Dvacátého sedmého května se na Vyšehradě v Praze konal festival Na Výšinách pod vedením Jana Adamce a jeho přátel, spousty dobrovolníků a organizátorů. Téma bylo „Odpočinek“. Festival měl také doprovodný program, a to lanovou zábavu pro děti, tvořivý koutek či chill zónu. Letos poprvé se festivalu mohli účastnit i ti, kteří malují, píší, nebo kreslí a měli možnost účastnit se výstavy, která probíhala po celou dobu festivalu. Byly zde i semináře, které měly téma odpočinku. Letošního festivalu se jako účinkující zúčastnil známý písničkář Michal Horák, mladá kapela On Fire, Azimuth a zpěvačka ze Slovenska Janka Zubajová. My jsme měli možnost být festivalu součástí a přinášíme vám rozhovory s různými účinkujícími, ale i s návštěvníky.

Jan Adamec (ředitel festivalu)

Honza je jeden z nejmladších ředitelů festivalů, kterého jsem kdy potkala. Festival Na Výšinách začal organizovat už v pouhých devatenácti letech. Je součástí církve Přístav, která sídlí na Černém Mostě. Jsme rádi, že si na nás udělal čas i v tak busy dni a že nám odpověděl třeba na to, jak odpočívá, jakou hudbu má rád a do jaké jedné věty by shrnul festival.

Jak se dnes jako ředitel cítíš?

Od prvního festivalu uběhlo sedm, osm let, což je dlouhá doba. Poslední roky mám moc rád festivalová odpoledne. Pořád se ještě neumím zastavit, užívat si koncert a bavit se s lidmi do dvanácti, do jedné, kdy všechno natáčíme, ale když je to pak už vše vyřešené, tak už se rád zastavím s lidmi a popovídáme si. Před několika lety jsem to ještě měl tak, že jsem utíkal z rozhovorů, někdo se mnou mluvil a já jsem během toho odešel a ani jsem si to neuvědomil. Užívám si teď víc rozhovory a koncerty, ale stále v rychlíku. (smích)

Jak to máš s hudbou? Posloucháš převážně jen křesťanskou, nebo jdeš i do té světové?

Považuji se za někoho, kdo rád objevuje. Myslím, že mám velký přehled o české křesťanské hudební scéně. Mám oblíbené třeba Jonas Brothers, Falkinig in country, Kings sky scopter, to jsou křesťanští hudebníci, ale mám rád i naprostý popy. A třeba Michala Horáka, který tu letos vystupuje.

Co pro tebe znamená odpočinek? Dokážeš to spojit se svým oblíbeným veršem z Bible? A umíš vůbec odpočívat?

Tak začneme odzadu. Já si myslím, že odpočívat neumím, ale začínám mít teorii, že naše generace má ideál odpočinku, ale nikdo to neumí naplnit. A přijde mi, že to dobře vystihuje pisatel listu Židům ve čtvrté kapitole, který o tom píše: „My všichni chceme mít odpočinek, ale ten nepřišel, ale Bůh ho má a ten nám ho nabízí skrze Ježíše Krista a jestli tu možnost máš do něho vstoupit, vstup do něho ještě dneska.“ To je ten pravý odpočinek – smířit se s Bohem, a to je přesně to, co nám on nabízí.

Kdybys měl po všech těch letech shrnout festival do jedné věty, jaká věta by to byla?

Je to místo, kde se můžeme setkávat, kde se můžeme setkat s Bohem a s lidmi z venku a s lidmi z církve.

On Fire

On Fire je česká klučičí kapela o čtyřech hudebnících. Tvoří ji Honza (frontman, zpěv), Marek (bicí), Dan (kytara) a Vojta (baskytara). I přes to, že všichni věří v Boha, jejich texty nejsou typickými chválami. Spíš mluví o jejich zážitcích a o tom, co prožívají ve svých životech. Fungují od roku 2017 a jejich žánr je pop-rock.

Kapela On Fire je celkem mladá. Kdybyste ji měli popsat a představit, jak by to vypadalo?

Honza: Vznikli jsme v roce 2017, hrajeme pop-rock a v našich textech můžete slyšet co prožíváme v různých oblastech našich životů.

Dan: Vyprávíme o našich zážitcích, snažíme se to reflektovat, co prožíváme. Věříme, že ty příběhy neprožíváme sami, ale že je můžou prožívat i lidi kolem nás, tak jim chceme ukázat, že na to nejsou sami. 

Jak jste se vy čtyři kluci dali dohromady?

Honza: No, začalo to tak, že mi napsal Dan, náš kytarista, protože věděl, že zpívám a hraju na kytaru. Začali jsme se scházet na VŠ v Praze a plánovali, že bychom udělali nějaký projekt. Znali jsme se z našeho křesťanského společenství. Nakonec jsme se potkali ve třech i s Markem, naším bicím. A sešli jsme se s tím, že máme rádi hudbu a kapelu Switchfoot a že budeme hrát. Před rokem se k nám připojil Vojta na basu.

Dan: My jsme se s Markem znali už hodně dlouho, dokonce jsme spolu hráli v nějakých kapelách. Pak jsme potkali Honzu a ten právě by byl nejraději, abychom hráli před lidmi. A tak nějak to vzniklo.

Marek: No, jak říká Dan, vlastně díky Honzovi jsme vyšli na světlo. Hráli jsme hodně covery, ale pak jsme přišli na to, že má Honza plný šuplík textů. A tak to přešlo na naši tvorbu. (smích)

Honzo, tady padlo, že jsi začal přinášet jako první své texty. Dá se to brát, že jsi hlavní textař? Nebo se na tom podílíte všichni?

Honza: Píšu texty, ale vnímám i to, že se hodně s klukama sdílíme a konfrontujeme a asi to je tak, že s většinou nápadů přicházím já, ale chceme udělat takový proces, aby to byla práce všech, vlastně spolupráce.

Dan: My se v tom snažíme Honzovi pomoci, najít mu třeba i správná slova. A pak to podladit něčím příjemným hudebním, na tom se už podílí celá kapela. Pak se to opravdu piplá do detailů.

Vojta: Ty texty byly vlastně jedním z důvodů, proč jsme se rozhodl jít do kapely. Přišlo mi, že mají smysl a určitý přesah a je to něco, za co se kapela nemusí stydět.

Vojto, ty jsi vlastně byl přibrán do kapely, jako poslední, jak se v ní cítíš?

Vojta: Nejsem v ní možná ještě ani rok, ale cítím se zde moc dobře a jsem rád, že mě přijali mezi sebe. A věřím, že se postupně ustála i ta dynamika mezi námi.

Honza: My jsme s Vojtou velmi spokojení.

Vy jste na festivalu už podruhé, co pro vás tento festival znamená?

Honza: Já si myslím, že Výšiny jsou pro nás čest, protože jsme s klukama křesťané. Je to pro nás priorita a jelikož děláme hudbu, jakou děláme, tak si to lidmi na Výšinách užíváme. Nás baví hrát úplně všude. Je to pro nás i dobré setkávání s lidmi.

Dan: Já si myslím, že je to fajn. Jít na festival jako účastník a pak si na něm zahrát. A to je pro nás velká čest, vrátit se někam, kde můžeme i zahrát.

Jaký proces vaší tvorby máte nejraději? Když třeba tvoříte, nebo když jste ve zkušebně, nebo když koncertujete?

Honza: Já bych na všem našel něco, jsem celkem pozitivní člověk. Ale asi nejvíc ta živá hudba. Protože se to dá krásně propojit s lidmi.

Dan: Asi se shodnu s Honzou. Největší smysl té hudby je, když ji člověk sdílí s lidmi. Bez toho to vlastně nemá cenu, ale současně kdybych měl něco přidat, tak i ten proces je moc fajn.

Klaris a Miky (moderátoři hlavní stage)

Jak jste se dostali k moderování hlavní stage a co pro vás moderování znamená?

