Dania Chestnyh: Tatínek mi řekl: „Tvůj život nebude jako předtím!“

Dania Chestnyh (16) společně s maminkou a mladším bratrem utekl skoro před rokem z Ukrajiny, kterou napadl agresor a válečný zločinec Vladimír Putin. Maminka se s bratrem vrátila po měsíci a půl zpět za jeho tatínkem a on zůstal v Praze sám, díky pomoci od známých a přátel, ale hlavně i díky své statečnosti a víře v sebe sama teď studuje společně se mnou v prvním ročníku na Gymnáziu Paměti národa v Praze.

S Daniou a pár dalšími spolužáky jsme po škole seděli asi tři čtvrtě hodiny v učebně a Dania mi na diktafon vyprávěl svůj příběh, který se v lecčem podobá příběhu několika desítek milionů nevinných lidí, na které dopadají negativní důsledky touhy po moci a ovládání druhých.

Když Putin rozpoutal válku, jaký byl první den války pro tebe? 

Poslední dny před válkou si všichni řekli, že se možná něco bude dít, ale nikdo tomu moc nevěřil. Třeba velká část mojí rodiny z maminčiny strany je z Mariupolu a moje teta má 24. 2. narozeniny. Já jsem se probudil v šest ráno, protože maminka s tatínkem začali rychle něco připravovat a volat ostatním a maminka mi řekla, že začala válka. No a já jsem řekl: „Tak jo.“ Maminka mi řekla, že si mám sbalit všechno co považuju za důležité, a pak jsme odjeli z Kyjeva, protože Ruská armáda byla opravdu blízko. Byly mega velké problémy s benzínem a u benzínky jsme stáli čtyři hodiny, když před námi bylo poslední auto a potom my. To auto využilo poslední benzín a na nás nezbyl a my jsme neměli kam jít. Rodiče začali volat všem známým a nakonec našli nějakou paní, se kterou maminka nemluvila deset let, a ta jí řekla, že její rodiče jsou od nás 50 km a že k nim můžeme přijet. Teď jsou skoro naše druhá rodina, takže můžu říct, že válka spojuje lidi. Bylo to dobrodružné: byli jsme třeba na dálnici v koloně a slyšeli jsme, jak letí raketa a potom další a další. Tatínek řekl, že máme otevřít dveře a že když uslyšíme raketu, tak máme vyběhnout z auta a utíkat co nejdál pryč.

Když začala válka, tak jste byli s rodiči v Kyjevě, kde normálně žijete? 

Ano, normálně žijeme v Kyjevě, ale měl jsem koupený lístek do Mariupolu, protože moje teta měla oslavu narozenin. Do Mariupolu bych přijel 23. 02. 2022.

Jak probíhala vaše první cesta z Ukrajiny do Prahy? 

Tatínek nás odvezl do malého města u hranic, kde bylo autobusové nádraží. V autobusu bylo mega hodně lidí, ale každý seděl na svém místě, neměli jsme tak přeplněný autobus jako měli většinou ostatní. Tatínek samozřejmě zůstal, protože nemohl odjet, a já jsem jel s maminkou a bratrem. Jeli jsme skoro třicet hodin, protože na hranicích bylo mega hodně aut a autobusů a lidi, kteří šli pěšky. Jeli jsme přes Polsko. Někdo neměl pas pro cestu do zahraničí, a proto museli u každého vyplnit nějaké papíry. My jsme pasy měli, ale museli jsme počkat, až zkontrolují doklady všem. Potom jsme jeli asi ještě deset hodin a v Praze jsme přijeli na Florenc a nevěděli jsme, co to je, a neuměli jsme ani jedno slovo česky.

Proč vlastně Praha? 

Tatínek přemýšlel, že v Polsku bude hodně lidí, když všichni jednou přes Polsko, a řekl, že tedy pojedeme do Prahy. Měli jsme tam už známé a potom jsme tady měli pronajatý byt. A jsem rád, že jsme přijeli do Prahy.

Jak se ti ze začátku učila čeština? 

My jsme po deseti dnech museli jít požádat o vízum a když jsme tam přijeli, tak jsme tam byli asi deset hodin, a když nám to vyřídili, tak si maminka přečetla, že je spoustu adaptačních skupin a vytáhli jsme papír, kde bylo sepsáno spoustu škol, i „Paměť národa“. Tam bylo napsáno, že máme napsat motivační dopis, tak já jsem napsal, odkud jsme přijeli atd… a nakonec mi napsali e-mail a já začal chodit do adaptační skupiny pro ukrajinské děti při Gymnáziu Paměti národa. První slovo, které jsem se česky naučil, bylo „Pozor“, protože bylo v autobuse nad schody. Naštěstí se čeština podobá ukrajinštině. Byl jsem opravdu nejhorší ve třídě a vůbec mi to nešlo, ale důležité je si věřit a mít zájem a radost z toho, co děláš.

Ty ses potom rozhodl studovat v novém školním roce na Gymnáziu Paměti národa jako student prvního ročníku stejně jako já a další. 

