Napadlo vás někdy, že by vám v jiné církvi bylo lépe? Ne? A chtěli byste vědět, co k tomu někoho může vést? Máte možnost. Jochy – Jana Šarközyová pro Magazín nedávno napsala reportáž z UNITED City. Když jsme si povídaly, ukázalo se, že má docela zajímavý životní příběh. Týká se i víry a církevní příslušnosti a pro někoho může být ukázkou, jak také lze církev a život v ní vnímat. Nejen o tom je následující rozhovor.

Můžeš přiblížit svou rodinu? Jak formovala tvůj vztah k Bohu?

Hm, to je velmi záludná otázka, protože rodina pro mě není samozřejmostí. Vyrůstala jsem v pěstounské péči. Což pro mě bylo velké požehnání, protože vím, že mnoho dětí z dětských domovů či kojeneckých ústavů toto možnost nemělo. Mám dva starší bratry a do mých patnácti let s námi žila sestra, takže jsem dětství prožila se třemi sourozenci. Což bylo úžasné! Pěstounští rodiče byli také úžasní. Mamka s námi byla třináct let na mateřské a jelikož jsem byla nejmladší, tak nejdéle byla se mnou. Hodně se nám věnovali, měli jsme dětství plné her a zábavy. Samozřejmě i povinností, ale to asi znáte. Své biologické rodiče jsem nikdy nepoznala, zemřeli brzy; máma, když jsem se narodila, a táta pak později ve vězení. Věřím, že to takhle všechno mělo být, protože díky tomu jsem byla vychovaná ve víře a v církvi, Jednotě bratrské, protože taťka je její pastor. 

To muselo být hodně zajímavé dětství. Jak se v takové rodině vytváří vztah k Bohu? To musí být úplně samozřejmé, ne?

Můj vztah s Bohem je jedno velké dobrodružství plné odvahy, důvěry, lásky, milosti a porozumění. Myslím, že vztah s Bohem, ten intimní/intenzivní začal až tak dva/tři roky zpátky, kdy jsem začala toužit znát Boha jako opravdu milujícího Otce. Hodně mi k tomu pomohla kniha „Nádherný psanec“, kde John Eldredge popisuje, jaký Ježíš ve skutečnosti byl. Uvědomila jsem si, že chci být Boží dítě, a ne jeho robot. Žít s ním ve svobodě. Pořád se učím. Ale kdybych měla popsat svůj vztah s Bohem jedním slovem, tak by to bylo asi uzdravení. 

Tak to se budeme muset vrátit kousek zpátky. Jaké to bylo v raném dětství, mít tátu pastora? 

No, to bylo velmi zajímavé. Mělo to hodně plusů i mínusů. Ale bylo to pro mě jako pro dítě vlastně fajn. Rodiče díky tomu byli starostliví a myslím, že nám dali dobré hodnoty do života. Určitě jsme museli plnit nějaké povinnosti spojené s církví. A také jsme se stěhovali; když mi bylo pět let, přestěhovali jsme se do jiného města, kde to bylo trochu složité. Taťku tam vyslali, aby byl pastor církve, a ze začátku jsme tak byli hodně sami. Později se k nám přidávali lidé a také rodiny s dětmi, tak jsme získali i kamarády. Samozřejmě být dítě pastora nese i to, že dítě by nemělo dělat ostudu. A já jsem si cestu k Bohu musela najít sama a získat zkušenosti, protože jako dítě pastora jsem měla hodně věcí zakázáno. Ale jinak jsem za to vděčná, že jsem měla takové dětství.

A jak k tomu přistupovali třeba ve škole? Být v pěstounské péči, a ještě v rodině pastora, to mohlo být pro některé spolužáky velké sousto.

No, bylo to celkem dost těžké. Byla jsem vždy taková ta „divná“. Ta, co nechtěla porušovat pravidla a také nechtěla nikdy jít proti tomu, co říkali učitelé.  Díky tomu jsem byla i šikanovaná.  A odrazilo se to v tom, že jsem nakonec onemocněla na šest let mentální anorexií. Takže úplně hezké to ve škole nebylo. Aspoň na základní škole. 

To je hrozné! Co ti pomohlo se z toho dostat?

No, to vlastně moc nevím. Myslím, že hlavně čas a zrání mé osoby. A tak nějak hledání toho, kým vlastně chci být. Určitě věřím, že i Boží milost a hlavně podpora rodiny a přátel. Pracovala jsem tenkrát v čajovně a celkem mi pomohlo být v dané komunitě; šéf mě tak nějak učil jíst zajímavá jídla. A tím jsem si našla zase cestu k jídlu. Pak i láska ke sportu a myšlenka, že mohu jíst a zároveň sportovat. Byla to dlouhá cesta. A někdy se to vrací, ale už vím, jak nad tím vyhrát. 

Moc Ti držím palce, ať v tomhle boji stále vyhráváš a jednou definitivně zvítězíš. Vzpomínáš si na nějaké veselé zážitky z dětství? I když to ve škole bylo těžké, jinde to bylo hezčí?

Ano. Vzpomínám si na spoustu hezkých zážitků z rodiny. Vyrůstat se třemi sourozenci bylo fajn. Mamka se nám hodně věnovala a různě nám vytvářela podmínky pro společné hry, vyrábění, výlety atd. Chodila jsem i do ZUŠky na klavír a zpěv, což mě bavilo, hlavně teda ten zpěv. Klavír byl trochu opruz. Každý rok jsme jezdili v létě k babičce na chalupu do Jižních Čech a na to mám krásné vzpomínky. Chodili jsme večer do kravína pro mléko, jezdili na hrady a zámky a také se koupat. Byl to pro mě asi vždy nejhezčí čas s rodinou, který jsme měli. Někdy mi to až chybí. Také ráda vzpomínám na Vánoce, vždy to bylo krásné období a jako dítě jsem si je opravdu užila. 

Kam ses vydala po základce? Byl tam už lepší kolektiv?

Vydala jsem se na střední školu se zaměřením na předškolní a mimoškolní pedagogiku, kde jsem i odmaturovala. A kolektiv byl super. Byla nás třída plná holek. Našla jsem si dvě nejbližší kamarádky. Dodnes se přátelíme a jedna si dokonce vzala mého bráchu. Na střední vzpomínám moc rada. 

A to, že je táta pastor, už tam brali lépe?

Celkem jo. Někdy se mi dokonce stalo, že za mnou někdo přišel a chtěl, abych se za něj modlila, že je nemocný nebo tak. Občas se našel nějaký kluk z gymplu (měli jsme náš obor ve stejné budově jako gympláci), který si z toho udělal legraci, ale ne ve zlém duchu. Přišlo mi, že jsme tam všichni už byli více vyspělí a měli se celkem rádi. 

Podle čeho jsi si vybírala vysokou školu?

Chtěla jsem původně na DAMU, protože jsem hrála v našem městském divadle. Ale jelikož rodiče moc nadšení nebyli, tak jsem šla na Husitskou teologickou fakultu UK na sociální práci. A upřímně jsem tam šla z důvodu, že tam nebyly přijímací zkoušky. Ale zároveň mě zajímalo, jak bych mohla pomáhat lidem. Myslím, že to nakonec byla dobrá volba. Našla jsem tam kamarády, také svůj druhý vážný vztah. A nakonec i titul Bc. 

Jak moc se při studiu projevovalo, že studuješ na teologické fakultě? Měli jste nějaké teologické přednášky povinně?

Velmi. Přednášky z teologie jsme měli povinné. Dokonce jsme z teologie dělali státnice. Celkem mě to bavilo. Kamarádům ze třídy jsem vysvětlovala určité věci z teologie, hlavně, když šlo o Bibli.

Jednota bratrská je malá církev, o jejíž existenci většina lidí vůbec neví. Jak bys její specifika přiblížila katolíkovi, případně člověku úplně necírkevnímu?

Hm, katolíkům bych to přiblížila asi jako církev, která je jiná. Vlastně nevím. Už v ní opravdu dlouho nejsem. Hodně se za těch sedm let změnilo. A myslím, že nejsem ten pravý, kdo by o tom měl mluvit. Za mě to byla církev, která pro mě prostě nebyla. 

Kdy jsi přišla na to, že tahle církev pro tebe není? Bylo to něco postupného, nebo nějaký jednorázový zážitek?

Řekla bych, že to bylo postupné. Od šestnácti let jsem si to uvědomovala. Hledala jsem něco víc free. Něco, kde bych se cítila lépe. Chtěla jsem objevit Boha jinak. ICF (International Christian Fellowship) mi to umožnilo: vidět Boha jako Otce. Věděla jsem tak nějak, že mám v sobě trochu rebelství a nedokážu jen tak žít podle pravidel. Chtěla jsem být sama sebou a zároveň milovat Boha. A po půl roce navštěvování ICF jsem začala zjišťovat, že já a církev jdeme dohromady. 

Pro naše katolické čtenáře to asi bude nepochopitelné - v katolické církvi něco takového není možné. Není to ale obvyklé ani v evangelických církvích. Přijali rodiče tvoji motivaci? 