Miky: Tak já začnu. Mám zde v Česku už více zkušeností. Jsem výřečný a rád mluvím už od dětství. Mám možnost už třetím rokem moderovat Výšiny; z přirozeného talentu to nějak vzrostlo v něco většího.

Klaris: Já to mám asi po tatínkovi, touhu něco předávat, byl totiž učitel. Odráželo se to i v církvi, kde jsem vedla besídky, až jsem začala moderovat bohoslužby a do toho i kážu, takže povídání před lidmi je pro mě přirozené prostřední a možná si toho někdo z Výšin všimnul a přišlo jim fajn, abych jim s tím vypomohla. Jsem tu jako náhradník a jsem za tuhle příležitost ráda.

Proč zrovna hlavní stage; dostali jste to přiřazené, nebo jste si mohli vybrat?

Miky: Já to měl také přiřazené. Ale nevadí mi to, přijde mi to jako dobrý růst. Protože dva roky předtím jsem měl na starosti tu vedlejší stage. A jsem za to rád. A kdybych si mohl vybrat, tak bych si ji stejně vybral. (smích)

Klaris: Já jsem to dostala přiřazené, protože jsem to zjistila týden předem. Jsem tu poprvé, takže jsem vůbec nevěděla, jak to bude vypadat, ale přijala jsem výzvu a jsem tu. (smích)

Můžete jmenovat jeden velký rozdíl mezi festivaly UNITED a Na Výšinách?

Miky: Ono se to těžko srovnává. Výšiny jsou hodně energetické, jak je tu víc stage a všechno jde naráz a je to takový mix. A na UNITED je jedna front kapela a ostatní jsou jakoby kolem a je to delší čas, takže se to těžko srovnává, ale obojí je super. A lidé, co to vedou, mají za sebou hodně práce a toho si cením.

Klaris: I když znám UNITED dobře, tak Výšiny jsou pro mě novinka. Líbí se mi zde to prostředí a v tom si myslím, že mají navrch oproti UNITEDu. Krásně se tu prolínají věřící a nevěřící a je to nenucenou formou. Fakt se mi tu to moc líbí, léto, sluníčko, nabitý program. asi se to nedá úplně srovnat. Ale je super, že v Praze se něco takového děje. Protože Vsetín má dobrou křesťanskou základnu, ale ve zbytku ČR to tak moc není, tak mám radost za Prahu.

Kdybyste měli shrnout festival do jedné věty, jaká věta by to byla?

Miky: Výšiny je různorodost, kterou chcete zažít.

Klaris: Výšiny jsou prostředím protikladů a barevnosti. 

Michal Horák

Je český písničkář. Jeho nejznámější písně, jsou „Křeček“, „Je to tak“ nebo „Netuším“ s písničkářem Pokáčem. Na festivalu Na Výšinách byl poprvé, tak jsme se zeptali, jak tento festival vnímá.

Jak se stalo, že vystupujete zde na festivalu Na Výšinách? Byl jste zde někdy dřív jako návštěvník?

Michal: Já se přiznám, že jsem zde poprvé, ale ta skupina organizátorů, co to pořádá, je velmi podobná těm, kteří organizovali jiné křesťanské festivaly, na kterých jsem vystupoval, například minulý rok na celostátním setkání mládeže. A tak se nám organizátoři zde ozvali a my jsme přijeli. Není v tom nic hlubšího. (smích) Ale přijeli jsme velmi rádi, obzvlášť do tak krásných prostor, kde bychom si běžně nezahráli.

Teď se zeptám osobněji: Máte nějaký vztah k víře a křesťanství?

Michal: Nějaký vztah tam určitě je. Jsem vychovaný v křesťanské katolické rodině. Byl jsem i v oktávě biřmovaný. Mám to tak, že jsem rád, že tu víru v životě mám, ale nejsem nijak extrémně aktivní. Snažím se chodit v neděli do kostela. Mám to rád. A díky těmto křesťanským akcím jsem poznal většinu svých kamarádů. Jsme za to velmi vděčný a řekl bych. že věřící jsem.

Vy jste začal velmi mladý skládat první texty u klavíru, které nejsou úplně typické, jsou hodně energetické a obsahují hodně slov, co vás k tomu vedlo?

