Bůh nás povolává nejrůznějšími způsoby. Někdo na něj narazí v přírodě, v silném zážitku, při kterém šlo o život, jiný při studiu. A někoho se Bůh dotkne skrze umění. Petra Paulovič vypráví o své cestě k Bohu a do církve, které začalo sledováním filmu a pokračovalo nadšením z hudby. Jak moc může mladé děvče zasáhnout vážná hudba? Jestli máte rádi umění, to lidské i to Boží, nechte se strhnout také.

 

Na druhém stupni základní školy jsem byla jednou z mála, koho fascinovala hudební výchova. Zatímco většina znuděných spolužáků hledala způsob, jak si hodinu zpestřit něčím jiným než posloucháním hudebních ukázek děl slavných skladatelů minulosti, já na takové chvíle čekala už od ranních hodin matematiky nebo fyziky, které jsem si zase já zpestřovala kresbami portrétů mého hudebního idolu. Ne, nebyl to žádný Justin Timberlake nebo Robie Williams. Mým hudebním hrdinou byl Wolfgang Amadeus Mozart. Jeho tvorba mi otevřela nejen svět klasické hudby, ale i svět, který přesahoval fyzický svět kolem mě. A tak jsem se během fyziky nechávala v duchu unášet hudbou rakouského genia a má duše se ocitala v prostorech metafyziky. Přitom ještě na prvním stupni jsem se vážné hudbě vždy posmívala a stěží jsem při jejím poslechu udržela vážnou tvář. Tehdy jsem byla zapřisáhlá rockerka a později punkerka. A pak to jednoho dne přišlo. Obrácení rockerky na milovnici klasiky. Ale nejen to. Proměna to byla mnohem hlubší. Z nenábožensky orientované teenagerky zcela laxní k fyzice i metafyzice se stala během pár dní mladá slečna, jež svůj život nasměrovala k Bohu.

Stalo se to jednoho zimního večera, kdy všechny zajímavé knihy byly dočteny, zajímavé pořady nebyly na pořadu dne a do ničeho se mi už pouštět nechtělo. Tehdy jsem defenzivně usedla k televizoru po intenzivní ofenzivě mojí mamky, která mě bombardovala nadšenými doporučeními na historický velkofilm, který musím vidět. Ano, milovala jsem historická témata, ale jen taková, kde figurovali rytíři, bitvy, výpravy a nebezpečná dobrodružství. Mamkou doporučovaný film Amadeus nesliboval nic z toho. A k tomu ta přihlouplá hudba. Během tří hodin před obrazovkou se mi však můj dosavadní svět zřítil jako domeček z karet. Ve svých tehdejších dvanácti letech jsem poprvé plakala u filmu. Ne však nad bídným osudem drobného skladatele, ale nad jeho hudbou. Tóny Requiem mě zasáhly nevídaným způsobem. Slzy nezpůsobovala teskně smutná melodie. Plakala jsem radostně. Přemohla mě nesmírná krása skladby a rozbrečelo mě, že jsem mohla něco tak krásného slyšet, vnímat a nechat to proniknout do svého nitra. Byl to úžas nad nadpozemskou nádherou. Nechápala jsem, odkud se to bere. Zdrojem něčeho tak nadpozemského nemohl být přeci ten pidimužík s vulgárním slovníkem a dětinskou povahou. Stejně jako Salieri ve filmu jsem slyšela skrz Mozartovu hudbu hlas z nebe. Jelikož jsem ale nevyrůstala v křesťanské rodině, nedokázala jsem se ztotožnit s pojmem Bůh, kterého Mozartův sok ve filmu několikrát zmiňoval, a mátlo mě, když jako pomstu Bohu učinil podivné gesto - vhodil do plamenů kříž s Ježíšem. Jak nějaký Ježíš souvisí s Bohem a proč by to mělo Bohu vadit?

O pár dní později už jsem měla v rukou Mozartovu biografii a hltala texty Wolfgangových dopisů adresovaných jeho otci Leopoldovi. Nevím, zda slova, jež jsem si zapamatovala, byla v knize přesně takto formulována, ale zůstala mi v hlavě dodnes. V dopise stálo: „Tatínku, vždyť víte, že Vás miluji, po Bohu nejvíc na světě.“ To mi vyrazilo dech. Milovat přeci mohu jen někoho, ke komu lze mít vztah. Někoho, kdo existuje, s kým mohu komunikovat, nebo ne?! Mé úvahy mě dovedly k závěru, že Mozart skutečně asi komunikoval s Bohem a jeho hudba je toho výsledkem. Takže s Bohem se dá komunikovat? Ihned jsem tedy zkusila něco, co mi tehdy přišlo šílené – zkusila jsem se modlit. Přitom se stále z mého přehrávače hrnuly tóny Requiem, který jsem si od zhlednutí filmu pouštěla v pokoji stále dokola (a stále jsem u toho brečela). Při té první modlitbě jsem pronesla jen jednu větu (navíc s pocitem, že jsem se asi zbláznila): „Bože, jestli jsi, dej mi to najevo.“ V tu chvíli mě jakoby zavalila obří euforie a pocit, že jsem milovaná. Ty pocity se na mne valily spolu s hudbou. A já měla dojem, že Bůh na mě mluví právě skrze hudbu. Nabyla jsem dojmu, že mě ohromně miluje, když mi dal poznat tak velkou a ničím nepodmíněnou lásku a krásu. Můj svět se tehdy změnil z černobílého 2D animovaného filmu ve 4D barevný trhák a já pocítila, že život má Smysl. Proč by Bůh plýtval takovou krásou jen sám pro sebe? On to jistě musel stvořit pro své stvoření z lásky, aby ho potěšil a sdílel se ve vztahu, ve kterém s námi komunikuje zvláštními způsoby. I skrze dětinského muže s výjimečným hudebním talentem. A tak se ze mě stala věřící theofilka a mozartofilka. Ovšem cesta k církvi byla ještě dlouhá a trnitá a trvalo to ještě další čtyři roky, během kterých jsem objevovala smysl latinských slov Mozartových mší a postupně jsem luštila biblické příběhy zakomponované do mého milovaného Requiem, kde se to hemží jmény jako Abraham, Daniel, Sibyla, Marie a Ježíš. A když jsem později zjistila, kým právě Ježíš je, nebylo už cesty zpět. Bůh, kterého mi Mozartova hudba pomohla objevit, se pro mě zjevil ve své lidské podobě v Ježíši Kristu a já na vlnách tónů sakrálních i světských děl Mozarta a dalších doplula až do středu katolické církve. Těžko říct, kam bych doplula, kdyby mě Bůh oslovil skrze Smetanův Tábor nebo soundtrack z filmu Schindlerův seznam o záchraně židovských obyvatel, ale to už by byl jiný příběh. Přeci jen však jeden žid, i když pouze svým původem, nakonec mou víru později vzkřísil. A nemyslím tím Krista. Mám na mysli dalšího pro mne osudového hudebního skladatele – Gustava Mahlera. Pokud Mozart rozšířil horizont mého světa a mého srdce a já pochopila velikost člověka a jeho místa v Božím plánu, pak Mahler mi dal objevit vertikálu mojí vnitřní i vnější reality, ke které patří i pády a propasti. A opět to bylo setkaní, které jsem nečekala a přišlo jako blesk z čistého nebe. Bůh mě zkrátka rád mile překvapuje a dává mi jasně najevo, že je vždy větší, než si umím vůbec představit.

