Ondřej Bratinka: Gender aneb společenské rituály

Stala se mi tady v egyptské Káhiře, kde teď z profesních důvodů trávím hodně času, taková zajímavá věc. Nemohu říct, že bych předem nevěděl, že tzv. „genderové role“ jsou zde jiné, nebo že bych si myslel, že jde o vymyšlený pojem pro vymyšlené situace, ale přeci jenom je srážka s tím, co okolí od jednoho člověka očekává, nebo co člověk naopak dělat nesmí, užitečná zkušenost, u které bych se rád zastavil.

Chodím tady nakupovat do samoobsluhy jako každý jiný. Káhira je vnějškově poměrně kosmopolitní město a zvlášť v jejích dobře situovaných částech není potřeba se adaptovat na nějak výrazně jiné praktické činnosti, jako je třeba nakupování v obchodech. Věnuji tomu tématu jistě ještě nejeden cestopisný text, ale někdy jindy. Čistě pro dokreslení koloritu je potřeba zmínit, že většina hlavního personálu v běžných obchodech jsou muži. Ženy tu jsou zaměstnány také, ale jsou to hlavně muži, kdo manipuluje s penězi, kdo mluví se zákazníkem, dokonce i pomocný „taškový“ personál, tj. lidé, kteří po namarkování zabalí zákazníkovi jeho nákup do tašek, jsou muži. Obecně množství mužů, kteří různě posedávají a sledují hemžení na ulici nebo v pasážích obchodů, je velké a je to rovněž námět na celý jeden cestopisný text. Tady stačí dodat, že cokoli člověk na ulici nebo na veřejnosti dělá, je při tom obvykle někým viděn.

Tak tedy k hlavní zápletce tohoto triviálního příběhu: platím u kasy, nechám si balit nákup, když najednou vidím v prostoru za pokladnami ženu, jak zápasí se zipem na své tašce. Žena je, i na zdejší poměry, středně konzervativně oděná, tedy má dlouhé šaty přes kotníky a šátek zakrývající vlasy. Není úplně vhodné, aby takovou ženu na veřejnosti oslovil cizí muž, to vím ze všech příruček, i od svého parťáka, který se tady v arabském světě dobře vyzná. Žena má stále ještě vozík, v něm leží nahlas plačící asi roční dítě, které nakonec žena zvedá do levé ruky, aby se utišilo, a pravačkou dál marně zápasí se zipem.

Jsem poblíž, a tak tedy samozřejmě automaticky udělám to, co by zřejmě na mém místě udělal každý průměrný Středoevropan. Přistupuji blíže, nabízím pomoc. Pochovat dítě, to se nabídnout neodvažuji, protože vím, že vztah k dětem je tu, jak je to obvyklé i v evropských jižanských společnostech, velice ochranitelský, a cizinec by tu rychle mohl upadnout do podezření z nějakých postranních úmyslů.

Teď to hlavní. Situace, která by v běžném nákupním centru v Evropě nevyvolala žádnou pozornost, způsobuje mírné pozdvižení. Mužští pokladní (ženu zde ostatně zřídka vidíme veřejně manipulovat s penězi, kromě těch vlastních) a exkluzivně mužští plniči tašek se zastaví, zírají na mě, dva z nich na mě nechápavě začnou gestikulovat, okolí se také zastaví a zírá na mě, jak zápasím se zipem. Nikdo se nepřibližuje, nikdo nevolá ochranku, ale nepříjemná pozornost okolí tu je. Jediná skupina, která si nás paradoxně vůbec nevšímá, jsou ostatní ženy, příliš zaměstnané svými nákupy a svými dětmi kolem. Je potřeba říci, že jsme v Heliopoli, v jedné z dobře situovaných čtvrtí Káhiry, a nic mi tu doopravdy nehrozí. Jsem běloch ze západu, a tedy patřím ke skupině, která v této části světa přináší do státní kasy a všudypřítomné šedé ekonomiky významnou část příjmů, tedy i moje „imunita“ je zde dvojnásobná. Fyzické nebezpečí mi tu nehrozí. Přesto se ocitám v mírném stresu, tak typickém pro situace, kde člověk zjistí, že vystupuje z komfortní zóny nebo vytahuje ostatní lidi z té jejich. Buď z komfortní zóny vlastních pravidel, nebo z těch vnějších, z obecných norem, které jsou tak hluboce založené ve vyhloubených drahách vlastního nervového systému. Tady navíc nejde o vlastní naučené normy, které člověk porušuje, ale o cizí a neznámé, a to je mnohem více nejistá půda. A okolí to dává najevo. Není to nic vyloženě dramatického, ale fakt, že jsem ten zip nakonec utrhl (naštěstí tam byl ještě jeden z druhé strany), svědčí o tom, že jsem byl ve větší tenzi, než jsem si byl ochoten v danou chvíli přiznat. Tašku se nakonec podařilo zavřít, žena - která ovšem pomoc přijala s viditelným povděkem - mi arabsky poděkovala, já jsem zavrtěl hlavou a tím celá situace skončila.

