Ve čtvrtek večer proběhla v Dominikánské 8 debata s názvem Kdo je kněz? (Poslechnout si ji můžete na youtube.) Probíralo se všeobecné i svátostné kněžství, zaznělo, že kněžími jsme všichni i to, že jediný kněz je Ježíš Kristus. Debata byla živá a ukazovala, že tohle nejsou věci, které si jde někde přečíst a naučit a dál o nich nepřemýšlet, že bez toho, abychom je skutečně žili, nenajdeme ani svůj vztah ke svému faráři, ani své místo v církvi. A jak to vlastně mají u evangelíků, kde kněze nesvětí a farářkami mohou být i ženy? Jak svou roli vidí farářka Českobratrské církve evangelické (ČCE) Alžběta Hanychová

Foto: Archiv Alžběty Hanychové

Nejlepší je začít od začátku a v Tvém případě to platí dvojnásob. Ty jsi to, že farářkami mohou být i ženy, nemusela složitě objevovat, že?

Vyrostla jsem v církvi, kde ženy přijímají ordinaci ke službě Slova a svátostí už sedmdesát let. Když jsem dospívala, dvě byly povolány do úřadu seniora (to je něco jako biskup pro diecézi) a jedna rodinná známá byla biskupkou v sesterské církvi v zahraničí. Takže asi to hlavní, s čím jsem se potýkala, bylo překvapení spolužáků z přednášky o chrámové prostituci - trochu si naběhli, když se ptali, jestli je máma kněžka! Trochu mě zaskočilo, jak často se ženství farářek v poslední době tematizuje - i v naší církvi, kde mi to přišlo normální. Ale musím přiznat, že možná nejsem úplně reprezentativní vzorek…

Takže jak to je s tou maminkou? 🙂

Je farářka. Po gymplu vystudovala teologii, během studia se vdala za čerstvého faráře, chvíli dělala seniorátní vikářku (v ČCE to znamená farářku ve „výcviku“) a pak šla na mateřskou. Se dvěma dětmi si pak dodělala farářské zkoušky (teď je systém trochu jiný). Dodnes slouží na dvou sborech. Táta se po revoluci začal věnovat kaplanské službě ve věznici a postupně k ní přešel naplno.

Kdy ses rozhodla, že i Ty chceš být farářkou? Chtěla jsi být někdy něčím jiným?

Asi ve třiceti, celé studium to bylo otevřené a váhala jsem ještě i ve vikariátu (to je v ČCE roční formace před samotnou ordinací). Být jsem chtěla odmala kdečím - od indiánské princezny po učitelku hudebky. Děsila mě třeba tenkrát představa, že budu v kanceláři - a nakonec na čtyři roky v Diakonické akademii vzpomínám moc ráda a dodnes čerpám z toho, co jsem při organizaci vzdělávání pro sociální služby nasála. Nicméně celé dětství a dospívání jsem farářování rozhodně odmítala.

Tím jsi přeskočila studium a především jeho volbu. Proč jsi tedy šla studovat teologii, když jsi nechtěla být farářkou? Co tě k tomu vedlo?

Lákaly mě jednotlivé teologické disciplíny a prostředí fakulty (ETF UK)…

Změnilo se nějak Tvé pojetí „faráře“ během tvého života? Bylo jiné v dětství, za studií, je jiné teď?

Nevím, u mě to bylo hodně ovlivněné tím, že farářují oba rodiče (na sboru a ve věznici) a že se u nás doma a pak v mládeži točilo těch farářů a farářek fakt hodně. Ale vybavuji si, že tak před dvaceti lety panoval trochu ideál třicátníka s třemi až pěti dětmi, paní farářovou a univerzálními schopnostmi… Až si z toho mládež dělala srandu a hrála parodie na jednání staršovstva, které hledá ideálního faráře a nakonec objedná robota. 

V už zmíněném vikariátu jsem oceňovala, jak různorodá je skladba lidí, kteří přijímají povolání. Bylo nás devět, měli jsme devět různých „církevních“ a profesních původů, devět různých mentorů a mentorek. Bylo nám mezi pětadvaceti a padesáti lety, povahy, rodinné zázemí a osobní spirituality jsme také měli dost různé. 

Čím jsem starší, tím považuji tuto pestrost za stále větší dar - který ale potřebuje péči, jistou pružnost duchovního myšlení a hodně lásky.

Zmínila jsi, že maminku označili za „kněžku“, ale ona je farářka. Můžeš představit, jak v ČCE jsou termíny „kněz“ a „farář“ používány? 

