Farymu nebylo při žádosti o rozhovor potřeba Signály představovat. Už je na nich patnáct let registrovaný. Za těch patnáct let ovšem ušel kus cesty a bylo zajímavé zjistit, co ho potkalo a kam se dostal. Dnes děkanátní kaplan pro mládež nám popsal svou cestu ke kněžství i to, co vyplňuje jeho „volný“ čas - respektive, proč volný čas žádný nemá.

Zdroj: Faryho archiv

Pořád někdo pláče, že je málo kněží, jak stárnou a vymírají, takže potkat nějakého mladého, nedávno dostudovaného, to je docela rarita. Než se dostaneme k tomu, co tě přivedlo do semináře, zeptám se na Tvé dětství. Ty jsi z tradiční katolické rodiny?

Ano, jsem z tradiční katolické rodiny. Příkladem mi byli moji rodiče, ale také moji sourozenci. Člověkem, který mě inspiroval a povzbuzoval byl i kněz o. Tadeáš Wojnar. Nutno říct, že to, co jsem v duchovní oblasti prožíval, byla taková „dětská“ víra - ta v jistém věku odpadala, a já jsem si musel najít svůj vztah s Bohem sám a nově.

Jak tohle hledání probíhalo? Někdy je to pro lidi z křesťanských rodin těžší než pro konvertity, člověk může mít pocit, že stačí dělat to, co ostatní… Co tě motivovalo jít dál, do větší hloubky?

Ve svém životě jsem se totálně zamotal a ztratil. Poznal jsem zlo jako Zlo - jako osobu(y), a v ten čas jsem prožíval zatím nejhorší dobu svého života. Bůh se mě ale nevzdal, a skrze kněze a svátosti mě z toho dostal. V tu chvíli jsem poznal, že když existuje Zlo jako osoba, musí existovat i Dobro - Bůh. Najednou mi víra začínala dávat smysl. Bůh byl pro mě Sympaťákem, Přítelem, který mě dostal z životního problému, a tak jsem chtěl toho Přítele více poznávat. 

Kolik ti tehdy bylo?

Nedokážu to říct přesně, ale myslím, že to byla 8. třída ZŠ. 

V tomhle věku nebývá časté, že člověk hledá pomoc u kněze, ne? Ten váš byl něčím výjimečný?

Nebyl to můj kněz ve farnosti. Stalo se to na jednom setkání mládeže. Já jsem se nechal přesvědčit, abych tam šel. Seděl jsem tam a jeden kněz se mnou  začal mluvit a já se mu svěřil s tím, co se stalo a on mi nabídl pomoc. Následně mě ještě dovedl k dalšímu knězi, a tito dva mi společně pomohli.

Nyní jsi kněz i ty. Jak se to stalo?

Když jsem poznal Boha jako Sympaťáka a Přítele, tak jsem ho chtěl víc poznávat a víc s ním být. Každý den večer jsem se hodinu modlil. Čekal jsem megafon z nebe a ono nic. Třeba „Čau Lukáši, jak se máš?“ A ono pořád nic. Ale vevnitř se začalo ozývat „Buď knězem.“ Říkal jsem si, že nemůžu být knězem, že to ke mně nesedí, a s tím, co mám za sebou… Jenže ono to nepřestávalo, ale sílilo. Pak jsem byl zase na setkání mládeže a tam měl jeden kněz přednášku o tom, jak přišel ke kněžství. A mluvil o stejném pocitu, že vevnitř slyšel pokyn, aby byl knězem. Vnímal jsem, že je to velké rozhodnutí a že potřebuju, aby ho Bůh potvrdil. Jednou po večerní mši svaté jsem Bohu řekl, že potřebuju znamení. Přemýšlel jsem, co by to mohlo být. Nakonec jsem Bohu řekl, že jestli se mě v blízké době někdo zeptá, jestli chci být knězem, budu to brát jako signál, že je to jeho vůle. Abych poznal, že to není jen náhoda, tak jsem tomu dal limit jeden měsíc. Ještě ten den se mě přes icq (tehdy oblíbený způsob komunikace) zeptala kamarádka. Byl jsem z té rychlosti v šoku. A celý měsíc se mě na to lidé ptali. Vzdálená rodina, skauti, spolužačky… A já začal pochybovat. A řekl jsem „Sorry Bože, já potřebuju ještě jedno znamení.“ Vzpomněl jsem si na sv. Františka z Assisi, který náhodně otevřel Písmo a našel vzkaz pro člověka, který za ním přišel. Řekl jsem, že otevřu Písmo maximálně třikrát a pokud tam neuvidím slovo „pozvání“ nebo verš spojený s povoláním, tak na kněžství nepůjdu. Otevřel jsem poprvé a uviděl jsem „pozvání na hostinu“. Zase jsem byl v šoku, ale nepřišlo mi to dost konkrétní. Otevřel jsem podruhé a viděl jsem „Žeň je hojná, ale dělníků málo.“ To už jsem bral jako dostatečně silný signál. Myslím, že touhu po kněžství jsem měl v sobě vždycky, touhu sloužit Bohu a lidem. Bůh mi to pomohl pojmenovat. 

