„Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal,“ říká Ježíš. Když je člověk otrávený z všeho plahočení a marné námahy, zatetelí se: My Ježíši stojíme z přímluvu, ale ten ošklivý zlý svět venku, ten je odsouzený, dobře mu tak. My stojíme na správné straně, Ježíši po boku. Když má člověk náladu milosrdnou a empatickou, ošije se. Jak jako, že Ježíš za svět neprosí? Celý svět je přece stvořen Bohem, celý svět mu patří. Jak tohle může říct Ježíš, který prosazuje opuštění stáda ovcí kvůli jedné ztracené? Proč se nemodlí právě za ten svět, který Boha nezná?

Zdroj: Flickr

S dělením na křesťany a svět, na my a oni, na vyvolené a zavržené, máme problém. V době, která propaguje inkluzi, spojování, vzájemné obohacování, otevřenou náruč, se toto rozdělení těžko chápe. I pokud se domníváme, že se někdo mýlí a my máme pravdu, motivuje nás to spíš k úsilí přesvědčit ho; odvrátit se od něj by přece ničemu nepomohlo. Je tedy nepochopitelné, že Ježíš to dělá, že řekne „za svět neprosím“. Ano, víme, že evangelista Jan používá slovo svět jinak, než jak ho chápeme my. Ale i tak – přece právě to špatné a zkažené, co v tomto světě můžeme najít, si zaslouží nejvíc lásky a pozornosti. Jak může existovat cokoli, co by si nezasloužilo modlitbu? Všechno je přece v rukou milujícího Boha; to tedy Ježíš něco z Boží dlaně scvrnkává pryč? To nedává smysl.  

Jinde Jan říká známá slova „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný,“ a dodává „Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Na jednu stranu to zní nadějně, protože my se považujeme za křesťany, tedy bychom mohli mít pocit, že nás se týká ta spása. Na druhou stranu víme, že ti, kdo Boha poznali, jsou souzeni přísněji než ti, kteří ho nepoznali. Žádná definitivní útěcha v těch slovech není – můžeme je číst tak i tak. A způsob, jak je chápeme, záleží především na nás – na naší povaze, na naší aktuální náladě, nakonec na tom, jak jsme se vyspali a jestli jsme si stihli dojít na oběd. Moc dobře víme, že víra není něco, co jednorázově přijmeme a můžeme si hodit nohy na stůl. Proč tu Ježíš neříká, že podává ruku všem? Proč neprosí Boha zvlášť o ty, kteří klopýtají, kteří nechápou, o ty, kteří sami nevědí, jestli věří nebo ne. Někdy by chtěli a jindy jim to najednou přijde celé nějaké divné a zkouší jít dál bez Boha, vždyť to tolik lidí považuje za dospělé chování… Co s těmihle lidmi, kteří poznali, přijali, ale žádný trvalý vztah s Bohem nemají? Jsou to naši přátelé a chtěli bychom pro ně to nejlepší, co Bůh nabízí.

Věříme, že ten, kdo o Bohu nikdy neslyšel, nebude souzen. Jenže kde dneska takového člověka najít? V našich zemích, plných poloprázdných, ale stále ke svému účelu používaných kostelech těžko. Každý měl možnost se o Bohu dozvědět víc než jen to, že v něj někdo věří a dodržuje kvůli tomu nějaká pravidla, aby se vyhnul trestu. Ještě stále se ve školách učí o Bibli, ještě stále jsou zmínky o Bohu v umění, kostely jsou na každém rohu a máme tu křesťanské vysílání v rádiu, televizi i na internetu. Kdo může říct, že se nemohl stát křesťanem, protože k tomu neměl příležitost? Je něco takového možné? A to tedy Bůh opravdu odsoudí všechny naše sousedy, kamarády a spolupracovníky, kteří vstřícně praví „Tomuhle já nerozumím,“ protože nechtějí říct, že jim připadáme totálně trhlí a život si komplikující. Nebo ulehčující, v tom se názory různí.

Písmo nám naštěstí nabízí dost míst, která tak příkrá nejsou, a nemusíme klopýtnout na tomhle. Přejít ho bez povšimnutí by ale byla škoda. Milujeme nejen Boha, ale i „lidi světa“? Ježíš prosí Boha, aby dal těm, které mu Bůh svěřil, účast na lásce, kterou spolu zažívají Otec a Syn. Miluje svého Otce a miluje svěřené lidi. A Ježíš nejen prosí, ale je ochoten i trpět, aby svou lásku prokázal – a tím otvírá lidem cestu k oné účasti. My milujeme – nakolik jsme toho schopni – Boha a milujeme i ty lidi, kteří se za Bohem milované nepovažují. Necítí se osloveni. Bůh po nás nežádá to, co po svém Synu. Přesto tu máme něco za úkol. Jsme to my, kdo jim může ukázat, jaký Bůh je. My jim můžeme otevřít dveře do života v Božím přátelství. Bez ohledu na to, koho se má podle Ježíšových slov týkat spása – vždyť i kdyby se nakonec týkala všech, každého dne tohoto života, kdy se člověk neraduje z Boží lásky, je škoda. Můžeme se zeptat sama sebe: Je to na mně vidět? Dělám Bohu dostatečnou reklamu? Je z toho, jak nakupuju v samoobsluze a jak jedu autobusem, poznat, že vím, že jsem milován samotným Bohem?   

 


 

7. neděle velikonoční

1. ČTENÍ Sk 1,12-14
Jednomyslně setrvávali v modlitbách.

Čtení ze Skutků apoštolů.
    Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
    A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.

Žl 27(26),1.4.7-8a Odp.: 13
Odp.: Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! nebo: Aleluja.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.
Odp.

2. ČTENÍ 1Pt 4,13-16
ž musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.
Milovaní!
    Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.


EVANGELIUM Jan 17,1-11a
Otče, oslav svého Syna.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."