Léto patří festivalům a mládežnickým setkáním. Proč je dobré jet na Celostátní setkání mládeže? A co lze čekat na festivalu UNITED? Co jiného lze v létě stihnout a jak se při tom všem udržet psychicky v pohodě?

Zdroj: Cesty víry

 

Boromejka sestra Judith nám otevřeně vyprávěla příběh své konverze a o práci s vězenkyněmi, o které se v Řepích starají.

Vzpomínám si, jak mi na první katechezi kněz řekl, že Ježíš je Bůh, že za nás zemřel na kříži a tím nás spasil. V té chvíli jsem si v duchu zoufale říkala: „Tak tomuhle já nikdy neuvěřím.“ Ale pak se to obrátilo, další setkání už byla jiná. Já měla spoustu otázek a Bůh potvrzoval to, co se v katechezích říkalo. Silně jsem vnímala Boží lásku a jeho působení na každém kroku. Viděla jsem Boha úplně ve všem a nemusela jsem se o to snažit. Najednou jsem nemyslela na nic jiného než na Něho, protože On byl všude, tak to ani jinak nešlo. Už jsem chtěla žít jen pro Něj. 

Martina Mátlová nám představila knihy Jamese Martina Jezuitský návod na modlitbu a Jezuitský návod (téměř) na všechno.

„Základní problém sebepřijetí a docenění vlastní osobnosti spočívá ve falešné představě, že k tomu, abychom byli svatí, užiteční či šťastní, se musíme stát někým jiným nebo rovnou dokonalými. Mladá maminka, která se stará o své děti, si třeba smutně povzdechne: „Ze mě nikdy nebude Matka Tereza.“ Jejím posláním je ale být starostlivou matkou. Právník, lékař či učitel, kteří čtou o svatém Františkovi Xaverském, si mohou říct: „Nikdy nebudu jako on.“ Ale při vší úctě: oni nemají být svatým Františkem, ale sami sebou.”

Nad podobenstvím o milosrdném Samaritánovi jsme se zamysleli, kdo je náš bližní a kdy je pomoc druhému efektivní.

Sami v sobě pak svádíme boj, zda je účelnější, abychom někde dobrovolničili, nebo máme raději pracovat ve svém oboru, ve volném čase odpočívat a pomoc vyřešit trvalým příkazem. Je důležité sám čistit a obvazovat rány, nebo stačí posílat peníze Lékařům bez hranic? Kdy je mé jednání vhodná iniciativa a kdy jen machruju a vlastně nezodpovědně vynakládám svou energii?

Kristina Dienstbierová nám vyprávěla, jak se dostala ke studiu romistiky, co zažila v osadách na Slovensku a s jakým programem teď chodí do škol a snaží se dětem přiblížit realitu koncentračního tábora v Letech.

Už jen za dobu, co jsem na Slovensko jezdila, docházelo k velkým změnám. Například v naší osadě byly v době, kdy jsme tam začali jezdit, většinou jen dřevěné chatrče. Po vstupu Slovenska do EU ale začali Romové jezdit pracovat do Anglie a za našetřené peníze si postavili zděné domy. Dnes je tam i vyasfaltovaná cesta, takže by to tam člověk téměř nepoznal.

Dokonce se tak trochu obrátily i pozice, kdo komu pomáhá. Vždycky jsme do osady vozili oblečení, které jsme vytřídili, a když oni začali vydělávat v Anglii a my už měli svoje děti, tak vozili z Anglie oblečení pro děti oni nám.

Marta Sýkorová se stará o sociální sítě Signálů. Informuje o akcích, organizuje soutěže… ale co má ráda a čím žije, to se z jejích příspěvků nedozvíme. Tak jsme se jí na to zeptali.

Co dá mladému člověku zázemí, upevní jeho hodnoty a zároveň posílí i jeho radost a nadšení? Rodina. To je základ. Totálně. Nebýt mamky, která je konvertitka, a v něčem na nás byla možná až moc přísná, ale ona nám tak důsledně předávala víru ne jako tradici, ale jako vztah s živým Bohem, že to se málokde vidí. Hodně se za nás modlila a chodila skoro každý den na mši. No a s tátou nás podporovali v tom, co děláme, pouštěli nás o prázdninách na všechny ty tábory, anebo nás brali s sebou, když je pořádali oni. Táta vždycky říkal: „Tak to zkus, a až pak uvidíš, jestli to jde, nebo ne.“

Jak je to s kůrovcem a jestli znamená definitivní zánik našich lesů se nám pokusila vysvětlit Kateřina Sedláčková.

