Včera umřela Dana Němcová. Proběhlo to všemi médii. Nebyla to topmodelka, herečka ani světová politička. Přesto to byla žena, kterou nešlo přehlédnout. Nešlo ji nemilovat a neobdivovat - na tom se v nekrolozích shodli všichni. Vzhledem k tomu, jak pevná byla ve svých postojích, je to neuvěřitelné. Mohla mnohé naštvat. Mohla budit nelibost v těch, kterým na jejich cestě poctivost a obětavost jiného člověka překážela. Jenže ona byla náročná především na sebe. A její zapálení pro pomoc slabým a znevažovaným bylo nakažlivé.

Chceme se přidat a vzdát Daně Němcové úctu, kterou si zaslouží. Poprosili jsme o vzpomínky na ni lidi, kteří ji osobně znali. Někdo poslal text hned, ale je možné, že se nám ještě nějaké zajímavé vzpomínky sejdou. Budeme je pak postupně přidávat, takže pokud vás to zajímá, stojí za to se sem časem vrátit.

Přestože jsem Danu Němcovou znala od narození, nejsem člověk, který by dokázal zhodnotit její život v celé šíři. Byla součástí mého dětství a dospívání, nesmírně moudrá a laskavá žena, která v Jéčku, jednom z otevřených chartistických bytů, vytvářela neopakovatelnou atmosféru přijetí a pohody. Vzpomínek mám vlastně hodně, ale nejvíc mi v hlavě utkvěl náš rozhovor před několika lety, když jsme spolu seděly a kouřily na zahrádce na přivítání knihy mého táty. Daně před lety zemřel nejmladší syn, když na dálnici zastavil, aby někomu pomohl s rozbitým autem. Stáli v odstavném pruhu a najel do nich náklaďák. O tragédii jsem samozřejmě věděla, ale nejspíš jsem se moc nevyptávala, přesto na to v našem hovoru nějak přišlo. Dana byla synovou smrtí zdrcená a vyprávěla mi, jak pak kontaktovala člověka, který onen kamion řídil. Chtěla ulehčit jeho svědomí. Vyprávěla mi, jak si uvědomila, že ten řidič byl unavený i proto, že měl špatné pracovní podmínky, a i když z něj nemohla sejmout vinu, chtěla mu pomoct. Když někdy říkám „opravdový křesťan“, představím si u toho Danu Němcovou. Hluboce věřící křesťanku, kterou její víra nevedla k moralizování, ani ji nečinila žádným způsobem naivní, ale dávala obsah slovu láska.

Saša Uhlová

Ke smrti Dany Němcové.

Potkávali jsme se s Danou Němcovou sice pravidelně na různých společenských akcích, ale většinou zůstalo u osobního pozdravu a obligátního „pozdravuj oba rodiče“, protože ona byla ve společnosti na rozervání. Každý jí chtěl podat ruku, dotknout se jí, něco osobního od ní slyšet. Vždycky kolem ní byla tlačenice. Tuto vlastnost jsem u ní považoval za nejheroičtější, vydržet ten nával kolem sebe a nenechat se zdrtit takřka nelidským očekáváním, které na jednoho lidé kladou. Taky jsem nejednou zatoužil se jí ozvat a jít se „vykecat“, ale vždycky jsem si řekl, že počkám, až ten rozruch kolem ustane, což bylo samozřejmě naivní a tedy už na to nikdy nedošlo. Ani toho moc nelituju, takových lidí jako já bude hodně. Člověk nemůže mít všechno a rozhovor s Danou Němcovou dostal nakonec ten, kdo ho nejvíc potřeboval.

Rodina Němců patřila spolu s rodinou Bendů k nejdůležitějším svorníkům chartistického života. V jejich bytech, které od sebe nebyly geograficky příliš vzdáleny, se v různé míře sbíhaly undergroundové, katolické i reformně-komunistické subkultury celé Charty. Oproti běžné představě Charty jako nějakého pražského klubu odpůrců režimu je potřeba zdůraznit, že tyto subkultury spolu často mluvily z pouhé nutnosti a někdy ani to ne. Jedinečnost chartovních „svorníků“, tedy lidí jako byl Václav Havel nebo Dana Němcová a tedy i jejich historické zásluhy spočívaly v tom, že dokázali přerůst nejenom svoji dobu, ale především nejrůznější ideové protiklady všech lidí, kteří stáli v opozici vůči režimu, a vtisknout jim jednu základní a sjednocující myšlenku, ke které se mohl přihlásit každý.

