnění. Pokud takové nejsou, pokud jsou náročné a za jejich plnění platíme vysokou cenu, nejsou to úkoly od Krista, je to jen nějaké nepochopení starých předpisů. Ježíšova slova ale mohou znamenat i to, že úkoly, které na sebe přijmeme jako úkoly od Krista, nás nezdrtí právě proto, že víme, kdo nám je dal. Nejsou snadné, ale jsou součástí vztahu mezi tím, kdo nás miluje a koho milujeme my. Netíží nikoli proto, že jsou snadné, ale protože spoluvytvářejí vztah, na kterém nám záleží.

Jen Bůh nám může dát odpověď na otázku, zda jsme poctiví, nebo jsme si jen našli cestu, po které se nám dobře jde – ať už je to cesta lehká, nebo cesta těžká, ale my si myslíme, že je ta správná. Nikdo to za nás nerozhodne a my to nemůžeme za nikoho rozhodnout. Můžeme si vybírat úkoly, které jsou pro nás snadné a jsou zdrojem aktuální radosti. Nebo můžeme pracovat na sobě a svém vztahu s Bohem, aby pro nás byly zdrojem radosti i ty úkoly, které by samy o sobě tlačily a tížily, ale jako součást vztahu jsou splnitelné. Možná po nás nikdo nechce, abychom šli trnitou cestou, ale my sami po sobě bychom měli chtít najít odpověď poctivě a toto hledání si neulehčovat. Nejde o soubor málo pochopitelných pravidel. Jde o vztah, o ten nejdůležitější vztah, který máme.

 

 

14. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Zach 9,9–10
Hle, tvůj král k tobě přichází, je pokorný.

Čtení z knihy proroka Zachariáše.
Toto praví Hospodin:
…Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská,
hle, tvůj král k tobě přichází,
je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu,
na oslátku, osličím mláděti. Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma,
zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj,
bude vládnout od moře k moři,
od řeky (Eufratu) až do končin země.“

Žl 145(144),1–2.8–9.10–11.13cd–14 Odp.: srv. 1
Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi. nebo: Aleluja.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 8,9.11–13
Jestliže s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
    Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho.
    A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.
    Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít.

EVANGELIUM Mt 11,25–30
Jsem tichý a pokorný srdcem.

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš se ujal slova a řekl:
    „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
    Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.
    Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“