Bývalá šéfredaktorka Magazínu Signály Kačka Sedláčková se dnes stará o náš komunitní web. Naštěstí jí to nedalo a už zase občas píše, takže zvlášť lidé z okolí Brna se mohou toulat v jejích stopách. My, co teď na Signálech aktivně působíme, se jí chodíme ptát, jak to dřív bývalo a kdy a proč se co měnilo - protože Kačka je sice mladá, ale už leccos pamatuje. Jaké to bylo na Signálech před víc než deseti lety? A jaké to bylo v Brně předtím, než Signály vznikly? A co Kačku tak táhne do lesů a do skal?

 Z lidí, kteří se dnes starají o Signály, patříš mezi ty služebně nejstarší. Déle tu působí asi jen naše IT podpora, že? 

Co se aktivního signálování týče, tak asi ano. Je tu samozřejmě Hrach, který je tu v podstatě od začátku. Je to jeden z praotců signálníků, Signály drží po technické stránce a já jsem hrozně ráda, že se na ně nevykašlal a dokáže i v noci velmi rychle reagovat na problém ve světě jedniček a nul. A pak tu máme pochopitelně solidní řádku uživatelů, která je tu zrovna tak dlouho nebo déle než já. 

Jak dlouho na Signálech jsi ty a jak jsi se k nim dostala?

Registrovaná jsem od roku 2010 (až mě zaskočilo, jak je to dávno), a má cesta byla celkem jasná, facebook ještě nebyl nijak zvlášť využívaný a na Signálech jsme měli aktivní komunikace buď kolem organizace táborů nebo v osobní rovině. Ostatně jsem se tehdy zaregistrovala na popud mého tehdejšího přítele; přece jen to byly doby, kdy smska stála dvě koruny a psaní na Signálech bylo zadarmo.

To už si člověk skoro nepamatuje. :-) Co všechno šlo tehdy na Signálech najít kromě možnosti si mezi sebou psát?

Bylo to obsahově hodně podobné jako teď (schválně jsem si našla, jak tehdy homepage vypadala a oproti FB stejného roku to bylo nebe a dudy). Hodně tehdy jely blogy, naprosto nesrovnatelně k dnešku, psal v podstatě každý, to byla neskutečná éra, já se jí jako grafofil chytla a jsem hrozně ráda, že jsem ji zažila. Jinak jsem toho zas tak moc ze signálnické nabídky neřešila, videí tehdy moc nebylo, koneckonců ani Youtube nebyl ještě moc rozjetý, a akce většinou vybral někdo z ostatních a já se prostě přidala. 

Já tě znám jako Brňačku, ale narodila ses tu?

Narodila, jsem Brňačka jako poleno. Narozená do Krpole, pak Komárov, Líšeň a teď jsem zakotvila v Černých Polích. 

A jako katolička ses taky narodila, že? :-) Takže úplně klasická představitelka uživatelů Signálů? ;-)

Přesně tak, naši i pranaši jsou katolíci a vychovali mě tak a já jsem jim za to hodně vděčná. A neřekla bych tedy, že jsem klasická uživatelka Signálů, neb jsem sice katolička, ale je mi třicet a jsem svobodná, bezdětná. 🙂

Co všechno jsi v církvi zažívala jako malá? 

Popravdě si vždycky při téhle otázce vybavím spoustu legrace. Vyrůstala jsem v Komárově, to je malinká farnost, pár rodin, a každá církevní událost (nebo spíš každá mše) tak byla spojená s kočkováním se s ministrantama, s pomáháním při slavnostech, chystáním betléma, zdobením stromků, s naší scholou. Vzpomínám na to dost ráda a i když se naše cesty potom rozešly, všichni ti lidi mi napořád zůstanou v paměti. A vlastně s tím mám spojené i první plesy a první lásky, o to jsou moje vzpomínky na „katoliččino dětství“ hezčí. Nemám pocit, že by to byla nuda, jak mi někdy předhazovali moji spolužáci. Jediná hořká slza je bohužel tehdejší farář, který tu malou farnost dokázal rozklížit jak levné housle. Ale to už jsme někde jinde. 

Tehdy ti tedy Signály nechyběly? Mělas všechno, co jsi potřebovala?

To bylo dávno předtím, než signály.cz vůbec byly. :D Ale konkrétně někteří z těchto lidí mě na Signály přivedli. Takže se to tak nějak automaticky prolnulo. Ale asi jsme měli všechno, co jsme potřebovali. Mobily, co spadly z kůru, člověk zastrčil baterku a jel dál, a počítač na dvě hodiny denně, aby si zahrál Prince z Persie. Občas mi přijde, že bylo dospívání jednodušší než dneska. 

Na Signály jsi tedy přišla někdy na konci základky?

Ne tak docela, byla jsem ve třeťáku na střední. 

To už ses, předpokládám, pohybovala i jinde než ve farnosti s rodiči. Měli jsme v Brně nějaké studentské večerní mše, kam jste chodili po víkendovém čundru? Jakých křesťanských akcí ses tehdy účastnila?

Ono to vyzní blbě, ale já byla na střední hrozný pecivál alias introvert. Byla jsem trochu vyčleněná a nějaké duchovní mimofarnostní vyžití jsem úspěšně ignorovala. Jediné moje štěstí bylo, že jsem měla bratrance a sestřenku v Zábrdovicích, kteří mě začali brát s sebou na jejich podzimní poutě mládeže. Bylo to v době, kdy jsem měla poměrně solidní krizi víry, přišlo mi, že to začíná i končí tvrdou kostelní lavicí, že není nic víc, než babičky mumlající růženec. Jenže ty podzimní poutě byly neskutečné, šlo se na lehko, nádhernou krajinou, která pomalu uvadala, a jednak to byl nový podnět pro mé následující studium, ale hlavně jsem tam našla znovu víru, v chrámu buků, na oltáři pískovcových skal. Zjistila jsem, že modlit se člověk může všude, kdekoliv. A to mě drží dodnes. Takže sice jsme svého času chodívali na všechna diecézní setkání mládeže (a coby Brňák si tam signálácký stánek pamatuju vždycky), ale z toho předvýškového věku mi nejvíc dali Zábrdováci a jejich poutě zlatým světem podzimu. Ostatně i k biřmování jsem potom šla právě v Zábrdovicích.

A když tedy byla tvoje víra takto rozfoukána do plamene, kam ses dostala pak? Našla jsi kostel s měkkými lavicemi, nebo takový, kdes tu tvrdost posezení nevnímala?

Zůstala jsem věrná té katedrále, kde jsou sloupy smrky, tomu chrámu, kde je klenba nebe. Popravdě teď ani svou farnost nemám, bruslím z kostela do kostela, ale necítila jsem se ve víře nikdy silnější. Měla jsem za posledních pár let docela dost situací, kdy nezbývalo než volat o pomoc, a nestalo se nikdy, že by odpověď nepřišla. Ale vím, že je hodně velká část katolíků, kterým modlitba pod hvězdami nedává smysl a když nemají před očima svatostánek, jako by nebyli. A respektuju to. Ale není to nic pro mě. Nějak jsem se naučila najít Boha kdekoliv. A je to mnohem častěji mezi mateřídouškou na mezi než pod vitráží Notre-Dame. Takže ano, tvrdost posezení nevnímám. Sedím na padlém kmeni a přede mnou je celé to neskutečné dílo, které si můžeme užívat… 

A takhle to máš od té střední? Žádná prima parta mladých křesťanů, tábory jako účastník nebo vedoucí, žádná velká setkání mládeže?

Tábory na mně celé rozhodně měly svůj díl. Od zhruba jedenácti jsem jezdila na katolické tábory; tam jsem zjistila, co mě baví, a spousta lidí, co jsem na nich potkala, je se mnou dodnes, víc jak patnáct let; to už není jen kamarádství, to je přátelství. Ale nikdy jsem neměla vyloženě partu kamarádů, kteří by byli všichni věřící a chodili a jezdili jsme všude. Paradoxně až poslední roky, těžce po vysoké, se kolem mě objevují lidi, kteří tedy nejsou katolíci, ale mají víru větší jak kdejaký zasloužilý farník. A velká setkání mládeže? Uf, to je pro mě noční můra. Mám panický strach z velkých davů lidí, takže i ta décéemka pro mě byla dost na hraně. Nemluvě o United, kde jsem skončila nakonec dvakrát… 

Takže tam se se mnou nevydáš? To je akce, o které jsem docela uvažovala, že bych ji navštívila. (Díky těm, kteří o ní na Signály psali!)

A zrovna na United pojedu moc ráda. Bylo to pro mě hodně za komfortní zónou (když se vzbudíte a na spacák vám padá omítka ze stropu tělocvičny, není to to pravé ořechové), ale zároveň s ní mám spojenou hroznou spoustu krásných vzpomínek, ať už osobních nebo signálních. Ostatně tam jsem se potkala s kovanými signálníky, jako je Tofl nebo PetrST, a asi tak dvacet minut poté, co jsem prohlásila, že se autorizovat nenechám, jsem tam byla autorizována (protože PetrSt podle fotky vypadal jako něžný blonďáček a ve skutečnosti je to úctyhodná vazba a já mu ráda nevzdorovala). Dá se říct, že právě na tom mém druhém United začala má druhá signální éra. Takže Theo, na Vsetín jedeme spolu a pojedu fakt ráda.

To zní jako plán. :-) Seženeme si nějaké ubytování odpovídající našemu (nebo mému a ty se svezeš) věku, vyhneme se omítce ve spacáku a bude to fajn. :-) Les tě tedy přivedl k Bohu i na vejšku? (Já bych zase mohla říct, že mě Bůh přivedl na vejšku a do lesa. ;-))

Ale omítka ve spacáku na podlaze tělocvičny je jedna z podstat United! Nicméně: S tou výškou to byl delší proces. Původně jsem chtěla být režisér, mamka je ale z umělecké branže a (děkuju!) rozmluvila mi to. A tehdy do toho vstoupila má senzační učitelka výtvarky, která mi po absolutoriu prvního stupně dala knížku Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější. A tehdy, tak báj vočko v patnácti, se ze mě stal krajinář. Aniž bych tedy věděla, že něco takového existuje. Že jsou lidi, kteří umí číst a luštit obzor a zákruty řek… A vida, uplynulo deset let, z té jedné knížky je snad brzo dokončený doktorát a v mém srdci hrozná vděčnost za každý nový obzor, hlavně za ten, který je říznutý pořádně kýčovitým západem slunce. A že mě nakonec ten les několik let živil, to už je jen jedno z kouzel naší fakulty.

A neutrpěla tím studiem tvá víra, když jsi měla v lese zakotvenou? Já občas byla trochu nešťastná, že je Bible pro mě studijní materiál a že jí to v určitém směru bere „romantičnost“ (zase jí to hodně kouzla dodávalo jinak, ale v krizi zkouškového si člověk uvědomuje spíš ty ztráty). Když jsi profík, neřešíš víc kůrovce nebo sucho než to, jak vítr hýbe listím a světlo si hraje na mechu?

Bála jsem se toho, ale ne. Pořád vidím krajinu jako krásný obraz, ne jako soustavu liniových společenství, lesních pozemků a geomorfologických tvarů. Já jsem na to asi moc snílek, než abych zvládla zabít tu nádheru co mám v očích a vidět jen to, co umím narýsovat. Celé bakalářské studium jsem si vyčítala, že to neumím, vidět jen čáry a křivky. A na inženýrovi jsem zjistila, že to není mínus, naopak. Nechcete chodit krajinou a vnímat ji jako výkres. Chcete ji cítit, chcete vidět každý její detail. Jsem ráda, že mě škola zas tak nezkazila. A o kůrovci a suchu si stačí přečíst některý z mých článků, vyzpovídala jsem pár svých kolegů/kamarádů a určitě to nebylo naposledy. Ale trochu zdeformovaná rozhodně jsem, laik se se mnou v lese nenudí.

A kam směřuješ teď? V křesťanství i v lesnictví?

V lesnictví už bohužel nikam. Vrátila jsem se ke svému krajinářskému oboru, momentálně jsem zaměstnaná ve vodohospodářském výzkumáku a má éra „jezdíme v šest ráno do lesa dělat vědu“ už je bohužel nenávratně pryč, spolu s dalšími věcmi, kterých je člověku jen líto. Co se týče mé víry, je pořád stejná. Prosím za ty a za to, co miluji, a děkuji, děkuji, děkuji. Protože slovo „díky“ je v našich životech hrozně podhodnocená komodita.

Když člověk začne děkovat, zjistí, kolik věcí dostává, to je fajn. Zatímco jsme páchaly tenhle rozhovor, nový čerstvě zvolený prezident naší země pohovořil do médií a pomalu si zvykáme na to, že rok 2023 přinese změny. Jaké změny očekáváš ty ve svém životě?

Popravdě asi žádné. Dospěla jsem do stádia, kdy jsem ráda tak, jak jsem. Je jedno, že není dost peněz, hlavní je, že máte úžasnou rodinu a kamarády, kteří za vás dají ruku do ohně a naopak. Ale pokud to vztáhnu na dnešní událost, která pro mě byla opravdu neskutečná, chci být víc hrdá, chci být víc sebevědomá. A protože dneska už za Signály cítím určitou osobní odpovědnost, byla bych moc ráda, kdyby takové mohly být i signály.cz.

Uděláme pro to, co bude v našich silách, ne? Tak s nadějí do toho!