Po rozhovoru s Farym před dvěma týdny zůstalo hodně témat, ke kterým jsme se nedostali, ale která by stálo za to probrat. A tak jsme se hned domluvili na pokračování. Je mu příjemnější oslovení „Fary“, nebo „otče“? Díky čemu se kněz může cítit jako šťastně zamilovaný manžel? Je kněz víc než laik? A jak může skauting pomoci s uzdravením naší spirituality a v důsledku i církve? 

 

Když vyšel náš první rozhovor, někdo ho sdílel a mluvil o tobě jako otci Dořičákovi. Předpokládám, že většina čtenářů tě zná spíš jako Faryho. Co pro tebe znamená oslovení „otče“? A ovlivní něco to, jak tě člověk osloví? Tvé pocity, tvůj přístup? Je to tlačítko, které přepíná mezi kamarádským a pracovním módem?

Osobně pro mě není nejdůležitější, jak mě kdo osloví. Lidé mě oslovují slovy „otče“, „bratře“, ale i jmény „Fary“, „Lukáši“, „Luky“. Každé z těch oslovení má něco do sebe. Konkrétně oslovení „otče“ je pro mě zavazující a vede mě k úvaze, jak žít své povolání. Vždy se mi to spojí s Pannou Marií, která je Matkou s velkým „M“, protože je fakt dobrou mamčou, kdežto „otče“ je pro mě s malým „o“, protože my kněží se teprve učíme být otci, podle vzoru nebeského Otce. Maria to zvládla - je Matkou natolik, že skrze ni můžeme jako přes sklíčko vidět mateřskou tvář Boha. Maria je můj vzor.

Takže se ani nevcítíš víc „do role“, ani se neošiješ neřekneš „neblbni, dyť jsem brácha Lukáš“? Nemáš pocit, že určité oslovení patří k určitému prostředí, situaci?

Pravda: když jsem mezi skauty, tak mám zájem na tom, abychom si tykali, a abychom oslovení „otče“ spíše vynechali. Ve skautingu jde o to, že jsme bratři a sestry - má to své kouzlo, a nechci to ničím nahrazovat. Nicméně jedna věc je, jak to vnímám já, ale pak je tu druhá strana - člověk, který se se mnou setkává. Snažím se co nejvíce respektovat to, co si vybere ta druhá strana. Jestli je někomu příjemnější mě oslovit „otče“, než „brácho“, nebo „Luky“, tak je to úplně OK, a je to pro mě lekce, že se mám učit být otcem podle Božího srdce.

Teď se pořád mluví o klerikalismu. Vidíš nějaké nebezpečí, které by se tím slovem dalo označit?  S tím oslovením to přeci jen souvisí, leckdo má pocit, že se tak dostává do pozice nesvéprávného dítěte.

Já beru oslovení „otče“ jako výraz důvěry a zároveň lekci pro mě. Ale právě proto, co píšeš, nijak na oslovení „otče“ netrvám, a pokud je někde zvyk jiný (třeba mezi skauty jsme bratři a sestry), tak jsem pro jinou variantu.

Co se týká klerikalismu - ten je odporný. Nelíbí se mi, pokud se z kněží dělá „něco víc“, jakoby byli nadřazenou kastou. Je to úplně mimo. Myslím si, že pohled na kněze je třeba vyvažovat (ostatně jako spoustu jiných věcí v křesťanství): Kněží nejsou „něco víc“ - jsou to úplně obyčejní a hříšní lidé. Na druhou stranu bychom neměli ztratit určitou úctu ke svátosti kněžství (tak jako bychom ji neměli ztratit ani k jiným svátostem - např. k manželství nebo eucharistii). Úcta ke svátosti kněžství znamená, že si uvědomuji spojení kněze s Ježíšem - především v liturgii a svátostech. Vážím si kněží, protože jsou to lidé, kteří podřídili službě Bohu a lidem celý svůj život (a to je přece úctyhodné!), a jsou nástroji, které si Bůh v určitých chvílích Bůh používá k něčemu velikému. Ale jak říkám - jsou to úplně obyčejní a hříšní lidé. Jsem proti, pokud by z nich někdo dělal nadřazenou kastu, nebo kdyby kněz vyžadoval úctu k sobě. Je rozdíl kněz (jako člověk) a svátost kněžství (jako působení Ducha svatého). Ano, v knězi se obojí spojuje, ale nemůžeme ani jedno z toho vynechat.

