„Nebuď nevěřící Tomáš.“ Jméno Tomáš jako synonymum pro toho, kdo si žádá důkazy a osobní zkušenost, znají i pohané. Z celého příběhu se zachovala hlavně slova „Neuvěřím, dokud…“ Přitom Tomáš nechce víc než to, co bez výzvy dostali ostatní. Nic než to, co jim Ježíš sám od sebe nabídl. A do téhle pozice se dostal jen proto, že když se ostatní ve strachu zamkli, on se neschoval. Dost smůla, jeden den neprojevit strach a dva tisíce let být kvůli tomu za pochybovače.

Zdroj: adw.org

Celá epizoda dnešního evangelia začíná zázrakem. Učedníci se zamkli a doufali, že je Ježíšovi nepřátelé nenajdou a nenaloží s nimi jako s ním. A přestože byly dveře zamčené, najednou byl Ježíš uprostřed učedníků. Jako by nestačilo, že se nerozkládal v hrobě, ještě překročil bariéru, kterou učedníci vytvořili mezi sebou a zbytkem světa. Přitom by se tak hezky vykládal text, jehož smyslem by bylo: Když se straníte ostatních, straníte se i Krista. Kristus je právě v těch lidech, kterých se bojíte, kterým nerozumíte, kteří vás obtěžují. Běžte za nimi a učte se v nich Krista nacházet. Jenže ne. Kristus nenechá své učedníky vykoupat se v jejich strachu. Zamčené dveře ho nezastaví. Objeví se, jako by se nechumelilo, nečeká na výzvu a prokáže se jako pravý Ježíš, jako jejich učitel, kterého Římané nedávno přibili na kříž. Běžně používaný pozdrav se tentokrát vyplatí chápat doslovně. „Pokoj vám!“ Pro jistotu jim ho zopakuje, aby ho náhodou nevnímali jen jako zdvořilostní „brejden“. „Pokoj vám!“ Nezlobí se, nezvedá obočí, nevyčítá, že se schovali. Zároveň své přání pokoje okamžitě uvádí na pravou míru. To, že učedníkům přeje pokoj, neznamená, že mohou zůstat zamčeni v pokoji. Neznamená to, že mohou být v klidu. Když s vámi mluví před týdnem popravený chlápek, který navíc mává otevřenými ranami, tak slova „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás,“ moc neuklidní. Co tím myslí? Že se mají nechat zatknout a možná i ukřižovat? To moc pokoje do srdce a mysli nevnese. To možná spíš ten Duch svatý, kterého na ně vdechl vzápětí.

„Pokoj vám.“ Co bychom čekali od muže, který byl neprávem zabit a vrátil se? „Vzchopte se, teď jim to nandáme! Teď jim ukážeme, kdo je silnější, kdo tu vyhraje. Pojďte, zopakujeme si vjezd do Jeruzaléma, a věřte, že teď to bude veliký.“ Jenže Ježíš ne. Žádná škodolibost. Žádná vyjádřená převaha nad vrahy. A připomínka, že to, na čem záleží, je odpuštění hříchů. A ne až jednou, na posledním soudu, ale už teď. Uklízet se nedá až pak. Uklízet se musí průběžně. Nenechte svět zaplnit hříchem. Odpouštějte průběžně, na Hospodina to nenechávejte, vy tu v tom budete žít. A mezi neodpuštěnými hříchy nebude dobře vám samotným.

Tomáš s nimi tehdy nebyl. Možná se nebál. Nebo se bál, ale měl důvod svůj strach překonat. Písmo důvody jeho nepřítomnosti nijak nevysvětluje. Každopádně v noře za zamčenými dveřmi zalezlý nebyl. Na radostnou zvěst o setkání se vzkříšeným Pánem nereaguje nadšeným „Povídejte, kde, jak, co říkal, kdy zase přijde?“, ale skeptickým „Neuvěřím, dokud neuvidím.“ Byl to projev nedůvěry ke kolegům? Nebo touha nenechat se ošidit, také si stáhnout Krista k sobě? Proč by měl dostat méně než ostatní? Všichni byli vystaveni těžké zkoušce. Někdo, komu odevzdali své životy, byl zabit. Smrt hrozí i jim. Jen tak něčemu nelze věřit. Tahle situace vyžaduje hodně sil, a ty je třeba někde brát. Spokojit se s málem znamená riskovat, že mi síly v nejdůležitější chvíli dojdou. Všem hrozí smrt. Je důležité vědět, jestli to za to stojí.

