Jak je mým dobrým zvykem, začnu negativně, pak se můžeme trochu povznést a skončíme realisticky. Internetem táhne jisté rozčarování v katolických tradicionalistických kruzích, že Petr Pavel se nakonec opravdu stal českým prezidentem. Mám pro toto rozčarování jisté vnitřní pochopení, ale je taky na místě ukončit své trápení tím nejrychlejším možným způsobem: racionálně si rozebrat, proč to dopadlo v rámci možností dobře.

Zdroj: Flickr

Je fér si na prvním místě formou otázek a odpovědí, tedy základem všeho rozumného uvažování, rozebrat nejprve argumenty proti Petru Pavlovi. Jsou sice známé, ale nejsou černobílé.

Lituje Petr Pavel své komunistické minulosti dostatečně?

To je nejisté. Z různých Pavlových odpovědí na rýpavé otázky novinářů, a i z jiných veřejných vyjádření, je zřejmé, že důležitosti těchto otázek příliš nerozumí a že ho obtěžují. Odpovídá spíše tak, jak to většina lidí chce slyšet. Neurčitost jeho odpovědí například na to, proč ještě na prahu gorbačovské éry z kariérních důvodů přičinlivě schvaloval invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, mu sice zřejmě pomohla neodradit tu část jeho voličů, která v této věci nemá příliš čisté svědomí, rozhodně ale nestačí na tvrzení, že se ke své minulosti staví opravdu kriticky.

Má Petr Pavel také nějaké zásluhy?

Nepochybně. Je to excelentní, bravurní voják! Prokázal odvahu na bitevním poli a zachránil život desítkám lidí.

Je vojenská odvaha zárukou politické odvahy?

Není. Historie nabízí přehršle případů, kdy se z excelentních vojáků stali velice kontroverzní nebo přímo špatní politici.

Lze najít během jeho polistopadové vojenské a diplomatické služby nějaké výrazné selhání?

Nevypadá to. A kdyby tomu tak bylo, bylo by s největším podivem, že by to propagandistická mašinerie jeho největšího protivníka se svými zdroji nedokázala využít ve svůj prospěch.

Patří bývalý kariérní komunista do čela státu?

To je otázka spíš relativní, protože do čela státu si společnost deleguje toho, koho uzná za vhodné. Takto položená otázka je nesmyslná, subjektivní, politická. Politické odpovědi jsou vždy kompromisní.

A teď ta těžší část, která nejednomu tradicionalistovi připravila neklidné spaní a ve zvláště skrupulózních případech možná i obavu o spásu vlastní duše: Petr Pavel podporuje manželství pro všechny! To je pravda. A já mu pokládám ke cti, že to řekl předem, i když s ním v této otázce hluboce nesouhlasím. Zároveň ale opravdu nemám obavy ani o svou duši, ani o budoucnost naší civilizace, a proto jsem mu ve druhém kole dal svůj hlas, který jsem připraven si před kýmkoli obhájit. Nakonec, je to vůbec problém pro voličovo katolické svědomí?

Ani nápad. Nežijeme v teokracii. To je pro nás samotné mimochodem velmi výhodné. Sekulární demokracie má své výhody. Netrestá cizoložství veřejným bičováním, netrestá vůbec žádné sexuální konsensuální „delikty“, nemusíme ve škole chodit k povinné rutinní zpovědi nebo klečet před svatostánkem. Nejeden katolík by se se zlou potázal, kdybychom žili ve skutečné teokracii. Radši ani nebudeme pátrat po třísce v očích druhých.

Na druhou stranu, existují i čistě sekulární argumenty pro manželství muže a ženy a není nutné být vyznavačem katolických doktrín, aby člověk s klidným svědomím mohl zastávat tento postoj. Stát je sice sekulární instituce, ale jeho právo samozřejmě vyrůstá z kultury. Kdyby tomu tak nebylo, nemá žádné rituály, žádné směřování, žádné legitimní cíle, byl by čistě utilitárním souručenstvím, kde rozhoduje momentální vůle a nálada většiny. Protože ale čistě utilitární společností není, ale definuje si nějaké cíle, posvěcuje některé instituce čistě exkluzivně. A nejenom manželství! Je absurdní se domnívat, že nemůžou existovat čistě kulturní důvody pro to, aby to stát dělal. Nakonec, církevní svazek a světský svazek nejsou dvě rozdílné kulturní entity, ale jenom dva odlišné právní instituty pro jednu a tu samou věc. Církev a stát manželství posvěcují zkrátka odlišně. Církev ho posvěcuje svátostně, stát a společnost to činí skrze svá privilegia. Manželství muže a ženy je totiž starší než stát i církev. Jistotně je starší než celé křesťanství. Obě instituce, stát i církev, manželství jako plodné společenství muže a ženy, zdědily kulturně. Akorát je odlišně posvěcují, podle své vnitřní povahy.

