Jaké pokušení? Tohle je to nejlepší, co dnes mohu udělat!

„Nepokoušej mě!“ oboříme se na kamaráda, který nás ve zkouškovém období tahá do hospody. „Koho chceš svádět?“ podezírá babička vnučku, když vidí, v jak krátké sukni odchází z domu. Člověk je tvor ovlivnitelný. Po lecčems, o čem ví, že mu to neprospěje, touží. A když se najde nějaký důvod, proč by mohl svou touhu uspokojit, na hrozící důsledky zapomene. Pokušení se tak těžko odolává!

Někdy nás něco svádí jen proto, že je to zakázané. Co v tom asi tak je, přemýšlíme. Co se stane, když ten zákaz poruším? Opravdu jsou důsledky tak nepříjemné, jak mi říkali? A pak je člověku špatně z cigarety, nebo se cítí fakt blbě, protože porušil dané slovo. A má trochu ambivalentní pocity, protože se zároveň stydí a zároveň má radost, že se stydí, protože to znamená, že má pro tyhle věci cit a má srovnané hodnoty a pro příště ví, že tohle není jeho šálek kávy. Ale za dvacet let, až si na to vzpomene, ho ještě pořád zalije vlna hanby. Poznání, že jsem nahý, nevezme zpět žádný fíkový list. List cosi zakryje, ale to, co se změnilo v nás, už nejde vrátit. I když chybu vyznáme a přijmeme odpuštění, nikdy už nebudeme jako dřív. Rány se mohou zahojit, ale při vzpomínce na okamžik zranění námi projede bolest stejně silná jako prve.

Když je něco zakázané, nemá se to dělat. Pokud zákaz porušíme, můžeme si za následky sami. A pak jsou ještě jiná pokušení. Jak moc mě máš rád? Projde mi ještě tohle? A dokonce: Přece by bylo projevem nedůvěry nespolehnout se na to, že mi to projde. Bůh je milosrdný. Tvrdí, že se o nás postará. Tvrdí, že nám je připraven odpustit. Nač si dělat hlavu, nač se nechat sžírat neurózou. Nic nás nemůže poškodit. Náš Bůh je nekonečně milosrdný! Není nic, co by nemohl, a kdo tomu nevěří, ten ho uráží. A čekáme, že za nás Bůh všechno vyžehlí a dá nám, po čem toužíme, tak jako máma rozmazlenému děcku.

Očekáváme, a logicky, protože nám to bylo slíbeno, že Bůh se o nás postará. Už tady na zemi – šatí lilie a krmí ptáčky, nám dá také to, co potřebujeme. A skutečně, když pošle na zem svého syna, bude Ježíš sytit hladové, uzdravovat zraněné, vyzdvihovat ponížené, přijímat opuštěné. A co víc, nebude to dělat z pozice někoho, kdo vše má, a tak smete drobky ze stolu těm, kdo nic nemají. Než začne dávat, je napřed on sám hladový, osamocený a ztracený.

Ježíš je čtyřicet dní bez jídla a bez lidí. Je opravdu hladový a opravdu osamocený. A pak kdosi přijde a nabízí mu cestu k chlebu. Nabízí mu cestu do náruče ochránců. Nabízí mu slávu a uznání. A Ježíš ho posílá někam. Ani po čtyřiceti dnech bez jídla není jeho potřeba chleba taková, aby si ho prostě vzal bez ohledu na cokoli. Ani po čtyřiceti dnech samoty není jeho potřeba projevů podpory taková, aby porušil pravidla. Po čtyřiceti dnech strádání kupodivu nevidí jen sám sebe, není sám pro sebe tím nejdůležitějším na světě. Pochopili bychom, kdyby to tak vnímal. My, když je nám ouvej, velmi často vidíme jen sebe a řešení svých problémů jako to nejdůležitější. Když nemám, nemohu dávat. Když se cítím špatně, nejsem nikomu povinován ničím. Budu pomáhat, až budu mít přebytečnou kapacitu. Na Ježíšově místě bychom chleba ani pomoc neodmítali. Přece jsme zodpovědni v první řadě sami za sebe. Lidský život má nepominutelnou cenu. Jsme povinni ho chránit. Kdo by měl užitek z pokračování našeho strádání?

Ježíš bude sytit hladové, uzdravovat zraněné, vyzdvihovat ponížené, přijímat opuštěné. Čteme o tom v Bibli. A zároveň známe lidi, kteří mají hlad, známe lidi nevyléčitelně nemocné, známe lidi znevážené a zcela opuštěné. Pokud tito lidé ctí Boha, četba příběhů o Ježíšových zázracích je dál zraňuje. Hospodin je přece nekonečně milosrdný. Vyznané hříchy odpouští. Co je tedy špatně? Co je na mně špatně? Proč dál trpím? Proč nedostanu chleba a rybu, proč mé oči nejsou potřeny slinou, proč nejsem probuzen pro tento život?

Ježíš měl hlad a byl opuštěný. A odmítl chléb a odmítl podporu. Nežijeme jen z chleba. Nemáme pokoušet Boha. Nemáme podlehnout pokušení slyšet jen ty věty, které slyšet chceme. I když je náš život darem, není nejvyšší hodnotou. Pořád patří Bohu a naše pozornost by měla být upřena na prvním místě k Němu, ne k našemu životu. Dárce je důležitější než dar. Bůh po nás může náš život chtít zpět – po částech i celý, jednorázově i v průběhu desítek let. Může chtít, abychom svůj život odevzdávali v každém záškubu ostré bolesti, v každém krutém slovu vůči nám, v každém beznadějném strádání.

Svět je plný hladových, opuštěných a znevážených. A Ježíš jim říká: Jsem v tom s vámi. Nebojím se hladu a samoty. Nechci po vás něco, co jsem nezakusil. Vaše situace není trest. Bůh není jen u plných stolů a ve vzkvétajících společenstvích. V každé poušti, na kterou se dostanete, jsou moje stopy. V každém prachu, do kterého upadnete, jsou moje slzy a můj pot. Není bída, v které nejsem s vámi. Nepotřebujete se najíst a ospravedlnit před lidmi, abyste se mohli radovat. Moje podpora je tichá a neokázalá. Je ve spojení dvou slz v rozpáleném písku.

1. neděle postní

1. ČTENÍ Gn 2,7–9;3,1–7
Stvoření a hřích prvních lidi.

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
   Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí.
   Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla.
   Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“
   Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“
   Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“
   Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.

Žl 51(50),3–4.5–6a.12–13.14+17 Odp.: srv. 3a
Odp.: Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou. Jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 5,12–19
Kde se rozmnožil hřích, v míře ještě daleko štědřejší se ukázala milost.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
   Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili… Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem – jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění.
   Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.

EVANGELIUM Mt 4,1–11
Ježíš se čtyřicet dní postí a je pokoušen.

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
   Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“
   On však odpověděl: „Je psáno: »Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.«“
   Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: »Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.«“
   Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: »Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.«“
   Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“
   Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: »Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.«“
    Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu.