Útok na Pearl Harbor, tlumočení u soudu při odebírání dítěte, smrt hladem a vyčerpáním na jižním pólu, Signály Awards, Světové setkání mládeže, v kapse diář Jeho plány, moje plány… Poslední shrnutí toho, o čem jsme psali loni, a zítra už bude Nový rok.

Zdroj: archiv manželů Zvoníčkových

Pavel Hošek napsal knihu o chasidských příbězích v literatuře a Benjamin Roll o této knize napsal recenzi.

Chasidské příběhy a pozvání do jejich světa jsou hlavním tématem knihy. Pavel Hošek uvádí medailony sedmi autorů, které vybral jako nejvýznamnější vypravěče -tlumočníky chasidské zbožnosti. Je mezi nimi rozervaný Nachman z Braclavi předávající svou moudrost v dětských pohádkách, slavný český autor Devíti bran Jiří Langer, důležití humanističtí filosofové 20. století Martin Buber a Abraham Joschua Heschel, nositel Nobelovy ceny míru a přeživší z Osvětimi Elie Wiesel, spisovatel stojící uprostřed napětí mezi tradičním a moderním judaismem Chaim Potok i k chasidismu spíše kritický nositel Nobelovy ceny za literaturu Isaac Bashevis Singer. Jistě by se autorů našlo ještě víc. Jako literární sonda reprezentativně vyjadřující podstatu chasidských příběhů však Hoškův výběr dostačuje. Zejména proto, že na všech zmíněných se silně ukazuje zásadní význam chasidského vyprávění: Boží světlo, Boží sláva, Boží přítomnost, Boží věčné Ty se zjevuje v celém stvoření a nejsilněji v druhém člověku. A to je důvod k radosti! „Celá země je plná Hospodinovy slávy“ píše prorok Izajáš a Pavel Hošek to několikrát opakuje jako hlavní motto chasidské víry.

Martina Mátlová se s námi podělila o své zážitky ze Stockholmu.

Výměna palácové stráže pro mě osobně byla největším zážitkem ze Stockholmu. Nebudu lhát, byla jsem tam během svého pobytu třikrát, abych si ji pořádně užila. Výměna tu probíhá jenom jednou denně ve 12 hodin. Doporučuju být tu s minimálně půlhodinovým předstihem, pokud chcete stát vepředu a něco vidět; pokaždé se tu shromáždí davy. Zapomeňte na výměnu stráží na Pražském hradě, protože Švédové z výměny palácové stráže udělali jedinečný zážitek doprovázený pochodovou kapelou. Výměna stráží trvá asi 45 minut a pokud chcete malý tip, po skončení výměny odpochoduje kapela za roh k obelisku Gustava III., kde ještě chvíli hraje, než nasedne do autobusu a odjede. 

Karmelitky v Drastech pokročily se stavbou kláštera, tak jsme se jich vyptali, co mají za sebou, co před sebou a co by teď nejvíc potřebovaly od nás.

Dům pro hosty pak bude mít na starosti laické společenství, které zde vzniká v našem nájemním bytovém domě – zatím to jsou dva manželské páry. Pracovně si říkají „Kerit“. V současné době hledáme způsob naší spolupráce, jestli jim například dům dáme do pronájmu. Tito manželé by chtěli ještě opravit tzv. rezervní objekt – to je sýpka či ovčín dole na dvoře, kde máme o nedělích veřejné mše svaté. Již na to vzniká projekt. My jsme mu dosud říkaly „rezervní“, protože jsme pro něj neměly uplatnění, bude mimo klauzuru. Tak jsme ho nabídly těmto manželům, kteří by se zde chtěli angažovat a pořádat zde různé akce jak pro místní obyvatele (seniorský klub, klub maminek s dětmi, filmový klub atd.), tak pro ty, kteří sem přijedou na víkend nebo třeba na týdenní pobyt (kurzy alfa, semináře - např. Otcovo srdce, víkend pro otce se syny atd.). V tomto „Domě Setkávání“ by chtěli mít kavárnu, multifunkční sál, dílnu pro muže a ženy a měl by tedy později být částečně provázaný s „Domem Navštívení“. Samozřejmě do návštěvního domu budou moci přijet i ti, kteří se těchto akcí nebudou chtít účastnit a přijedou například na soukromé exercicie nebo na dovolenou. Jak vše bude fungovat, teprve hledáme. V současnosti se pravidelně scházíme, abychom o tom společně mluvili.  