A Ježíš zase zázračně překoná zavřené dveře a Tomášovo přání splní. Nabízí mu své ruce a bok, aby si sáhl, že ty rány nejsou namalované, že jsou skutečné, že on je ten muž, který byl přibit na kříž. Tomáš tak daleko nejde, i když si to původně kladl jako podmínku. Stačí mu vidět. „Pán můj a Bůh můj!“ řekne a my to dva tisíce let opakujeme po něm, kdykoli chceme dát najevo, že se Bohu odevzdáváme.

Ježíš Tomášovi vyhověl, ale zároveň jeho přístup tak trochu shodil: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ Bylo to zbytečné, mohl jsi věřit i bez toho. Vždyť já tu za chvíli končím a už se nikomu ukazovat nebudu – a vaším úkolem je lidi i tak přesvědčit, že jsem Mesiáš. A uznej, že to teprve budou machři, když se spokojí s vaším svědectvím a odevzdají se mi.

Pro Tomáše bylo důležité vidět, že je to skutečně Ježíš. Že je to muž, který trpěl, z kterého tekla krev. Rány v rukou a boku ukazují, že ukřižování nebyla iluze, že Bůh svého syna neochránil, že mu hned nedal nové neporušené tělo, aby neběhal po světě trapně děravý. Síla je v tom, že Ježíš je proděravělý hřebíky a kopím. Že se lidé mohou podívat a sáhnout si – ten, o kom jsme věřili, že je Boží syn, do toho skutečně šel a vydržel až do konce. Opravdu trpěl. Není daleko, je tady a jeho krev odkapává na podlahu. To je dost silné, aby to mohlo dodat odvahu. On tím prošel a mluví s námi. Pokud nás chytí a zabijí, nebude to konec. Když on může mluvit s námi tady, můžeme my mluvit s ním tam.

Tomáš si řekl o to, co potřeboval. I když Tomáš dostal nálepku nevěřící, dělal jen to, co mnozí před ním: prostě trval na tom, že od Ježíše něco chce. A Ježíš, jako u mnohých před ním, mu to dal. A Tomáš mohl vyznat, co vyznat měl. Je na nás, jestli si troufneme spokojit se s málem a věřit si, že nám to stačí, nebo jestli zařveme nahoru „To nechci riskovat, pojď sem a ukaž mi své rány, potřebuju je vidět, abych neselhal.“ Když nám uprostřed cesty dojdou síly, může to být prostě proto, že jsme nevyužili zdroje, které se nabízely. Tomáš, který se neschovával zbaběle za zavřenými dveřmi, zároveň nevěřil, že to už napořád zvládne sám. Věděl, že potřebuje mít Krista před očima. Jestli byl Tomáš nevěřící, tak ne vůči Kristu, ne vůči učedníkům – ale vůči sobě. Jen proto, že si nelhal, dostal, co potřeboval. Jen proto, že si nelhal, mohl říct „Pán můj a Bůh můj!“ 

 

 

2. neděle velikonoční

1. ČTENÍ Sk 2,42–47
Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné.

Čtení ze Skutků apoštolů.
    (Křesťané) setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení.
    Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse.

Žl 118(117),2–4.13–15.22–24 Odp.: 1
Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův: „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ Nechť řekne dům Árónův: „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: „Jeho milosrdenství trvá navěky.“
Odp.
Vrazili do mě, abych padl, avšak Hospodin mi pomohl. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. Jásot ze spásy zní ve stanech spravedlivých.
Odp.
Kámen; který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
Odp.

2. ČTENÍ 1Pt 1,3-9
Bůh nás znovu zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.
   Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc (a vede) ke spáse, která se má ukázat (nyní) v poslední době.
    A proto budete potom jásat, i když vás snad musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.

EVANGELIUM Jan 20,19–31
Za týden přišel Ježíš zase.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
   Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“
   On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“
   Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“
   Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“
   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.