On je to začarovaný kruh: kolikrát já slyšela jako argument, proč něco nějak dělat nebo nedělat „Hlavně aby byl spokojený pan farář.“ To pak musí být těžké i pro něj, když ho do té role tlačí několik stovek farníků, aby to ustál a časem třeba i nezblbnul. ;-) 

Souhlas. Jde o to, že ten argument, aby byl pan farář spokojený, v sobě skrývá legitimní uznání, že farář je autoritou, představeným, že má právo určovat např. duchovní směřování farnosti atd. Na druhou stranu nám fakt nemá jít hlavně o spokojenost pana faráře, nýbrž o naplnění Boží vize. V církvi je hierarchie a charisma. Hierarchii zastupuje na farní úrovni kněz, charisma laici. Ale platí (a pokud by neplatilo, tak je to hodně blbě), že charisma musí být podřízeno hierarchii, ale zároveň hierarchie musí naslouchat charismatu. Česky: Kněz má právo určovat spirituální směřování farnosti a laici to musí respektovat, ALE kněz musí naslouchat laikům (jejich názorům, potřebám, vizím, …). Není to o tom, že jsme jen ovečky, které musí jít slepě za knězem - máme nějaký názor a kněz by jej měl vzít minimálně v úvahu. Je ale důležité (ze strany laiků i kněze), aby své názory konfrontovali, porovnávali, usměrňovali podle Bible (podle Boží vize). Pokud má něco ovlivnit církev (farnost), pak to není o mých názorech, ale o tom, že hledáme Boží vizi, která je tím nejlepším a nejláskyplnějším Božím plánem. A to je synodalita. 

Někdy jsme my kněží možná tvrdohlaví, a možná že se někdy spokojujeme s tím, že je fajn, aby bylo vše podle nás. Je to špatně. A za mě: problém je teologický. Spočívá v odpovědi na otázku, co je podstatou božství. Máme dvě možnosti odpovědi - buď spočívá božství v moci, nebo v lásce. Pokud je božství především v moci, pak to, že je kněz Boží vyslanec, nebo v určitých momentech dokonce Boží zástupce znamená, že budu používat moc - a to může vést k tomu, že si dělám, co chci (vždyť mám k tomu pověření, mám tu moc). Pokud ale božství spočívá v lásce, pak nám to úplně mění karty: není zde hlavní můj názor, ale Boží názor, a také vztah k lidem. To, že je láska podstatou božství píše sv. Jan, ale můžeme si to velmi lehce ověřit my sami: Pokud by božství spočívalo v moci, tak to znamená, že Pán Ježíš na kříži nebyl Bůh (protože se na kříži veškeré moci zřekl a stal se dobrovolně bezmocným). Samozřejmě, že to je blbost, protože Ježíš zůstává Bohem vždy - i na kříži. A tak nám zbývá možnost, že božství spočívá v lásce - a to sedí, protože Ježíš na kříži lásku neztrácí, naopak jí dává nejvíce zazářit, nejvíce jí odhaluje. 

Já osobně jsem rád, že jsem skaut. Ve skautském prostředí se setkávám s tím, že dostávám normální zpětnou vazbu (že tam odpadá taková ta zábrana říct něco na rovinu), a přesto je zde cítit vzájemný respekt. Navíc skauting mě učí žít ne jako solitér, ale týmově. Proto moje vize kněžství a pastorace je týmová, nikoli solitérní.

Vyslanec, zástupce, prostředník… to jsou hrozně zavádějící termíny. Mně přijdou zasvěcené osoby jako lidé, kteří si na Hospodina vyhradili celý život, dvacet čtyři hodin denně, a o své zkušenosti svědčí ostatním, takže já bych nejraději používala slovo svědci. 🙂Uznávám, že mě to častěji napadá u řeholníků a řeholnic, kteří nemají tři mše za neděli a nemívají tak uštvaný výraz jako většina farářů. 🙂

Trefa do černého: kněz má být svědek. A je to člověk, který žije v takovém „manželství“ s Bohem. Ale právě proto, že je „manželem“ Božím, má i zodpovědnost za určitou část společného díla, ve kterém se to „manželství“ angažuje. PS: Když tady mluvím o „manželství s Bohem“, nahlížím Boha i z jeho ženské strany. ;-)

Skauting zase označuju za „praktickou výuku“ k učebnici náboženství. Sama si neumím představit, jaká křesťanka bych byla, kdybych nebyla i skautka. V kostele je všechno hrozně teoretické, ve skautu se člověk učí dělit se o poslední tatranku, nést někomu věci z batohu, jít s ním dobrovolně na hlídku, protože se bojí… Myslíš tedy, že se tam vlastně učíme i zdravému vztahu ke kněžím, když si s námi čistí zuby u stejného korýtka a jedí ze stejného ešusu?

