Lukáš Novák: Dveře k ovcím

Nepřijde vám také, že některá Kristova podobenství slýcháme tak často, že zde použité metafory už pro nás ztratily veškerou šťávu a degenerovaly na zautomatizovaná klišé, prefabrikované stavební  bloky pobožného žargonu dutě rachotící před otupělým mentálním zrakem, aniž by ho jakkoliv motivovaly k zaostření pozornosti na jejich opravdový význam? „Dobrý pastýř“, „vinný kmen“, „hřivny“… Pokud ne, tak jste na tom mnohem lépe než já.

Dnešní čtení vypadá na první pohled jako exemplární případ tohoto druhu: pastýř, ovce, ovčinec, blablabla, kolikrát jsme to už slyšeli, no co se dá dělat, zkusme si na duši nasadit nějakou aspoň trochu zbožnou masku, než se to přežene (ať není moc vidět, že nás role těch ovcí vlastně až tolik netankuje)…

Ale tak jednoduché to nebude: posluchači klasicky nechápou (literární prostředek „doktor Watson“), takže se jim to musí vyložit po lopatě: „Já jsem pas–“ Ne, počkat, cože? Jak prosím? Jak to, že ne pastýř, ale dveře? Tedy, dveře samy o sobě by šly – to je jako „cesta“: dveře k Otci, skrze Krista přijdeme do Nebe – to známe. Ale dveře do chlíva?!  To musí být nějaký renonc, ne?

Vážně to tak vypadá: vždyť Ježíš se zároveň stále, i v té druhé části podobenství (takže se z toho nevyvlíkneme tím, že je od sebe oddělíme) ztotožňuje s oním přicházejícím pastýřem: „Všichni, kdo přišli přede mnou…“ – tedy Kristus je někdo, kdo také přichází, ovšem ne zloděj a lupič, nýbrž ten, kdo „vchází dveřmi“ – tedy jako pastýř. Proč tedy „Já jsem dveře“? Cožpak dveře přicházejí? Co to má vlastně znamenat?

Omlouvám se, pokud jsem někoho pohoršil. Nemínil jsem zesměšňovat Písmo. Snažím se jenom na úvod vyřadit ze hry mentálního autopilota, který jinak automaticky řadí známé fráze do připravených škatulek a k myšlenkovému zpracování propouští pouze to, co zbude. Dnešní evangelium totiž opravdu stojí za hluboké zamyšlení.

Vidíme, že Ježíš tu kombinuje v rámci jednoho obrazu dvě odlišné metafory. Tou první z nich je onen banálně působící obraz Dobrého pastýře; jeho role má však zajímavé detaily. Všimněme si, že Pastýř zde ovce nejprve nepase, nýbrž přichází za nimi do ovčince, volá je jménem a vyvádí je ven. Tento Pastýř je pak postaven do kontrastu se „zloději a lupiči“, kteří „kradou, zabíjejí a působí zkázu“. Co asi tak krade zloděj a lupič v ovčinci? Správně – ovce. Na jedné straně tu tedy máme Pastýře, který ovce vyvádí ven tak, že je volá a ony za ním samy jdou, protože znají jeho hlas; a vyvádí je ven proto, aby měly život v hojnosti. Na druhé pak zloděje a lupiče, kteří ovce kradou a zabíjejí. Kdo jsou tito lupiči a vrahové, to není těžké si domyslet. Přišli před Kristem a stavěli se lživě do jeho role, jsou to tudíž falešní mesiášové, falešní spasitelé, kteří slibují život, ale přinášejí smrt. Jinými slovy – jedná se v posledku o metaforu ďábla. Ten se na sebe snaží vzít podobu pastýře, ten svým jedovatým hlasem láká ovce – je však cizí. Ovce mu nepatří, neznají jeho hlas a on nezná jejich jména (k tomu se ještě vrátíme). Je to onen „otec lži“, o němž Kristus mluvil dříve (Jan 8: 44).

Zdá se tedy, že na rozdíl od židovských Watsonů docela dobře rozumíme: patříme Kristu, máme jít za ním a neposlouchat ďábla, a tak se dostaneme do nebe a ne do pekla – jasné jako facka, ne?

Až na to, že takto Ježíšovo vysvětlení nechápajícím neznělo. Místo toho řekl: To já jsem ty dveře k ovcím. A všimněme si, že dveře nejsou novým prvkem v celém podobenství – naopak: je to hlavní téma od počátku, je to hlavní kritérium pro rozlišení Pastýře od zloděje a lupiče. Celá pasáž není primárně o Dobrém pastýři – na tom by asi nebylo co nechápat, to je starozákonní tropus, jehož srozumitelnost se tu spíše předpokládá – nýbrž o dveřích, o dveřích k ovcím, dveřích do ovčince. Klíčová role dveří spočívá v tom, že Pastýř je ten, kdo vchází dveřmi, kdežto zloději a lupiči vcházejí jinudy. Pochopitelně hned každého napadne: a co jsou to tedy ty dveře, jimiž Kristus k ovcím vchází, a jimiž je vyvádí na pastvu? Jak poznáme, kdo vchází dveřmi, a kdo jinudy? Co se nám tu snaží Ježíš říci?