Ano, já jsem chodil tři měsíce do té skupiny, ale za měsíc a půl se maminka rozhodla, že nechce být tady v Praze a chce za tatínkem. Maminka tedy řekla, že odjedeme, ale já jsem nechtěl. Tak jsem zavolal tatínkovi a řekl jsem mu, že nechci odjíždět, a on řekl, že mi nemůže pomoci a že to musím vyřešit sám. Byl jsem zklamaný a přišel jsem ke svojí učitelce, která vedla naši skupinu, a řekl, že budu muset odjet. A ona řekla „Tak zůstaň u mě.“ Tak jsem zůstal a po měsíci nám řekl tehdejší ředitel gymnázia Salim Murad, že pro nás mají dárek, že ten, kdo napíše motivační dopis a nějaké papíry, tak tam může další rok studovat. Já jsem se rozhodl, že nechci studovat na Ukrajině, a tak jsem to napsal a říkal jsem si, že když to vyjde, tak budu rád. A ono to vyšlo a řekli mi: „Čekáme na tebe příští rok.“ Nechtěl jsem studovat na Ukrajině, protože výuka je tam teď opravdu složitá a jsou tam teď často problémy s elektřinou a obecně vzděláváním.

A jak se ti tady líbí? 

Super, byli jsme hned potom na začátku září na adaptačním kurzu, kde jsme se všichni spolužáci a profesoři seznámili, a mně to teď připadá, jako bych tu byl deset let a on je to jenom rok. Určitě tady zůstanu dlouhý čas.

Když teď byly jarní prázdniny, tak si jel poprvé sám zpátky na Ukrajinu; jak ta cesta probíhala? 

Ano, jel jsem sám, tatínka jsem neviděl osm měsíců a taky mi končil pas. nám domů potom přišel dopis, že musím jít do armády do Vojenského registračního a náborového úřadu a na lékařskou prohlídku, abych mohl jít za dva roky do armády. Tak jsme to všechno vyřešili a já jsem potom zase jel dvacet hodin zpátky do Česka.

Máš nějakou historku?

Jeli jsme nakoupit do obchoďáku a zrovna, když jsme přijeli, tak začala houkat siréna. To se musí zavřít veškeré obchody a zastaví se doprava, tak všichni utekli ven a my jsme se rozhodli, že teda pojedeme zase domů, protože nikdy nevíš, jak dlouho tam budeš čekat. V polovině cesty poplach přestal a my jsme se otočili a jeli jsme nakoupit znova.

Uvědomil sis díky válce něco, co je pro tebe opravdu důležitého? 

První věc, kterou mi tatínek po začátku války řekl, byla: „Tvůj život nebude jako předtím,“ a já jsem to v tu chvíli moc nevnímal, ale došlo mi to už třeba dva měsíce po začátku války. Teď jsem přijel do Polska a všechny to tam ovlivnilo hodně. Vidíš malé děti, když bouchneš trochu dveřmi, tak na jejich obličejích vidíš ten obrovský strach a rodičům řeknou jen „Zase?!“ Já sám si myslím že jsem vyrostl samozřejmě nějak fyzicky, ale taky mě to hodně zocelilo a vlastně uvědomil jsem si spoustu důležitých věcí a musel jsem se naučit taky být opravdu samostatný.

Pamatuji si, že když jsme byli ještě v Kyjevě, tak mi tatínek řekl, že mi ukáže, jak řídit auto, kdyby on nemohl, tak abychom mohli co nejrychleji odjet. 

Jsi v kontaktu s přáteli, kteří zůstali na Ukrajině?

Ano, samozřejmě, jeden můj kamarád pracuje někde pro vojáky, pomáhá tam něco nosit nebo tak. Každé léto jsem jezdil k babičce do Mariupolu, a když jsem kamarádům tam psal teď, tak někteří odpovídali třeba až po deseti dnech. Určitě ale vím, že jedna holka, kterou jsem znal a bylo jí šestnáct, tak zemřela. Byly někde s maminkou venku a ona šla asi o deset metrů dál než maminka, otočila se a ruský voják jí střelil do zad. A později spadla raketa na dům té její maminky. Mám taky kamaráda, který odjel s rodiči do Ruska, protože neměli tolik peněz, a pár hodin potom, co odjeli, spadla raketa přímo na jejich byt.

Jak se vlastně daří tvým rodičům?

Moje máma a táta jsou v pořádku, všichni jsou na Ukrajině, v Kyjevě. Táta je programátor, proto nemusí přímo do boje, ale tahle válka se odehrává i v kyberprostoru a proto ho tedy potřebují, ale může pracovat kdekoliv, hlavní je mít internet a elektřinu, ale byla doba, kdy se v Kyjevě neustále vypínala elektřina kvůli častým útokům na infrastrukturu. Z tohoto důvodu nyní v našem bytě najdete solární panel, baterii a podobné věci. Maminka mezitím vystudovala 4. ročník vysoké školy, chodí do posilovny a hlídá mého mladšího bratra. Přitom si poměrně často píšeme a voláme, říkáme, jak se máme a podobně.

A co plánuješ vlastně dál se svým životem ?

Obecně jsem o tom ještě nepřemýšlel, chci se doučit ještě tři roky na gymnáziu a pak jít pravděpodobně na vysokou školu, možná v Praze, možná někde jinde, nebo možná na doma Ukrajině.

Neoznačené fotografie pocházejí z archivu Danii Chestnyha.