Skauting je kouzelný v tom, že velmi dobře svými ideály definoval, co je vlastně jádro křesťanství. Podle Ježíše je to trojí láska (k Bohu, k bližnímu i k sobě samému) - a tohle jsou základní tři principy skautingu - takové srdce skautingu. Zároveň skauting poukazuje na hodnoty, které z Bible vyplývají, ale my křesťané na ně někdy zapomínáme. Tyto hodnoty jsou vyjádřeny ve skautském zákoně. Například to, že křesťan má být radostný (veselé mysli) je něco, co Bible říká, ale zapomínáme na to. Každý z těch bodů skautského zákona nám připomíná něco, co je vysoce biblické, ale často to opomíjíme. Takže skauting velmi dobře uchopil jádro křesťanské morálky, a tak jsem přesvědčen, že vede ke zdravé praxi křesťanství.

Ano, „zbožný výraz“ je většinou výraz zmučený, a přitom by to měl být výraz vděčně šťastný. :-) Zaujala mě ta ženská stránka Boha. Katolíkům se někdy vyčítá, že museli zdůraznit Ježíšovu matku, aby tam tu ženskost nějak dostali, a že si ji výrazně užívají právě jejím prostřednictvím. A u kněží to člověk skoro čeká, že jim Panna Maria bude dělat na faře matku k rozhovoru. O ženské stránce Boha mluví málokdo. 

Sám Bůh se v Bibli přirovnává k Matce a vyzařuje mateřské a ženské rysy. Bůh je Stvořitel všeho a je dokonalý. To znamená, že pokud je dokonalý (nic mu nechybí), tak mu v nějaké formě nemůže chybět ani to, co stvořil. Proto je Bůh Pramen mužství i ženství - plus je v něm daleko více. Neznamená to, že je Bůh půl na půl. :-D Ale jde o to, že podle Bible je teprve muž a žena obrazem Božím. A Bůh je Pramen toho mužství i ženství.

Škoda, že se Boží mateřství víc nepřipomíná. Už před čtvrt stoletím si Tomáš Halík stěžoval, jak těžké je mluvit o Bohu jako o milujícím otci, když půlka katechumenů se svým otcem nežije, protože je opustil, peníze jim neposílal, někdy i mlátil jejich matku... Možná, že i tahle zkušenost se promítá do vztahu lidí k někomu, koho oslovují otec… Ten strach a nedůvěra se přelévají mezi jednotlivými zkušenostmi. Bůh jako matka by měl možná větší šanci najít pochopení a přijetí. Ovšem nepamatuju, kdy si to kdo troufl zmínit při kázání.

Já jo. :-)

Ono je fakt potřeba vnímat v Bohu obojí - jak to otcovství, tak i mateřství. Ale nebrání to nikomu, aby osobně nahlížel Boha ať už z jeho mužských či ženských rysů.

Jinak pro lidi, kteří potřebují uzdravit ve vztahu k Bohu, více jej přijmout jako milujícího Otce, je tady skvělý seminář s názvem „Otcovo srdce“.

To je další velké téma, to si necháme na příští pokračování. :-) To, že „skauting vede ke zdravé praxi křesťanství“, naprosto vystihnuje mé pocity. Znám mnoho lidí, kteří dokáží být křesťany hodinu týdně v kostele, ale ve zbytku času se křesťanské hodnoty v jejich životech příliš neprojevují. Naštěstí je jich čím dál méně, jak přestává být nedělní docházka věcí slušného vychování, ale zase to s sebou nese to, že je nás v kostelech obecně méně. Skauti, kteří by mimo skautské akce nezachovávali skautské principy, které, jak říkáš, jsou v zásadě křesťanskými principy, jsou ale naprostou výjimkou. Vlastně by u každého kostela měl být skautský oddíl a farář by měl být členem oddílové rady, ne? :-)

Ach, to je krásná vize! :-D 

Ještě je tu jedna věc. Církev má čtyři funkce, a tyto čtyři funkce by se měly odrážet v duchovním životě každého křesťana (protože každý křesťan je součástí církve, a tak u něj mají být přítomny ty čtyři funkce církve). Můžeme říct, že duchovní život má čtyři součásti: modlitbu, milosrdnou službu, hlásání a společenství. Průšvih je, když z toho něco škrtneme. Když škrtneme jednu věc, tak to pořád funguje, ale jakoby člověku něco chybělo - není v tom naplno šťastný. Když škrtneme dvě věci, pak už je to nemocné křesťanství. Pokud bychom škrtli tři věci, pak už se zdráhám mluvit o křesťanství. Někteří lidé si myslí, že je to jen o modlitbě (osobní, mši svaté, pobožnostech, postech, svátostech, rozjímání atd.). Jenže tohle fakt nestačí. Proto nejsou v kostele rádi (a to zvláště pokud připočteme, že liturgie mluví symbolickým jazykem gest, slov, míst, předmětů, osob atd. a nás tomuto jazyku nikdo moc neučil). A proto, pokud je duchovní život jen o modlitbě, tak to umožňuje žít takový dvojí život: zbožný v kostele nebo při modlitbě a na druhé straně život bez pravidel a křesťanských principů chování.

Skauting má potenciál nám připomínat, že v duchovním životě je důležitá ta milosrdná služba a společenství. Nesmíme zde naopak naopak zapomenout na modlitbu a hlásání - má-li být ten skauting křesťanským duchovním životem.

Možná by tyhle čtyři položky měly být vypsány na cedulkách v kostele a nějak narvané i do té liturgie, aby na to lidé nezapomínali - že jsou čtyři a že jsou spojené. Protože připomínat na střídačku jednotlivé nohy naší křesťanské židle je něco jiného, než je připomínat najednou. A člověk nejčastěji odchází s kostela s pocitem „Musím se víc modlit“, „Měl bych poslat nějaké peníze na charitu“, „I paní Vonásková je součást našeho společenství, ach ouvej“ nebo, s největším děsem, „Já přece nemám povahu na to někde někomu něco říkat o křesťanství, to po mně nemůže nikdo chtít.“ Mluvit o všech čtyřech nohách najednou má úplně jiný význam a teprve takhle to dává smysl, přináší to rovnováhu a může se to v našem životě projevit jinak než trochou více či méně smíšených pocitů po cestě z kostela.

Souhlasím. Mělo by se o tom více mluvit - hodně by to pomohlo.

Ty čtyři funkce církve (dle mého názoru tedy i čtyři součásti duchovního života) jsou velmi bohaté: Modlitba (mše svatá, svátosti, breviář, adorace, osobní modlitba, chvály, pobožnosti, růženec, půst, žehnání, …), milosrdná služba (dobré skutky, služba potřebným, charita, dělení se, naslouchání, povzbuzování, sbírka na potřebné, odpuštění, skutky tělesného a duchovního milosrdentví,…), hlásání (svědectví slovem i životem, kázání, vyučování, studium, četba duchovní literatury, četba Písma, život ve shodě s evangeliem, misie, evangelizace), společenství (farní a modlitební společenství, snaha o jednotu, ekumena, přijetí druhých, zájem o druhé, služba společenství, komunikace a společně trávený čas, společné dílo, přátelské posezení,…).

Já vím, že je to poučka, ale když řekneš, že „charisma musí být podřízeno hierarchii“, tak to zní dost tvrdě. Charisma je dar od Boha, tak jaképak podřízení. Je to samozřejmě tím, co si člověk představí pod slovem „hierarchie“. Proč málokdo umí vidět to, jak jsou tato slova myšlena, a jedni mají pocit, že hierarchie je to, co chce charismata zadupat, a jiní zase vnímají hierarchii jako to, co je třeba bránit před svévolnými a domělými „charismaty“? 

To, že „charisma musí být podřízeno hierarchii“ vyplývá z teologie. Ale pro mě je stejně tak silné, že hierarchie má naslouchat charismatu. To, proč nám ta věta o podřízení charismatu hierarchii vyznívá tak necitlivě, tvrdě a hloupě je zapříčiněno tím, že se možná bohužel setkáváme s tím, že není naplněna ta druhá část (tedy že hierarchie nenaslouchá charismatu, což má podle mě ten teologický důvod, který u některých představených spočívá v tom, že vnímají božství ne v lásce, ale v moci). 

Zkusme si to ukázat na skautském prostředí: Je tady někdo, kdo oddíl vede a má za něj zodpovědnost. Tento člověk to řídí, a nepřijde nám divné, že jej berou členové oddílu jako určitou autoritu, a že uznávají jeho rozhodnutí. Nicméně byl by to špatný vedoucí oddílu, kdyby nenaslouchal oddílové radě a také potřebám členů oddílu. Moudrý vůdce oddílu není solitér, nýbrž funguje v týmu. Stejně by to mělo být s knězem. A i když má kněz tu rozhodující pravomoc (někdo to fakt řídit musí), tak zároveň tento kněz musí naslouchat potřebám, názorům, vizím členů farnosti. A pokud je moudrý (a pokud má ve farnosti lidi :-) ), není solitér, ale funguje v týmu.