Podle oficiálních dokumentů (například Řád pro kazatele) se používá v první řadě termín kazatel/ka. Jedná se o lidi, u nichž církev „rozpoznala vlastnosti a vědomosti potřebné pro správu sborů, vedení služeb Božích a pastýřskou péči o jednotlivé členy církve a pověřuje je, aby v církvi a případně i v jiných institucích konali službu jako ordinovaní členové církve - kazatelé.“ Součástí procesu je vždy studium a formace - ty už se u jednotlivých způsobů služby trochu liší. 

Kazatelů je vícero druhů: farně-sboroví (nebo třeba seniorátní) faráři a jáhni a kaplani (vojenští, nemocniční, školní atd.) - ti jsou jako kazatelé zaměstnaní… Pak výpomocní kazatelé - to jsou třeba faráři, kteří ze služby odešli do „civilních“ povolání nebo do důchodu, někteří učitelé na fakultě nebo aktivní laici, kteří prošli klasickým nebo i kratším biblickým vzděláním a kratší formací k službě „Slova a svátostí“ a vypomáhají (nutno říci, že velmi účinně) s bohoslužebným životem církve.

Farář/ka se ale v zásadě používá jako celkem univerzální oslovení. Naopak kněžství je pojem používaný buď v ekumeně, pro starozákonní kontext izraelských kněží, v religionistice pro vedení kultu a samozřejmě pro Ježíše Krista (a od jeho díla odvozené kněžství všech věřících).

V tvé církvi se tedy na kněze/kazatele nesvětí, je to tak? 

U nás probíhá tzv. ordinace - ale pokud vím, v angličtině se používá tento termín i pro svěcení katolických kněží. Ordinace je jednou za život a člověk při ní přijímá povolání, závazek služby, pověření církve i požehnání. Připomíná se pak při každém novém nástupu na sbor (při tzv. instalaci). Pokud jde o doslovnou terminologii, jako svátost rozpoznáváme křest a eucharistii (Večeři Páně) a „světí“ se u nás neděle!

Takže termín kněžství se nepoužívá, nebo přeci jen…?

Jen v rámci eklesiologie (teologické přemýšlení o církvi) jako všeobecné kněžství Kristova lidu - rovnosti všech členů společenství před Pánem Bohem. Ale to mi nepřijde málo.

V katolické církvi je běžné dělení na kněze a laiky. Vnímáš podobné rozdělení i ve své církvi?

U nás je rozdělení na ordinované a laiky nebo na faráře a laiky. Je třeba pravidlo, že ve všech vedoucích strukturách je to 50:50. Sbor zastupuje farář a kurátor. Všechny vyšší úřady (i u nás nejvyšší šestičlenná Synodní rada a celocírkevní sněm synod) jsou půl na půl. Trochu se terminologie mísí u již zmíněného výpomocného kazatelství; to právě prochází docela dynamickým procesem.

Jaká je úloha kazatele? Co od něj společenství očekává (kromě té ochotné manželky a spousty dobře vychovaných dětí :-) ) a co on společenství dává? Je něco, na co je ordinovaný kazatel nezbytný?

Pokud trváme na tom, že základem života sboru a církve je slavení bohoslužeb, svátostný život a snaha porozumět Božímu slovu v biblickém poselství a pokud chceme tento život rozvíjet zodpovědně, tvořivě a v kontinuitě s apoštolskou církví, tak je potřebujeme dost. Ale když na to přijde, „lid Boží“ bez nich přežije. Podstatnější je, aby bylo komu zvěstovat a s kým svátosti slavit a abychom u toho nezapomínali na službu širšímu okolí církve, protože k tomu jsme přece Pánem Ježíšem pověřeni v první řadě. Je ale bohužel pravda, že v té misii jsme u nás trochu rozpačití. 

Pokud jde o faráře, kteří slouží v jednotlivých sborech a do značné míry je vedou, zatím „poptávka“ převyšuje počet lidí ve službě. Jedna věc je čas, který jako kazatel v zaměstnání mohu sboru věnovat, druhá věc je ale životní nasměrování, farářské „řemeslo“ (kazatelství, pastorace, katechetika atd.) a soustředění na sbor, jeho členy i jeho úlohu ve světě. A když má člověk tohle v nějakém místě (spolu)vést, je na to fajn mít nějaké (i průběžně prohlubované) vzdělání, focus, podporu a tým.

Snad všechny církve dnes trpí nedostatkem duchovních. V katolické církvi je to problém zásadní; jak si poradí evangelíci, pokud někde nemají faráře? 

Sbor je pak tzv. administrován, farář ze sousedního sboru alespoň jednou za měsíc přijede. Nesvátostné bohoslužby u nás mohou být i čtené (na to se pravidelně vydává literatura), poslední roky výrazně stoupá i počet výpomocných kazatelů. A je to tak, že spousta evangelíků dojíždí, případně navštěvuje sesterské církve. Každý sbor totiž v součinnosti s farářem (případně administrátorem) a kurátorem vede staršovstvo - volená rada. Pokud nejde proti církevním řádům, tak má hlavní rozhodovací pravomoc a zodpovědnost za život sboru. Přesnější rozdělení kompetencí se pak dojednává při povolávání faráře na sbor, kam se faráři hlásí dobrovolně a sbor po přípravných jednáních rozhoduje tajnou volbou.