Michal: Už od mala mě bavilo být středem pozornosti. Bavit lidi. Byl jsem takový třídní šašek. (smích) Měl jsem rád hudbu, i zahraniční. Bavilo mě něco vymýšlet a pak to někomu předvádět. A když se to povedlo, tak jsem měl radost. A jak to dělám vlastně už od mala, bylo mi třináct let, tak je to už tak dávno, že jsem k tomu asi spěl odjakživa. Nebylo tam nějaké striktní rozhodnutí, že bych to chtěl dělat. Bylo to velmi postupné. Texty píšu na základě toho, že mě to pobaví, tak si říkám, že by to mohlo bavit i lidi. Jinak mě motivují i určité události, a když chci něco sdělit, tak to beru zase z jiného konce. Přemýšlím vždy nad tím, aby to bylo nenucené, aby to nikoho neurazilo a abych to bylo dobře stravitelné.

Kdybyste měl shrnout festival do jedné věty, jaká by to byla?

Michal: Dobrá atmosféra, milí lidé a krásný prostor.

Na jaké své koncerty byste pozval naše čtenáře?

Michal: Pozval bych je na naše webové stránky, kde jsou všechny informace. Na podzim zahajujeme turné k nové desce. Ať se tam podívají a vyberou si, co jim je nejblíž a moc rád je uvidím.

Azimuth

Česká kapela skládající se ze tří hudebníků a jedné zpěvačky vytváří hudbu alternativního stylu, která chválí a mluví o Bohu. Jejich cílem je přinášet posluchačům nový hudební zážitek propojený s chválou. Jejich frontman Benjamin Drápal, kterého můžete znát z jeho sólové dráhy, spojil Aničku (zpěv), Marka (bicí) a Vítka (klávesy, kytara, všechno možný), aby spolu mohli tvořit to, co je baví.

Jste na festivalu poprvé?

Benjamin: Nejsem tu poprvé, hrál jsem tu už vlastně třikrát; minulý rok už s Vítkem. Jsem dobrý kamarád Honzy Adamce, který je ředitelem festivalu, tak jsem vždy rád za tuto příležitost. Ale jako kapela Azimuth tu hrajeme poprvé.

Anička: Zpívám tu poprvé, ale jako návštěvník jsem zde už byla.

Marek: Jsem zde poprvé, jako Anička.

Kdybyste měli popsat vaši kapelu a přiblížit žánr, o jaký žánr by šlo?

Benjamín: No, já jsme vlastně na začátku složil úplně jinou kapelu, v ní byl už i Vítek, ale během covidu mi to nějak nedávalo smysl, tak jsme ji rozpustili. Jak říká Vítek, ten název opravdu značí i ten prostor mezi námi a Bohem… Vlastě vyrovnávání se s problémy. A pak z toho vznikla ta alternativa. Víťa dostal do kapely tady Máru, tak za to jsem rád, a Anička mi pak napsala na instagramu, zda by se mnou nemohla zpívat, což je úplně super.

Vítek: Vlastně, jak to bylo během covidu, tak nemohly být zkoušky. Tak lidé postupně odcházeli. Já jsem se během toho učil Benovi nahrávky v jednom programu a tam vznikl ten alternativní proud. A myslím, že i ten název „AZIMUTH“, je ten úhel mezi Severem a cílem, a že my budeme ten prostor, který na hudební scéně ještě není zaplněný. Vlastně všichni máme tak nějak svůj styl, od rocku, alternativy až po jazz.

Aničko, ty jsi jediná holka v kapele, jak to vnímáš?

Anička: Já jsem s tím v pohodě. Vyrůstala jsem v rodině se dvěma staršími bratry, takže je mi zde příjemně a spíš mi to lichotí, že mohu být mezi nimi.

Marku, ty jsi vlastně čerstvý článek kapely, jak se ti to zatím libí?

Marek: Já jsem za to moc rád. Jsem vděčný, že mohu hrát s klukama a s Aničkou. Mohu hrát, co bych běžně nehrál, takže je to pro mě velmi obohacující.