A je to tady – „oni nepochopili“ – i když si původně mysleli, že chápou. To, o co v tomto podobenství jde, totiž není ani tak identita Pastýře, jako spíše identita Dveří. A pointa je opravdu nečekaná: já jsem ty Dveře. Všichni jsou zvyklí na obraz Krista jako Pastýře, to už tak nějak čekají – a najednou tohle! Jak může být pastýř zároveň dveřmi – a navíc dveřmi k ovcím?

Evangelista Jan, jak už mívá ve zvyku, tu podstatným způsobem doplňuje synoptiky. Matouš a Lukáš uvádějí Kristovo podobenství o pastýři hledajícím ztracenou ovci. U nich však ještě ani není zcela jasné, že tím Pastýřem je sám Kristus ­– nejspíš proto, že se jednalo o podobenství hlásané veřejně před širokým publikem a titul Pastýře náleží ve Starém zákoně samotnému Hospodinu (Žalm 23, Ezechiel 34). Ježíš by tudíž takto implicitně vznesl „třaskavý“ nárok na své božství (jemuž by Písma znalými Židy bylo velmi dobře rozuměno), což patrně v kontextu těchto kázání ještě nechtěl učinit. U Jana jsme ovšem v poněkud odlišné situaci. Jedná se o rozhovor v užším kruhu „několika farizeů“ (Jan 9:40), v návaznosti na explicitní spor s farizeji o Ježíšovu identitu a původ jeho autority v návaznosti na uzdravení slepce. Také víme, že už se pomalu schyluje k Ježíšovu zatčení a umučení; začíná tudíž o svém poslání hovořit stále otevřeněji a naléhavěji, a k identitě Dobrého pastýře se proto explicitně přihlašuje.

Především ovšem Jan k synoptickému konceptu Pastýře doplňuje onen matoucí motiv dveří – a my víme, že Janovy doplňky oproti synoptikům bývají zcela zásadní (ostatně, celé Janovo evangelium bývá chápáno jako Janův záměr doříci cosi podstatného, co u synoptiků zůstalo stranou).

O co zásadního tedy v tomto případě jde? Nebudu už dál chodit kolem horké kaše a řeknu vám, jak tomuto motivu rozumím já.

Mám za to, že Kristus zde v užším kruhu posluchačů předznačuje klíčovou roli Církve pro spásu člověka. Dveře do ovčince, jimiž Kristus vchází k ovcím a jimiž ovce vycházejí za Kristem, jsou Církev. Církev jako mystické Kristovo tělo (proto může říci „já jsem dveře), Církev jako univerzální svátost spásy (KKC, § 774–776) – tedy jako univerzální nástroj, skrze nějž Kristus uděluje člověku spasitelnou milost, nástroj, na němž závisí a z něhož čerpají svoji účinnost všechny nástroje partikulární (KKC, § 816), tedy především všechny partikulární svátosti (proto říká: já jsem dveře k ovcím). Kristus nepřichází k člověku jinudy než skrze tyto „dveře“, jimiž v jistém smyslu sám je; kdežto každý, kdo přichází jinudy, je zloděj a lupič. A nikdo také nemůže vyjít za Kristem „na pastvu“ jinudy než těmito dveřmi: pokud snad má někdo pocit, že ho Kristus vybízí, aby lezl kamsi přes zeď (ovčince bývaly vlastně kamenné ohrady), ať si dá pozor: nejspíš to nebude Kristus, nýbrž jeden z lupičů. Neexistuje jiná cesta ke Kristu, neboť Kristus zároveň je těmito dveřmi. Odmítnout tyto dveře znamená odmítnout Krista.

Toto pochopení podstaty Církve má mnoho důležitých důsledků, které Církev postupně rozvinula. Například, Církev není jen jakýsi fanklub Ježíše Krista, který se dal dohromady na základě obliby jeho kázání, nebo snad zkušenosti s jeho Zmrtvýchvstáním. Církev nevytvořili lidé tím, že se dali dohromady. Církev uskutečnil sám Kristus jako aspekt svého Vtělení, jako aspekt svého příchodu na svět a k člověku, jako dveře do svého ovčince, který se v důsledku prvotního hříchu stal územím vlků a lupičů. Ty dveře na pastvu si ovce nemohly prorazit samy, ani to není něco, čím by mohly disponovat. Nevznikají žádnou dohodou ovcí na tom, kudy by se asi tak nejlépe chodilo, nejsou kompromisním řešením vzniklým dohodou na nejmenším společném jmenovateli různých názorů a zájmů. Dveře jsou tam, kde jsou – a je na ovcích, zda jimi projdou. Církev je zde, a na nás je, zda skrze ni projdeme ke Kristu.