Faráře tedy volí všichni členové společenství?

Ti, kteří se aspoň trochu aktivněji podílejí na životě společenství - jejich seznam se musí zveřejnit předem (a lze ho včas doplnit) stejně jako konání volby. To se týká i každoročního celosborového jednání o nejdůležitějších věcech (tzv. Sborové shromáždění), kde má každý dospělý aktivní člen společenství rovný hlas (a ostatní hlas poradní).

Vnímáš během ekumenických aktivit rozdílné vnímání v roli duchovního v jednotlivých církvích?

Tohle se strašně moc liší sbor od sboru, osoba od osoby… V rámci našich ekumenických aktivit vnímám velkou sounáležitost. Vždyť kulty osobnosti, různá selhání, utopení zdraví v práci, konflikty nebo vyhoření hrozí napříč církvemi, evangelíky nevyjímaje. O dost odlišnější jsou spíš podmínky služby a nástroje, jak se s nástrahami vypořádat. V tom ale také vnímám velkou ochotu se navzájem učit - například u nás je docela etablovaná supervize, ke katolíkům jezdíváme na exercicie, evangelikální kruhy překládají skvělou podpůrnou literaturu.

Přijde ti, že „řadoví“ členové ČCE jsou sebevědomější než třeba katolíci? Pokud ano, v čem se to projevuje a z čeho myslíš, že to vychází?

To bych takhle asi neřekla - potkávám se s dost sebevědomými katolíky a farnostmi i dost sebevědomými i zamindrákovanými evangelíky. Je ale fakt, že na liturgickém požehnání jsem se mohla podílet dřív, než jsem uměla číst (a nebylo to tím, že jsem byla z fary). Už malé děti jsou celkem zvyklé, že se jich někdo ptá na názor na biblický příběh, a mládežnické struktury (které si mladí lidé ze seniorátu pravidelně volí) mají velké slovo i na nejvyšších grémiích.

Vidíš v tomhle pojetí nějaká rizika? Nepředpokládám, že bys řekla, že katolickým kolegům závidíš a chtěla bys být „důstojná paní“, ale vnímáš u svátostného kněžství nějaká pozitiva oproti tomu, v čem žiješ?

„Důstojná paní“ mě někdy oslovují naši sousedi, když mě chtějí poškádlit. Ale vážně - moc tomu nerozumím, co chtít víc - vždyť to, co se asi nejvíc blíží svátostnému kněžství, tedy přímý přístup do Boží blízkosti, vnímám jako nabídnuté každému věřícímu a považuji to za fantastické. Pokud jde o krásu pověření vést slavení svátostí a o dobrodružství evangelia, totiž toho zápasu objevování a vyřizování Božích příběhů a směrovek, tak tu ve svém povolání prožívám. Jejich tíhu samozřejmě kolikrát taky. Pokud jde o dynamiku odevzdávání, překonávání nebo podléhání vlastního životního příběhu do Božích služeb, tak s tou se někdy peru, někdy tančím taky. A moc si toho vážím, že vůbec - jako člověk limitovaný kdečím - mohu. 

Jiná věc je to komplikované demokratické zřízení v naší církvi - jsem za něj moc ráda a neměnila bych, ale někdy je fakt zoufale zdlouhavé a tlumí drajv. Taky někdy nakládá zodpovědnost na lidi, kteří by byli raději, aby se to nějak udělalo a rozhodlo a my mohli (ať už s brbláním nebo se spokojeností) jít po svém. A trochu se tím tlumí taková ta dobrodružno-hrdinská romantika, která je někdy docela příjemná…

V které církvi nacházíš drajv a dobrodružno-hrdinskou romantiku? 

Asi obecně v charismaticky orientovaných společenstvích - ať už katolických nebo protestantských. Sem tam je to pro mě docela osvěžující. Na druhou stranu potřebuju někdy zajet víc na hlubinu nebo naopak do civilního prostředí. Potkávám hodně lidí, kteří se do této někdy trochu „prosperitní“ spirituality moc nevejdou, i dost lidí, kteří ji potřebují - a proto jsem vlastně hodně ráda, že jsou církve a sbory různorodé. Že se v něčem mohou navzájem inspirovat, v něčem upozorňovat na hendikepy, v něčem doplňovat. 

Trochu bych to srovnala s hudbou. Děkuju Duchu svatému, že ve spiritualitě křesťanů a v životě Církve panuje žánrová pestrost.