Když mi kolegyně poslala následující text k publikování, vzbudil mou zvědavost. Přemýšlela jsem, co to je za akci, kde se může něco takového stát. Kdo ji organizuje? Odkud pocházejí účastníci, kteří se pustí do podobných věcí a mohou tak změnit životy jiných lidí? Neodolala jsem a obrátila se přímo na organizátory tohoto projektu. Na mé otázky odpověděla jedna z nich, Markéta Soldánová. A tak si dnes můžete přečíst jak příběh z Wowcampu, tak rozhovor, který vám může tento projekt pro mladé přiblížit.

Když jsem si přečetla váš upoutávkový příběh z Wowcampu, musela jsem uznat, že mě opravdu zaujal. Co je to za akci, kde se dějí podobné věci, ptala jsem se. A protože předpokládám, že stejně se budou ptát i naši čtenáři, prosím o přiblížení pozadí Wowcampu. Jak vznikl a kdo za ním stojí?

Wowcamp je zkratkou slov WORSHIP, OVERJOY, WORK – modlitba, radost, práce. Prázdninový camp pro mladé vznikl propojením potřeb, které jsme vnímali v okolí. Chtěli jsme spolu s mladými lidmi chválit Boha novým způsobem a zároveň přinášet radost a lásku potřebným v našem okolí. Šli jsme do toho jako celé společenství z Litovle, přizvali pár přátel a strávili spolu jeden prázdninový týden. Tak vznikl první ročník v roce 2019. Nikdy předtím jsme nic podobného nedělali, nikdo nám neřekl, jak máme vytvořit program či jak řešit finance. Nevěděli jsme skoro nic, ale měli jsme vášeň a byli v tom společně. 

Od té doby se toho hodně změnilo. Parta přátel a ta vášeň ale zůstala stejná. A vlastně i náplň Wowcampu. Během celého týdne o letních prázdninách společně navštěvujeme staré, nemocné či jinak potřebné lidi a pomáháme jim praktickou prací bez nároku na odměnu. 

V odpoledním čase máme přednášky, diskuze a workshopy. Zveme zajímavé hosty, kteří se nebojí mluvit otevřeně o ožehavých tématech. Společně se modlíme a chválíme Boha chválovými písněmi. Je tu také spousta prostoru pro odpočinek a budování hlubokých přátelství. 

A když říkáš „my“, koho tím myslíš? Z jakého společenství pocházíte?

Ze Společenství Openheart z litovelské farnosti. Bylo nám třeba mezi čtrnácti a osmnácti, když jsme začali pořádat malé chválové večery, kam ale většinou skoro nikdo nepřišel. ;-)

Díky našemu knězi a dlouhým nocím na faře naše společenství hodně vyrostlo. Vytvořily se mezi námi pevné vztahy. Stali se z nás přátelé, kteří spolu rádi tráví čas. Ať už na chválách, na chatě, u kávy, u fotbálku, na vodě. Ale hlavně se z nás stali lidé, kteří jsou si oporou i v těžších chvílích a podporují se na cestě k Bohu.

Teď jsou u nás otevřené chvály každou první sobotu v měsíci. Do Litovle přijíždějí lidé z celé České republiky, z různých církví. Nejen mladí; zveme všechny generace. Chválíme společně Boha a modlíme se za sebe navzájem. Spolu pořádáme právě i Wowcampy. A protože jsme chtěli vycházet i do online prostoru, založili jsme v našem společenství projekt Lightspace. Sdílíme tu myšlenky i autentické momenty ze života farnosti a chceme vytvářet online komunitu, která může společně růst.

Moc si přejeme, aby to vše, co děláme, nebylo o nás – o tom, že je nám spolu dobře, o tom, že společně můžeme dělat dobré věci. Chceme, aby to bylo oslavou Boha. Aby On měl první místo v našich srdcích a v našem společenství. 

Nápad, že chcete lidem pomáhat u nich doma, jste měli hned na počátku? 

Ano, hned od počátku jsme měli vizi propojit modlitbu s prací. Ze svého okolí jsme znali spoustu skvělých křesťanských akcí pro mladé lidi, kde se křesťané modlili, povídali si o Bohu, zpívali písně na Boží oslavu. Ale pak jakoby nic odjeli domů. Tu praktickou práci – úklid kelímků od kávy a skládání židlí – nechali na několika málo vedoucích. Říkali jsme si: „To přece není křesťanství. Pokud jsme na tomto místě prožili Boží lásku, nemůžeme zavírat oči před potřebami lidí kolem nás!“ Z okolí jsme znali staré a nemocné lidi. A tak vznikla myšlenka pomáhat právě tam.  