Filmy Tima Burtona nám představila Kačka Sedláčková.

Střihoruký Edward (1990): Ve Střihorukém Edwardovi je klasická ukázka burtonovské barevnosti. Poklidné maloměsto s dokonale vyladěnými domy, auty i jejich majitelkami, vše vyvedené v pastelových barvách oku lahodících. A pak do toho klidu vtrhne ustrašený kluk, co má místo rukou nůžky… Zápletka vcelku jasná – prvotní fascinace novým a nevšedním sousedem, lítost, okoukání – a nutná nenávist k němu a jeho vyhnání zpátky, odkud přišel. A jak jinak, chercher la femme. Milostný příběh bez happy endu. Pastelová pohádka o tom, jak těžko neseme věci ve svém okolí, které nezapadají do naší růžové sladěnosti.

Poslední díl Martinina vyprávění o Stockholmu se týkal odpočinkových míst.

Pokud si myslíte, že se ve Švédsku nemůžete vykoupat, tak jste na omylu. Sice si budete muset počkat na těch pár dní, kdy se v létě teploty vyšplhají ke třicítce. Stockholm má několik pláží, kam můžete vyrazit.

Já jsem zašla na pláž Hässelby Strandbad, která má tu výhodu, že se nachází jen pár minut chůze od zastávka Hässelby Strand, která je konečnou zastávkou na zelené lince metra.

Zašla jsem i na pláž Kanaanbadet, kam ale většina místních jezdí autem nebo na kole a já musela vyrazit pěšky. Jelikož ten den bylo opravdu vedro, pláž byla plná, takže jsem se vydala po cestičce vedoucí podél břehu dál, jestli náhodou nenarazím na nějaké méně vytížené místo. Nebyla jsem jediná a nakonec jsem se koupala na malinké oblázkové pláži, kam zavítaly dvě další rodiny.

Ježíš předpověděl příchod utrpení. Neradi o tom čteme. Neradi si to připouštíme. Jenže vyhýbat se bolesti za všech okolností není cesta ke štěstí.

Trable, o kterých se mluví, nemusí být nutně náboženského charakteru. „Pro mé jméno“ neomezuje důvod útlaku na pronásledování kvůli vyznání. „Pro Ježíšovo jméno“ se můžeme třeba nestarat jen sami o sebe, zastat se druhého, věnovat mu svůj čas a prostředky a sami se tak dostat do potíží. Můžeme se nepřidat k hromadnému odsouzení člověka nebo skupiny lidí a společensky se tak diskreditovat. Můžeme trvat na určitých hodnotách a životním stylu. Možností, jak se dostat do problémů, protože bereme své křesťanství vážně a cítíme se jím být vázáni ve všech životních situacích, je nepřeberně. Nemusí nás vždy jen předhazovat lvům a stahovat z kůže. Mezí tím a posměchem kamarádů je celá škála situací, do kterých bychom se nemuseli dostat, kdyby nám šlo jen o vlastní aktuální pohodlí.

Martina Mátlová není jen naše redaktorka, působí na plný úvazek i v INu a také píše povídky a knížky. Bylo načase se jí na to víc zeptat.

Psát školní slohy a psát knihy jsou dvě naprosto rozdílné věci. Já jsem taky slohům nikdy moc nefandila. Většinou jsme měli zadané nějaké nezajímavé téma a víc než sloh učitelé hodnotili gramatiku. Neviděla jsem smysl, proč bych měla psát nějakou úvahu, popis nebo charakteristiku. Jenom u vypravování jsem se vždycky vyřádila a nemohla se vejít do rozsahu. Při psaní knížek si člověk vybírá téma sám, věnuje se tomu, co ho baví, a může to směřovat k tomu, že svůj text jednou uvidí na pultech knihkupectví. Pokud se člověk bude snažit, může být spisovatelem, i když nepatří mezi studenty, z jejichž slohovek byli učitelé na větvi.

Tlumočníci do znakového jazyka nejsou slyšet. Jsou vidět, ale leckdo si jich ani nevšimne. Jak se člověk k takové práci dostane a co vše při ní zažívá? Řekla nám to Radka Stará, tlumočnice mimo jiné z hlavních zpráv České televize.

Tak zrovna při porodu na nějaké navazování vztahů není čas. :-D Nicméně tyhle konkrétní vztahy s neslyšícími ženami, které si mne vybraly jako tlumočnici k porodu, už předtím byly a zůstaly silné, upevnilo je to společné sdílení mezního okamžiku. Profesionální odstup má své opodstatnění a je nutný v mnoha situacích. Jak ale postupně tlumočník nabývá zkušeností, dokáže ty hranice lépe rozeznat a pracovat s nimi, takže jsou takové pružné. Důležitá je určitá psychohygiena, naučit se nebrat si k srdci srdceryvné příběhy, například při tlumočení u soudu či na policii, kdy třeba tlumočíte případ podvodu na bezelstném člověku, otci od rodiny, a všechno se ve vás vaří, protože policie případ odloží a nemá, jak tomu člověku pomoct. Nebo u soudu odebrání dítěte, přitom vy byste mohli uvést argumenty proti tomu, ale nemůžete promluvit, jste jen tlumočník, jen „vzduch“, „komunikační kanál“. To je pak hodně stresující a ten stres musí nějak ven. Přátelství s neslyšícími se mi naštěstí navázat podařilo a bylo to velmi obohacující. Jiný způsob myšlení, jiný svět. 

Bolek Vraný už pro nás píše rok. Tak jsme museli zjistit, proč ho vlastně ten vztah vědy a víry tak zajímá.

Co pro mě byla katastrofální zkušenost, byl nevztah mezi vědou, vírou a technikou. Na jednom spolču mi výslovně řekli, že matematika a fyzika do společenství nepatří, protože nemají s Bohem nic společného. Skvělá odpověď pro člověka, který to studuje, protože ho to od malička baví. A když už náhodou měla matematika a fyzika s Bohem něco společného, když se věda a víra nevylučovaly, tak to bylo na úrovni filosofických úvah o tom, že mezi nimi není rozpor. Ale jak se doplňují??? Co třeba taková radost z poznání, abych si pomohl titulem knihy mého oblíbeného a nevěřícího Richarda Feynmana. To mimo ty čvuťácké a matfyzácké skupinky moc nešlo. 

Teoretická fyzika nebo molekulární genetika ještě možná. Ale co technika? Já byl vždy spíš inženýr než teoretik.

Velké téma byla vůbec i otázka, kde můžu sloužit Bohu. Musím se stát zdravotníkem, sociálním pracovníkem nebo knězem, abych mohl sloužit Bohu a bližním? Dlouho to vypadalo, že ano. A nejsem zdaleka sám, kdo se tak ptá. Tu otázku popisuje třeba i David Miller ve výborné knize God at Work (Oxford University Press 2006). Ta otázka je ukázkový příklad toho, jak nám chybí pořádná teologie práce. Přitom třeba Jan Pavel II. ji v Laborem exercens docela rozebírá i z pohledu spirituálního, nejen otázek typu spravedlivá mzda a toho, co si obvykle spojujeme se sociálními encyklikami.

Jan Křtitel hrozil lidem sekerou přiloženou ke kořenům stromu. Hrozil tak těm, kteří za ním přišli, těm, kteří se snažili. My se také snažíme, tak co teď s tím?

Číst v Bibli o soudu, o přicházejícím a nevyhnutelném hodnocení naší osoby, nám není příjemné. Pokud neoplýváme velkou schopností si lhát, víme, že máme slabá místa. Nakonec je máme i v těch obyčejných věcech, nikdo neumí ani na písemku z dějepisu vše dokonale, víme, že nás může něco rozhodit, můžeme špatně přečíst zadání. Na zkoušku nám na střední škole stačí naučit se pár stránek z učebnice, na vysoké škole přečíst pár knih a naučit se to nejdůležitější. Na zkoušku, kterou pro nás chystá Hospodin, se nepřipravíme za víkend ani za měsíc. Dostali jsme poměrně rozsáhlou knihu, ale nepanuje jednotný názor, jak její obsah uplatňovat v našich životech. Pod stejnými slovy si různí lidé představují různé věci. A i tam, kde jsou jejich představy stejné, se to v jejich životech promítá různě. Žádné objektivní průběžné hodnocení nemáme. Nemůžeme si zaplatit doučování a projít zkušebním posledním soudem, jako to můžeme udělat s maturitou. Na internetu po hodině klikání nevidíme, v které oblasti máme v Hospodinových očích slabá místa. Můžeme se snažit sebevíc a naši souvěrci nám vyčtou, že jsme křečovití a nemilosrdní. Můžeme radostně důvěřovat a dozvíme se, že jsme pošetilí a lehkovážní. Když se snažíme spojit se zkoušejícím, většinou se i zde najde někdo, kdo zpochybní formu komunikace, a tedy i to, co považujeme za odpověď přicházející od Hospodina.  

Na Světové dny mládeže, které se budou konat příští rok, jsme se zeptali Davida Fendrycha.

Cílem setkání je, aby se každý mladý člověk setkal s živým Ježíšem Kristem a aby zažil živé společenství církve mezi svými vrstevníky z celého světa. Těšit se můžou na Youth festival, kde bude široká nabídka kulturního programu, sportů, přednášek, workshopů, … z celého světa. Připraven je samozřejmě bohatý duchovní program, ale také možnost usebrání a ztišení před Pánem. Vrcholem je setkání s papežem Františkem: na křížové cestě, při sobotní vigilii a na slavnostní závěrečné mši svaté.

Výročí útoku na základnu americké Tichomořské flotily v Pearl Harboru využil Bolek Vraný k zamyšlení o bezpečnosti přístavů obecně, a to i v naší církevní realitě.

Dostávám se tak k obrazu církve jako něčeho, co není statický element, ale je na cestě dějinami, podobně jako lodi na mořích jsou na cestě za svými úkoly. Jak by ale taková církev na cestě měla vypadat? Prvním obrazem, který mě napadl, byl konvoj podobný těm, které pluly za druhé světové války v Atlantiku. Desítky obchodních lodí byly shromážděny do jednoho konvoje, obklopeného loděmi válečnými. Tato taktika pomohla velice zásadně snížit ztráty lodí v důsledku řádění německých ponorek. Církev jako konvoj plující dějinami byla dalším obrazem, ale i ten mi přišel příliš jednostranný. Dospěl jsem pak k obrazu církve jako celého námořnictva. Námořnictvo nemá jen bezpečné přístavy nebo lodi doprovázející konvoje, ale má také svazy letadlových lodí, operující zcela nezávisle na těch konvojích, o samotě operující ponorky, oddělení zabývající se dešifrováním nepřátelských zpráv, která se ukázala klíčová pro vítězství, výzkumná pracoviště atd. Logickým zobecněním pak je obraz církve jako státu, kde jsou dary, úkoly a povolání ještě rozmanitější a který přitom opět je na jakési cestě dějinami.

V polovině prosince jsme vyhlašovali výsledky Signály Awards 2022. Kačka, Albín a Marta se vydali do Ostravy do Televize Noe.

První vyhlašovanou kategorií byl podcast roku, a přestože byl souboj opravdu těsný, doslova o pár hlasů, vítěz mohl být jen jeden. Na třetím místě se umístil Ecclesia podcast, na místě druhém Godzone Flešbeky podcast a prvenství obhájily i letos Zabudnuté cesty. Janči a Chosé za námi přijeli ze Slovenska a domů si odvezli už druhou skleněnou plaketu. Povídali jsme si s nimi o tom, co je podcast, jak vzniká i o tom, kde berou inspiraci. A nevynechali jsme samozřejmě obligátní otázku, jaké to je, stát znovu na nejvyšším stupínku. 

Na 14. prosince připadlo další výročí, tentokrát dobytí jižního pólu, a Bolek o tom napsal – na to, kolik lidí a psů při dobývání zahynulo – vtipný článek.

