Na úvod bych ráda řekla, že slovo chaos, které použila kolegyně v sobotním článku, dokonale vystihuje celý pobyt v Portu. Chaos přišel ve chvíli, kdy jsme s naší čtyřčlennou roadtrip výpravou vjely na Portugalské dálnice, jejichž systém se nám doposud nepodařilo rozklíčovat, ačkoli jsme si o tom přečetly, co se dalo. Zde nás také potkala první pokuta, neboť jsme vjely na dálnici, na kterou jsme zřejmě neměly právo vjet.

Zdroj: Člověk a Víra (clovekavira.cz), autor: Vojtěch Hlávka.

První noc v Portugalsku jsme ještě netrávily na ubytování, ale na nádherném místě, o němž uživatelé aplikace Park4night napsali, že také vypadá jako z Pána prstenů – čekala jsem něco podobného, jako bylo naše přespání ve švýcarském Gotthardském průsmyku. Potkala nás ale úplně jiná krajina jakoby z jiného světa, rostliny, které jsme v životě neviděly, obří šišky velikosti hlavy, krásné skály a větrné elektrárny v pozadí. Musím uznat, že z tohoto místa se mi vůbec nechtělo – opustit ten klid a mír a vydat se vstříc tisícům lidí.

Nakonec mě ale strhla atmosféra Porta. Dopoledne se nám povedlo ubytovat v Coronadu, městě vzdáleném od centra Porta asi třicet minut cesty vlakem, tedy asi hodinu přes ucpané silnice autem. Portugalští organizátoři nás uvítali s úsměvy a lehkou nervozitou. Bylo to pro ně něco nového a velkého, začátek akce pro statisíce lidí.

Chaos jsme zbystřily i tady. Nikdo nevěděl, kde jsou naše mhd kartičky, protože nikdo nepočítal s tím, že dojedeme autem. Musely jsme tedy pro naše kartičky jet na letiště a věci se začaly pomalu komplikovat.

V následujících hodinách přijíždělo do Porta více a více lidí, město se začalo pomalu, ale jistě hemžit vlajkami různých barev. Už první den jsme si všimly enormního počtu Francouzů, jejichž energie je neutuchající. Zpívají ve vlacích, autobusech, v ulicích, v obchodě, při čekání na vlak – všude.

Porto je město, ve kterém je hodně věcí k vidění. Shodli jsme se na tom, že trochu připomíná Prahu, akorát je přímo u Atlantského oceánu. V historické části Porta se nachází několik kostelů a katedrála s věží – my, účastníci SDM, jsme na všechna místa měli buďto vstup zdarma, nebo s 50% slevou, čehož jsme hojně využívaly.

Na výběr kromě památek byly i aktivity jako muzea, muzikály, kurz surfování atd. Na mě osobně zapůsobilo noční Porto plné světel, dobré nálady a dobrého jídla a pití. Vyzkoušeli jsme typické portugalské pokrmy. Okouzlila nás chuť portského vína, ochutnali jsme typický portugalský pokrm francesinha, který podle nás chutná jako hamburger zalitý segedínským gulášem. Chuťové pohárky se zatetetelily, když jsme si koupily pasteis, malé košíčky z listového těsta se žloutkovým krémem.

Vody Atlantiku jsou sice chladné, ale to nám nezabránilo strávit pár hezkých chvil u pláže a zaplavat si s pocitem, že někde tam v dáli ztroskotal Titanic a někde v jiné dáli už je Mexico. Pláže v Portu jsou hodně větrné, oceán vyplavuje velké množství řas a ve vodě je opravdu zima – ale je to nádhera. Ačkoli je u oceánu chladno, ve městě paří slunce, a nás tedy potkaly první spáleniny.

Na začátku jsme dostaly kupony na oběd v různých restauracích, nakonec se však ukázalo, že jsou platné jen v restauracích typu McDonalds nebo Burger King. Po dvou dnech tohoto luxusu nechce člověk burger už ani vidět.

První snaha o průzkum Porta proběhla taky lehce chaoticky. Měly jsme seznam míst a aktivit, co se dají v Portu dělat, měly jsme mapy, měly jsme seznam restaurací a vyfocenou mapu linek metra a šlo jen o to, všechno zkombinovat dohromady a vymyslet plán. Některým skupinám se dařilo víc než jiným, nakonec jsme si zvykly i my a už dokážeme v Portu dojet z bodu A do bodu B bez nervů a zmatku. Musím uznat, že metro mají Portugalci promyšlené a vyznačené hezky a přehledně.

Několik náhodných poznatků:

– Portugalci nemají v povinné výbavě domácnosti záchodová prkénka – objevují se jen zřídkakdy.

– Portugalcům nedělá problém zaparkovat na místech jako jsou třeba autobusová zastávka nebo odbočovací pruh v centru města.

– Národními písněmi Česka, jimiž se nám podařilo ve vlaku a na společné párty přebít hlasy Francouzů, jsou Jóžin z bážin, Okoř a Kozel.

– Chudáci místní.

– V Portugalsku je normální měnit místa a časy setkání z minuty na minutu, je třeba s tím počítat, když se sem vydáte na velkou akci.

Oceňuji snahu organizátorů všechny problémy vyřešit, ačkoli jim to moc nejde, ale opravdu se snaží a snaha se cení! Za každou cenu jsou na nás milí a vstřícní.

Specifickým rysem pro portugalskou architekturu jsou malované modrobílé kachličky, které ukazují zdobné geometrické tvary, nebo v kostelích i v katedrále vyobrazují různé biblické příběhy nebo události.

Ohledně zážitků s jinými národy… Všichni jsou tu komunikativní a rádi se seznamují. Zážitky máme například s lidmi s Gruzie, kteří se nám představili jako „People of Georgia, the true europian Georgia, not the American Georgia“ („Jsme lidi z Georgie, té pravé evropské, ne té americké Georgie.“). Takto jsme zjistili, že Gruzie se anglicky řekne Georgia, což nás původně hodně zmátlo.

V sobotu večer jsme zase na nádraží potkaly Italy a Libanonce a naučili se tradiční libanonský tanec.

Celý sobotní den probíhal hromadný program v Portu včetně dopolední mše, na kterou ze všech koutů Porta a okolí přicházeli lidé různých národností. Státní vlajky vlály jako pominuté. Cenu za největší počet vlajek vyhrávají Francouzi a cenu za nejvíc obrovskou vlajku získává Německo. Na festivalu, který následoval po mši, potom Portugalci předváděli národní tance v krojích a večer hrál DJ, čímž odstartoval velkou party. Po party organizátoři předvedli epickou třpytivou show na podiu plnou kostýmů, gymnastických prvků a lidí vznášejících se ve vzduchu. Na této show bylo pomocí scének předvedeno shrnutí všech světových setkání mládeže a jejich témat.

Autorkou textu je Pešu - Anna Pešlová. Neoznačené fotografie poskytla autorka.