Jak to přijala Tvoje rodina?

Moje rodina je tradičně katolická, takže měli radost. Modlili se za mě, abych ke kněžství došel. Jen moje sestřička a někteří s ní se modlili, abych knězem nebyl, protože to vnímali tak, že bych si zkazil život. 

A teď už se s tím smířili? 

Myslím, že teď je to přijato jako něco, co ke mně patří a je to tak dobře. 

Jak pokračovala tvoje cesta?

V tu dobu jsem studoval na střední zdravotnické škole a čekala mě maturita. Po ní jsem se přihlásil do kněžského semináře. Promluvil jsem si s panem farářem, šel jsem na pohovor k otci biskupovi, potom pohovor před komisi biskupa a několika kněží, a potom jsem ještě absolvoval psychologické testy a pohovor s psychologem. Potom začala moje formace, a zároveň mé studium na teologické fakultě.

Co Tě v semináři překvapilo? Občas o tom někdo nemluví jako o procházce růžovým sadem.

Překvapilo mě to, že každý z nás, kteří jsme šli do semináře, jsme měli úplně jinou cestu, a také, že ne každý své povolání prožívá ve stejné intenzitě. V semináři mě někdy překvapily také nároky, které to s sebou neslo. Myslím tím, že bylo někdy těžké skloubit studium na fakultě, vykonávání služby pro seminární společenství (služba v jídelně, liturgická služba atd. a v mém případě navíc služba zdravotníka), a ještě k tomu absolvovat všechny povinné akce.

Kolik vás v semináři tehdy bylo? Všichni to dotáhli až ke kněžskému svěcení?

Když jsem nastupoval do semináře, bylo nás bohoslovců přes padesát. Když jsem odcházel, bylo nás necelých třicet. Řekl bych, že ke svěcení dojde cca čtyřicet procent těch, kteří nastoupí do teologického konviktu. 

Jaké jsou důvody, že odejdou?

Někdo prostě pozná, že měl sice dobrý úmysl, ale nevnímá k tomu povolání - necítí se v tom dobře. Další odejdou, protože poznají holku, které se chtějí dát a žít s ní svůj život. Ano, je i pár těch, kteří nezvládnou studium, nebo nároky spojení studia, služby a povinností. 

Jak formace pokračuje dál? 

Po semináři má člověk jáhenský rok, kdy dochází na další formaci. A tohle vlastně pokračuje i po kněžském svěcení, kdy také člověk dochází na formaci na setkání, kterému říkáme „trienálky“, které mohou trvat od tří do pěti let. Já osobně pro svou formaci využívám i skauting - vzdělávání, které nabízí, setkávání s různými lidmi a také prostředí, které vytváří. 

Kde teď působíš?

Teď působím ve velké městské farnosti Ostrava-Zábřeh, a také jako děkanátní kaplan pro mládež. 
 

Foto: Jakub David

Co tě na tvé práci nejvíc těší?

Těch věcí je spousta: setkávání s Bohem i s lidmi, mám radost z toho, že můžu mluvit o Bohu, a nejvíce mi dělá radost, když někomu pomůžu, aby se zbavil něčeho těžkého tím, že dovolí Bohu, aby jej miloval.

To je krásně řečeno. :-) Faráři se někdy dělí na ty, na jejichž mše se chodí kvůli kázání, a na ty, při jejichž kázání se spí. Jak ale takové kázání vzniká? Jaký postup používáš Ty?

