Před dvaceti lety, prvního února 2003 zhruba ve tři hodiny odpoledne našeho času, skončila do té doby velice úspěšná mise STS-107 raketoplánu Columbia. Ten se pouhých šestnáct minut před plánovaným přistáním na Floridě rozpadl asi 63 km nad východním Texasem při rychlosti asi dvacet tisíc kilometrů za hodinu. Zahynula při tom celá sedmičlenná posádka, která neměla šanci přežít. Příčinou této tragédie byla zdánlivá banalita - během startu odpadl z jedné části letícího stroje kus tepelné izolace a narazil do levého křídla. Bohužel, při rychlosti 800 km/h už takový kus pěny pořádně poškodil tepelný štít a raketoplán nevydržel návrat. Tento článek však nebude o technických detailech letu a havárie, ale hlavně o životě Ricka Husbanda, velitele Columbie. Už ani nevím, jak jsem se dozvěděl o knize High Calling, napsané jeho manželkou Evelyn i s pomocí deníků, které si Rick vedl. Rozhodně ale ta kniha zapadala do mého hledání osobností, které spojují vědu a víru, víru a techniku.

Rick Husband na palubě STS-107 Columbia. Zdroj Wikimedia Commons.

Rick se narodil 12. července 1957 v texaském Amarillu. Rodina a přátelé na něj vzpomínají jako na člověka, který s každým snadno vyšel, v jehož blízkosti se cítili v bezpečí, byl ochotný jim pomoci a touha být pilotem a astronautem k němu prostě perfektně seděla. 

Už od mala se zajímal o každé letadlo, které přeletělo nad jejich domem, a ve čtyřech letech se při sledování televize rozhodl, že bude astronautem. Dneska celkem časté přání kluka, ale tehdy to byla novinka. Vůbec první umělá družice země, Sputnik 1, byla vypuštěna tři měsíce po jeho narození, 4. října 1957. První kosmonaut světa, Jurij Gagarin, letěl 12. dubna 1961 a první americký astronaut, Alan Shepard, uskutečnil skok do vesmíru 5. května 1961. Na druhou stranu to byla doba obrovského nadšení, které vyvrcholilo přistáním lidí na Měsíci 21. července 1969. 

Rodiče jeho i bratra Keitha podporovali ve všem, co dělali, a vedli je k cílevědomosti a dokončování rozdělaných věcí. A tak zatímco si malý Rick natáčel na domácí filmovou kameru starty raket v televizi, aby mu nic neuteklo, ve škole se dobře učil a už v průběhu střední si napsal do NASA, jaké jsou podmínky pro to, aby ho vůbec zařadili do výběru astronautů. Vystudovaný technický obor, matematika, biologie nebo fyzika. Kariéra vojenského pilota s dostatkem nalétaných hodin a s tím, že se důrazně doporučuje kvalifikace zkušebního pilota. A nakonec diplom ze strojního inženýrství. 

Už v sedmnácti letech tak získal pilotní licenci a létal s malými letadly z letiště v Amarillu. Vystudoval strojní inženýrství na Texas Tech University a po promoci v květnu 1980 se stal pilotem U.S. Air Force. Prvním bojovým letounem, na kterém létal, byl velice úspěšný a rozšířený stíhací bombardér F-4E Phantom II. Po několika letech se stal i instruktorem pro tento typ. Od prosince 1987 pak byl frekventantem školy pro zkušební piloty USAF, která brala jen pětadvacet lidí ročně. Jeho perfekcionismus a pečlivá příprava na každý let se mu rozhodně vyplatily. Později létal jako zkušební pilot F-4 a F-15, další velice úspěšné a rozšířené stíhačky/stíhacího bombardéru. Od června 1992 pak jeho kariéra pokračovala výměnným pobytem ve zkušebním centru RAF, tedy britského letectva, v anglickém Boscombe Down. Tam létal především se stíhacími bombardéry Tornado GR.1 a GR.3. Na konci tohoto období se mohl chlubit 3 800 hodinami nalétanými na čtyřiceti různých typech letadel. Mezi astronauty nic neobvyklého.

Rick však netoužil jen po kariéře astronauta, ale i po rodině. V lednu 1977 měl první rande s Evelyn Neely, spolužačkou ze střední školy, a okamžitě v sobě našli zalíbení, mimo jiné díky jeho smyslu pro humor. Brali se 27. února 1982 poté, co Rick prošel náročným výcvikem na F-4E. Jeho sen o kosmu jí od začátku přišel naprosto přiléhající a podporovala jej. Na druhé straně sama píše, že se vždy cítila, že je to jejich společný život, nejen jeho život, a že jsou v něm spolu.