Ano. Taťka mi jednou dokonce na narozeniny řekl, že je jedno kam chodím, ale hlavně, že někde jsem a žiju s Bohem. A objal mě. To bylo pro mě krásný. A moje mamka dokonce letos byla se mnou u nás v ICF v Praze na Vánoce, kde jsem hrála divadlo, a moc si to užila. Dokonce se náš pastor s mým taťkou znají. Takže jsou s tím úplně v pohodě.

Jak jsi objevila právě ICF? Já o nich myslím někdy slyšela, ale velmi letmo. Nenapadlo by mě se jít na nějakou akci podívat. Jak se to stalo, že ses mezi ně dostala?

Pár mladých z JB tam začalo chodit, když studovali v Praze. Já jsem v té době poslouchala Enveje (křesťanský rap), což byla součást muzikálu, který ICF vytvořila. A tak nějak jsem tam jednou zašla. Bylo to v létě. Po festivalu, když jsem se vracela a hledala něco víc než jen to, co svět nabízel. A hned poprvé mě odchytl nás pastor, podal mi ruku a začal si se mnou povídat. A pak přišli další lidé. Šla jsem pak s nimi na pivo a další neděli jsem se vrátila, a tak to začalo.

Chápu, že život v malé církvi, kde se všichni znají a očekává se, že se člověk bude podílet i na aktivitách během týdne, je náročný, zvlášť, když je člověk v pubertě a chce si najít vlastní cestu. ICF ale také není velká církev: v čem je jiná?

ICF je velká církev. Velmi. Tam, odkud pocházím, jsme byli malý sboreček, kde byli převážně jenom senioři. Vlastně jsme se scházeli kolem stolu a taťka hrál na kytaru. V ICF máme stage, osvětlení (barvy, kouř, práce se stage), živou kapelu a celkově víc všechno propracované.  Máme kameramany, lidi, co mají na starosti zvuk atd. Celebracion (jinými slovy bohoslužba) pro mládež, kde budu v červnu i kázat. Máme církev v Brně, Plzni a také pár lidí v Olomouci. ICF je jiná v tom, že tě přijímá takového, jaký jsi. Dává ti nějakým způsobem možnost se zapojit do chodu církve a využívá tvé dary pro to, abys jimi mohla sloužit. Není proti alkoholu a ani cigaretám. Ne, že by nějak křičela, aby to lidé dělali, ale ani je za to neodsuzuje. Bere tě takového/takovou jaká jsi. V tom je to jiné než to, co jsem znala. 

Teď už asi budou mít hlavu zamotanou všichni. Takhle asi bohoslužebné dění pojímá málokdo; zároveň chápu, že to může mladého člověka oslovit. Jen se to většinou odděluje - bohoslužba zůstává tradiční, ta show se organizuje v rámci církve, ale jindy a jinde. Je pro tebe důležité, že je to spojené? Že se při bohoslužbě nemusíš přizpůsobovat prostředkům, které tě neoslovují?

Asi ano. Je pro mě důležité spíš to, jací lidé uvnitř církve jsou a jak se cítím. I během celebracion. Baví mě na tom, že mohu být součástí. Hraju a zpívám ve worship teamu v ICF v Plzni. Nemusím vstávat, když se někdo modlí, nemusím vždy zůstat na kázání. Mohu být svobodná. Odejít, když se mi to nelíbí, zůstat sedět, když zrovna nechci vstát, protože to vnímám tak, že u modlitby mohu i sedět. A nikdo se na mě nedívá divně. Líbí se mi na tom asi ta svoboda. Být sama sebou. 

Vybavuju si, že v určitém věku jsem také o něčem takovém snila, ale zůstalo u snění, které časem přešlo, když mi tradiční pojetí začalo vyhovovat. Teď se tedy věnuješ sociální práci a zároveň jsi aktivní v církvi? 

Ano. Můj fulljob je sociální pracovník v K-centru, pracujeme s lidmi se závislostí. A v ICF jsem vedoucí projektu REACH, což je pomoc maminkám samoživitelkám, a jsem ve worship teamu. A zároveň jsem součástí skupinky žen a někdy i setkání mládežníků. 

To zní krásně. A když se na závěr zeptám na docela malé sny: na co se nejvíc těšíš letos v létě? Chystáš se na nějakou akci, o které nám napíšeš do Magazínu?

Tyjo, asi na cestu autem směr Portugalsko a Francie a taky na rodinou oslavu v Krkonoších. Budu na festivalu Na Výšinách, který pořádá můj kamarád Honza a jeho přátelé. Těším se na to. 

Fotografie pocházejí z archivu Jany Šarközyové.