Podle čeho rozhodujete, kde budete pomáhat? A jak na vaši aktivitu reagují ostatní?

Nejprve jsme nabízeli naši pomoc hlavně u nás ve farnosti. Abychom se ale opravdu dostali k těm potřebným, napadlo nás oslovit i místní starosty a veřejné činitele, kteří ve svých obcích žijí dlouhé roky a obyvatele dobře znají. Před začátkem Wowcampu proto jezdíme v malých skupinkách do vesnic v okruhu cca 20 km, ptáme se na úřadech, zvoníme na farách a nabízíme jim naši pomoc. Je to takové dobrodružství, boj o získání práce. :-) 

Někdy se stane, že nám neotevřou, nebo že se setkáme s nepochopením. V naprosté většině jsou to ale nádherná osobní setkání. Často se zde starostové a faráři setkávají s nabídnutím nezištné pomoci poprvé a mile je to překvapí. A přestože třeba nakonec další spolupráce nevyjde, to navštěvování nám dává smysl. Je to pro nás cesta, jak přinášet radost a povzbuzení i na tato místa. Jak svědčit o živém Bohu bez zbytečných slov. Z těch setkání pak odcházíme obohaceni i my. 

Jakou práci nejčastěji děláte?

Co kdo potřebuje. Skládáme dřevo, myjeme okna, uklízíme v kostelech i bytech, pomáháme se sklizní na zahradě, nebo vytrháváme plevel. Nevyhýbáme se ani těžší práci, kde se člověk zašpiní. Kluci si většinou vyzkouší i zedničinu. Vždy to ale vychází z potřeb těch, kterým pomáháme. Jednou jsme třeba uklízeli celý byt rodiny s malými dětmi, jejichž maminka byla hospitalizována. Aby si tatínek mohl alespoň vyřídit nějaké dokumenty na úřadech, vzali jsme jejich tři holčičky předškolního věku mezi mladé lidi na Wowcamp a celý den o ně pečovali. Někdy se naši známí smějí: „Však přijďte k nám, u nás je také práce.“ Snažíme se ale rozlišovat, kde je naše služba opravdu potřebná. 

Je pro účastníky povinné se do pomoci zapojit? Mohou si vybrat, co budou dělat?

Práci rozdělujeme podle schopností a sil účastníků. Staráme se o to, aby nebyli přetížení a aby si za ten týden vyzkoušeli různé druhy práce. Každý tým má vedoucího, který dohlíží, zda je všechno v pořádku. 

Že by někdo nějakou práci odmítl, to se nám asi ještě nestalo. Pokud ale víme, že je potřeba jít na opravdu zaneřáděné místo, raději se s účastníky předem domluvíme. Někdy to může být pro mladé opravdu těžké, když se poprvé ocitnou v něčím bytě, který je plný špíny a rozbitého vybavení. O těch zkušenostech spolu mluvíme, dáváme účastníkům prostor vyjádřit jejich pocity. Je pro nás důležité, aby za potřebnými nepřicházeli s odporem a s odsouzením, ale s přijetím a láskou. Často je to ale tak, že za námi účastníci přijdou a řeknou: „Já chci na to místo s tím bordelem znovu.” Protože vidí, že je tam jejich práce potřeba a dává jim to smysl.

Kolik lidí se jednotlivých campů účastní?

Od roku 2020 pořádáme o prázdninách vždy dva turnusy – jeden v červenci a druhý v srpnu. Na každém z nich může být nejvíce osmnáct účastníků. Společně s týmem je nás na Wowcampu maximálně třicet. Hodně dbáme o to, abychom každého účastníka poznali osobně a viděli ho individuálním způsobem. Všichni jsme na Wowcampu na jedné úrovni, prakticky nerozlišujeme, kdo je v týmu a kdo přijel jako účastník. To nám umožňuje vytvářet atmosféru plnou vzájemné úcty, důvěry a přijetí. Právě ta rodinná atmosféra je na Wowcampu jedinečná a tak vzácná. 

To věřím. Chápu, že v tomhle počtu jde vytvořit něco výjimečného. Do teď jsem si představovala celou akci mnohem větší a přemýšlela, jak to zvládáte zorganizovat. 😊 Co kromě práce na Wowcampu děláte? 