Církev ale není ani jakési čistě nadpřirozené společenství svatých. Jednou taková bude, ale zatím jsou to sice dveře na Boží pastvu, ale zároveň také dveře do chlíva. Do našeho chlíva, jak výstižně zpívá Marek Eben – a je to chlív značně nevábný. V tom se Kristovo mystické tělo podobá jeho tělu fyzickému – i to přišlo na svět v chlívě. Často se i při průchodu dveřmi musíme brodit hnojem – ale běda, kdybychom poslechli vábení lupičů, polezte radši přes zeď! Dveře zůstanou dveřmi, i když je ovce pokálely.

A ještě jeden bod stojí za zamyšlení. Kristus říká, že Pastýř (tedy on sám) „volá ovce jménem“, a ony „znají jeho hlas“. Mluví tu Kristus o nějaké exkluzivní skupince vyvolených? To asi sotva: to by ty ostatní ovce musely patřit někomu jinému – ale komu? Nepatří snad celé stvoření Bohu, a tedy i Kristu? Jestliže však všechny ovce patří Kristu, pak také všechny ovce zná a volá jménem. Není na co se vymlouvat – všichni jsme povoláni ke spáse, všichni jsme povoláni k tomu, abychom prošli dveřmi.

To ovšem neznamená, že opravdu všichni jimi nakonec projdou. Kristus by přece tak naléhavě nehovořil o lupičích a vlcích, kdyby ve skutečnosti žádné nebezpečí nehrozilo a fakticky se nemohlo vůbec stát, že by některá z ovcí skončila špatně. Proč tedy zároveň říká, že jeho ovce „za cizím nikdy nepůjdou, ale utečou od něho“? Inu – všichni jsme původně jeho ovcemi, pro všechny jsou otevřené ony dveře ke spáse, ke všem nějakým způsobem dolehne Pastýřův hlas. Ale může se stát, že některé z ovcí se vytrvalým ignorováním Pastýřových výzev, nebo dokonce koketováním s oněmi lupiči (kteří pořád obcházejí kolem ovčince, nakukují přes zeď a vymýšlejí nejrůznější podfuky, jak se dostat k ovcím, nebo naopak dostat ovce ven), Pastýři odcizí, takže už doslova nevědí, čí jsou. Jsou ovce, které to mají ke dveřím daleko, a přestože dobře slyší, jak je Pastýř volá, cestu ke dveřím donekonečna odkládají nebo se na ni prostě vykašlou. Jiné si zase našly v koutku trochu loňského sena a řeknou si, že jistota je jistota, a kdo ví, jestli za těmi dveřmi vůbec nějaká tráva roste. Další jsou prostě jen zvědavé, jestli by se ta zeď nedala přece jen přelézt někde blíž. A tak podobně.

Ano, je to nanejvýš pošetilé – ovšem nezapomeňme, že ovce sice patří Pastýři, ale ovčinec je ještě stále tak říkajíc na území nepřítele, a lupiči mají rafinované metody. Lupič na nás nebude mluvit cizím hlasem, dokud si nebude jistý, že má šanci – dokud se drobnými krůčky dostatečně nevzdálíme ode Dveří, skrze něž zaznívá naléhavý hlas Pastýřův, dokud nezapomeneme, jak přesně zní, dokud neusoudíme, že průchod Dveřmi zase až tolik nespěchá… Pak přijde jeho chvíle.

Abychom tomu nebezpečí předešli, je třeba, jakmile zaslechneme Pastýřovo volání, abychom se obrátili tím správným směrem – a vyrazili. Protože jiná cesta k záchraně před vlky a lupiči opravdu není.

Autorem textu je Lukáš Novák, autor blogu Ad altare Dei...

4. neděle velikonoční

1. ČTENÍ Sk 2,14a.36-41
Bůh ho ustanovil Pánem a Mesiášem.

Čtení ze Skutků apoštolů.
V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil k lidem:
    "Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali."
   Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: "Bratři, co máme dělat?" Petr jim od pověděl: "Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh."
   Ještě mnoha jinými slovy je zapřísahal a vybízel: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení! " Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí.

Žl 23(22),1-3a.3b-4.5.6 Odp.: 1
Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám. nebo: Aleluja.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.
Odp.
Vede mě po správných cestách , pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.

2. ČTENÍ 1Petr 2,20b-25
Vrátili jste se k pastýři svých duší.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. Milovaní!
   Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 'On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.' Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na sobě vynesl naše hříchy na dřevo (kříže) , abychom byli mrtvi hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší.

EVANGELIUM Jan 10,1-10
Já jsem dveře k ovcím.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl:
    "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají."
   Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.
   Ježíš proto řekl znovu:
    "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti."