Vzpomínka z mládí. Je mi deset let, jsem maličký ministrant, a holohlavý kostelník s černým solideem, kostelník u svatého Tomáše stojí u ambónu a zřetelně artikuluje, aby ho bylo slyšet ve špatném ozvučení širokých lodí až vzadu v kostele: „Zpíváme odpověď: Do celé země vychází jejich hlahol“. Varhaník na kůru nasadí tón a všichni zpívají tím nejobyčejnějším nápěvem do ce-lé ze-mě vy-chá-zí je-jich hla-a-hol. Nedávalo to smysl, nebylo zřejmé kdo hlaholí a proč a proč ti oni hlaholí, proč třeba nezpívají. Nejen mě. Když by zabloudil do kostela náhodný spolužák a slyšel to, obával jsem se, nedávalo by to smysl ani jemu. Zapamatoval jsem si to, což nebylo obtížné, scéna se během mnoha ministrantských let mnohokrát opakovala se stejnými protagonisty. Do celé země vychází jejich hlahol.

Zdroj: Flickr

Střih. O mnoho let později. Jarní příroda, bivak na Mušlově u Mikulova, zapadající slunce a scenérie jak z turistického průvodce, Svatý kopeček v tmavě oranžových pastelech z neobvyklého úhlu, zezadu, z východu, viditelný jen z tohoto nenápadného a neznámého kopce. Každý kvítek kolem a drobní tvorečci na kvítcích jako písmena knihy, která je mnohem starší než lidstvo samo. Dojímavá atmosféra chvíle, červeně malující slunce po zlatých červáncích. V tu vteřinu to přišlo. Nebesa vypravovala o Boží slávě a tiše, velmi tiše se ozvala píseň.  Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha. Den dni o tom podává zprávu, noc noci sděluje poučení. Není to slovo a nejsou to řeči, jejichž hlas by nebylo slyšet. Do celé země vychází jejich hlahol, až na konec světa jejich slova. Tam rozestřel stan pro slunce, které vychází jako ženich ze své svatební komnaty, jásá jako rek, když se do běhu dává. Na jednom okraji nebe vychází a obíhá až na jeho druhý okraj, nic se nemůže skrýt před jeho žárem.[1] Žalm devatenáct v jedné vteřině dostal smysl, jak když se vysloví správná slova a skála se otevře. Všechno jsem měl před očima, píseň popisovala situaci.

Příběh slouží jako podobenství. Ne že by to, co říká církev, nebyla pravda. Je. Avšak odrecitované v tom kostele v těch reáliích v tom nastavení to nedávalo smysl, jak když se řekne složitá chemická rovnice člověku, který v životě o chemii neslyšel. Bylo to jako klíč, ke kterému chyběl správný zámek, slovo, které potřebovalo svoji skálu, klíček od auta, kterému chybělo to auto. Slova ožijí, až přijde situace. Vzkaz pro mě, ať co říkám, je srozumitelné na první dobrou. Ať mluvím jazykem, který je srozumitelný posluchačům. Ať nejprve pochopím strukturu zámku, než vyslovím klíč. K čemu je, když se v kostele říká sice pravda, ale takovým způsobem, že ji nikdo neporozumí a nebude mít ani šanci porozumět? Když se klíč nesetká se svým zámkem, slovo se svým posluchačem? Když je vyřčena hluboká teologická pravda avšak bez ohledu na přijímající a poslouchající lidi v lavicích?

„Ježíš Tě miluje!“ křičí do megafonů pouliční evangelizátoři, nebo šeptají zbožní lidé do uší těm, které postihla těžká ztráta, nebo myšlenku nacházíme optimisticky vytištěnou na žlutých mládežnických samolepkách se smajlíky.

Přece je to pravda. Možná lépe říct, že celý duchovní život spočívá v tom, že se člověk má rozpoznávat milovaným, rozeznávat milovanou, píše Terezie. Že modlitba není nic jiného než umožnění Bohu, aby člověka učinil šťastným. V hloubce je to pravda, na povrchu klišé. Ale takto, jak je to řečeno přes megafon nebo jak je to na samolepkách to smysl nedává. Intimní vyznání nelze vykřičet z megafonu vedle prodavače horkých párků.

Jsme to my, katolická církev, a především my kněží, kteří nemotorně, nesrozumitelně, v zašpiněných šatech neseme na podnose zlatý poklad zakrytý špinavými hadry, nerozluštitelné poselství napříč staletími, kterému ani my sami již nerozumíme, jen jako poslové předáváme dál to cosi v potrhaném plátnu, a už snad ani my sami netušíme, jak cennou věc máme v rukou, katedrálu z červeného zlata, a kdybychom tušili, stejně bychom o tom neuměli mluvit, a když mluvit budeme, svět nás nebude chtít poslouchat kvůli našim skutečným nebo domnělým hříchům ale mluvit musíme. Ale než promluvíme, musíme znát uši, které naslouchají. Vždy budeme především muži hříchu a snad někdy i muži ctností, kterým se svět právem nebo neprávem bude především posmívat, nemotorové a nešikové, nahlas čtoucí nejprve evangelium o všem, následně kázající o ničem, do celé zem vychází jejich hlahol,  klauni světa. Přece zlato v nádobě hliněné přebývá.

[1] Žalm 19, 2-7

Text Marka Orko Váchy pochází z připravované knížky, která by měla vyjít v příštím roce.