Když se rozšířila zpráva o smrti Benedikta XVI., facebook naplnila osobní vyznání, citáty a někdy i polemiky s právě zesnulým papežem. Citát na profilu Kateřiny Stantić dával tušit, že má k bývalému papeži vřelý vztah. Jak tento vztah vznikl a proč Kateřina jeho knihy ráda četla? Jaký obraz Josepha Ratzingera vytvořila, když psala pro Signály následující text?

Zdroj: Flickr

Benedikt XVI. – několik čistě osobních poznámek

Zpráva o smrti Benedikta XVI., která poslední den roku 2022 oběhla svět, mne velmi zasáhla. K tomuto muži jsem totiž vždy chovala velké sympatie, dovolím si tvrdit, že větší než značná část mých přátel. V tomto článku chci nabídnout několik čistě osobních poznámek k osobnosti a dílu Benedikta XVI. Rozhodně si nedělám ambice na ucelený teologický nebo historický rozbor, k němuž nemám potřebné vzdělání.

„Jana Pavla II. jsme vídali, Benedikta XVI. budeme poslouchat.“

Když byl kardinál Joseph Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry, v roce 2005 zvolen papežem, bylo mi třináct let. Zřetelně si vybavuji, že tichý, na první pohled uzavřený německý kardinál působil úplně jinak než Jan Pavel II, který díky své srdečnosti a velkému komunikačnímu talentu uměl téměř do posledních chvil doslova elektrizovat davy. Přezdívky typu „pancéřový kardinál“ nebo „PapaRatzi“ můj spíše rozpačitý dojem z nového papeže zrovna nevylepšily. Až po letech jsem narazila na glosu jednoho novináře, v níž odlišné styly papežství Jana Pavla II. a Benedikta XVI. popisuje slovy: „Jana Pavla II. jsme vídali, Benedikta XVI. budeme poslouchat“. Tato glosa je velmi přesná, klíč k Benediktu XVI. totiž leží v jeho textech. Jako mladá, čerstvě patnáctiletá slečna jsem v prosinci 2006 měla jistě jiné starosti… možná je ale škoda, že jsem se do encykliky Deus Caritas Est (Bůh je láska) začetla až o pěkných pár let později. Této větě bych totiž v patnácti letech už rozumět mohla: "Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření."[1] A věřím, že by díky ní bylo mé hledání dospělé víry o něco jednodušší. Dodnes jde o mou nejoblíbenější papežskou encykliku (ano, i v konkurenci encyklik papeže současného J). Když jsem si ji o mnoho let později četla, Benedikt XVI. byl již „emeritním papežem“ a já jsem začala vyhledávat další jeho texty a zjišťovat informace o jeho životě.

Po pár týdnech rešerší jsem dospěla k několika překvapivým závěrům, o které bych se s čtenáři ráda podělila. První překvapení bylo, že Benedikt XVI., ten velice inteligentní a vzdělaný profesor teologie, kterého někteří nazývají „Mozartem teologie“ a „největším teologem 20. století“… umí psát velmi srozumitelně! Žádná ze tří encyklik jeho pontifikátu se mi nečetla špatně, neobsahovala dlouhé pasáže cizích slov a krkolomných formulací, kde by čtenář neměl šanci poznat, co vlastně chtěl autor říct. Nic takového! Já osobně si to vysvětluji tak, že jako dlouholetý vysokoškolský pedagog uměl dobře rozlišit odborný a populární text a opravdu mu záleželo na tom, aby si jeho encykliky mohl přečíst každý, kdo o to bude mít zájem.

U vědce a teologa je to možná neobvyklé, ale Benedikt XVI. uměl být ve svých textech i velmi poetický. „Během církevního roku jde o to, abychom stále znovu, krok za krokem, kráčeli velkým příběhem vzpomínek, abychom probouzeli paměť srdce, a tak se učili vidět hvězdu naděje.“[2] Toto je citát z mé oblíbené knihy Boží světlo v naší době, kde krátce rozebírá důležité svátky a slavnosti liturgického roku. Mohu doporučit každému, kdo chce liturgii prožít poučeněji a více do hloubky.

Poslední záležitostí, která mě překvapila, je jeho smysl pro humor. Ano, čtete správně, i když já jsem některé pasáže z knižních rozhovorů s novinářem Petrem Seewaldem musela také číst dvakrát. Hlavně tu, kde, tenkrát již emeritní papež, říká svému oficiálnímu životopisci, že když chtěl, aby mu kardinálové nerozuměli, mluvil na ně latinsky. Dobře totiž věděl, že latina většiny z nich je daleko horší než latina jeho… Je velká škoda, že tento smysl pro humor a drobné radosti, kterých si papež uměl užívat jako každý jiný člověk (sledování Komisaře Rexe (v dětství můj nejoblíbenější detektivní seriál!), popíjení fanty, hraní na klavír pro přátele a taková láska ke kočkám, že existuje nespočet fotek, kde (emeritní) papež zvíře drží v náručí nebo trpělivě čeká, až opustí jeho pracovní stůl…) zůstávaly po dobu pontifikátu veřejnosti skryty. Až od doby, kdy nebyl papežem, jsem Benedikta XVI. začala vnímat jako obyčejného člověka. Jsem si jistá, že to bylo jeho záměrem, ale zároveň jsem vděčná za civilní a laskavý styl papeže Františka, kterého člověk může vnímat jako „obyčejného člověka“ i v průběhu jeho pontifikátu.

„Jan Pavel II. uměl zůstat, Benedikt XVI. uměl odejít.“

Jan Pavel II. a František, dva velcí papežové naší doby a naše nutkává potřeba porovnávání, jsou pro Benedikta XVI. tak trochu neštěstím. Každý člověk má své jedinečné dary a Benedikt XVI. nikdy neuměl okouzlit velké davy. Aby vás mohl okouzlit, musíte se začíst do jeho textů.

Jako výrazný introvert, který se světem také nejraději komunikuje prostřednictvím textů, neberu tento jeho osobnostní rys jako něco špatného, ale zkrátka jako něco, co v čem byl jiný než jak jeho předchůdce, tak jeho nástupce v papežském úřadu. Vzpomínám si na jednu zajímavou pasáž z knižního rozhovoru s Petrem Seewaldem, kde se v té době již emeritní papež svěřuje: „Papeži Františkovi jsem řekl, že podat ruku několika desítkám lidí na generální audienci je velmi náročné. Možná to bude zvládat zpočátku, ale po několik let!?“[3] Jak víme, papež František lidem stále podává ruce, občas je objímá a zdá se, že ho to velmi baví už desátým rokem jeho pontifikátu.

Mrzí mne, že je rozdíl mezi Benediktem a Františkem je mnohdy uměle zvýrazňován, jeho poslední encyklika z roku 2009, Caritas in Veritate, patří mezi encykliky sociální a dle mého názoru krásně připravuje cestu pro témata, která během svého pontifikátu řeší právě papež František. Posuďte sami následující citát; kdyby vám někdo řekl, že je od současného papeže, nejspíš byste mu věřili. „Přírodní prostředí je něco víc než jen materie, s níž by bylo možno nakládat podle naší libosti. Je to podivuhodné dílo Stvořitele, které v sobě nese „gramatiku“ ukazující na účely a kritéria jeho moudrého užívání, nikoli jeho svévolného vykořisťování.“[4]

Na Benedikta XVI. nebudu vzpomínat jako na „toho profesora, velkého konzervativce“, ale jako na nesmírně inteligentního, pracovitého muže upřímné víry, který po sobě zanechal nádherné texty a úžasné svědectví odpovědnosti vůči církvi. Není příliš známým faktem, že kardinál Ratzinger chtěl odejít na odpočinek již v posledních letech pontifikátu Jana Pavla II. Když mu to Jan Pavel II. nedovolil, rozhodl se vyčkat, zda ho na odpočinek třeba nepropustí nový papež… což se v roce 2013 skutečně stalo. Když v 85 letech cítil, že pro dobrý výkon náročného papežského úřadu mu už docházejí síly, ukázal celému světu, že tou největší službou církvi někdy není zůstávat za každou cenu, ale umět odejít.

Na věčnost odešel tento výjimečný muž 31. prosince 2022; velice mu přeji, aby byla alespoň tak krásná, jak o tom on sám psal: „Věčnost není stereotypní, do nekonečna se opakující sled kalendářních dní, ale spíše něco jako naplněný okamžik, v němž my spolu s celkem, jenž nás obepíná, spočíváme ve vzájemném objetí. Mohlo by jít o okamžik ponoření se do oceánu nekonečné lásky, v němž už neběží časomíra, není žádné předtím a potom. Věčnost si pak můžeme představit tak, že tento okamžik je životem v plném smyslu, stále nové noření se do nekonečné rozlehlosti bytí, v němž nás zaplavuje neodolatelná radost.“[5]

 Autorkou textu je Kateřina Stantić, právnička ve státních službách.


[1] Encyklika Deus Caritas Est.

[2] Kniha Boží světlo v naší době, Meditace k církevnímu roku.

[3] Benedikt XVI. – Poslední rozhovory: s Peterem Seewaldem

 

[4] Encyklika Caritas in Veritate.

[5] Encyklika Spe Salvi.