Nebylo to ale vlastní vnitřní nepohodlí, proč mě daná situace dále na cestě do hotelu zaměstnávala, jako spíš viditelné nepohodlí okolí, které tento můj miniaturní kulturní imperialismus způsobil. Toto porušení místních genderových norem není asi žádný zločin, na který se volá policie, ale obvyklé to zjevně nebylo. Já jsem navíc vstoupil do privátní zóny, která je zde výhradně doménou vdaných žen. To je zóna nákupů a starosti o děti, kde si žena musí pomoci vždy a za všech okolností sama a kde cizí muž je maximálně od toho, aby odrazil nějaké hypotetické nebezpečí způsobené jinými muži zvenku. „A toto nebezpečí tu není, tak do čeho se tady sakra pleteš?“, čišelo tam v tom mrazivém, překlimatizovaném vzduchu ze všech stran.

Není mým cílem na těchto řádcích hodnotit egyptskou společnost, na to ji znám příliš málo a krátce, stejně jako její dějiny a všechny ty „strategie přežití“, které si všechny místní společnosti v drsných podmínkách severní Afriky pro sebe ve svých stereotypech vytvořily. Mohu se omezit jenom na konstatování, že moje normy - zděděné i autonomní - jsou jiné, a vycházejí z odlišné kulturní zkušenosti, kterou se naše civilizace stále nanovo a těžce v každé generaci učí a nikdy to není zcela samozřejmé. Že jediná skutečně závazná „role“ je konat, co jedinec v dané situaci konat musí, tedy poskytnout své dostupné zdroje, a svou komfortní zónu opustit tam, kde to i taková drobná situace pro dobro druhého vyžaduje. Obrat „v dané situaci“ nevolím náhodně. Každá situace je unikátní a má vlastní morální zápletku, a jenom schopnost sebereflexe určuje absolutně, kde člověk selhal a kde nekonal, co měl. Příště udělám to samé, i když vím, že bych dle nepsaného kodexu hostů v cizí zemi asi neměl. To je snadné v životě jednotlivce, který sám sebe podrobuje zpytování svědomí, anebo nějaké věci zkrátka dělá, protože by mu bylo trapné je nedělat před ostatními, kdyby to nebylo zrovna v Káhiře, ale v Obchodním centru Chodov. Stanovit to závazně pro ostatní je oříšek tvrdší, a v jiné a cizí kultuře zcela nemožné. Co pro mě absolutně není otázkou „genderu“, ale obecné solidarity, v jiném prostředí je naopak otázkou klíčovou a právě do téhle struktury člověk zvnějšku narazí.

Pokud tedy chápeme genderové normy jako přibližně akceptované možnosti mužů a žen, případně jak to, „co mají ideálně dělat“ v situacích, které společnost chápe jako obecně dobré, tedy zajišťování bezpečí, komfortu a spravedlivého zacházení s ostatními, není divu, že prošly za několik minulých staletí dramatickou proměnou. Když obvyklé situace, pro které byly stvořeny, už tak obvyklé nejsou, společnost je přestává akceptovat jako funkční, pokud v nich nezamrzne. Ve společnosti, kde bylo ještě nedávno smrtelně nebezpečné jen vystrčit nos z domu, budou jiné než v moderní společnosti, kde bezpečí lidí zajišťují profesionální složky k tomu určené a placené, a k tomu platí zákony a postihy z nich plynoucí. Nároky kladené na ženy v relativně zaostalém světě, kde ještě nedávno, podobně jako před pár staletími v Evropě, umíralo sedm dětí z deseti a počet přeživších dětí předurčoval možnosti přežití celé rodiny, budou zcela jiné, než v Evropě v roce 2023. Evropské stereotypy mají kořeny v dobách, kdy lidé častěji než o svém společenském postavení uvažovali o tom, jak přežijí příští zimu, a toto jisté jejich „vykořenění“ ze starých stereotypů jde v ruku v ruce s tím, že časy se mění, mění se sociální a ekonomické podmínky a taky možnosti lidí. Zvyky mají ovšem velkou setrvačnost. Zdá se dnes skoro nemožné nějak opravdu určit, které z nich jsou časné, a které jsou nadčasové. Tedy že obstojí ve všech podmínkách, kterým může nějaká společnost kdykoli čelit a kdy ji obvykle vlastní elementární návyky zachrání. Kritici stereotypů obvykle namítají, že situace, kterou jsem viděl v Káhiře v obchodním domě a přišla mi absurdní, je jenom jinou tváří jiných situací, které jsou absurdní u nás. Asi neexistuje žádný obecný „myšlenkový trik“, kterým to lze vyvrátit. Možná jenom poukazem na to, že od toho máme na západě racionální školu myšlení, která právě rozlišuje, a bez které by ani velké emancipační proudy minulosti neexistovaly, poněvadž by samy nic nerozlišily.