Jenže to není celé. Ta vnitřní povaha státu má ještě další rys, který je kulturní taky a je potřeba ho zachovat. A to je zásada, že o míře posvěcení institucí si demokratická společnost rozhoduje sama a těžko lze chránit proti vůli většiny trvale něco, o co ta většina nestojí. Je správné se na tvorbě veřejného mínění nebojácně podílet, ale ne za tu pohodlnou cenu, že to někdo za nás čistě mocensky zařídí. Je lepší a odvážnější si vysloužit tisíc hněvivých tweetů za svoje přesvědčení, než se schovávat za čistě mocenský nástroj proti přesvědčení druhých. Zdrojem moci v demokratickém státě je lid. A mocí lidu je moudrost nebo nemoudrost většiny. Je to de facto konciliární moudrost, s tím důležitým rozdílem, že nejvyšším konciliem ve státě není sbor biskupů, ale demokraticky volený parlament. A ten rozhoduje hlasováním. Případné prezidentské veto je měkký poradní hlas a může být tímto demokratickým konciliem přehlasováno. Je tedy jasné, že narozdíl od papeže, prezident negarantuje ochranu proti konciliárnímu omylu. A koncil-parlament na něj, dle principu laicity státu, má právo, stejně jako má toto právo legitimně zvolený prezidentský kandidát.

Toto vše představuje samozřejmě jenom jeden aspekt problému, protože ne vše je hlasovatelné a i to, co je nehlasovatelné, je předmětem mnohem hlubších a složitějších úvah, než které je možné v tomto textu přesvědčivě vyložit. 

Potíže s katolickým svědomím

Svědomí je vůbec jedním z nejtvrdších filosofických a teologických oříšků. Takzvaní antimodernisté se domnívali, že svědomí nemůže mít neomezenou svobodu. Domnívali se, že je vázáno mravními závazky, od kterých se nesmí osvobodit, aby se nestalo tupou zvůlí. Antimodernisté ale zároveň ne příliš dobře chápali, že politická svoboda svědomí není požadavkem po tom dopouštět se zvůle, nýbrž slovem i písmem chránit své legitimní politické zájmy proti zkaženému svědomí jiných, nejčastěji cizích mocipánů, kteří svých privilegií často hojně zneužívali k útlaku bezmocných. Čistě spirituální doktrína o svědomí tedy v praxi mnohdy vedla ke svému pravému opaku, což bývá důsledkem jejího manichejského odtržení od fyzické reality. To je důsledkem pohodlného zabydlení se v nehmotném světě dokonalých idejí. Čistě sekulární doktrína sice vede zase k omylu, že žádné dokonalé ideje neexistují, ale je to pouze napětí mezi nimi, co činí naše bytí na zemi snesitelné. še ostatní bylo vždy v dlouhé časové perspektivě nesnesitelné.

Je sice možné zde vypisovat celé litanie o tom, do jakých slepých uliček zavedl celé státy a společnosti dogmatický sekularismus, ale protože mluvíme mezi sebou, je potřeba si říci i něco o slepých uličkách politického náboženství. Ono zabydlení se v dokonalém světě idejí je jedno z největších selhání čistě politického katolicismu. Věčné hledání pseudo-Krista politiky. Pseudo-Krista, který se spojí třebas i se samotným ďáblem, v tragickém domnění, že ten ďábel nakonec bude tahat za ten kratší konec. Nebude. Bude tahat za delší konec, protože to je to, co na tomto světě umí nejlíp. Můžeme se jenom domnívat, co si mysleli politici výmarské katolické strany Zentrum, když kolaborovali s mocí NSDAP. Co víme ale s jistotou, je to, že za tento „chytrý tah“ je sežehl o pár let později doslova oheň z nebes, prostřednictvím spojeneckých letadel. Odlehčíme-li tuto odbočku podle Godwinova zákona, samozřejmě musíme i dodat, že Andrej Babiš zdaleka takovým ďáblem, který by nás přivedl do kataklysmatu takových rozměrů, není. Je ale dost velkým ďáblíkem na to, aby se nakonec nechechtali katolíci, ale aby se chechtal on jim. A spolu s ním by se katolíkům návdavkem chechtali všichni ostatní. Tyto nesvaté aliance vždycky vedou nakonec k největšímu ponížení, mnohem většímu, než jsou dílčí ztráty v politickém boji o dílčí otázky.

Petr Pavel tedy není, jak jsme si řekli zkraje, žádným ideálním kandidátem. Není ani svatým Pavlem, jak se nám sebejistě snažili namluvit tvůrci jeho veřejného kultu. Domnívám se, že mohli sáhnout po méně bombastickém příkladu z dějin. Nakonec, onen sv. Pavel si nezvolil moment svého obrácení sám, ale zvolil jej za něj podle Písma sám Bůh. A to v momentě, který pro něj byl velmi nevýhodný. A nakonec taky tento Pavel, po životě plném odříkání, skončil za své přesvědčení, opuštěný od většiny tehdejšího světa, na popravišti.

To ale neznamená, že Petr Pavel se nakonec skutečným Pavlem stát nemůže. Prezidentský úřad vykonávaný svědomitě je taky cestou odříkání. To na něj jistě čeká, protože budoucnost, která před námi stojí, nebude lehká. Tím spíše ho katolík nakonec za svého prezidenta s dobrým svědomím uznat může, a dokonce musí, stejně jako musí uznat, že Pánem dějin je někdo jiný, a my to naštěstí nejsme. Můžeme tomu jít s našimi omezenými možnostmi maximálně naproti.

Autorem textu je Ondřej Bratinka.