Pojí vaši kapelu i něco jiného než jenom hudba? Máte třeba čas, kdy se jen tak sejdete na pivo nebo pokecat?

Benjamín: My to máme teď složitý, protože Anička teď hodně pracuje, živí se zpěvem. Je to její zaměstnání. Mára je z Břeclavi a kluci oba teď mají dvě děti, jsou si navzájem i švagrové. (smích) A já sedím doma a mám spoustu času.

Anička: Ale plánujeme grilování, až se Ben vrátí z Grónska.

Kdybyste měli shrnout festival do jedné věty, jaká věta by to byla?

Benjamín: Je to hodně fresch festival, který přijímá, a to je super!

Marek: Super přátelský letní festival.

Anička: Je to skvělý multižánrový festival, i pro rodiny s dětmi.

Vítek: Je to velice jedinečná příležitost pozvat lidi se podívat, jak hrají křesťanské kapely jinak než v církvi.

Máte nějaké koncerty, na které byste chtěli pozvat vaše posluchače?

Benjamín: Budeme hrát na Xcampu 16. 7. a já sólo 17. 6. na koncertě Zlaté Hory a pak tak nějak všude možně.

Janka Zubajova

Janka je zpěvačka ze Slovenska, která přijel na festival, kde hrála na dvou stageích a to v kostele a poté na hlavní stagei. Je vdaná; s manželem, který ji doprovází v hudbě na klavír, mají dceru. Skládat začala už jako náctiletá a poslechnout či vidět jste ji mohli i na Godzone tour s kapelou Espé. 

Jak jsi začala s hudbou a co tě vedlo k tomu tvořit chvály?

Janka: K hudbě jsem se dostala už jako malá, v naší rodině se velmi zpívalo, hlavně lidová tvorba. Ale ke chválám jsem se dostala až ve společenství. A přišla jsem na to, že hudba může být i způsob modlitby, kdy mohu říct, co cítím, o čem přemýšlím a bylo to pro mě velmi přirozené. A začali jsme s kamarádkami skládat písně na téma modlitby u nás ve skupince. Bylo to pro nás velmi vzácné až překvapivé, protože se ty písně líbily lidem. Mně bylo v té době sedmnáct let a vždy mi to přišlo, že je to velká náhoda, že ten text se tak uchytil. Nechtěla jsme si na tom stavět svou identitu, takže jsem vždy říkala, že je to náhoda. Ale když jsme složili první album o deseti písničkách, „Vlažná“, tak jsme pochopily, že je to dar. Že ta daná píseň je dar Bohu a že nám ta píseň může povědět, co nám Bůh chce říci. Postupem času jsem si uvědomila, že chvály a tento způsob modlitby je mi tak blízký, že bych to chtěla dělat do konce života. A že je to něco, co mě připojuje k Bohu. A když jsem odjela na půl roku do zahraničí, tak tam jsem složila písně, které už nebyly tolik chvály, ale něco, co hýbe mnou, moje emoce, pohled na svět atd. Trochu jsem se bála, aby to bylo přijaté v mé společnosti. A tyhle písně jsme dali na poslední album „Fénix“, což je takový projekt, který jsme nově rozběhli i s turné – pomohlo mi to oddělit ty dva světy, a to je fajn.

Jaký proces tvoření písně je ti nejbližší: skládání u klavíru, nahrávání nebo točení klipu a celková propagace?

Janka: Určitě je mi nejbližší skládání u klavíru, když jsem zavřená sama v pokoji. Je to pro mě velmi naplňující, když mám nápady v hlavě a zapadá to do sebe. Připadá mi to někdy až nadpřirozené a v tu chvíli vnímám, že je to propojené s Bohem. Proces propagace je přesný opak, úplně to nemám ráda, ale nějak odpromovat se člověk musí. Je to pro mě velmi těžké. Člověk musí jít hodně do sebe a zároveň je zranitelný. Člověk musí jít s kůži na trh, je to v něčem velmi pěkné, ale často zraňující.

