Mnoho mých známých se zabývalo charitou a zažíval jsem obrovský důraz na sociální a charitativní práci. Rozhodně nechci zpochybňovat její význam, přesto ve mně dlouho rostla otázka, kterou musím položit: Kdo šel k bohatým, kdo k nadaným, kdo na univerzity, na Wall Street? Dalo mi mnoho práce objevit církevní aktivity zaměřené na tyto lidi, ale stále jich znám velmi málo ve srovnání s charitativními aktivitami. Přitom vnímám právě práci s nadanými nebo bohatými lidmi jako své povolání.

Zahrnujete do svých modliteb kromě nejchudších i ty nejbohatší? Zdroj: Flickr

Měli bychom milovat bohaté prostě proto, že i oni jsou lidé. Mají stejnou lidskou důstojnost jako chudí. I oni mají své oprávněné starosti a zájmy, radosti a naděje, smutky a úzkosti, které bychom měli sdílet a rozumět jim. Neměli bychom se honit za bohatými pro získání vlivu, peněz a postavení; měli bychom je však milovat jako lidi.

Navíc mi připadá, že právě bohatí jsou vlastně chudými dneška. Nerad bych však, aby to vyznělo, jako že máme milovat bohaté, protože jsou vlastně chudí (opět důraz na chudé bez vidění bohatých). Měli bychom milovat bohaté prostě proto, že mají tutéž důstojnost jako ostatní lidé a také za ně Kristus zemřel na kříži, i kdyby chudými nebyli.

Začnu tím, že bohatí se namnoze stávají oběťmi představ o třídním boji. Bohatý či podnikatel je některými lidmi téměř automaticky vnímán jako zloděj, příživník, který okradl chudé a poflakuje se po kavárnách, zatímco chudí pracují. Tito lidé nevidí, kolik starostí jejich šéfové nesou, jak moc museli pracovat, než vybudovali firmy atd. Církev by se měla snažit o usmíření chudých a bohatých, o prosazení a dodržování práv a povinností obojích, ne se stavět na stranu chudých.

Další populární falešnou představou je, že bohatí jsou jakási bezedná peněženka, kterou stačí více zdanit a všechny problémy chudoby se vyřeší, sociální stát rázem přestane mít potíže s deficity atd. Tato představa nejenže hrubě redukuje lidskou důstojnost bohatých, ale je dost pochybná i fakticky. Existuje také celá řada regulací zavedených ve jménu chudých, které značně ztěžují podnikání a práci bohatých a v konečném důsledku škodí bohatým i chudým společně.

Zapomenutí bohatí

Především ale myslím, že na bohaté jsme namnoze zapomněli. Tak třeba jedna kongregace řeholních sester měla krásný dům v centru Paříže, kde provozovala gymnázium pro děti z bohatých rodin. V šedesátých letech však sestry dospěly k názoru, že tato činnost je taková příliš buržoazní – ony chtějí následovat Krista chudého a ukřižovaného, sloužit chudým atd. Prodaly dům, za stržené peníze postavily komunitní centrum na předměstí a tam se věnovaly chudým a vyloučeným. Kdo se pak ale věnoval těm dětem z bohatých rodin? Jako jisté varování vnímám, že o čtyřicet let později zemřela poslední z nich, aniž by během té doby přišla jediná novicka.

Nebo když jsem kdysi v jednom společenství navrhoval, abychom se modlili za skladatele Karla Svobodu krátce poté, co se zastřelil, či za herečku, jíž zrovna umíralo maličké dítě, byl jsem odmítnut s tím, že jsou přeci mediálně známí a jistě mají dost těch, kdo se za ně modlí. My se máme modlit za ty neznámé! Jistěže se máme modlit za neznámé a zapomínané, ale proč se nemodlit i za známé?

Setkávám se občas s představou, že bohatí mají dost prostředků na to, aby se sami ubránili, tak proč bychom se o ně starali. Někdy to přesahuje do konspiračních teorií o tom, aby si zaplatili tisk atd. Jenže jak mohou bohatí najít Boha jako pomocníka a ochránce, když jim tito křesťané říkají, aby se ochránili sami? Jak mohou najít krásu církevního společenství a vzájemné podpory, když je jim odmítána?

Existuje také značné riziko, že v současné době, kdy mnozí lidé zbohatli na svých nápadech a technologických firmách, je budeme vnímat jen skrze jejich charitativní a filantropickou práci, ale zapomeneme na to, že svými vynálezy a podnikáním změnili svět daleko více. 

Mnoho jsem také slyšel o tom, jak si Bůh volí prosté rybáře jako apoštoly, děti jako svatá Bernadeta atd. Kamarád kněz mi vyprávěl o ženě, která si v kostele připadá špatná, protože je krásná a dbá o sebe. Michael Novak, Robert Sirico i další zase upozorňují na předsudky mnoha lidí včetně kněží vůči podnikání a podnikatelům. Slyšel jsem tolik o Matce Tereze a že skutečně převratná díla se dějí zespodu a z chudoby, až jsem cíleně začal hledat protipříklady. Ve všem tom důrazu na chudé a prosté mi totiž zoufale chyběly příklady lidí, které si Bůh vyvolil, přestože chudí a prostí nebyli. Coby nadaný člověk ze střední třídy s diplomy z dobrých vysokých škol jsem s tím pochopitelně měl problém – nevěděl jsem, zda můžu Bohu prospět i tam, kde jsem, zda nejsem špatný, když nejsem chudý atd. Zvlášť představa prostoty skrytě a chybně chápané jako absence vzdělání a nadání pro mě byla nesmírně zraňující.

Proto zde uvedu několik příkladů bohatých, nadaných a krásných, které Bůh vyvolil. Josef Egyptský byl syn z bohaté rodiny a v Egyptě první po faraónovi. Mojžíš od tří měsíců vyrůstal na faraónově dvoře. Job byl nesmírně bohatý. Tóbit mohl vyplácet desátky a almužny (Tóbijáš 1. kapitola) a měl v Ekbatanech deset talentů, tedy asi 300 kg, stříbra (Tóbijáš 4, 20).

Ester byla krásné postavy a půvabného vzhledu (Ester 2, 2-7), stejně i věrná a bohabojná Zuzana (Přídavky k Danielovi 13, 2) a bohatá a krásná vdova Júdit (Júdit 8, 4nn). Jak Ester, tak Júdit její krása pomohla v záchraně izraelského lidu. Krása se netýká jen žen; Josef Egyptský byl „krásné postavy, krásného vzhledu“ (Genesis 39, 6) a David „byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu“ (První Samuelova 16, 12).

Daniel byl vybrán ke službě u krále na základě toho, že pocházel z královského potomstva nebo šlechty, byl jinoch bez jakékoliv vady, pěkného vzhledu, zběhlý ve veškeré moudrosti, osvojil si poznání, rozuměl všemu vědění, byl schopen stávat v královském paláci a naučit se kaldejskému písemnictví a jazyku (Daniel 1, 3-4). Pavel studoval u Gamaliela, jednoho z předních znalců zákona (Skutky 22, 3). Pokorný píše: „Jazyk Lukášova evangelia a Skutků apoštolských se z celého Nového zákona nejvíce blíží tehdejší literární řečtině, takže jejich autor musel mít nejen vzdělání na úrovni řeckého gymnasia, ale i jisté literární zkušenosti.“ Svatý Tomáš Akvinský byl jedním z největších evropských vzdělanců. Svatý Jan Pavel II. měl dva doktoráty, docenturu a vedl katedru na vysoké škole. A mohl bych dlouho pokračovat.

Je tedy zřejmé, že Bůh si volí nejen chudé a prosté, ale také bohaté, nadané a krásné. Jistě je riziko, že bohatství zatemní jejich mysl, a jistě si je Bůh nevolí na základě toho, že jsou bohatí. Spíše myslím, že jsou Mu milí všichni ti, kdo mají otevřené a srdce a naslouchají Mu, ať už jsou chudí nebo bohatí. Václav Vacek v jednom kázání zajímavě rozebírá blahoslavenství chudým v duchu:

Bohatý mladík měl velký majetek a bohatství své zbožnosti. Nebyl chudý duchem, pouze předstíral, že něco hledá. Nevejde do božího království. Kaifáš byl bohatý postavením, majetkem, častou účastí na obětech, inteligencí. Ale nebyl chudý duchem, pokládal se za nejdůležitějšího, žil komplexem zodpovědnosti… Lazar byl bohatý majetkem a byl chudý duchem. Zacheus byl bohatý majetkem, mocí a nakonec byl i chudý duchem. Mudrci od východu byli bohatí postavením, vědomostmi, inteligencí, majetkem a byli chudí duchem… Farizej modlící se v chrámě byl materiálně chudý, byl bohatý svou zbožností, množstvím modliteb a vědomostmi z Písma, ale nebyl chudý duchem. Naopak celník krčící se vzadu v chrámu si v životě mnoho nahrabal a byl chudý duchem, věděl, že si na nic nemůže hrát.

Pokračuje:

Bohatí si často mysleli - Bůh je se mnou spokojen a žehná mi. Chudí židé nepropadali iluzi, že je s nimi Hospodin spokojen. Netíhli k pocitu záslužnosti chudoby… Chudý v duchu ví, že je chybujícím začátečníkem. Je otevřený, hladový po novém poznávání, porozumění a po přátelství, je ochotný vyslechnout druhého a přiznat svou chybu. Chudý duchem ví, že mnohému nerozumí.

Ano, bohatství neznamená, že je se mnou Bůh spokojen, a dobrá víra nevede automaticky k bohatství. Ale stejně jako bohatý člověk není lepší než chudý, tak se musíme vyvarovat i dojmu, že bohatý je jaksi a priori špatný a že Bůh si volí jen chudé.

Karel IV., bohatý, nadaný, mocný a krásný panovník milující Ježíše Krista. Zdroj Wikimedia Commons.

Znamení času

Problém devatenáctého století, kdy se církev minula se vznikajícím dělnickým hnutím, není primárně o zapomenutí na chudé, ale o přehlédnutí znamení času. Myslím totiž, že dnes jsou znamení času, alespoň zde na Západě, zcela jiná a bojím se, že mezi ně patří právě nutnost péče o bohaté a obrany jejich oprávněných zájmů.
Nedopusťme, abychom se znovu minuli se znamením času. Svět se zde na Západě výrazně změnil, dělníci mají sociální a zdravotní pojištění, osmihodinovou pracovní dobu, podpory v nezaměstnanosti, zákonem zaručenou dovolenou, silné pozice odborů atd. Jistě jsou místa, kde se to nedodržuje a stále panují podmínky 19. století. Můžeme a máme na ně soustředit pozornost, ale neměli bychom přehlédnout mnohá místa, kde jsou znamení jiná. Především ocenit fungující firmy, jejichž šéfové se o své lidi dobře starají a přitom je jim dále hlásáno, jak by měli být ještě více sociální. A za druhé, všimnout si, že přehnané sociální ohledy či příliš silné odbory snižují konkurenceschopnost firem, mnoho regulací znesnadňuje podnikání a tím nakonec škodí i chudým, zneužívané sociální dávky vytváří generace nepracujících lidí, státní rozpočty vyspělých zemí jsou silně deficitní apod. Měli bychom vidět oboje znamení času a rozlišovat podle skutečné situace v dané zemi, oboru či firmě, která z nich tam nastávají. Tato situace může být různá dokonce i v různých závodech téže firmy. Je však nezbytné ji pečlivě rozlišovat a sociální nauku církve aplikovat důsledně lokálně a se znalostí situace na tom konkrétním pracovišti, neboť jinak se dobří šéfové a skvělé firmy octnou na pranýři spolu s těmi špatnými. 

Pavel říká v Římanům 15, 20-21: „Zakládám si na tom, že kážu evangelium tam, kde o Kristu ještě neslyšeli; nechci stavět na cizím základu, ale jak je psáno: ’Ti, jimž nebylo o něm zvěstováno, uvidí a ti, kteří neslyšeli, pochopí.‘“. Dívám-li se na poměr mezi počty křesťanů, kteří se věnují chudým a bohatým, vidím v tom výzvu jít k bohatým. Myslím, že dnes by Pavel nejel na misii do ztracených vesnic, ale spíše šel do nejdůležitějších obchodních a politických center světa. Nakonec Řím, Atény, Korint, Soluň, do nichž šel tehdy, byla nejvýznamnější města oné doby.

Jak bohatí prospívají chudým

Neměli bychom se starat o bohaté z toho důvodu, že jejich činnost prospívá chudým, které zdůrazňujeme; byla by to opět redukce jejich důstojnosti. Ale je nutné říci i to, že bohatí mnoha způsoby prospívají chudým. Materiálně bohatí především mají kapitál nutný pro započetí podnikání a pro zaměstnání chudých, jak uvádí kupř. Michael Novak v knize Business as a calling. Bohatí vytváří poptávku po mnoha věcech. Zdaleka nejde o luxusní šperky, ale především o počáteční poptávku po řadě věcí, které nám dnes přijdou samozřejmé. Luxusním zbožím bývaly automobily, počítače, (nejen) mobilní telefony atd. Teprve s růstem poptávky klesá cena díky možnosti sériové výroby a rozpuštění nákladů na výzkum a vývoj do větších množství výrobků. Zboží se tím stává dostupnějším pro široké vrstvy obyvatel.

Hodnota mnoha věcí na tomto světě byla objevena, až když společnost dostatečně zbohatla, technologicky vyspěla a našla pro ně využití. Ropa bývala bezcenná kapalina, uranová ruda byla kámen jako každý jiný. Mnohé naše bohatství nepochází z okradení třetího světa, ale z důmyslu našich vlastních lidí a objevu nových využití věcí, které máme za humny – mnohé evropské země mají bohatá naleziště uhlí a železa, antibiotika byla objevena v plísni, optická vlákna jsou čistý křemen… Bohatství má také významnou nemateriální složku, jako např. fungující právní systém či tvořivost a vynalézavost, jak ukazují třeba Richards a Novak.

Současné úrovně bohatství jsme dosáhli jako první – ale někdo musel být první. Kolik dobrého to přineslo chudým. Vznikla poptávka po jejich nerostných zdrojích a jejich práci, která jim umožňuje pomalu bohatnout. Neboť i mnohé dříve chudé země bohatnou. Snad pomaleji než my, ale rozhodně se jejich ekonomická situace zlepšuje. Teprve ve srovnání s naším bohatstvím vnímáme jejich bídu; bez něj bychom si nikdy nevšimli, že na chudobě těchto zemí je něco divného, neboť bychom v ní žili také. Kdybychom neprošli ekonomickým a technologickým rozvojem, neměli bychom prostředky tuto bídu zmenšovat.

Představa rozvoje chudých zemí spočívá v zajištění obživy, pitné vody, udržitelného zemědělství, školství, dostupné lékařské péče atd. Mnoho z toho jsou naše Západní vynálezy, které jsme objevili až na určitém stupni bohatství a rozvoje a přitom nám umožnily bohatnout a rozvíjet se dále: mechanizace zemědělství, umělá hnojiva, speciálně vyšlechtěné plodiny, antibiotika, čistírny odpadních vod,... 

Přijdeme-li o bohaté a nadané, ztratíme i možnost něco účinně dělat pro chudé.