Na Ukrajině jsme svědky příkladů ze zcela extrémního pólu, na kterém se společnost může ocitnout. Stojí přímo před černou dírou vlastní existence, před absolutní nouzí, a pokud se chce zachránit, musí takové normy, a některé velmi tradičně, vymáhat za cenu nepředstavitelných obětí. Vyžaduje se samozřejmostí od mužů i žen upozadit veškeré svoje osobní potřeby, autonomii těla, včetně práva na vlastní tělesné sebeurčení, ukládá se jim povinnost nechat se i zabít nebo k smrti mučit, a ještě se u toho chovat hrdinsky. Po válce zřejmě tato společnost bude opovrhovat těmi, kdo se této „stereotypní“ povinnosti zřekli nebo se před ní ukryli do bezpečí, a bude stavět pomníky a mauzolea těm, kdo se rozhodli odřeknout sami sobě v zájmu ostatních nejvíc. Tady to není ani genderová role, ale univerzální povinnost všech nabídnout své osobní zdroje tam, kde to nikdo jiný neudělá a přitom to někdo udělat musí. Nelze apelovat pouze na mravní sílu a odvahu jednotlivců, aby pro tento společný cíl, tedy zachování vlastní státnosti a autonomie své široké obce - která si stanovila vlastní standardy svobody, přinášeli oběti nejvyšší - ale musí se autoritativně vyžadovat. A ačkoli v ukrajinské armádě bojuje nejvíce žen v historii, přímé bojové operace jsou nadále doménou spíše mužů. Zřejmě pořád platí, že pošleš-li do války všechny muže, a vrátí se někteří, tvůj kmen přežije, pošleš-li všechny ženy, tak ztratíš jednu bitvu a je po tvém kmeni veta. To může mít v moderní společnosti, disponující zázraky reprodukční medicíny, různá „ale“ a „kdyby“ a „co když“, leč stereotyp není silný proto, že ho nelze ničím umělým nahradit nebo napodobit, ale že se prosadí vždy, když moderní vymoženosti po ruce nejsou.

V mírové společnosti našich končin je takové určování nějaké „funkčnosti“ mnohem obtížnější. Zájmy v ní nejsou sjednoceny zřetelnou společnou potřebou, ale partikulární a subjektivní potřebou. Určovat nějaké opravdu závazné společné zájmy, bez přítomnosti „führerského“ autoritářského prvku, který obvykle tápe v tom, co je to „obecné dobro“, nebo si ho prostě ideologicky vymyslí, je v demokracii zhola nemožné. V současné době pociťují lidé už jenom existenci nějaké společenské diskuse jako nepřípustný nátlak, jako průhledný pokus o pašování vyčpělých nebo autoritářských standardů do svobodné společnosti, kde se každý zodpovídá především sám sobě a nikomu jinému. Určování právních vztahů, tedy těch regulačních mechanismů mezi právy a povinnostmi jednotlivců ve vztahu vůči sobě, ke společnosti a ke státu, je čím dál obtížnější, aniž by nějaká skupina získala pocit, že tahá za kratší konec. To je srozumitelné a pochopitelné, ale problém společného zájmu, „obecného dobra“, tohoto abstraktního „autoritáře“, za nás nevyřeší, protože demokratické hlasování znamená jenom to, že se dobrovolně podřizuji vůli hlasující většiny, aniž bych musel být přesvědčen, že to tak je správné a cosi podstatného se tím naplňuje. To ale neznamená, že ho nepotřebujeme. Připomeňme si jenom, jak zanedbáno bylo jedno partikulární dobro hloupou obrannou politikou států sdružených pod vlajkou Evropské unie a jak absurdně znělo volání po tomto potřebném dobru v uších mnoha „moudrých“ státníků ještě před pár lety, které nějaké válečnictví považovali za překonaný relikt minulosti. U stereotypů je jedno, zda jsou politické, společenské nebo individuální. Platí pro ně společný jmenovatel, že buď se společnost na jejich základě stane jako celek úspěšnou a obstojí, nebo ne, protože „nic není zadarmo“. A ne dnes, ale i zítra a za sto let. A nebudu z toho profitovat jen já, ale moje společenství a celý stát, a celé lidstvo.

Není důvod si myslet, že se dorozumění na této frontě bude nějak zlepšovat. Mezi státy se naposledy pod dojmem globálních katastrof podařilo takové sjednocení v evropských strukturách po 2. světové válce. Státy mají tendenci se chovat jako lidé, protože lidé je řídí, ale společnost doopravdy neřídí nikdo a proto je hledání toho skutečného společného zájmu tak složité, a obecný závazný étos, jak se v různých situacích chovat, řídne a podrobuje se kompromisům, bez hlubokého ptaní, co vlastně v budoucnosti přinesou. Panuje sice shoda na tom, že tyto odpovědi přinesou humanitní vědy, ale je potřeba se i ptát, jestli jim lidé budou věřit a jejich doporučení následovat stejně věrně, nebo přinejmenším závazně, jako kdysi náboženství, kterému už pro jeho „bafuňářský“ charakter, často reprezentovaný církvemi nebo jinými „elitami“, věří na západě výrazná menšina.

Kulturní kritik Kamil Fila napsal v rámci své kampaně na Instagramu, zaměřené k vydání jeho knihy „Velmi pozdní odpoledne“, že jedním z nedůležitějších směrů pro dnešní společnost je překonání a odstranění strukturálních bariér, které se nakumulovaly během dějin a zabraňují značné části společnosti – ženám – v přístupu ke stejně rovným podmínkám, jakým se těší muži. Tím, že pokoříme milník na cestě k mnohem vyrovnanější a spokojenější společnosti, posuneme se dále. Aniž bych se chtěl pouštět do polemiky tady na těchto řádcích, konstatujme, že to zní jako program. Tedy alespoň za předpokladu, že zrovna tento cíl je pro ženy tou skutečnou prioritou, nebo ho samy chápou jako svůj milník, stejně jako uznávají existenci nebo přinejmenším relevanci těchto bariér, což já pro účely tohoto textu nemám v úmyslu popírat, dokud si jeho knihu nepřečtu. A bez ohledu na to, zda je teze o tom, že jsou to patriarchální struktury, které dělají náš svět tak bědným místem, pravdivá, zaujalo mě toto: Fila uvádí, že takových žen je v USA 60 % (dle statistiky Pew Research). To je velká politická síla, i když budeme brát v úvahu, že v těchto počtech jsou i další názorové podmnožiny, stejně jako různá radikalita požadavků. Fila uvádí také, že tento program je dosažitelný demokratickým procesem a bude ho tak dosaženo.

Otázkou zůstává, zda nám podobný a ryze politický program poskytne jako společnosti na individuální i kolektivní úrovni, na úrovni našich osobních „rolí“, genderových i těch dalších, ať už je chápeme jakkoli, odpověď na otázku „Co mám konat, abych se za sebe nemusel stydět?“. Tedy například, jestli nejednat spíš mravně tam, kde mohu využít svoji nabytou svobodu spíše nemravně a tím zadělávat na další problém a „spirálu zla“. Takovou otázku neposkytuje mužům, ale ani ženám, nikdo jiný, než právě ty nepolitické „elity“, kterým naslouchají. Je z čeho vybírat, ale důvěru si musejí získat jednotlivé nabídky samy. Jinak nám hrozí rozpad do názorových a hodnotových diaspor, ve kterých už je smysl a existence společné kultury, a nakonec i státnosti, nesrozumitelný, protože budou dávat lepší smysl samy v sobě.

Autor textu Ondřej Bratinka v současnosti žije střídavě v Praze a Káhiře.