Co bys doporučila někomu, kdo by chtěl začít skládat texty?

Janka: Doporučila bych mu: Hodně poslouchej a poslouchej své oblíbené umělce a jejich písně, zkoušej si je hrát, sbírej si inspiraci a zapisuj si věci, které se tě dotknou. Věřím, že když si člověk něco naposlouchá, že dokáže něco složit i on.

Kdybys měla shrnout tento festival do jedné věty, jaká by to byla?

Janka: Je to festival velkého přijetí a laskavosti, a to si myslím, že je poselství pro druhé.

Tomáš

Ty jsi tu jako modlitebník pro účinkující, můžeš nám to prosím víc přiblížit?

Tomáš: Tak moje úloha je taková, že tady u hlavní stage čekáme, než přijede kapela a když přijde náš čas, tak jim nabídneme společně s mým kolegou možnost modlitby. Modlíme se za to, aby vše proběhlo, jak má, aby jim Bůh dal požehnání, za to, aby byl přítomen Duch Svatý, aby nám předali, co si on přeje.

Je pro tebe v životě modlitba důležitá?

Tomáš: Modlitba je pro mě opravdu důležitá. Je to pro mě rozhovor s Bohem, který je živý, kdy ho o něco prosím a děkuji a tímhle způsobem i žehnáme tady na Výšinách daným kapelám.

Kdybys měl shrnout festival do jedné věty, jaká věta by to byla?

Tomáš: Abychom se v Bohu vždy cítili svobodně a měli radost z toho, co on pro nás dělá.

Nakonec jsme se zeptali i několika návštěvníků, jak se jim na festivalu líbí a na co se nejvíc těší.

Jitka (návštěvnice festivalu)

Jsi na festivalu na Výšinách poprvé?

Jitka: Jsem na festivalu podruhé, rozdíl zatím moc nevidím. Slunce svítilo i minulý rok. Zatím nemohu posoudit, jsem tu chvíli. (smích)

Máš něco, na co se dnes těšíš?

Jitka: Ano, chtěla bych slyšet Janu Zubajovou. Na ni se těším, mám ji moc ráda. A upřímně: přijela jsem se i potkat s lidmi, tohle bylo dobré potkávací místo.

Máš porování s festivalem UNITED?

Jitka: Na UNITED jsme nikdy nebyla a teď už se na něj cítím stará. (smích) Přijde mi, že je spíš pro mladší generaci. A upřímně moc nemám a nevím. (smích)

Kdybys měl/a shrnout tento festival do jedné věty, jaká věta by to byla?

Jitka: Je to dobré místo na potkávání lidí, kam vzít své hledající kamarády, ale i nehledající, kde si můžeš odpočinout a zároveň načerpat inspiraci, jak hudební, tak i duševní, místo a čas pro chill. (smích)

Denis (návštěvník festivalu)

Jsi na festivalu na Výšinách poprvé?

Denis: Na Výšinách jsem teprve podruhé.

Co si myslíš o třech stageích?

Denis: Je to dobrý nápad, ale pro někoho to může být bijící se. Protože někdo si třeba chce poslechnout kapelu, ale zároveň jít i na seminář, ale nemůže obojí, protože je to v podobné časy.

Kdybys měl shrnout festival do jedné věty, jaká věta by to byla?

Denis: Je tady dobrá hudba, dobré jídlo a super lidi.

Na co se zde na festivalu nejvíc těšíš?

Denis: Nejvíc se těším na kapelu On Fire, protože v ní hraje můj kamarád Vojta, těším se i na večer, protože je i více rozjetá atmosféra, a až ochutnám langoš. (smích)

Na závěr bychom chtěli poděkovat všem, kdo nám poskytli svůj čas pro rozhovor a také festivalu Na Výšinách, že jsme mohli být součástí toho dne. Nejen, že vyšlo počasí, ale také se festival nachází na otevřeném místě, kde opravdu po celý den proudí mnoho lidí a myslíme, že určitě se mnozí alespoň na chvilku zastavili a ODPOČINULI SI.

Fotografie jsou dílem autorky rozhovorů.