Mozartova harmonická hudba mě provázela čtrnáct let mého života, které byly plné turbulentních změn. Zažila jsem radost z objevení daru víry, radost z poznávání pokladu církve a její tradice, nadšení z nového členství v ní a pak přišla také euforie z prvních lásek a prvního vztahu, ale brzy to vystřídala frustrace z toho, že moji nejbližší můj pohled na svět nesdílí. Přišly první konflikty, nedorozumění, zklamání z chování nejen z řad mých blízkých mimo církev, ale i uvnitř ní. Zklamání ze sebe samotné. Deziluze a bloudění.  Mozartova čistá, harmonická, nekomplikovaná a božsky krásná hudba se mi začínala vzdalovat. Přestala korespondovat s tím, co se ve mně odehrávalo. Byla jsem navyklá naslouchat Bohu skrze hudbu, ale najednou jakoby se odmlčel. Hledala jsem ho v tichu, ve zvuku přírody, ve smíchu i pláči lidí, letmé záblesky Boží blízkosti však už nebyly tak intenzivní jako dřív. Byla jsem zmatená. Samozřejmě jsem byla připravena, že vztah nemůže stát jen na pocitech, na intenzivních zážitcích a je vždy třeba přejít na hlubinu, do prožívání každodenní přítomnosti druhého v tichu nebo s minimem slov a spokojit se s malými skutky lásky, které udržují její oheň. Zároveň jsem si ale říkala, ze Bůh mě přeci zná a ví, že má vyprahlá duše by kapky milosti zase uvítala. Zřejmě chtěl zlomit mou pýchu, která byla živena pocitem výjimečnosti, který mi takové hluboké hudební zážitky přinášely. Na druhou stranu je to jakoby váš milovaný přítel přijel po desetiletích z ciziny, kde prošel mnohými proměnami a nemluvil vaší rodnou řečí, zapomněl ji a mluvil jazykem, který tak dobře neovládáte.

O to citelnější to bylo v době covidové, kdy jsem zůstala zavřena doma s tátou, který to má s vírou trochu jinak a online mše vám setkání s živými lidmi žijícími živou víru dost dobře nenahradí. Rozhodla jsem se tedy pro originální řešení ve stylu: když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Přiblížím se Bohu tím, že se budu učit jazyk národa, ze kterého vtělený Bůh vzešel. Vím, že Ježíš mluvil více aramejsky než hebrejsky, ale vzhledem k tomu, že aplikace Duolingo, sloužící k učení se cizím jazykům, aramejštinu nenabízela, s pokorou jsem přijala lekce hebrejštiny. A abych byla Bohu ještě blíž a procvičila si hebrejské fráze v praxi, sledovala jsem izraelský seriál odehrávající se v Jeruzalémě. Takže jako bonus jsem se dokonce virtuálně procházela po místech, po kterých kráčel sám Kristus. A tak jsme s tátou a s Bohem sdíleli všední covidovou domácnost a bylo to nakonec moc fajn. Když Bůh přestal mluvit mně srozumitelným hudebním jazykem, budu mluvit Jeho nesrozumitelnou řečí, kterou jsem pomalými krůčky začala objevovat. A když už mi to i celkem šlo a já se naučila nejen číst hebrejskou abecedu, slova a věty, ale byla jsem schopna je i sama napsat, tak to přišlo.

