„Tam nemůžu, oni to vědí, blbě by na mě koukali. Nechci se o tom s nimi bavit, nechci nikomu nic vysvětlovat.“ Pokud nejsme dokonale narcističtí, tenhle pocit jsme někdy zažili. Možná z různě závažných příčin, ale známe ho. Špatné svědomí. Stalo se něco, na co nejsme hrdí, co nám brání se cítit mezi jinými lidmi volně. Špatný pocit, který na nás leží jako balvan.

Zdroj: Flickr

V našich krajích, když se chceme někam dostat nepozorováni, se plížíme za šera, ať už za ranního rozbřesku, nebo večer, když se stmívá. Lidé bývají ještě nebo už doma, ulice jsou prázdné. V krajích, kde je horko, se ulice vylidňují okolo poledne, kdy je největší žár. A téhle chvíle využila žena z dnešního evangelia, aby si došla ke studni pro vodu. Její život nebyl tak úplně podle pravidel. Osobní záležitosti neměla v pořádku. Neměla tedy chuť se zbytečně s někým potkávat. Všechny ty spořádané sousedky s manželem a dětmi jako stupínky, jen to ne. Jenom si rychle doběhne pro vodu a honem zpátky do bezpečí čtyř zdí.

Jenže u studny kdosi seděl. Muž. Cizí muž. Dokonce žid; tady, v Samaří. Byla ale naděje, že takový člověk o ní nic neví a ani se nic nedozví, vždyť Samařany pohrdá, nebude na ni mluvit. A on – promluvil. Požádal o vodu. Ji, cizí ženu, Samařanku. Neslýchané. A zároveň pochopitelné, osamělý muž u studně, kam si každý přinese své vlastní vědro. Nemá, jak by vodu nabral, a polední žár je nelítostný. Potřebuje vodu, aby přežil, a tak musí jít hrdost stranou. Nikdo jiný, koho by mohl poprosit o pomoc, v dosahu není. Přesto se žena nahlas podiví: „Ty chceš vodu ode mne?“ Moc logická ta otázka není, když on má žízeň a ona drží v ruce džbán. A odpověď je ještě absurdnější. Žíznivý cizinec nepotvrzuje prosbu, nevysvětluje svou tíživou situaci, ale odpovídá: „Kdybys mě znala, poprosila bys o vodu ty mě.“ Tak proč prosí a nenabízí, když je tak důležitý?! Žena celkem pochopitelně jeho vychloubání zpochybní: „A čím tak asi chceš tu vodu nabrat, co?“ Z mužovy odpovědi pak žena nereaguje na velkolepý závěr o životě věčném, tak daleko nemyslí, ale chytí se naděje, že už by nikdy nemusela mít žízeň. Otravnou žízeň, která by ji nutila chodit v parnu ke studni, aby se vyhnula setkání s ženskými z celého města. „Umíš zařídit, abych sem už nikdy nemusela? Dej mi to, dej mi to rychle!“ Vyhne se nepříjemným pohledům, uštěpačným poznámkám, nikdo nebude kritizovat její nestandardní životní styl. Srdce jí buší radostí, už už se jí tělem rozlévá úleva, že jí stud nebude omezovat… „Tak přiveď svého muže.“ A do háje. Neuteče. I ten neznámý chlápek našel, snad náhodou, její slabé místo. Jenže je neznámý, co může vědět. Tak to žena zkusí zachránit: „Nemám muže.“ Všechno marné: „Správně to říkáš, vždyť máš šestého, to opravdu není tvůj legitimní muž…“

Žena, která se styděla, která nechtěla o svých záležitostech s nikým mluvit, musí vyslechnout shrnutí svého života od cizího poutníka. To, čeho se chtěla vyvarovat, se právě děje. Slova ale nezaznívají polohlasem, za zády, nedopadají jako cákance bláta. Cizí muž jí je zcela klidně říká do očí. Bez odsudku, bez pohrdání. Věděl to o ní a přesto ji klidně požádal o vodu. Nazve-li ho nyní žena prorokem, může tím popisovat nejen to, že muž ví, co se neměl jak dozvědět, ale i to, že ji dokáže nesoudit. Je jiný než všichni, které zná. Nehrozí, ale nabízí. Ona se musí před svými vlastními lidmi schovávat, a cizí žid jí nepohrdá, i když by měl mnoho důvodů. Jak špatné musela mít ta žena zkušenosti, když ji ani nenapadlo, že by to mohl být normální laskavý člověk. Takové velkorysosti může být v jejích očích schopen jen někdo Hospodinem vyvolený!

Pár neodsuzujících slov, zvěst spásy. Tolik stačilo, aby žena zapomněla na své špatné svědomí, na spory, které měla se sousedy, na žízeň, která ji přivedla ke studni, a běžela se o radostnou zprávu rozdělit s těmi, kterým se dosud vyhýbala. Přijetí – tak málo stačilo k odvalení balvanu, který tížil.

Ježíšova nabídka vody z pramene vody živé platí stále. Na nás je, zda budeme ženou, která k němu běží přivést lidi bez ohledu na to, jaké s nimi má ona sama spory, nebo zda budeme hašteřivými ženami střežícími studnu vykopanou praotci, takže žízniví se k vodě dostanou jen potají.

 


 

3. neděle postní

1. ČTENÍ Ex 17,3-7
Dej nám vodu, ať se napijeme.

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije."
   Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?"

Žl 95 (94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.:7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp.

2. ČTENÍ Řím 5,1-2.5-8
Láska je nám vlita skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
   Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
   Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.

EVANGELIUM Jan 4,5–42
Pramen vody tryskající do života věcného.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne.
    Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu.
   Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají.
    Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: »Dej mi napít«, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“
    Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“
   Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“
   Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“
   Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“
   Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: »Nemám muže«; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“
   Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: »Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.«“
   Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“
   Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím.“
   Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu.
   Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“
   Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: »Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.« Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: »Jiný rozsévá a jiný sklízí.« Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“    Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“