Dana Němcová patřila k nejužšímu kruhu zakladatelů VONSu, tedy Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných. Jeho idea a životnost stála spíše než na nějakých ideologických deklaracích na osobní ochotě lidí vstát v pět ráno, vyjít do deště a zimy, kodrcat se několik hodin vlakem přes půl republiky a na nějakém okresním soudě pozorně poslouchat, zda se tomu neznámému člověku na lavici obžalovaných - za jehož jiné kvality člověk těžko mohl osobně ručit - neděje nějaké bezpráví. A pak o tom napsat. A doufat, že až je za to posadí do té lavice obžalovaných, přijdou k jejich soudu podobní lidé. A bez ohledu na to, jestli jsou u toho soudu za modlení, obhajobu lidských práv nebo mlácení kusem kolejnice do prázdného sudu od piva při recitování básniček, budou hlídat, jestli se bezpráví neděje zase jim.

Toto bylo srdce Charty. Nebyl to spolek stejně smýšlejících, ale naprosto rozporně a rozdílně smýšlejících lidí. Dočasná aliance za to, aby se názorové rozpory, jakkoli individuálně pociťované jako existenciálně klíčové, řešily jinak než vězněním, útlakem a šibenicí.

Když dnes obejdete všechny možné chartisty, znovu najdete lidi zcela pohlcené nějakou osobní agendou, a stěží s mnohými najdete společnou řeč. A je to tak v pořádku. To byl cíl. Bez lidí jako Dana Němcová by to ale nešlo, protože každá z těch subkultur v sobě měla zrnko určité pýchy, že by svůj odboj utáhli i sami. Jedině poznání, že svoboda je nedělitelná, jak pro morálního teologa Otu Mádra, tak pro básníka Fandu Pánka, vydavatele Vokna Čuňase, bývalou komunistku Otku Bednářovou, nebo hudebníka Charlieho Soukupa, bylo klíčem k tomu, proč se tenhle pytel blech stal na dlouhá léta svědomím společnosti, anti-husitstvím, které nějakým způsobem bude patřit do budoucího „smyslu českých dějin“, více než jakýkoli minulý a budoucí politický program.

Nakonec, s potěšením kvituji, že k Daně jen za dnešní den vypublikovalo nekrology mnoho lidí, se kterými se osobně vůbec nesnesu. Neklamné znamení, že určité pomyslné svorníky dodnes kráčí v lidech, jako byla Dana Němcová, mezi námi, a snad tomu tak ještě nějakou chvíli bude.

Neboť jak se říká: Když zemře tyran, jeho panství končí. Když zemře mučedník, jeho panství začíná.

Ondřej Bratinka

Dana Němcová s Hanou Hnátovou, sestrou Arnošta Lustiga, při převzetí Ceny Arnošta Lustiga.

Dana Němcová patří k lidem mého života

Paní Danu Němcovou jsem osobně poznal v polovině 90. let, kdy se po rozpadu Jugoslávie a Sovětského svazu dostaly jednotlivé státy do válečné vřavy a uprchlíci odtud nacházeli bezpečí i u nás. Pomáhala uprchlíkům, potkávali jsme se na demonstracích proti válce a na podporu uprchlíků z Čečny, a do její kanceláře na Senovážném náměstí v Praze jsem pak později přivezl občas vlakem i nějakého zašmodrchaného klienta z Poradny pro uprchlíky Diecézní charity České Budějovice, kde jsem několik let pracoval. Dana hledala cesty a způsoby, jak každému nešťastnému člověku na cestách a v nesnázích pomoci, nikoliv důvody, proč to nejde. Ať se jednalo o uprchlíky z Bosny nebo Čečenska, a zůstat v práci ještě o pár let déle, určitě by pomáhala i uprchlíkům ze Sýrie, které tady veřejnost ani vládní politici od roku 2015 nechtěli. 

Několikrát jsem s ní hovořil i jako novinář, rozhovor vyšel v knize Moje stoleté Československo, kterou jsem jí pak dovezl nebo poslal do bytu na Praze 4, kde bydlela. Kdysi, už nevím, zda při zahájení festivalu Jeden svět nebo při předání Ceny Jaroslava Seiferta Ivanu Martinu Jirousovi v Pražské křižovatce, jsem si od ní nechal podepsat knížku autobiografických rozhovorů s Janem Bártou Lidé mého života. Napsala mi do ní srdečné věnování, že k těmto lidem patřím i já. Moc si toho vážím.    

Radek Gális, publicista   

Stručný portrét Dany Němcové jsme vydali ani ne před rokem, sepsala ho Lída Blažková.

V archivu České televize můžete najít dokument Věčný úsměv Dany Němcové, který loni natočila Ivana Pauerová Miloševičová

Fotografie pocházejí z archivu Radka Gálise.