První část Evropského synodálního setkání se konala v Praze od 5. do 12. února. Čtyři dny intenzivních prací, ale také společných mší svatých a modliteb, ve kterých účastníci pamatovali na Ukrajinu, na oběti zemětřesení v Turecku a Sýrii či na jednotu křesťanů, vyústily ve finální dokument tohoto shromáždění. Stejně hodnotná jako napsaná slova je také atmosféra, která se setkáním nesla, vlna nového nadšení, otevřenosti a upřímné komunikace, jaká v církvi - troufám si říct - už dlouho nebyla. Na osobní zážitky jsme se zeptali nadšené „neformální delegátky“ Kláry Maliňákové, SDJ.

Klára Maliňáková na OUSHI (Institut sociálního zdraví Univerzity Palackého v Olomouci), kde pracuje jako akademická pracovnice. Zdroj: https://oushi.upol.cz/

Klári! Co si vůbec můžeme pod pojmem Evropské synodální setkání představit? A jak se Ti podařilo zúčastnit se tohoto setkání?

Toto setkání bylo dalším milníkem synodálního procesu, který začal v roce 2021. Zjednodušeně řečeno, řešili jsme, jak být církví v novém tisíciletí, jak spolu kráčet dál, vzájemně si lépe naslouchat a odpovídat na potřeby doby. Já jsem nebyla oficiální delegátka, ale díky tomu že jsem členka národního synodálního týmu a setkání probíhalo v Praze, měla jsem příležitost se v pozici jakéhosi neformálního delegáta (oficiálně výpomoci při organizaci) také zúčastnit - a vůbec jsem nečekala, že se bude jednat o tak velmi silnou zkušenost.

Co Tě tak zasáhlo, oslovilo? V čem byla tato událost jedinečná?

Pro mě osobně byla silným prožitkem zkušenost církve jako rodiny. Na setkání bylo 200 delegátů ze 39 zemí Evropy, takže asi tak 40 arcibiskupů či kardinálů a spousta biskupů a kněží. Dokonce se připojilo ještě 270 účastníků online. Ale spolu s nimi tam byli také laici, což je věc nová a dosud nevídaná, stejně jako to, že jsme bydleli všichni pod jednou střechou, potkávali se ve výtahu, ve frontě na jídlo a též u jednoho stolu. Celkově to byl vlastně takový církevní team-building pod vedením Ducha Svatého. Rozhodně byly slyšet odlišné, někdy i vyhraněné názory na mnohá témata, ale přesto jsme velmi silně zažili pocit společenství a lidské blízkosti. A to bylo krásné.

Synodální setkání probíhalo tak, že delegáti nejprve představili 39 národních zpráv z jednotlivých Evropských zemí. Následně byli rozděleni do 13 skupin a diskutovali "o intuicích, které rezonují, napětích a rozdílech, prioritách a výzvách, které je třeba sdílet s ostatními církvemi." Co Ti z toho všeho vystupuje? Co můžou být ta napětí a priority?

My jsme si na setkání byli vědomi očekávání i strachů, které mnozí účastníci v předchozích fázích procesu vyjadřovali. Někteří se děsí, že se církev nějak výrazně změní, jiní se děsí, že k žádné výrazné změně nedojde. Pro některé jdeme příliš rychle, zatímco jiní mají strach, že mluvíme příliš obecně a neřešíme dostatečně konkrétní témata. Tedy, cílem této fáze není řešit tyto jednotlivosti, ale nastavit základní struktury tak, aby byly více synodální, což následně umožní řešení těch konkrétních témat.

Téma, které hodně rezonovalo napříč většinou skupin, bylo „mládež“. Mluvilo se o tom, že byla málo zapojená do synodálního procesu. Padaly různé domněnky o tom, proč to tak je. Zajímalo by nás, proč se mladí tolik nezapojili. Pokud chcete, budu moc ráda, když se mi k synodě vyjádříte pomocí tohoto krátkého dotazníku – jestli jste se synody zúčastnili, jak ji vnímáte, případně proč jste se neúčastnili a co by vás k účasti motivovalo.

A k čemu jste tedy dospěli? Jaké závěry si ze synodálního setkání odnášíš?

Odpovím v několika bodech:

  • Že synodalita pro církev není nic nového, ale my jsme na ni nějak zapomněli a musíme ji znovu objevit. Potřebujeme také hledat, jak ji žít (což s sebou nese i strukturální změny) a jak naslouchat Duchu svatému.
  • Že potřebujeme také hledat, jakým způsobem se my všichni věřící můžeme podílet na službě církve.
  • Že je potřeba podívat se na to, co v církvi znamená autorita.
  • Že se musíme vážně a odvážně zabývat rolí žen v církvi a jejich zapojením na všech úrovních.
  • Že je potřeba věnovat se i napětí kolem liturgie.
  • Že se synodalitě potřebujeme všichni učit, což souvisí s potřebou formace.
  • Že chceme víru sdílet, ale že se nám jako církvi podařilo jakýmsi způsobem až „exkulturovat“ a tu propast mezi vírou a kulturou potřebujeme překlenout, což mimo jiné znamená používání srozumitelného jazyka.
  • A poslední: že nechceme myslet jen na sebe a na své blaho, ale i na potřeby chudých, obětí válečných konfliktů – měli jsme tam delegáty z Ruska i Ukrajiny – i na potřeby planety.