Po třech dnech obtížného stoupání nakonec dosáhli vrcholků ledovce a ve výši 3 200 metrů se připravili k závěrečné části své výpravy. Jen osmnáct psů z pětačtyřiceti, kteří s nimi dorazili až sem, se mělo podívat na Jižní pól; zbytek byl poražen na jídlo, což polárníky zarmoutilo - hodně si už na své psy zvykli. Naložili troje saně zásobami až na šedesát dní a zbytek ponechali v úkrytu. Po několika dnech čekání kvůli špatnému počasí nakonec vyrazili 25. listopadu, neznámým terénem za vytrvalé mlhy. Brzy se setkali se spoustou puklin v ledu, které brzdily jejich cestu po ledovci, který Amundsen nazval Ďábelským ledovcem. 

Josef chystal svatbu a najednou zjistil, že jeho snoubenka je těhotná. Nic moc situace. Josefova vnitřní síla a schopnost odpustit stojí za úvahu.

Josef byl spravedlivý, ale vykřičet do světa, že se stalo něco proti pravidlům, nechtěl. Bylo mu ublíženo, krutě ublíženo – vždyť přišel o svou ženu, o důvěru, kterou v ni vkládal – ale netoužil po zadostiučinění. Neviděl zisk v tom, že ta, která mu způsobila bolest, bude strádat. Ani nechtěl dát jasný signál, že takové chování je nepřípustné. Neargumentoval, že v zájmu ostatních mužů je třeba Marii potrestat, aby ženy viděly, že tohle si nemohou dovolit. Nebál se, že odpuštění rozvrátí společnost a ta nejpozději v příští generaci nebude vědět, co je to závazek a věrnost. Jemu bylo ublíženo, ale bolest viníka by tu jeho neumenšila. Josefovi bylo ouvej, byl zrazený a sám – a nechtěl bolest dál šířit. Byl jediný, kdo ji mohl zastavit – tím, že odpustí.

Kája a Pepa Zvoníčkovi, Bílé místo a Františkova ekonomika. Rozhovor s nimi vedla Marta Sýkorová.

 Myslím si, že snění je jednou z cest, skrze kterou nám Bůh ukazuje, co do nás vložil. Objevit své sny někdy není jednoduché a chce to velkou dávku sebepoznání a sebereflexe. Člověk může začít tím, že se zamyslí nad tím, jaké události a oblasti se ho hluboce dotýkají. Nebo co ho štve a nejraději by změnil. Odpovědi na tyto otázky mohou být klíčem k tomu, jak změnit náš život i život v naší společnosti k lepšímu. Papež František neustále povzbuzuje mladé lidi, aby se stali aktivními aktéry ve společnosti. Na této cestě toužím mladé podporovat a doprovázet, protože oni jsou ti, kteří mají odpovědi na otázky dneška i zítřka.

Na Štědrý den nás úvahou oslovil P. Roman Kubín.

Eva se zdá zpočátku smutná, v obličeji se jí zračí vědomí hříchu a ubohosti, ale pohled na očekávané dítě ji naplňuje nadějí. Panna Maria ji něžně hladí, nechává ji, aby se dotkla jejího těhotného břicha a ruky. Tím připomíná, že Pán je skutečně přítomen v jejich středu a že je vykoupí.

Zamyšlení na Boží Hod napsal P. Josef Hurt.

Jak pravé světlo osvěcuje můj život, aby byl autentickým životem Ježíšova učedníka, učednice. Setkávám se s tím, jak lidé touží po autentickém životě křesťanů, laiků i kněží. Jednou z možností, jak připravit cestu osvětlení života, nabízí kniha vydaná u paulinek s názvem Emočně zdravá spiritualita. Od autora už jsem četl knihu Emočně zdravá církev. Pedagogicky a realisticky nabízí zrcadlo zbožnosti, aby se stávala autentickou a ne pokryteckou. Nechat osvětlit zákoutí našeho srdce, která skrýváme pod maskou zbožného křesťana. Není to lehká cesta, ale přináší krásné ovoce.