Pokud bychom se však podívali na mapu, znamenala tato kariéra časté stěhování o stovky i tisíce kilometrů z jedné letecké základny na druhou. Opět nic neobvyklého pro vojenského pilota. Evelyn vzpomíná, že se vždy těžko loučila, ale zároveň na to vzpomíná jako na období růstu, během kterého je Bůh vyvedl na poušť. Zčásti se to dá brát doslovně. Když se Rick stal zkušebním pilotem, přesunuli se na slavnou leteckou základnu Edwards v Mojavské poušti na dně vyschlého solného jezera. Do nejbližšího městečka to bylo 45 minut jízdy.

Evelyn vzpomíná, jak už dlouho toužili po dítěti a ono stále nepřicházelo. Přičítali to pracovnímu vytížení, ale právě na základně Edwards byli mezi mnoha dalšími podobně vytíženými lidmi, a přeci se těm druhým početí dařilo a jim ne. Evelyn píše, že začala hledat útěchu v Bibli a začala toužit po takovém vztahu s Bohem, o jakém mluvil kaplan na základně, který dokázal Písmo vykládat prostě, ale osobně a smysluplně. Začala toužit po blízkém, dynamickém a skutečném vztahu s Bohem. Jako dítě se učila, že Bůh ji miluje, s Rickem se za sebe navzájem modlili a podporovali se, ale až tady uprostřed pouště a bolesti neplodnosti pochopila, že Bůh tím vším prochází s ní a chce mít láskyplný vztah s . Dá se říci, že ona byla tou první v jejich rodině, která začala růst k takové víře. A nakonec, po patřičné léčbě, byla jejich touha vyslyšena a 5. října 1990 se jim narodila dcera Laura.

V březnu 1991 se Rick již potřetí hlásil do NASA. První přihlášku poslal těsně kolem havárie raketoplánu Challenger, po které raketoplány několik let nelétaly a nebylo potřeba tolik nových astronautů. Jeho druhá přihláška se nedostala přes lidi z USAF. Teď tedy vyplňoval třetí přihlášku a dopustil se přitom drobného podfuku: odpověděl „ne“ na otázku, zda někdy nosil tvrdé kontaktní čočky. Věděl, že jak NASA tak USAF je zakazují, protože mohou měnit tvar rohovky. Nosil je jen krátce a říkal si, že i další je nosili a odpověděli, že ne. A tak také napsal ne, vždyť je to drobnost a není jediný, kdo tam nevyplní pravdu. Mnohokrát pak na tu věc vzpomínal a dokonce o ní veřejně mluvil - viděl v tom působení pokušitele, který má rád různá drobná i větší tajemství, která prý nikdy nesmí vyjít na povrch. Zároveň zpětně viděl, jak ještě nechápal slova knihy Přísloví 3,5: „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej.“ Tentokrát se dostal daleko dál než s předchozími dvěma přihláškami, NASA ho pozvala na vyšetření, pohovor a to vše, ale přijat nebyl. 

Určitě to pro něj bylo těžké, ale svět pro něj neskončil. Evelyn na to následující období vzpomíná jako na další duchovní růst jich obou i jejich vzájemného vztahu. Rick najednou začal vynášet na světlo věci, které schovával v sobě a nikdy jí je neřekl. Nepíše, o co šlo, a ani to není podstatné - podstatný je ten růst ve vzájemné důvěře, přijetí a upřímnosti mezi nimi i ve vztahu s Bohem. Podstatný je i pocit viny za takové věci, který ho svazoval a vytvářel v něm pocit, že je špatný člověk, a obrovské osvobození, které zažil, když o nich začal mluvit.

V roce 1992 přišel další přesun, tentokrát z Kalifornie do Anglie na základnu RAF Boscombe Down, kde zůstali tři roky. Najednu stranu se tím octli daleko od známého prostředí a přátel, na druhou stranu nalezli nové skvělé přátele a krásné prostředí. Evelyn na to vzpomíná jako na další krok určitého očišťování a zároveň růstu v důvěře v Boha. Rickovi v tom byl velikou pomocí také jeho navigátor Angus Hogg. A právě tady Rickova láska k Bohu a k nim nějak předběhla jeho touhu být astronautem. 