(Pozn. redakce: Závěrečné shrnutí biskupů najdete zde a celé znění vzniklého dokumentu bude brzy na webových stránkách synody.)

Máš pocit, že synoda přinese či přináší nějaké viditelné změny v církvi?
Odpovím konkrétním zážitkem. Jeden večer jsme seděli s kardinálem Grechem, což je generální sekretář biskupské synody v Římě a hnací síla celého tohoto synodálního procesu. On si tak trochu povzdechl, že na tom setkání právě příliš rychle řešíme ta konkrétní témata. Tak jsem mu říkala, že je to možná pochopitelné z toho důvodu, že mnoho lidí poprvé zažilo, že se jich někdo v církvi oficiálně ptá na jejich názor a na to, jak se cítí. A že mají pocit, že se otevřely jakési dveře, do kterých všichni potřebují vtrhnout a dostat tam toho co nejvíce, protože se bojí, že se ty dveře zase rychle zavřou. On na to jenom tak jednoduše odpověděl: „Nezavřou se.“ To je pro mě obrovsky silným poselstvím tohoto setkání! Začínám tomu věřit i díky transparentnosti celého toho procesu, protože se nám v historii církve ještě nestalo, abychom interní věci řešili takto spolu, církevní hierarchie i laici, a ještě takto veřejně – na celý záznam se totiž může podívat kdokoliv na Youtube. Přitom jsme řešili i mnohé věci, které nám ke cti neslouží, takže jsme si opravdu „vyprali (někdy i špinavé) prádlo před zraky celého světa“. Ta velká otevřenost mi dává i velkou naději.

Foto: Jakub Šerých z Člověk a víra

Byl na synodálním setkání také prostor pro nějaké odlehčení, humor, nebo panovala stále vážná atmosféra?

Ano, humorných situací nastalo mnoho! O jednu se podělím 🙂 Kardinál Gerech měl poslední den setkání v pražské katedrále celé kázání na téma předložek. Celé kázání musel týden předem napsat a probrat jej s dalšími organizátory, proto jej nemohl na místě upravit a více jím zareagovat na průběh shromáždění. „Nemáme jednu společnou řeč, ale všechny naše řeči cosi společného mají. Mluvíme různými jazyky, pocházíme z různých jazykových tradic, ovšem všechny jazyky používané na našem kontinentu obsahují předložky. K tomu, abychom se spolu dorozuměli, jsou nezbytné. Podstatná jména bez předložek označujících místo, směr nebo čas by dávala jen malý smysl a nebo by ho neměla vůbec. Předložky jsou vskutku nezbytné. Bez nich jazyk nefunguje… a nejen jazyk.“ Kardinál pojednával o tom, jak jsou předložky důležité i v evangeliu, které se četlo ten den a také, že se domnívá, že i „synoda je a měla by být synodou předložek” (pozn. redakce: celé kázání si můžete přečíst na cirkev.cz). Na konci mše přišli finové s tím, že oni předložky nemají 😀

Je něco, co bys ještě chtěla čtenářům sdělit?

Na závěr se musím přiznat, že toto setkání bylo jakousi mou osobní konverzí v pohledu na církev, protože jsem ji přece jen vnímala spíše z pohledu jakési struktury, která je sice hluboká a bohatá, ale není vždy dostatečně flexibilní a někdy dokonce dobrému dílu i zavazí. Tady jsem zažila, že církev je opravdu božsko-lidská záležitost, že je krásná, i když je zraněná a rozbolavělá. Ta věta, že Bůh je přítomen v církvi, přestala být pro mě teorie. Stala se zkušeností, ze které mám doteď husí kůži. A tak nějak mě to uklidnilo, že i když to občas trochu motáme, Duchu Svatému to nepokazíme: teď, ani v budoucnu.

Foto: Lucie Horníková z Člověk a víra

Kláře Maliňákové nesmírně děkujeme za tak naděje-plné zprávy a nám všem přejeme, aby synodální proces rostl, nesl plody a zasáhl i nejzapadlejší vesnice, aby nadchl a obnovil celou církev. A zkuste si najít pár minut na vyplnění dotazníku 😀.

Foto: Martina Řehořová z Člověk a víra