Daniel Bartoň zastupuje oběti sexuálního zneužívání, Pavel Hošek napsal knihu o chasidismu, Karel I. měl sté výročí úmrtí, Vesmírná kapela se chystala na CSM a Petr Junek brázdí Prahu na kole. O tom a lecčems dalším jsme psali v březnu a dubnu a úryvky těchto článků jsme vám připravili.

 

Zdroj: tumblr.com

 O svých zkušenostech s jízdou na kole ve velkoměstě nám napsal Petr Junek.

Nakonec jsem sehnal za směšných 200 korun starší trekové kolo Author, které používám dodnes. Na něm jsem také vyměnil první poslední, ale naštěstí jsem mohl většinu komponent přeskládat z předchozího horského. Postupně jsem tedy přišel na to, že pro pohyb po městě je ideální trek s 28 palcovými koly, plášti o šíři kolem čtyřiceti milimetrů a pevnou vidlicí kvůli redukci hmotnosti. 

 Poměrně aktuálně nám znělo evangelium mluvící o pokušení moci.

Když si připadáme slabí a zranění, je moc v našich rukou pokušením a velikým nebezpečím. Ježíš neváhal – věděl, že jeho síla není v tom, kdo se bude klanět jemu, ale že on se může se synovskou láskou klanět Hospodinu. Kdybychom to měli tak příběhově snadné, ďábel vypadal jako ďábel a rovnou vybalil, co nabízí a co požaduje. Máme to těžší. Když přijmeme nějakou funkci, budeme moci tolik ovlivnit, vykonat tolik dobrého… Možná dokážeme být do konce života přesvědčeni, že to děláme jen a jen s dobrými úmysly a není na tom nic špatného. Tolik jsme toho vykonali! Jenže důležité není kolik, ale proč. Svět nepotřebuje velké skutky, ale laskavé skutky. „Většina věcí je dobrých, konají-li se k větší slávě Boží,“ odpovídá otec Smith Elvíře na otázku, zda je hříšné nosit krásné šaty a chtít být nejlépe oblékanou ženou ve společnosti (Bruce Marshall, Plná slávy). Ježíš ďáblovo pokušení odmítl a ďábel od něj odešel. My se musíme ptát stále znovu: Kdo mi to nabízí? Proč to chci udělat? Je jen Jeden, z jehož slávy můžeme mít nakonec prospěch.

Vít Raška se zamyslel nad hříšností a pokorou.

T. S. Elliot tvrdí, že křesťanství nemusí být na člověku vidět v neustálé radosti a pokoji (a za mě - pokud se takto nechoval ani náš Pán, nevidím možnost, jak by mohlo být spravedlivé chtít toto po křesťanech), nebo v tom, že křesťan žije evidentně mravnější život. Křesťanství by podle tohoto slavného básníka mělo být na člověku patrné v jeho přístupu k jeho hříšnosti a vědomí si své zoufalé slabosti.

S létající řeholnicí sestrou Mary Aquinas nás seznámil Bolek Vraný.

Učila dohromady více než třicet let, psala učebnice pro základní školy ve své diecézi, Green Bay ve Wisconsinu, a dlouhá léta tam působila i jako školní inspektorka. Při výuce se snažila, aby studenti látku poznávali pozorováním a vlastní aktivitou. Její metodu vyučování velmi zjednodušeně přiblížily noviny The Milwaukee Sentinel z 8. září 1957: za podstatné považovala především rozvinout ve studentovi smysl pro občanství, znalost jeho země, demokracie a lidí, kteří utvářeli tento svět; dále mu vštípit smysl pro vlastní důstojnost, důležitost a smysl pohledu upřeného k nebi. Inspirovat ho k takovému nadšení z vlastní budoucnosti a věcí, které se může naučit a vykonat, že ho špatné chování nebude lákat.

Věčně aktuální je otázka přítomnosti zla ve světě.