Cvičím si hebrejské fráze u seriálu o chasidských židech, a vtom se tam ti židé začali bavit o hudbě. Mne už to nijak nevzrušovalo, podlehla jsem pocitu, že po Mozartovi mě už žádný jiný skladatel svou hudbou přimět k slzám a vnitřnímu obrácení nedokáže. Zřejmě proto přisel Bůh s tímhle chasidským seriálem a přichystal mi scénář jak z židovské anekdoty. V jedné scéně mladá židovka vyprávěla svému bratranci, že jako malá poslouchala s otcem každou sobotu hudbu, nějakého Mahlera. Konkrétně jeho pátou symfonii. A jednu sobotu ji poslouchat přestali. Otec nahrávku zničil, jelikož ta hudba ho tak strhávala a vzněcovala v něm velkou vášeň a fascinaci, že ho to odvádělo od myšlenek na Boha. To mě zaujalo a přišlo mi to zároveň směšné. Mne hudba k Bohu přivedla právě tím, že mě ohromovala, fascinovala a odrážela tak Boží velikost! Buď je tedy ta Mahlerova symfonie tak úžasná nebo tak pohoršující. A pak jsem ji konečně zaslechla. Shodou okolností totiž hned druhý den běžel v televizi dokument o Mahlerovi, kde jsem jeho díla slyšela. A byla jsem stržena. Sražena na kolena. Uvržena v modlitbu. V extázi. Ponořena do hlubin srdce, odkud se počaly hrnout vzpomínky na můj dosavadní život s Bohem. Skrze tóny jsem vnímala veškerou nádheru a nadšení z existence Boha a Jeho stvoření a ve stejnou chvíli mě sužovala strašná hrůza z Božího mlčení, vlastních selhání a tíha lidského utrpení, kterou Bůh sám na svém těle nesl. Plakala jsem zoufalstvím i z radosti. Lamentovala jsem nad sebou i nad světem, chválila jsem Boha i se s Ním hádala. Především jsem ale děkovala, že konečně nacházím porozumění. Mahlerova hudbě ve mně umocňovala pocit, že jsem pochopena vesmírem. Ta hudba byla tak široká a všeobjímající, hrozivá, zoufalá, konejšící a dávající naději, že jsem opět vnímala, že se skrze tuto hudbu ke mně Bůh laskavě sklání. Banální a neohrabané melodické party střídaly hudební perly, experimentální zvuky a disharmonie koexistovaly v jednom díle s dokonalou harmonií v souhře obřího orchestru. Prýštila z toho nesmírná láska ke světu, která ho objímá se všemi bolestmi a ranami, ale sama z tohoto světa není. V té hudbě bylo vše. Sám Mahler kdysi řekl: „Symfonie má být jako svět – měla by obsahovat vše.“

Ta hudba je dílem muže, který příliš trpěl i příliš miloval. Pochyboval i věřil. Musela jsem plakat nad tragickým životem skladatele, jehož život a dílo mě hluboce dojímalo. Uklidňovalo i zneklidňovalo. Je to dílo proroka, který nám nastavuje zrcadlo. Zrcadlo, skrze které se můžeme sami sobě podívat do očí a vidět svou slávu i ubohost. Jeho hudba mě zavedla hluboko do vzpomínek na radosti a bolesti, které nosím v srdci. A teprve tam lze nalézt hudbu, která tu vždy bude a bude srozumitelná – hudba našeho srdce, jejímž autorem je samotný Bůh. Naladit na Jeho frekvenci ale není vždy jednoduché. Dva rakouští skladatelé mi to však velmi usnadnili. Bez nich by se můj příběh ubíral bůhví kudy. Oběma skladatelům zůstanu tedy navždy moc vděčná. Svobodnému zednáři vyrůstajícímu v katolicismu Mozartovi budu vděčná za to, ze mě přivedl k Bohu na nebesích, jenž nás pozvedá k výšinám nebes. Konfesně nevyhraněnému filozofujícímu Mahlerovi zase vděčím za to, že mě přivedl ještě blíže ke Kristu, který s námi sestoupil v slzavé údolí světa, aby setřel jeho slzy.

 

A jako bonus přikládám báseň o mém nejoblíbenějším hudebním dílu, které jsem kdy slyšela.

Devátá

Jak mohl někdo tolik bolesti

Přeměnit ve štěstí

Řinoucí se z nadpozemských tónů

Když přiložím jehlu gramofónu

Na ten tenký černý oplatek

V němž slisovaný žal, touha a zmatek

Tvoří dokonalou harmonii

Jako spojené komplementární poloviny

A mou duši krmí vším, co potřebuje

A hasí bolestnou touhu po životě

Ta hudba je koncentrovaný život sám

Při jejím poslechu si připadám

Pochopena vesmírem

A osvobozena od všech očekávání a představ

To ve mně dokáže vyvolat jen symfonie Devátá a její autor –

Můj milovaný Gustav!

 Autorkou textu i ilustrací je Petra Paulovič, učitelka výtvarné výchovy a lektorka v Národním muzeu.