Bůh je mocný a zároveň milující. Ubezpečuje nás o své lásce a podpoře. Je toho celá Bible, každé kázání. Není tedy divu, že se na něj spoléháme. A protože nám slibuje svou pomoc i pro tento pozemský čas, spoléháme se na něj i ve věcech pozemských. Má to háček – někdy naše přání, vyslovená v prosbách, nesplní. 

Zdroj: Flickr

Když zkusíme vzít křesťanství jako světonázor, většinou se najde někdo, kdo nám vysvětlí, že to rozhodně není správný přístup. Že být křesťanem nelze omezit na přesvědčení, že svět byl stvořen někým, kdo tento pozemský svět přesahuje, ani na přesvědčení, že křesťany tradovaný, z jiného náboženství vykradený soubor pravidel chování je nejlepší možný, takže se vyplatí ho dodržovat. Tohle není křesťanství, vysvětlí nám, pokud máme štěstí. Křesťanství je vztah s někým, kdo přišel první s projevy lásky. Je to důvěra v někoho, kdo opakovaně lidem pomáhá, kdo k nim mluví, kdo jim odpouští a stále znova je přijímá.

A tak to zkusíme a spolehneme se na Hospodina. Všechno mu svěříme. A vypadá to hezky, cítíme se tak svobodně, volně a zároveň bezpečně… Věci už nezáleží na nás, má je v rukou někdo nekonečně milující a nekonečně mocný, tak je přece jasné, že všechno dobře dopadne… Může to tak fungovat docela dlouho. A pak se stane, že nám na něčem velmi záleží. Třeba cítíme, že to v manželství začíná skřípat – v našem nebo našich kamarádů. Tak se pustíme do modlení a prosíme Boha, aby pomohl, aby dal zúčastněným sílu a dobré úmysly, ochránil je před pokušeními a manželství pomohl zachovat. Vždyť je to on, kdo nechce, aby se manželství rozpadala, tak je logické, že by měl lidem v tomto směru pomáhat, ne? Jindy někdo vážně onemocní, třeba někdo nám hodně blízký. Z Písma víme, že Bůh dokáže člověka z nemoci vysvobodit. A tak se modlíme, prosíme, doufáme. Přece Hospodin nenechá umřít předčasně někoho, za koho tolik lidí prosí? On tomu člověku život dal, tak on rozhoduje, kdy mu ho vezme. A naše prosby přece slyší…

Izrael před dvěma tisíci lety nebyl svobodný. Trpěl pod nadvládou Říma. Lidé museli platit Římanům daně, museli strpět ve své zemi cizí vojáky… a museli tam strpět, a to bylo to nejhorší, i modly. Lid vyvolený Hospodinem, Hospodinem milovaný a Hospodina ctící, musel hledět na zobrazení toho, co rozhodně být zobrazeno nemělo. Musel sledovat projevy úcty vůči člověku, který se nazýval bohem. Nedalo se tomu uniknout, jeho portrét - Portrét! Jak neslýchané! – byl na mincích, kterými bylo nutno platit. Prosby, aby Bůh svůj lid z tohoto ponížení vyvedl, byly prosbami o to, aby si udělal pořádek podle svých vlastních pravidel. On je ten, kdo tohle vše zakázal, on je ten, kdo slíbil izraelskému lidu ochranu. Prosit ho, aby se zastal své věci, je přece v pořádku, není na tom nic troufalého, nic sobeckého.

A pak přišel Ježíš a učil a konal zázraky a všichni cítili jeho obrovskou sílu. Už to, jak rozčiloval lidi, kteří chtěli mít moc, ukazovalo, jaký potenciál se v něm skrývá. Tohle by skutečně mohl být ten slíbený Mesiáš, který Izrael vysvobodí z nadvlády Říma, který obnoví pravidla, jež pro Izrael stanovil Bůh. Důvěra lidí byla obrovská. Všichni Ježíši věřili, že má moc věci změnit k lepšímu.

A pak Ježíš zemřel. Nechal se hloupě chytit vojáky v noci v zahradě, nehájil se u výslechu a žádné andělské vojsko mu nepřišlo na pomoc. Byl potupně popraven na kříži, před očima mnohých zemřel a byl pohřben. Vzhledem k tomu, že naznačoval něco o třetím dni, kdy by snad mohl vstát z mrtvých, nechali velekněží jeho hrob hlídat. Mrtvola stejně zmizela. Ale žádný slavný triumf se nekonal. Ježíš se neobjevil ani v paláci místodržícího, ani v paláci velekněze, nerozmetal modly, nevyhnal okupanty. Nic se nestalo. Den má dvacet čtyři hodin, a kdy končí a kdy začíná, vnímáme různě podle toho, o co se jedná. Máme odpověď o výsledku zkoušek dostat do dvacátého dubna? Už ráno se rozčilujeme, že ji nemáme. Máme naopak my poslat někomu úkol do určitého data? Tři čtvrtě na dvanáct v noci je pořád ještě v termínu. 

Učedníci to viděli stejně. Je den po sobotě, třetí den od Ježíšova úmrtí. V Jeruzalémě je ticho, žádné davy neprovolávají slávu navrátivšímu se Mesiáši. Nikde nezní trouby andělských šiků. Není, na co čekat. Nevyhlásil samostatnost Izraele ráno, nevyhlásí ji nikdy. Učedníci jsou frustrovaní, jejich naděje se nenaplnily. Očekávání přece byla v souladu s Boží vůlí, tak kde je chyba? Museli se splést od samého počátku, Ježíš zřejmě vůbec žádný mesiáš nebyl, jinak by plán nemohl tak tragicky selhat. Všechny naděje jsou pryč. Nic z toho, co poslední roky vnímali, co si mysleli, v co věřili, nebyla pravda.

I naše přání se někdy nevyplní. Bez ohledu na to, jak dobré úmysly máme, jak moc v souladu s tím, co o Božích záměrech víme, by bylo to, o co prosíme, někdy zůstaneme stát s rukama prázdnýma a s očima plnýma slz. Bez hlasu křičíme bolestí a zklamáním. Jak se to mohlo stát, proč nás Bůh opustil? Proč nám neponechal to, co jsme milovali, vždyť Písmo je plné jeho slibů? Co se stalo, kde je chyba, ke komu jsme se to vlastně modlili? Když je dnes ticho, bylo ticho vždy? Lhali jsme si? Byl to sen?

Může se to stát i dnes, že jdeme do Emauz, srdce plné bolesti, hlavu plnou zmatku. Vysvětlujeme těm, kdo nás provázejí, že jsme se asi spletli, že jsme to nepochopili, že jsme si něco nalhávali. Oči zaslepené slzami nedokážou vidět. Tak moc jsme se spolehli, že naše prosby budou vyslyšeny, že se teď nemáme čeho chytit. Propadáme se do temna, do hlubin.

Snad o tom málo mluvíme, dokud je ještě čas naděje. Podporujeme se navzájem v důvěře v Boží milosrdenství, nepřipouštíme, že by Bůh mohl naše prosby nevyslyšet. Jenže i o tomhle Bible mluví. O našich představách jediného správného projevu Boží lásky. O spolehnutí se ne na náš vztah s Bohem, ale na jeden jediný projev tohoto vztahu. Bojíme se mluvit o zkouškách, o hledání ve tmě. Necháváme se navzájem vsázet vše na jedinou kartu, na tu, kterou vybereme my. A riskujeme. Riskujeme, že my nebo náš blízký nerozpozná hlas toho, komu dosud věřil, že ztroskotá na vlastní představě, co má takový zachránce, Mesiáš dělat. Lidé nevydrželi s Kristem bdít jedinou noc, nevydrželi čekat tři dny, až se jim přijde ukázat. Měli své představy, co má kdy nastat, odkud nebezpečí hrozí a odkud ne. I nám hrozí pád. Naději máme, dokud jdeme, dokud o své bolesti rozmlouváme, dokud dokážeme zůstat otevření a dokud, když s námi někdo mluví, řekneme „Zůstaň s námi.“

 

 

Liturgické texty na 23.4.2023

3. neděle velikonoční

1. ČTENÍ Sk 2,14.22-28
Nebylo možné, aby zůstal v moci smrtí.

Čtení ze Skutků apoštolů.
V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil k lidem:
   "Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: 'Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.' "

Žl 16(15),1-2a+5.7-8.9-10.11 Odp.: 11a
Odp.: Ukaž mi, Pane, cestu k životu. nebo: Aleluja.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl.
Odp.
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.

2. ČTENÍ 1Pt 1,17-21
Byli jste vykoupení drahou krví Krista, neposkvrněného beránka.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.
   Milovaní!
Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista, bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vybrán už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.

EVANGELIUM Lk 24,13-35
Poznali Ježíše pří lámání chleba.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám ležíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, Takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní.
   Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: ,.Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?"
   Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."
   A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.
   Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"
   Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.