„Proto jsem sestoupil,“ říká Hospodin Mojžíšovi. Do Egypta, ale my už víme, kam až může Bůh sestoupit, aby lidi zachránil. Ne jednu generaci, ne jeden národ, ale všechny lidi. Každého, kdo se nechá. Zachránil ne od těžké práce a starostí, ale od strachu ano. Podává nám ruku: Já tudy šel a s každým z vás tu cestu projdu znovu. Každá smrt se milujícím zdá předčasná, zbytečná, absurdní. Byla by absurdní, kdyby to byl konec. Byla by krutá, kdyby nečekaně přinášela soud. My ale věříme, že Bůh opravdu sestoupil do nejhlubší bídy a nabízí nám z ní cestu ven. Že každému dává tolik času, kolik je třeba. Že zlo ve světě dovolil, ale ponechal si nad ním moc. 

Naše kolegyně Lída Blažková byla na stáži u právníka Daniele Bartoně a ukecala ho na rozhovor o jeho práci, při které mimo jiné zastupuje oběti sexuálního zneužívaní.

Jednoho dne se objevila oběť znásilnění, která mě kontaktovala přes svého kamaráda. Čekalo ji zanedlouho hlavní líčení a nevěděla vůbec nic. Prováděl jsem ji trestním řízením, a přitom jsem narazil na výrazné stereotypy a předsudky vůči obětem sexuálních deliktů. Byly hlavně dvě věci, které mě nakoply, abych se do toho pustil. První bylo, když soudce řekl, že nemáme žádnou pořádnou rozhodovací praxi týkající se náhrady nemajetkové újmy pro tyto oběti. Říkal jsem si, že to není možné, že možná není moc judikátů v databázi nejvyšších soudů, ale že nějaká praxe tu být musí. V rámci své akademičtější činnosti jsem tedy oslovil soudy a zkusil jsem tahle rozhodnutí nějakým způsobem začít zpracovávat a analyzovat. Druhá věc potom byla, že soudu připadala přestřelená požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy. Chtěli jsme půl milionu korun. Potom soud nechal zpracovat znalecký posudek, který vyšel asi na tři miliony. Soudu taková částka přišla neodůvodněná. Soudce se vyjádřil ve smyslu, že mu není jasné, co v takovém případě může mít oběť za trvalé následky, že si dokáže představit následky zlomené ruky, nebo něčeho podobného, ale že když tu ženu znásilnili, tak na ní nic trvale poškozeného není. To byla druhá věc, která mi ukázala, že něco zásadního není v pořádku a že by bylo dobré s tím něco dělat. 

Petr Boledovič zjistil, jak Karel Schwarzenberg, Ladislav Špaček a Miloš Zeman vzpomínají na Václava Havla.

Cestování patřilo mezi naše hlavní povinnosti; to proto, že jsme potřebovali představit nový svobodný stát světu. Nikdo ve světě nevěděl, co to je Česká republika, ale všichni znali Václava Havla. Havlovy cesty byly nabity setkáními s významnými činiteli a intelektuály, řadou jednání, business fór, projevy, které pak přetiskovaly nejvlivnější deníky, ekonomickými dohodami. Státníci si mohou vyměňovat nóty a posílat si dopisy, ale není nad to, když se znají osobně, když se co nejčastěji setkávají a navážou spolu přátelské vztahy. Zatímco dříve znamenal sebemenší konflikt mezi státy výměnu diplomatických nót a harašení zbraněmi, dnes může jeden prezident zvednout telefon a říct druhému: „Nicolasi (Georgi, Angelo), máme tady problém, co myslíš, šlo by to vyřešit takhle?“ Proto jsou bilaterální setkání i summity hlav států prevencí krizí a konfliktů mezi zeměmi, a proto je nutné, aby státníci udržovali osobní styky se svými protějšky v ostatních zemích. Václav Havel musel absolvovat desítky, možná stovky cest to zahraničí, všude ho chtěli vidět, protože byl symbolem pádu komunismu ve střední a východní Evropě.

Bolek Vraný hledal souvislosti mezi poznáváním světa okolo nás a naší vírou.

Nabízí se tedy otázka, co nám může o Bohu a o světu kolem nás říci něco zdánlivě naprosto obyčejného, například spotřební materiál nebo televizní vysílání. Jak říká Richard Feynman, americký teoretický fyzik, cokoliv může být zajímavé, když se tím budete zabývat dost do hloubky. A tak již od roku 1958 koluje světem nádherný text ekonoma Leonarda Reada „Já, tužka,“ kde obyčejná tužka popisuje svůj vznik. Podobně bychom se mohli zamyslet nad nějakou jinou „naprosto obyčejnou“ věcí, třeba kancelářskou sponkou. Nechte fotografy nafotit kancelářské sponky a průmyslové designéry napsat traktáty o tom, jak je sponka naprosto jednoduchá, a přitom dokonale plní svoji funkci. Zeptejte se metalurgů, co je krásného na materiálu, ze kterého jsou vyrobené. Kdybychom chtěli vypsat všechny naše znalosti, týkající se kancelářské sponky, dostali bychom obrovskou knihovnu. Začínala by historií zpracování kovů, geologií a nalezišti rudy. Obsahovala by fyziku pevných látek, ale i marketing, logistiku, jakož i nauky o mozku a teorie poznání a inteligence, abychom zahrnuli i lidský rozum a zručnost, které ji vyrobily. Obsahovala by filosofii a ctnosti potřebné k práci a podnikání a jistě také Bibli a víru v Boha, který svět moudře stvořil, učinil poznatelný a dal člověku vše potřebné k vyrobení sponky. Kdybychom z této knihovny vytáhli libovolný svazek, našli bychom v něm mnoho úžasných věcí a celá řada lidí by jimi byla hluboce oslovena. Proto i na obyčejné kancelářské sponce je mnoho krásy, a i ona může svědčit (nejen) o Bohu.

Nedávno vyšla nová knížka Pavla Hoška „Chasidské příběhy: mezi židovskou mystikou a krásnou literaturou“. Když vznikala, zeptala se ho na chasidismus jeho dcera Hana a byl z toho zajímavý rozhovor.

Chasidé se prostě dívají s podezřením na urputnou náboženskost. Vědí, že „Svatost je někdy jen převlečený nečistý sklon“, jak říká jeden chasidský mistr. Vědí, že stupňování náboženskosti a zbožné výkonnosti často vede k pýše. Jak říká Elie Wiesel: „Světec, který ví, že je svatý, není svatý“. A jeden z chasidských učitelů prohlásil: „Popírat právo na slabost je slabost“. A jiný řekl: „Malý světec miluje malé hříšníky, velký světec velké hříšníky“. A ještě jiný dokonce provokativně tvrdil: „Kdyby Adam nezhřešil, propadl by pýše“. … Podle chasidského učení nejde o to modlit se často, ale stát se modlitbou. Nejde o to hodně studovat Tóru, ale stát se živou Tórou. Nejde o to trávit hodně času náboženskými úkony, jde o to žít před Boží tváří. Nejde o to trávit čas ve svatyni, ale stát se svatyní, místem Boží přítomnosti.

Na apríla jsme si díky Petru Nohelovi připomněli sté výročí smrti posledního českého krále Karla I.

Navzdory nešťastnému osudu, který mu nedopřál stát v čele svého státu v období míru, měl velmi šťastné manželství. Ženil se z lásky. V roce 1911 pojal za svoji ženu zmíněnou princeznu Zitu, se kterou se seznámil ve Františkových Lázních. Během zásnub jí pravil: „Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe.“ Princezna Zita se vypravila do Říma za papežem Piem X., aby si do manželství vyprosila jeho požehnání. Papež jí požehnal, ale zároveň překvapil prorockými slovy, že její muž, budoucí císař, bude odměnou za to, co Rakousko udělalo pro církev. Že se sám stane velkým požehnáním, ale že se toto požehnání plně projeví až po jeho smrti. V tuto dobu totiž nebylo příliš pravděpodobné ani to, že by Karel na trůnu jednou opravdu usednul.

Lukáš Novák nás provedl Květnou nedělí.

Na začátku – slavné uvítání. Lidé jásají. Něco je ve vzduchu, protože až doposud se Ježíš zdráhal veřejně přijímat pocty, dokonce to vypadalo, že se před svými nepřáteli skrývá. Ale teď má zjevně nějaký plán. Oslátko jistě nebylo připravené náhodou – copak by si někdo jen tak nechal odvést své zvíře bez slova odporu? Stejně tak nosič vody a připravené večeřadlo – ani to nemohla být náhoda. Nošení vody je ženská práce, muselo jít o smluvené znamení. A pak – kde by se v Jeruzalémě plném poutníků o největších svátcích roku najednou vzala volná místnost pro třináct lidí? Ba ne – je jasné, že Ježíš přesně ví, co dělá, jeho plány zřejmě uzrály. Hosanna! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně!

Ale něco tady nehraje. Opravdu stačí dva meče? A proč ty temné náznaky, apokalyptické řeči, pomazání v Betanii, prý k pohřbu…?

Význam slavení Večeře Páně nám zdůraznila Mireia Ryšková.

Pavel ovšem Korinťanům nevykládá něco nového, protože oni připomínku Poslední večeře běžně (leč se značným nepochopením její podstaty) slaví. On jim tuto základní událost otevření nového života staví před oči jako zrcadlo. Nelze slavit Ježíšovu sebevydanost, sebedarování učedníkům, a tím všem, a nevzít ji jako závazek života. Slavení Večeře Páně (eucharistie) není jedním z množství kultických úkonů, nýbrž je přijetím závazku jednat jako Ježíš. To chce Pavel svým adresátům, kteří se hádají, vedou nejrůznější spory, vyvyšují jedni nad druhými, dělají rozdíly mezi sebou (dělí se na společensky lepší a horší, jak to bylo v antické společnosti obvyklé) apod., zdůraznit. Pokud nejsou ochotni dát se k dispozici jako Ježíš, milovat až do krajnosti jako on, tak slaví jeho památku nehodně, což má dopad na jejich společenství – nefunguje, jak má!

Krásu Vzkříšení svými slovy oslavoval P. Michael Špilar.

Uvažujme! Vzkříšení má smysl, pokud mu předchází smrt, ale kde se vzala smrt? Smrt je dle „Písma“ (dle judaismu i křesťanství) důsledek lidského pádu. Pokud je to tedy právě takto a 
Písmo nám v tomto duchu pravdivě svědčí, pak vzkříšení není nic jiného než nepokryté vítězství nad smrtí a nad zdrojem smrti, tedy nad hříchem. Potažmo vítězství nad tím, kdo ke hříchu svádí, protože chce zabít člověka a život jednoduše zničit. Jde tedy o demaskování nepřítele a jeho hrozné ponížení skrze proklamaci života nad smrtí. „Tak tohle chceš!“ Protože najednou můžeš vyjít z vězení svých chyb, jejichž důsledkem je smrt. Může být překonáno i provinění druhých, protože ublížení ztrácí nade mnou moc a ve chvíli opravdové lítosti i nad těmi druhými. Vzkříšení ruší nadvládu smrti a propadnutí bezživotí a nesmyslnosti. Vzkříšení navrací do celého stvoření zpět smysl a naději.

Alternativu ke křížové cestě Velkého pátku, tedy cestu Vzkříšení (článek měl i druhý díl) připravili Brigita a Bolek Vraní. K zamyšlením přidali úkoly.

Učedníci za zavřenými dveřmi

Večer téhož dne Ježíš přichází k učedníkům, kteří jsou ze strachu před Židy schovaní za zavřenými dveřmi. Postaví se mezi ně, ukáže jim ruce a bok a řekne: „Pokoj vám. Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Slyšeli již svědectví žen i Petra a Jana, ale někteří pořád pochybují a všichni dohromady se bojí. Pochopitelně, lidé jsou jen lidé – ti uvnitř večeřadla i ten dav venku, který ještě nedávno volal „Hosana“ a pak zase „Ukřižuj!“ A tak Ježíš vychází učedníkům vstříc v jejich pochybnostech. Je potřeba, aby Ježíš přišel mezi ně. 

Připomíná to život mnoha křesťanů: Bůh je veliký, udělal veliké věci, ale mně nepomůže. A tak se raději opevním před lidmi a možná i před Bohem. A najednou se Bůh ocitá se mnou v mé pevnosti. Bůh se může zjevit i v mém životě, mém světě, může vstoupit i přes zavřené dveře.

Úkol: Vzpomeň si, kam jsi ještě Ježíše nepustil(a). A vzpomeň si i na inzeráty typu „Daruji za odvoz.“ Je nějaká věc ve tvém životě, ze které jsi vyrostl(a) nebo ti už neslouží? Možná by si ji Ježíš rád odvezl. Bude pro Něj mít tu cenu, že přestane překážet ve vašem vztahu.

Podívali jsme se do Drast, kde sestry karmelitky budují klášter.

Z prodeje původního kláštera ale karmelitky celou stavbu areálu nezaplatí, a tak se snaží ušetřit, kde to jde, a co mohou, dělají samy nebo s pomocí přátel. Dokonce kvůli tomu mají výjimku z přísného klauzurního života, a mohou pracovat společně s příchozími. Skoro každou sobotu pořádají brigády; jezdí na je jednotlivci, rodiny i celé skupiny z farností nebo skautských oddílů. Ty zde mohou i ve stanech přenocovat a využít zázemí bytu pro brigádníky; pomoc sestrám tak lze spojit třeba s návštěvou Prahy. Někomu se ale hodí jiné dny a domluví se se sestrami individuálně – zastaví se na chvíli po práci ve všední den, spojí pomoc sestrám s výletem, zůstane v neděli chvíli po mši a udělá, co zrovna spěchá. Práce se tu najde pro každého: od specializovaných nebo fyzicky náročných prací se stroji a nářadím přes fyzicky namáhavé, ale jednoduché až po práce zcela snadné a lehké, ale také důležité.

Blížilo se Celostátní setkání mládeže a Vesmírná kapela se chystala na své vystupování tam a vyprávěla o tom Anně Filipové.

VeKa vznikla z původně daleko menší scholy už v polovině roku 2000 během Celosvětových dnů mládeže v Římě. Hlavní myšlenkou tehdy bylo reagovat na poptávku v diecézi – chyběla kapela, která by doprovázela diecézní setkání. Tenhle účel si zachovala i naše současná generace, která nemá s původními členy, kromě občasného příbuzenství, společného skoro nic. Myšlenka ale zůstává a dědí se napříč generacemi. Ta naše působí zhruba ve stejném složení něco přes tři roky.

Na jaře zemřela Madeleine Albrightová a Lída Blažková nám představila její život.

Jak už bylo několikrát zmíněno, Madeleine Albrihtová je původně českou rodačkou a strávila tu část svého dětství. Přestože výraznou většinu života prožila v zahraničí, mluvila i nadále velmi dobrou češtinou, podporovala nás v mezinárodní politice a ráda Česko navštěvovala.

Výrazně se zasazovala například o vstup východoevropských zemí do NATO i Evropské Unie. V den vstupu České republiky do NATO se vyjádřila takto: „Musíme se chránit před hrozbou. Je možné, že ti, kteří nikdy nepoznali tyranii, mají pocit, že nepřítel neexistuje. Někteří si myslí, že tyto hrozby už nejsou významné a nemusí jim záležet na osudu střední Evropy tak jako jejich předchůdcům. Nikdy nesmíme být samolibí a předstírat, že totalita už je daleko.”

Petr Junek nás pozval do CHKO Žďárské vrchy.

Vzhledem k tomu, že se jedná o vrchovinu, žádné vysoké hory zde nenajdeme. Nejvyšším bodem je Devět skal s výškou 836 metrů, který je zároveň asi nejnavštěvovanějším turistickým cílem. Výjimečný je vrchol především specifickým kamenným základem s mnoha vystupujícími skalami, například Záludnou věží nebo Pyramidou. Dostupná je také skalní vyhlídka s rozhledem na jižní a severní strany. Využitelné jsou také mnohé horolezecké cesty, vyznačené především v severní části hřebene.