V odpoledne a večer máme na Wowcampu prostor také pro odpočinek, diskuzní skupinky, přednášky a workshopy. Program se snažíme koncipovat tak, aby byl pro účastníky opravdu obohacující. Zveme hosty, kteří nám mají co předat a nebojí se mluvit otevřeně i o tématech, o kterých se běžně nemluví. Jak to shrnul jeden z účastníků: „Myslím, že jsem tady za jeden týden načerpal víc než za celý rok!“

Chceme, aby nás celý den provázela osobní i společná modlitba. Milujeme chvály se zpěvem a hudebními nástroji. Snažíme se ale prožívat dny v postoji chvály bez ohledu na vnější okolnosti. Společně objevujeme různé formy modlitby – modlitbu vlastními slovy, růženec, breviář, křížovou cestu,...

Vrcholem duchovního programu je modlitební večer („Worship night“). Zveme v něm Ducha svatého, aby se nás dotýkal a modlíme se za každého jednotlivě.  

Když jedu na nějakou akci, zaplatím vstupné. Když někde pracuji, dostanu zaplaceno. Tady lidé pracují bez nároku na odměnu. Musí ještě něco platit? 

Náklady na uspořádání Wowcampu jsou poměrně vysoké. Zahrnují finance na benzín pro dojíždění k potřebným, stravu pro účastníky, elektřinu a plyn na provozování domu, pracovní pomůcky, čistící prostředky, ... Každý z účastníků platí za týdenní pobyt jen velmi nízký poplatek, aby byl Wowcamp pro všechny dostupný. Určitou částku platí i všichni členové týmu. Ostatní finance pochází z darů podporovatelů a z výtěžku kavárny, kterou na Wowcampu pro účastníky provozujeme.  

Často opravdu počítáme každou korunu a vymýšlíme, kde ušetřit. Vlastně nás to ale baví. Ta nejistota, jak všechny účtenky zaplatíme, nás učí důvěřovat Bohu. Lidé okolo jsou ale štědří a nosí nám praktické dary – někdo věnuje zeleninu, někdo přinese pár kyblíků brambor. A úplně vždycky jsme s financemi vyšli.

To zní, že je Pán Bůh opravdu s vámi. 😊 Někoho ale pomáhání druhým samo o sobě nijak zvlášť neláká. Kdyby se zeptal, proč by měl jet zrovna na Wowcamp a pracovat tam zadarmo, když má v létě tolik jiných možností, co byste mu odpověděli?

Wowcamp je místem, kde můžeme čerpat. V současné době je mnoho konferencí a akcí, které přináší kvalitní duchovní program. Ale to samo o sobě člověka nezmění. Abychom mohli zažít ve svém životě opravdovou proměnu, musíme vykročit a říct „Bože, tady jsem. Dávám se ti k dispozici. Můžeš mě proměnit.“

Právě ta praktická služba je k tomu prostředkem. My neseme lásku potřebným. Ale sami zažíváme, že se Bůh s něhou a láskou sklání ke každému z nás. Ta zkušenost lásky transformuje lidské srdce.

A co jste se během těch společných týdnů naučili vy sami? Co Wowcamp přinesl vám a vašemu okolí?

Všechno to, čím jsme spolu procházeli, formovalo naše postoje a budovalo naše vztahy. Kromě bezstarostných, radostných chvil a hlubokých rozhovorů jsme zažívali ale také ranní porady po čtyřech hodinách spánku, únavu, vyčerpání a nedorozumění. Společně jsme to ale překonali. Vznikla tak pevná přátelství, která vydrží i přes krize a těžké chvíle. Získali jsme taky spoustu praktických zkušeností. Kde jinde si vyzkoušíte stavění domu, řešení rozpočtu, či vyřizování dokumentace s úřady? A že zvládnete uvařit oběd pro třicet lidí, zjistíte, až když ten oběd uvaříte.

Často na Wowcampu narážíme na svoje slabosti a selhání. Vidíme ale, že to pro Boha není překážkou. Vnímáme požehnání, které skrze Wowcamp dává. Jsme vděční, že můžeme pozorovat, jak se postupně mění atmosféra v našem okolí a vztahy v naší farnosti. 

Věříme, že to má smysl.

