Zdá se, že v současné době rychlým tempem roste počet lidí, kteří považují ty, kdo věří v dobro v
dnešním složitém světě, za naivní. Válka na Ukrajině, klimatické změny, chudoba, mnoho
přírodních neštěstí, sucho… Všechny tyto věci podporují názor, že ti, kdo věří v dobro, neberou
dostatečně vážně současné dění.

Zdroj: | Člověk a Víra (clovekavira.cz)

My křesťané ale říkáme právě i v této situaci, že v dobro věříme. Zároveň však tvrdíme, že
důvodem této naší víry není lidská schopnost zvládnout všechny složitosti a problémy nebo
jakési fatalistické spoléhání, že všechno dobře dopadne. Věříme, že máme pevný bod, který
dokáže pohnout, jak o tom mluvil Archimedes, naší zeměkoulí a vším tím, co prožíváme během
naší často trnité cesty k Dobru. A tím pevným bodem je Kristovo vzkříšení.

Ve Velikonoční sekvenci, kterou slyšíme o Neděli Vzkříšení, zní: „Smrt a život se střetly,
podivný souboj svedly. Pán žití usmrcen, vládne živý.“ Tato pravda o Pánu, který je v
dramatickém a drastickém zápasu se zlem usmrcen, ale přesto vládne živý, je důvodem, že jsme
schopni věřit v dobro. Že jsme optimisté i v situaci, kdy zároveň bereme vážně dramatické a
mnohdy i velmi hrozivé dění kolem nás. Uvěřit v pravdu vzkříšení ale neznamená zůstat uvězněn
v pocitech lítosti a soucitu nad Kristem zemřelým, ale znamená odhodlat se ke skoku víry, kdy
uvěříme tomu, že všechny ty symboly a všechna ta radost, která propuká na velikonoční ráno,
nejsou věci jen jakéhosi kulturního fenoménu a nejsou jen znamením probouzející se přírody,
tedy jakési ritualizace svátků jara, ale jsou ozvěnou, nebo spíše řečeno znovupotvrzením toho,
co se reálně stalo na jednom konkrétním místě, v konkrétním okamžiku, jednomu konkrétnímu
člověku a zároveň Bohu v Palestině na přelomu věků, které změnili počítání letopočtů. Ježíš
Kristus ukřižovaný je znovu živý.

Jsme pozváni k tomu, abychom jako lidé, kteří tomuto věří, volali společně se služebníkem,
který prosí o uzdravení svého nemocného syna: „Pane, věřím. Pomoz mé malé víře.“ Protože
uvěřit ve Vzkříšení jako v událost, která konkrétně zasahuje jakoukoli situaci našeho života,
znamená znovu a znovu skákat ve víře přes propast nedůvěry a skepse. A to není proces, s
kterým bychom byli kdykoli absolutně hotovi. Musíme ho znovu a znovu aktivovat: jako skok
víry, skok existence, skok naděje.

Jen tak jsme totiž schopni nenahlížet na velikonoční události pouze jako pasivní pozorovatelé,
ale aktivně přistoupit ke Kristu vítěznému jako k tomu, kdo nás zve prožívat společně s ním
radost z vítězství. Tato radost se týká úplně každého z nás a je to radost, která nám dává
možnost být optimisty i v situacích, kdy věci kolem nás, jen z čistě lidského pohledu, k radosti
nevedou.

Jsme realisté, kteří mají pevný bod v radosti. A proto jsou Velikonoce v dnešní době o to více
důvodem k tomu, abychom jásali a zpívali mocným hlasem velikonoční Aleluja.

Autorem textu je plzeňský biskup P. Tomáš Holub.