Moje kázání vzniká při rozjímání. Vychutnávám si Boží slovo, hledám souvislosti, a také to, co mi chce Bůh říct. Na texty Písma je nutné nahlédnout skrze brýle Boží lásky a skrze evangelia. Následně z těchto podnětů vyberu několik, o které se chci podělit, a pak přemýšlím, jak je předat tak, aby to lidé přijali, aby jim zachutnalo, co chce Bůh sdělit. Ne každé kázání musí být povzbuzující, může mě i naťuknout, vyprovokovat. Někdy se mi jako knězi nepodaří sdělit tu úžasnou myšlenku, kterou jsem v Božím slovu viděl. Není lehké kázat: kněz káže i na úryvky, které ho třeba aktuálně nezaujaly, káže na úryvky, na které kázal už třicetkrát, káže, i když mu není dobře, káže, i když přede mší svatou měl spoustu setkání a sloužil ve svátosti smíření, do které investuje velké množství energie. Takže kázat nemusí být lehké. 

A biblické komentáře při přípravě využíváš?

Jen, když nechápu dobové věci.

Nejsi jen kněz, jsi i skaut. Jak se Ti daří to spojovat?

Co se týče ideálů, které má křesťanství (a tedy i kněžství) a skauting - jsou si velmi blízké až stejné. My skauti považujeme za srdce skautingu tzv. tři principy: povinnost vůči Bohu, bližnímu a sobě samému. A tohle je to stejné, co říká Ježíš, když se jej ptají, které přikázání je v zákoně největší - říká, že první je vším milovat Boha, a pak milovat bližního jako sebe samého. Skauting obohacuje můj (nejen duchovní) život, a zase křesťanství dává skautingu nový rozměr. Co se týče času, který skautingu věnuji - to je těžké. Můžu říct, že většina mého volného času nějak souvisí se skautingem. Skauting je také součástí mé osobní spirituality.

Souvisí to nějak s časem stráveným v přírodě?

Určitě taky. Ale skauting je pro mě životním stylem a zároveň rytířskou spiritualitou. Doslova mě okouzlil svými ideály - jsou totiž evangelijní. Skauting člověku předává evangelijní hodnoty. Kromě skautských ideálů (tří principů, slibu, zákona, hesla a denního příkazu) mě taky velmi zajímá skautská výchovná metoda. A co je pro mě ještě důležité: ve skautském hnutí jsem potkal ty nejúžasnější lidi, ke kterým mám velmi blízko, a někteří jsou, řekněme, takovou mojí druhou rodinou.

Jsi taky registrovaný na Signálech. Kdy a jak ses na Signály dostal?

Bylo to na CSM v Táboře-Klokotech. Narazil jsem na stánek Signálů, a tak jsem se zaregistroval.

Co ti tehdy Signály dávaly?

Kromě toho, že jsem za registraci dostal dřevěné jojo, byly pro mě Signály prostorem vzdoru vůči facebooku. 

Myslíš, že má pocit vytvářet mládeži křesťanský prostor na internetu?

Určitě ano. Teď záleží jen na formě. Myslím si, že bychom měli mít křesťanský prostor na internetu, ale zároveň bychom neměli utvořit křesťanské ghetto, ale naopak bychom měli vycházet ven a svědčit. Proto jsem se nakonec se sociálními sítěmi skamarádil.

Věnuješ se pastoraci na sociálních sítích?

Ne tak, jak bych chtěl. Je to ale ideální prostor, jak se setkat s lidmi, kteří jsou daleko, a třeba řeší nějaký problém.

Jakou křesťanskou akci pro mládež bys doporučil někomu, kdo má krizi křesťanského života a má pocit, že ho církev víc trápí než obdarovává?

Určitě kurz Nový život na Škole evangelizace sv. Ondřeje. Úplně to člověka naspeeduje, prožije jádro křesťanství, a také pocítí Boží blízkost. Tento kurz (duchovní obnova) je pro lidi od osmnácti let. Pokud je člověk mladší, může na té samé škole v Českém Těšíně projít kurzem Heuréka. Vím - Těšín může být celkem „z ruky“, ale myslím, že ta investice se bohatě vyplatí. Kromě toho bych určitě lidi pozval na Godzone tour, a na další akce projektu Godzone.

Zdroj: clovekavira.cz

Zrovna ses vrátil ze skautského semináře Trignis, ten je taky dost nakopávací. Máš už v kalendáři nějakou další akci, na kterou se těšíš?

Ano. V úterý odlétám do Izraele, na konci března máme v Ostravě první setkání skautského spolča, v dubnu se jde na Ivančenu, o prázdninách se těším na oddílový tábor, a také na Jesenický čekatelský lesní kurz.

Tý jo, to je naplněný kalendář! Tak ať jsou všechny akce tak hezké, aby všechny účastníky naplnily potřebnou radostí.

Moc děkuji za rozhovor. 🙂