Také věřím, že vaše úsilí má smysl a že šíříte dobré dílo. A teď ten původní text, který náš rozhovor odstartoval:

Zázrak z Wowcampu: Příběh paní Boženky, příběh odpuštění

Wowcamp je prázdninový camp s jasnou vizí: Worship, Overjoy, Work. Camp vznikl jako odpověď mladých lidí z litovelského společenství na Boží lásku. Toužili jsme ji sdílet s dalšími přáteli, společně růst ve víře a chválit Boha. A také jsme tuto lásku chtěli skrze práci a praktickou pomoc ukazovat lidem na okraji společnosti, seniorům a všem, kteří potřebují naši pomoc. 

Jedním z nich byla i paní Boženka. Tato stará unavená žena bydlela sama ve staré bytovce na kraji ulice. Když jsme zaklepali na její dveře, cítili jsme její odmítavý a negativní postoj. Nenechali jsme se ale odradit a vrhli se na pomoc s úklidem, jak jsme se předem domluvili. V zašlém bytovém vybavení se držela špína, plíseň, okolo se válely odpadky, prázdné krabice a špinavé nádobí. Hromada domácího vybavení nefungovala. Bylo potřeba otevřít okna, bojovat s prachem a všudypřítomným hmyzem.

Paní Boženka měla velký problém chodit. Většinu času proto trávila na prosezené pohovce. Vidět ji vstávat byl velmi smutný zážitek. Vůči nám byla uzavřená, nechtěla si povídat ani se fotit. Po nějaké době se ale přece jen trochu uvolnila. Začala vyprávět o své rodině, dostala se i k bolavým zraněním ze vztahů. Rázně prohlašovala, že své rodině nikdy neodpustí. Začali jsme si s ní ale povídat o tom, že neodpuštěním člověk netrestá ty, kteří mu ublížili, ale především sám sebe. Sám sebe drží ve vězení. Neodpuštění tak ztrácí smysl. Mluvili jsme i o tom, že nebe je místo, kde je láska a odpuštění. Naopak peklo je místem nelásky a neodpuštění.

Připadalo nám, že toto téma paní Boženku velmi zaujalo, přikyvovala na souhlas. Potom se jí jeden z nás zeptal, zda by své rodině chtěla odpustit. Nejprve váhala, ale pak se stalo něco, co bychom si na začátku vůbec nedokázali představit. Po chvíli přemýšlení přikývla a souhlasila. 

Paní Boženku jsme navštívili i po měsíci během dalšího turnusu Wowcampu. Už se k nám nechovala tak odmítavě. Pocity křivdy a neodpuštění se k ní ale vrátily. Znovu jsme si s ní začali povídat a zároveň se snažili dostat její byt do trochu lepšího stavu. Takto jsme za ní během týdne Wowcampu vyjeli ještě několikrát. Poslední den jsme v jejím bytě dokonce zpívali chválové písně. Bylo poznat, že je to pro paní Boženku něco vzácného. Začali jsme si všímat změny v jejích očích. Trápení tam bylo pořád, ale už tam byla vidět i jiskra. Ta zkušenost však neproměňovala jen paní Boženku, ale také nás. Prožitek lásky sklánějící se k těm, kteří jsou slabí.

Po několika měsících jsme se dozvěděli o její hospitalizaci. Paní Boženka byla po úrazu upoutána v nemocnici na lůžko. Napadlo nás, že ji společně navštívíme. Několik mladých napsalo vzkazy, vznikla dokonce i báseň a písnička. Paní Boženka byla velmi ráda, že nás vidí. Na nočním stolku vedle postele měla vystavené společné fotografie, které jsme jí darovali. 

Z léčebny se paní Boženka už nevrátila do špinavého domu, dostala se do křesťanského Pečovatelského ostrůvku, kde o ni pečuje vlídný personál. I tento přesun s ní absolvovaly fotografie od nás, které si znovu vystavila i na novém místě.

Je to radost vidět, jak Bůh mění situace a jak jsou uzdravována zraněná srdce. Každý z nás na Wowcampu mohl zažít Boží přítomnost a Jeho blízkost ve vlastních zraněních, bolestech a bojích. Být proměňován Boží láskou. Protože Bůh je živý a chce nám dávat zakoušet svou lásku.

Wowcamp pořádáme i v letošním roce a je otevřený všem mladým.

Moc zveme i Tebe! 

1. turnus 17. 7.–23. 7. 2023 Pro všechny od 15 do 23 let.

2. turnus 21. 8.–27. 8. 2023 Pro všechny od 18 do 26 let.

Celý příběh Wowcampu, další informace i přihlašování najdeš na: www.wowcamp.lightspace.cz.

Text: Markéta Soldánová

Fotografie: Marie Vosáhlová