Tohle je očividně také snazší pro někoho, kdo tu praxi zná ze skautingu a ví, že autorita se neztrácí tím, když pomáháš škrábat brambory a drhneš hrnce, že se tím naopak vytváří. Pořád mi z toho vychází, že problém je v tom, když se jako farnosti vidíme hodinu týdně, kdy máme předepsáno, co kdo řekne a udělá, a pak na sebe na týden zapomeneme. Co by se s tím prakticky dalo dělat, aby to to nebyla ani revoluce, ani šokující „zázrak“, ale postupně se věci měnily k lepšímu?

Měli bychom žít CELÝ duchovní život (měli bychom žít čtyři funkce církve). Tam patří také přirozené, lidské společenství, sdílení, naslouchání, společně trávený čas. To by nás sblížilo. Plus mít jasno v tom, že chceme naslouchat církvi (je to pro nás důležité), ale stejně tak církev musí naslouchat nám.

Dobrým řešením je synodální cesta, jak ji rozjíždí papež František. Synodální cesta znamená, že jsme spolu na cestě. Je nějaký vedoucí té výpravy, ale ten funguje s členy výpravy, naslouchá jim, reaguje na jejich potřeby a názory. A to vše v porovnávání našich názorů a potřeb s Biblí (Boží vizí). Synodalita je řešení.

Promiň, ale „naslouchat církvi a církev musí naslouchat nám“ mi moc nadějně nezní. Přece církev jsme my, my všichni, lidé vysvěcení i nevysvěcení, řeholníci i manželé i lidé, kteří klopýtají tak, že už se do žádné kolonky nevejdou. Musí se o tom tak mluvit? Nejde najít vyjádření, které dá všem skupinám najevo, že jdou bok po boku, jen jeden drží mapu a jeden nese pití a další baví děti, které bolí nohy?

Nezní nám to nadějně proto, že začínáme u naslouchání lidí církvi. Ve skutečnosti bychom měli začít u toho, že církev naslouchá nám (našim názorům, potřebám, životním příběhům, vizím), a díky tomu (samozřejmě v porovnání s Božím slovem) na to nějak reaguje; a my ji tedy posloucháme, když mluví k nám, do našich situací, když nám vnáší do života radostnou zprávu (evangelium), když nám ukazuje naději, když nás provokuje k tomu, abychom se Bohem nechávali více milovat a na jeho lásku aktivně odpovídali…

Tím vyjádřením je myslím slovo „loď“: jsme na jedné lodi - někdo u kormidla, ale ten člověk u kormidla by byl v háji, kdyby nebyly zastoupeny všechny ostatní funkce. Každý má na lodi církve svou funkci a každý je potřeba. Nedá se říct, že je někdo „něco víc“ - potřebujeme se navzájem. Společně plujeme lodí církve, společně utváříme tu jednu plavbu. 

Cestou k tomu je synodalita. Já vím, že to z mých úst zní už jako klišé, ale je to tak. Papež František ví velmi dobře, co dělá, když vede a provokuje církev k návratu synodality (tedy společné cesty).

Ano, církev jsme my všichni. Je pro nás výzvou, abychom mysleli v dimenzi „my“. Nejen „já“ a dokonce nejen „já a Ty“... ale MY…

„Já a ty“ bych úplně nezavrhovala… ;-) Bez něj to „my“ ani nejde. Hlavně to „oni“ by mělo zmizet, protože s tím se většinou nese pocit, že nám ti dotyční nerozumějí - ať už mluví vrchnost o lidech nebo lidé o vrchnosti.

Rozumím a souhlasím. Ano, musí být vědomi toho, kdo jsou (tedy to „já“). Musí být vědomi toho, kdo je ten vedle mě („Ty“). Musí být vědomi toho, že nejsme jen body vedle sebe, ale že máme vztahy („já a Ty“). A chtěl jsem říct, že je tady ale ještě další dimenze - dimenze darování se, přijímání se, dimenze spojení („my“). 

Jejda, teď už mluvím hodně abstraktně. :-D Sorry tomu, kdo to čte. :-D

Tak pojď skončit konkrétně: na jakou nejbližší akci, kde budou všichni „na jedné lodi“, se chystáš? Třeba bys mohl čtenáře někam pozvat?

Chystám se na skautské akce. Ale chtěl bych pozvat do společenství: vytvářejme malá společenství, ve kterých se budeme snažit žít ty čtyři funkce církve, a hlavně se budeme snažit se mít rádi. Malá společenství jsou podle mě krásná, zdravá a můžeme být snadněji na jedné lodi. Já třeba miluji naše farní společenství mládeže.