Jeden přítel se s nimi podělil o slova žalmu 37,4: „Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.“ Jak o tom Rick přemýšlel, bylo to zpočátku jasné: chce být astronautem. Ale Bůh jakoby říkal, ať o tom přemýšlí ještě chvíli a pak ať Mu řekne, zda to skutečně je jeho nejhlubší přání. Rick o tom vyprávěl v rozhovoru:

Dobře, kdybych si na konci života mohl říci, že jsem byl astronautem, ale obětoval jsem tomu svoji rodinu nebo jsem žil způsobem, který nebyl oslavou Boha, pak bych se díval zpět s velikou lítostí a bytí astronautem by pro mě nic neznamenalo. Nakonec jsem pochopil, že to, co pro mě znamenalo nejvíce, je žít svůj život tak, jak Bůh chce. A snažit se být dobrým manželem pro Evelyn a otcem pro svoje děti a dělat vše, co mohu, aby věděli, kdo je Ježíš a sami si Ho vybrali. Bylo to, jako by se najednou rozsvítilo, když jsem si konečně uvědomil, že celá ta touha být astronautem není tak důležitá a konečně jsem dospěl do bodu, kdy jsem řekl: „Oukej, Pane, nestarám se, co dělám nebo kam mě pošleš. Chci se jen snažit o tyhle věci: chci být člověkem, který žije ke Tvé slávě; chci být dobrým manželem; chci být dobrým otcem; a se zbytkem ať to dopadne, jak chce.“

V březnu 1992 vyplňoval přihlášku do NASA počtvrté a tentokrát už se odvážil vyplnit pravdu o tvrdých kontaktních čočkách. Jako by mu Bůh říkal: „Důvěřuj mi. Předtím jsi to udělal po svém. Teď to uděláme po mém.“ Po velkém boji přihlášku takto opravdu odeslal a pak musel čekat. Ale jakoby se kolem něj objevovala různá znamení ujištění, že to tentokrát vyjde. Nakonec se v průběhu jediného týdne v prosinci dozvěděl, že s manželkou čekají druhé dítě (Matthew, * 3. srpna 1995), byl povýšen na podplukovníka a byl pozván do NASA na další pohovor, kterým již prošel. A ptáte se, zda někoho zajímalo, proč se přihlášky liší v tom, zda nosil tvrdé kontaktní čočky? Nikdo se na to nezeptal a možná si toho ani nevšimli.

V roce 1998 pak byl vybrán jako pilot STS-96, logistické a zásobovací mise k nově vznikající Mezinárodní vesmírné stanici. Tu uskutečnila posádka raketoplánu Discovery ve dnech 27.5. až 6.6. 1999. Když na to Evelyn vzpomíná, píše, jakou úžasnou radost ze splněného snu viděla v jeho očích a jak i jí přemohl obrovský pocit radosti a vděčnosti Bohu. Dala mu s sebou svůj snubní prstýnek, aby tak alespoň symbolicky byla s ním.

Neuplynuly ani dva roky a už v prosinci 2000 byl Rick jmenován velitelem vědecké mise STS-107 na raketoplánu Columbia. Přeskočil tak obvyklý postup, kdy pilot má za sebou dva až tři lety, než je jmenován velitelem další mise. Ale NASA v něj měla důvěru a, jak vzpomíná velitel STS-96 Kent Rominger, Rick byl velmi přirozený, profesionální a schopný zvládat stres spojený s dlouhou vědeckou misí, která navíc spěla k tomu, že bude pod drobnohledem, protože na její palubě poletí první izraelský astronaut Ilan Ramon. Celá posádka Columbie při jejím posledním letu byla

  • Rick Husband, velitel
  • William McCool (USA, 41 let), pilot, který před vstupem do NASA působil jako námořní pilot a zkušební pilot amerického námořnictva. Byl to jeho první vesmírný let.
  • Michael Anderson (USA, 43 let), velitel užitečného zatížení a letový specialista. Podplukovník amerického letectva, který letěl do vesmíru již v roce 1998 rovněž jako letový specialista. 
  • David Brown (USA, 46 let), letový specialista, vojenský pilot amerického námořnictva a lékař se specializací na leteckou medicínu. Byl to jeho první let do vesmíru.
  • Kalpana Chawla (USA, 40 let), letová specialistka, Američanka indického původu se specializací v oblasti kosmického inženýrství, zejména výstupů do vesmíru. Byl to její druhý kosmický let.
  • Laurel Clark (USA, 41 let), letová specialistka, lékařka se specializací na letovou a podmořskou medicínu s hodností kapitána US Navy. Do vesmíru letěla poprvé.
  • Ilan Ramon (Izrael, 48 let), specialista pro užitečné zatížení, plukovník izraelského vojenského letectva. Do vesmíru letěl poprvé.
Posádka STS-107 Columbia. Horní řada zleva David M. Brown, William C. McCool, Michael P. Anderson. Dolní řada zleva Kalpana Chawla, Rick D. Husband, Laurel B. Clark, Ilan Ramon. Zdroj NASA.

