Dneska bych vás ráda vzala na místo, kde se zastavil čas. Místo střechy má tenhle chrám nebe, vitráže v oknech nahrazují stromy, přes prázdné dveře splývají záclony břečťanu. Je tu ticho, jen pod nohama občas skřípne štěrk, jen občas zazní ptačí křik. Projdeme spolu portálem do míst, která učarovala i Janu Skácelovi - řeč je (nejen) o klášteru Rosa Coeli v Dolních Kounicích. 

Než ale tím portálem projdeme, trochu se pocouráme po městě. Dolní Kounice jsou jedna z těch obcí, kterým štěstí úplně nepřálo - Švédi, požáry, povodně - mají ale svoje kouzlo a pokud jste z Brněnska, neměli byste je minout. 

Obec byla až do druhé světové války důležitým židovským místem, první zmínky o jejich osídlení jsou už z 15. století (přišlo sem mnoho Židů, které vyhnali z královských měst) a v místním ghettu se pořádaly sjezdy moravských rabínů. Poprvé měly Kounice i židovská čtvrt smůlu během třicetileté války, kdy Švédi totálně celé místo vydrancovali a spoustu obyvatel pobili. Židovské ghetto se tehdy přesunulo na své současné místo a byla zde vystavěna i synagoga, která se dochovala do dnešních dnů a mimochodem patří k nejstarším na Moravě. 

Nové domy plnili nejen čeští Židé, ale také přistěhovalci z Polska, Německa a dokonce až z Norska. Poměrně dlouho byla zdejší židovská obec samostatně fungující, k úplnému sloučení s Kounicemi došlo až za první republiky, v té době tu ale už mnoho obyvatel nebylo, stěhovali se do větších měst. Z původních téměř sedmi stovek zbylo při sčítání v roce 1930 pouhých 53 židovských obyvatel, druhou světovou válku přežili jen dva. 

Do synagogy se dnes dá podívat, stejně jako na místní židovský hřbitov, který má opravdu nezapomenutelnou atmosféru. 

Ony ostatně celé Kounice mají podivného genia loci. Svůj podíl na tom mají beze sporu i dvě dominanty na okolních kopcích - kaple sv. Antonína s barokní křížovou cestou a dolnokounický zámek/hrad nad klášterem. S tím se dějiny taky nemazaly. 

Už v půli 19. století se začal místo panského sídla používat spíš k hospodářským účelům a jeho stavu rozhodně neprospěl ani přechod do soukromých rukou za první republiky. Během druhé světové války byla stavba poškozená dělostřelbou (a škody byly opraveny až v současnosti) a po '48, jak bývalo zvykem, zámek přešel pod Státní statky. 

Že je to zámek a ne stodola začali řešit až v šedesátých letech a ano, hádáte správě, už bylo pozdě. Doslova sto let neudržování vedlo ke generální rekonstrukci, která se táhla od sedmdesátých let až dodnes. 

Stavba byla v restitucích vrácena původním majitelům, ti se ale zuboženého sídla ochotně vzdali a dnes je v rukách soukromníků, kteří konečně dokázali vrátit zámku bývalou slávu. Sama si pamatuju, že ještě před takovými patnácti lety se dovnitř vůbec nedalo dostat a celé to bylo k pláči. Za hradbami se pořádá poměrně dost akcí, dá se tu uspořádat i svatba, takže se dá říct, že nešťastný osud kounického zámku/hradu se uzavřel šťastně. (Kdybyste se chtěli podivovat nad tím, o kolik hezčí to tam teď je, klikněte sem.)

Není k dispozici žádný popis fotky.

Zatímco se zámkem to jde k lepšímu, místní klášter už dobře dopadnout nemůže. Rosa Coeli, Růže nebeská z nadpisu článku, je bývalý ženský premonstrátský klášter a rozhodně hlavní turistický tahák Dolních Kounic. První zmínky pochází z konce 12. století, tehdy se jednalo o románskou baziliku později přestavěnou v gotickém slohu, a z této doby pochází i do nynějška zachovaná křížová chodba. 

Husitská vojska na klášteře zanechala první nesmazatelnou stopu - během jejich řádění shořela střecha nad presbytářem a počasím i požárem narušená klenba se následně zřítila. Nebyla už nikdy obnovena, ale nahradil ji trámový strop. 

V 16. století se všechno začalo trochu zvrhávat - místní probošt přestoupil k luteránům a jednu z řeholnic si vzal za manželku, což podle pověstí pobídlo i ostatní obyvatelky kláštera, aby se poněkud více rozjely. Celá situace nakonec vedla k tomu, že poddaní kláštera do něj vtrhli, posledních jedenáct řeholnic uteklo a dav, po vzoru každého jiného davu v dějinách, to vzal od podlahy (po střechu) a s celým komplexem zatočil. 

Do gotických trosek pršelo víc než sto let; teprve když panství připadlo pod strahovský klášter, byl chrám i přilehlé budovy zrekonstruovány. Zde nutno podotknout, že nad komplexem byla postavena nová dřevěno-došková střecha, a vy už asi tušíte, kam mířím. Na začátku 18. století ve městě vypukl velký požár a velice čerstvě opravený klášter vyhořel a přišel o všechny střechy. Chrám už od té doby nikdo nezastřešoval, opraveny byly po letech pouze některé z přilehlých budov a křížová chodba. Každá procházející armáda ale dala místu co pro to, do obnažených kostelních zdí navíc nemilosrdně pražilo počasí a Strahov se rozhodl komplexu zbavit. 

Staronovým majitelem se stalo kounické panství, což mělo za následek jen rychlejší degradaci staveb. Místní úředníci vesele rozdávali celé fůry otesaných kvádrů a kdejaký dům v okolí má v podezdívce klášterní kameny. Bohužel se to netýkalo jen normálních kamenů, ale i kamenických prvků, různých žeber, sloupů, svorníků atd., takže z místa zmizelo neskutečné množství gotických pokladů. Teprve příchod nové republiky dal klášteru naději - proběhla sanace zdiva a v podstatě celé 20. století se komplex postupně opravoval, dokonce v jedné z budov bydlelo pár rodin. Od revoluce patří celý komplex brněnskému biskupství, je přístupný veřejnosti a za mě je to teda pro Brňáky nutný předmět návštěvy. (A já tam jednou přelízala z nějakýho důvodu zeď do zahrady a celý ty tři metry ji sjela po břiše.) 

Dolní Kounice působí trochu zapomenutě. Schované v údolí Jihlavy, trochu oprýskané a ošumělé, nad řekou ční holé zdi kostela... Mají ale hodně co nabídnout, pro oči i pro srdce. 

Za sebe vám doporučím návštěvu s babím létem. Projděte si všechny pamětihodnosti a pak poseďte v některém z vinných sklepů nebo vinařství. Až o dno sklenice cinkne burčák, budete moct zapít trochu nezvyklý zážitek z místa, kterým se hnaly dějiny a pořádný kousek si ho odnesly s sebou. 

Není k dispozici žádný popis fotky.

A co že o Kounicích napsal Jan Skácel? 

 

Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích
a probořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh

 

Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera

 

Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr jí usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout