Drobná nevýhoda toho, když dáte slovo někomu, kdo má co říct, je, že začne mluvit a bude mluvit, dokud vám neřekne všechno, co má na srdci. Přiznávám, věděla jsem, že toho má Lukáš Novák v těchto dnech na srdci hodně. Nenapadlo mě, že přes zadání „biblická úvaha na dva tři odstavce“ to zkusí říct všechno. Jestli vás zajímá problematika zženštilosti, zmužilosti, procenta amerických katolíků věřících v reálnou přítomnost, kardinál Pell a letmo zmíněný Jan Křtitel z dnešního evangelia... uvařte si čaj, dojděte si na záchod... a připravte se na pořádnou jízdu. Tohle vám dneska pan farář určitě neřekl.

Zdroj: liveinternet.ru

Jedna ze čtyř kardinálních ctností (schválně, dáte dohromady ty ostatní tři?) se v původní Platónově řečtině nazývá andreia. Obvykle se to překládá jako „statečnost“, a podle tradičního výkladu (který najdeme např. u Tomáše Akvinského) jde o trvalou dispozici k tomu, neodklánět se vůlí od dober, jichž máme dosahovat, navzdory tomu, že jsou obtížná. To, co si obvykle pod „statečností“ představíme – totiž cosi jako odvahu či nebojácnost – je tedy jen jeden specifický druh takto široce pojaté statečnosti, který se vztahuje k obtížím souvisejícím se strachem. Ale statečně se chová i například ten, kdo vytrvá u své povinnosti, přestože je to neskutečný vopruz, statečný člověk dokáže s noblesou snášet bolest, nepohodlí i otravné bližní, statečný člověk je pro správnou věc ochoten riskovat společenský status či kariéru.

Já bych se však dnes chtěl zastavit u jistého odstínu statečnosti, který je vlastně původním významem onoho řeckého výrazu. To je totiž odvozen od slova anér, což znamená „muž“. Andreia je tedy původně vlastně „zmužilost“.

Co vlastně míníme slovem „zmužilost“? V čem spočívá zvláštní příchuť tohoto typu statečnosti? Zdá se mi, že když mluvíme o zmužilosti, vymezujeme se tím proti dvojímu opaku: jednak proti zženštilosti, a jednak proti dětinství. Vezměme nejdřív ten druhý.

Někdo může být docela dobře velmi statečný, přitom se však chovat poněkud dětinsky, nedospěle. Vezměme si apoštola Petra během událostí kolem Ježíšova zatčení: nejprve horlivě shání meče na Ježíšovu obranu a je hotov s ním jít na smrt (já mu věřím, že v tu chvíli nekecal!), když ale Ježíš ozbrojený odpor odmítne a nechá se zatknout se slovy „tyto zde nechte odejít“, spolu s ostatními vyklidí pole. Zjevně ne ze zbabělosti, ale spíš ze zmatenosti: prostě neví, která bije a co má dělat. O jeho nebojácnosti svědčí i to, že se pak za Ježíšem vkradl až do veleknězova domu – a že se nechtěl dát poznat, to je přece logické, to patří ke konspiraci! Nepůsobí to na vás tak trochu dojmem skautíka na noční bojovce?

A jaký je to rozdíl oproti apoštolu Janovi! Ten nejspíš od počátku tušil, že dnes v noci o žádnou bojovku nepůjde. Nepokoušel se honit po zahradě veleknězovy sluhy s mečem v ruce. Nehrál si na hrdinu. Ale jako jediný byl tam, kde být měl: z pozoruhodných detailů v Janově evangeliu je patrné, že byl nejspíš očitým svědkem všech důležitých událostí, aby později mohl poskytnout svědectví, a nakonec stanul pod samotným Křížem vedle Ježíšovy matky. Nerozuměl asi ještě, ale zachoval se nejen statečně, nýbrž i zrale, dospěle – tedy zmužile.

Příklady zženštilosti by se asi v Písmu hledaly hůř – obávám se však, že utěšeně vzkvétá v dnešní Církvi. Zženštilost nemusí být ještě zbabělost. I zženštilý člověk může být jakými způsobem statečný – dokonce může být statečný ve své zženštilosti. Pokusím se vysvětlit, co mám na mysli.

Představme si rodinu, kde trpělivá a milující manželka dlouhodobě velkoryse snáší buranské a hrubé chování svého manžela (v zásadě také milujícího, ale jaksi jednoduššího). A dělá to, protože se tak rozhodla – z opravdové lásky přináší vědomou oběť – a ne z pouhé neschopnosti klást odpor či snad pod vlivem stockholmského syndromu. Řekl bych, že přinejmenším za jistých okolností bychom jednání takové ženy právem chápali jako hrdinsky ctnostné, jako výraz její mimořádné statečnosti: odhodlání dostát slibu milovat svého manžela, přestože je to mimořádně obtížné. Ostatně, našli bychom i příklady Církví uctívaných světic tohoto typu – na mysl mi přichází například svatá Monika.

Zde ovšem o žádné zženštilosti nemůže být řeč: o muži zde vůbec nemluvíme, a žena asi nemůže být zženštilá. Ale představme si, že by se role obrátily: oním buranem a hrubcem by byla žena, kdežto pod pantoflem by tiše trpěl její manžel. Snad bychom pořád mohli mluvit o tom, že takový muž jedná v jistém smyslu statečně: stejně jako v předchozím příkladu se rozhoduje snášet hrubé a ponižující jednání své manželky, protože slíbil, že ji bude milovat v dobrém i zlém. Ale jedná zmužile, jedná jako muž? To asi sotva.

Máme tedy příklad jakési podivné statečnosti, která ale není zmužilá. Je to statečnost zvláštního druhu, který mužům nesluší – alespoň podle staromódního názoru, ke kterému se (po vzoru sv. Pavla) také hlásím, že přirozené role žen a mužů se v něčem liší. Muž, jak jsem přesvědčen, má mnohem větší zodpovědnost než žena za správné fungování rodiny, a proto je typicky mnohem méně obhajitelné, pokud řeší dysfunkční stav rodiny pouhým trpným snášením. Jeho úkolem jako muže je jednat.

Podobně bychom mohli uvažovat o rozdílu mezi rolí mužů a žen v případě, že čelí nespravedlivé agresi. Ukrajinské ženy, které ze dne na den musely i se svými dětmi opustit své zničené domovy a hledat si obživu v cizích zemích – bez prostředků, bez vyhlídek, bez znalosti jazyka – jsou nepochybně statečné. Zmužilost však projevují jejich manželé, kteří neprchají spolu s rodinou do bezpečí, nýbrž se zbraní v ruce brání svoji zemi. Kdyby se místo toho přidali ke svým ženám a dětem, jednali by vskutku zženštile.

Co však míním onou zženštilostí v dnešní Církvi? Inu, často mám pocit, že se nevěsta Kristova zabydlela v roli jakéhosi ctnostného otloukánka. Tatam je nejen někdejší křesťanský triumfalismus, ale i poslední zbytky sebevědomí a jakékoliv hrdosti na to, co Církev světu přinesla a přináší (totiž zjevenou pravdu a spásu!). Stydíme se za většinu své vlastní historie, protože jsme si nechali nakukat, že to byl „temný středověk“, po němž záhy přišlo „temno rekatolizace“ (které podle všeho trvalo až do Druhého vatikánského koncilu). Omlouváme se nejen za to, co jsme (prý) provedli, ale už i za to, čemu věříme (nebo jsme donedávna věřili), a za to, že svoji víru nepřizpůsobujeme módním ideologiím dostatečně rychle – neboť ještě nežehnáme homosvazkům, ještě neuznáváme, že matka má právo zabít své dítě, ještě nesvětíme kněžky, ještě stále – snad – věříme, že v náboženských otázkách existuje nějaká objektivní pravda, a dokonce si ji možná ještě pořád – velmi potichu a velmi opatrně – nárokujeme pro sebe. Ale není to tak zlé: např. zdrženlivost před vstupem do manželství již prakticky nikdo neočekává, v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii věří např. ve Spojených státech už jen asi 30% katolíků (resp. 60% aktivních katolíků), ke zpovědi se mnohde nechodí už prakticky vůbec…

A proč to všechno? Jeden z důvodů je, jak jsem na základě bohaté zkušenosti přesvědčen, ten, že jako křesťané máme zkrátka mnohdy pocit, že nám došly argumenty. Nejen že neumíme dokázat Boží existenci: vysmíváme se těm, kdo by si snad ještě bláhově mysleli, že to jde. Neumíme obhájit historičnost evangelií, nevěříme na zázraky, nevěříme, že vůbec mohou existovat přesvědčivé důvody pro naši víru, podlehnuvše hloupoučké sofistické námitce, že kdyby to šlo zdůvodnit, tak už to přece nebude víra a „věřit by musel každý“. Nejsme schopni na historických faktech doložit obrovský kulturní a duchovní přínos křesťanství pro západní civilizaci (a potažmo celý svět). Nedokážeme lidem ani vysvětlit, proč bez ohledu na jakoukoliv víru je potrat objektivně vražda a blekotáme cosi o „svém soukromém přesvědčení, které nechceme nikomu vnucovat“ (jestlipak by nám tohle prošlo, pokud by se nejednalo o zabíjení dětí, nýbrž o zabíjení Židů?). Jediná námitka proti zavedení homomanželství, na kterou se zmohl nejmenovaný kandidát na prezidenta ucházející se zejména o hlasy křesťanů, zněla, že je lingvisticky špatně takto to nazývat (jako by nestačilo nařízení EU, aby třeba slovo „marmeláda“ začalo povinně znamenat něco jiného, než co v češtině vždycky znamenalo). O vnitřní nezřízenosti homosexuálního jednání, o níž se (snad jakýmsi nedopatřením) stále ještě píše v Katechismu, už pěknou řádku let radši vůbec nemluvíme – ovšem bez tohoto předpokladu ztrácí obhajoba výlučnosti manželství muže a ženy veškerou půdu pod nohama.

 A tak dále. Nedokážeme si už zkrátka s hlubokým přesvědčením stát za většinou toho, co dříve samozřejmě patřívalo ke křesťanské identitě, a poztrácené fragmenty této identity stále více nahrazujeme fragmenty módních ideologií. „Dialog“ a „tolerance“ už sice dost vyčpěly, ale přišla na řadu inovovaná sada: „multikulturalismus“, „globální zodpovědnost“, „udržitelný rozvoj“, „práva menšin“ a tak dále. Zde je jistota, tomu věří všichni, tím tedy můžeme hroutící se integritu svého světonázoru vyztužit.

Jenže pak jsou tu ti, kdo to s křesťanstvím stále ještě myslí vážně a uvědomují si, že budeme-li je takto záplatovat, nakonec se jeho troska stane sama zhola zbytečným přívěškem úplně jiného kabátu. A mají problém: upřímně věří něčemu, čeho se nechtějí vzdát, co si však nedokáží obhájit. O Vánocích poslouchají s pohnutím evangelium o Božím narození, a přitom jsou přesvědčeni, že historické detaily Lukášova a Matoušova příběhu byly nejspíš „vědecky vyvráceny“, Lukáš s Matoušem si to zbožně vymysleli: Marie nenavštívila Alžbětu, Ježíš se nenarodil v Betlémě, útěk do Egypta ani vraždění neviňátek se nekonalo... A pokud se Ježíš vůbec narodil, tak rozhodně ne kolem slunovratu (vždyť by těm pastýřům bylo zima!) – Vánoce v prosinci byly vlastně původně (jedna verze pohádky) pohanské Saturnálie anebo (jiná verze) svátek Neporaženého Slunce (opravdu?). O Velikonocích pak totéž v bledě modrém: kdo ví, jestli se vůbec konal nějaký Exodus, nemluvě o Abrahámovi a Izákovi, atd. „Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví“, dušuje se apoštol Jan v evangeliu – které prý ale nenapsal. Když se čte perikopa o nerozlučitelnosti manželství, bývá kázání majstrštykem v oboru mlžení, protože dnes už přece víme, že „doprovázení“ a „nikoho nesoudit“ a „hlavně že se mají rádi“ – ostatně, nikdo přece tenkrát Ježíšova slova nenahrával

Jinými slovy – dochází k psychickému jevu zvanému kognitivní disonance. Ten je nepříjemný, stresující. Jak se s ním vyrovnat? Oblíbenou možností je, racionalizovat si jej jako ctnost – a ne ledajakou: tu hlavní, centrální ctnost, která křesťana definuje! Zbožný křesťan, který je ze všech stran vysmíván pro iracionalitu své víry, si zkrátka řekne (nebo mu to někdo poradí), že v této iracionalitě právě spočívá její podstata. Credo quia absurdum! A úkolem křesťana je, tento stresující stav mysli a pozici veřejného otloukánka statečně snášet – a čím lépe a radostněji se mu to daří, tím lepším je prý křesťanem. „Co je bez chvění, není pevné,“ „dospělá víra nepotřebuje jistoty,“ a tak všelijak podobně, však to znáte. Pro dotvrzení je zde pak Matouš 5,11: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně,“ – až na to, že dotyčný není tupen ani tak pro Krista, jako spíš pro svoji neschopnost Krista rozumně a s vnitřním přesvědčením hájit.

Nevím, jak to vnímáte vy, ale pokud bych něco nazval zženštilostí ve víře, pak toto. Vydával snad někdy nějaký křesťanský světec své svědectví takto?

Ale dost bylo kritiky, rád bych tu poukázal na tři pozitivní příklady.

Tím prvním je svatý Jan Křtitel, protagonista dnešního evangelia a vedle svatého Josefa paradigmatický světec ztělesňující zmužilost. Svých velmi starých rodičů si patrně dlouho neužil, celý život prožil na poušti jako asketa a připravoval se na svůj úkol – ne aby se on sám stal veřejnou celebritou a náboženským vůdcem, nýbrž aby poté, co tohoto postavení dosáhl, ukázal na Krista a sám se stáhl do pozadí. Jaká pokora, a jaká zmužilost! Ta se ovšem neprojevila tím, že by Jan nějak zlehčoval veřejné pohoršení Herodova nemravného života stylem „nesmíme soudit své bližní“, „je třeba uznat pozitivní hodnoty tohoto neregulérního vztahu“ a tak podobně. Ne: řekl pravdu ­– a přišel o hlavu. (Zato my dnes přijdeme tak maximálně o hlasy nebo o dotace…)

Tím druhým je zesnulý emeritní papež Benedikt, i oponenty uznávaný za jednoho z největších teologů 20. století. V jeho Duchovní závěti mimo jiné čteme:

„Stůjte pevně ve víře! Nenechte se zmást! Často se zdá, že věda – jednak přírodní vědy jednak historický výzkum (obzvláště exegeze Písma) – předkládají nevývratné závěry, které jsou v rozporu s katolickou vírou. Já jsem mohl pozorovat proměny, které přírodní vědy prodělávaly, po velmi dlouhou dobu: a viděl jsem, jak naopak zdánlivé jistoty stojící proti víře mizí a vychází najevo, že nešlo o žádnou vědu, nýbrž o filosofické interpretace, které se pouze zdály být vědeckými […]. Je to už šedesát let, co doprovázím teologii a zejména biblistiku na její cestě, a jak se střídaly různé generace, viděl jsem, jak se neotřesitelně vyhlížející teze hroutí jako pouhé hypotézy: liberální generace (Harnack, Jüicher atd.), existencialistická generace (Bultmann atd.), marxistická generace. Viděl jsem a vidím, jak se v houštině domněnek vždy znovu potvrdila a stále potvrzuje racionalita víry. Ježíš Kristus je vpravdě Cesta, Pravda a Život – a Církev, se všemi svými nedostatky, je vpravdě Jeho tělem.“

A tím třetím je rovněž právě zesnulý kardinál Pell – pro mě osobně nejvýraznější vzor zmužilosti v dnešní Církvi. Zde bohužel není prostor pro adekvátní přiblížení této mimořádné postavy (jednu z osobních vzpomínek si můžete přečíst zde). Zmiňme pouze dva z jeho životních zápasů, v nichž svoji zmužilost prokázal. Tím prvním je jeho boj (za střídavé papežské podpory) za očistu vatikánských financí. Ten neměl možnost dokončit, ovšem jeho hlavní protihráč, kardinál Becciù, byl nakonec zbaven kardinálských výsad a nyní stojí před vatikánským soudem jako obžalovaný z několika trestných činů v táhnoucím se a komplikovaném procesu. Tím druhým je pak Pellův zápas za očistu vlastního dobrého jména. V Austrálii byl totiž obžalován z absurdních smyšlených sexuálních deliktů a v jednom z nejostudnějších justičních zločinů dnešní doby byl i po odvolání odsouzen. Následně strávil 404 dní ve vězení v samovazbě, než byl konečně v roce 2020 plénem Nejvyššího soudu Austrálie jednohlasně zproštěn všech obvinění a jeho proces označen za justiční selhání. Důstojná zmužilost, s níž čelil tomu do nebe volajícímu bezpráví (přičemž Církev od něj dala tak říkajíc ruce pryč), je obdivuhodná; jeho Vězeňský deník je fascinující duchovní četbou. Dehonestace přesto neustává ani po kardinálově smrti: premiér státu Victoria odmítl možnost státního pohřbu se slovy, že si „neumí představit, co by mohlo být pro oběti sexuálního násilí znepokojivější“. Ano: zmužilosti bude v dnešní době stále více zapotřebí!

 


 

2. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 49, 3. 5-6
Dám tě národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země.

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Hospodin mi řekl: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou.
    Řekl mi (tedy) : "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země." 

Žl 40 (39), 2+4ab. 7-8a. 8b-9. 10 Odp.: srv. 8a+9a
Odp.: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu.
Odp.
V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.
Odp.
Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."
Odp.
Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
Odp.

2. ČTENÍ 1 Kor 1, 1-3
Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše.

Začátek prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
    Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista; a bratr Sosthenes členům církevní obce Boží v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

EVANGELIUM Jan 1, 29-34
Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.

Slova svatého evangelia podle Jana.
    Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu."
    A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.'
    A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."