Jak je vidět, šlo o velice zkušenou posádku, hodně zaměřenou na lékařské a biologické experimenty v mikrogravitaci, které by měly aplikace třeba při léčbě osteoporózy nebo úbytku svalové hmoty. Jedním z dalších experimentů bylo zkoumání pohybu prachových oblaků v oblasti Blízkého východu, což by umožnilo předvídat počasí a šíření nakažlivých chorob. Tento experiment byl jedním z důvodů, proč letěl Ilan Ramon. Značnou část výsledků se podařilo získat navzdory havárii, ať už díky přenosu dat z oběžné dráhy (asi 30 %) nebo analýzou harddisků a vzorků nalezených v troskách.

Mise STS-107 měla startovat v létě 2001, ale nakonec byla z různých důvodů několikrát odložena. To posádce umožnilo nejen misi výborně natrénovat, ale dalo jim i čas na další stmelení týmu. A ve světle tragického závěru mise se člověk nemůže ubránit dojmu, že dostali čas na růst, na vztahy s blízkými, uspořádání věcí a jakési rozloučení se. Evelyn ten pocit mnohokrát líčí, stejně jako věci, které Rick v jakémsi Božím vedení udělal - natočil videa pro děti, na každý den mise jedno. Miloval svoji rodinu a chtěl s nimi být alespoň takhle. Uspořádal album fotografií, koupil novou televizi a spoustu her, které si moc užili, ... A pak, těsně před tím, než celá posádka musela do předstartovní karantény, a v době, kdy měli práce nad hlavu, dostala jeho dvanáctiletá dcera Laura vši. Laura měla krásné, dlouhé vlasy, a tak jí je Rick umyl a pak s ní několik hodin seděl a vyčesával je speciálním hřebenem, na kterém se zachytávala vajíčka. Asi nepřekvapí, že si u toho mnoho řekli. Historka, která mě rozhodně moc zaujala. 

Startovali nakonec 16. ledna 2003 a, jak už víme, přímo při startu utrpěl raketoplán poškození, které bylo příčinou jeho pozdější zkázy. NASA věděla, že došlo k nárazu kusů pěny do křídla, ale nevěnovala tomu dostatečnou pozornost a nevyužila všechny možnosti si rozsah poškození ověřit, což se pochopitelně později stalo předmětem velké kritiky. Smutná pravda však je, že i kdyby poškození znali naprosto přesně, pro posádku nešlo nic udělat. Jakmile se během pouhých osmi a půl minuty dostali na oběžnou dráhu, nebylo cesty zpět. Možnost opravit to na oběžné dráze neměli. Na let k Mezinárodní vesmírné stanici neměli dost paliva. Případný start druhého raketoplánu (Atlantis) dříve, než by se na Columbii přestalo dát dýchat, by z mnoha důvodů byl dost riskantním podnikem, nesmírně složitou operací provedenou v největším spěchu a bez jakéhokoliv prostoru pro chybu. Především však s rizikem, že i Atlantis by utrpěl stejné poškození. Odpadávající kusy pěny se totiž objevily vícekrát. Columbia nebyla první, ale měla smůlu na místo, které bylo zasaženo. Mohlo se tak snadno stát, že by NASA ztratila obě posádky i oba stroje.

A tak si posádka v posledních šestnácti dnech svého života užila báječnou a velice úspěšnou misi, na kterou se léta těšili a trénovali. 

Smrt přišla náhle a okamžitě. Všichni věděli, že při vesmírném letu takové riziko je, a byli ochotni ho podstoupit pro vyšší cíle. Ne nějak bezhlavě, ale s plnou zodpovědností a maximální snahou o bezpečnost mise. Přesto věděli, že riziko je. To možná jen my mimo kosmický program jsme si už zvykli považovat lety do vesmíru za něco rutinního a samozřejmého tam někde na pozadí zpráv.

Jak taková tragédie dopadla na rodiny? Evelyn píše o obrovském šoku a zármutku, a přitom i o pokoji plynoucím z toho, že věděli, že jejich milovaní jsou v Boží náruči a že se s nimi znovu setkají. A tak můžeme tento článek zakončit slovy, která sám Rick Husband napsal do instrukcí pro případ své smrti. Mezi seznamy lidí, o které se postarat a kterým dát vědět, účtů a smluv a dalších náležitostí, se nacházela i kolonka Speciální instrukce pro pohřební obřad. Tam napsal:

Řekněte jim o Ježíši - že je pro mě skutečný.

Přísloví 3, 5-6:  Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky.

Koloským 3, 23: Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.