Rozhodně nejde o nic nového, kůrovec tu byl vždy, i když pravda, ne v takovém množství jako teď. Když budete číst staré lesnické knihy, bude se v nich dokonce hovořit, že kůrovec je „doktor lesa“. Ten výraz může dnes působit trochu úsměvně s ohledem na kalamitní plochy, které teď díky kůrovci zejí prázdnotou. Pravda je ale taková, že kůrovec opravdu plní jakousi funkci doktora. Primárně totiž napadá stromy, které jsou oslabené a chřadnoucí, vyhledává je a živí se na nich. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, je jednoduchá: takové stromy mu prostě voní. Zdravý a vitální smrk je schopen se napadení kůrovcem ubránit; pokud kůrovec napadne zdravý strom, je zavalen pryskyřicí a usmrcen. 

Extrémní závod 1000 Miles Adventure.se konal ve prospěch denního stacionáře Vlaštovka, který staví novou budovu. Eliška Dřevěná nám zprostředkovala deník Petra Tlacha, který si během závodu psal.

Den druhý

Za první čtyři hodiny dnešní cesty jsem vypil už 5 litrů vody, na kole další 4 litry, ale do večera mi to asi stačit nebude. Za sebou mám dva brody, ze kterých je však minimum fotek publikovatelných. Vezeme si s sebou všichni závodníci minimum věcí, a tak prostě nemůžeme plýtvat oblečením na brod!

Den čtvrtý

Včera jsem se dvakrát vymlel po cestě z kopce na kluzkém mokrém terénu, po jednom pádu jsem si musel opravit přehazovačku. Celkem jsem ujel 126 km (při převýšení 3 000 m), ale ne všechno se dá počítat do trasy. Občas jsem si něco oproti trase závodu zajel…

O psychickém zdraví nejen mládeže jsme si povídali s terapeutkou Klárou Konvalinovou.

Dostáváme se k tomu, že každý z nás se ve své rodině naučil, jak se zachází s obtížemi. A poselství o tom pak předáváme svým dětem – „my rodiče jsme jen děti, které vyrostly“. A nemusíme o tom dětem říct ani slovo: pokud mě děti denně vidí naříkat nad nesnázemi života, pak nějaké rozhodnutí o problémech udělají vnitřně taky. V rodině také získáváme pravidla o tom, jak zacházet sama se sebou a kdy je ten správný čas (pokud vůbec takový někdy nastane), kdy si říct o pomoc. Každý z nás máme jinou odolnost vůči stresovým situacím a je nutné si uvědomit, že vyšší odolnost není ani zásluha ani známka toho, že jsme lepší lidi! I když často slyšíme, že říct o pomoc je pro slabochy. Naopak, někdy je velká odvaha a projev síly o pomoc zavolat.

Evangelium o připravenosti na Pánův příchod vedlo k přemýšlení, co po nás vlastně Bůh chce.

Být kdykoli připraven na Ježíšův příchod. Neustálé bdění si spojujeme s kontemplativními řády. Jejich příslušníci v noci vstávají, aby se společně modlili, a i přes den mají aktivity uzpůsobené tak, aby na Boha nepřestávali myslet. Nemáme problém věřit, že oni opravdu pořád připraveni jsou. Dokonce se zřekli i všeho osobního majetku a musí věřit, že vše, co budou potřebovat, dostanou, aniž by se o to sami za sebe starali. (Komunity jako celek si tenhle luxus dovolit nemohou.) Ale už náš pan farář? Přece víme, kolik má starostí. Určitě jsou chvíle, kdy klesne únavou a nechce myslet vůbec na nic. A chvíle, kdy musí něco řešit a není si jistý, zda jedná dobře. A někdy se s někým pohádá a trvá to, než se ti dva usmíří. A co teprve my! Předsevzetí o času vyhrazeném na modlitbu a duchovní četbu berou za své stejně jako ta o tělesném cvičení a odřeknutí si čokolády. Loučit se s lidmi, jako bychom je viděli naposledy? Ať už jsem dítě odcházející do školy, nebo matka, která ho vypravovala – jsou rána, kdy nám to vůbec nezní jako špatný nápad, vidět se naposledy. S některými příbuznými je občas těžké pořízení. A přitom se současně děsíme, že kdyby se někomu z nás něco stalo, budeme si ty myšlenky hrozně vyčítat…

Od 8. 8. do 18. 8. jsme vydávali články týkající se CSM. Přímo o jednotlivých dnech referovali sami účastníci. Na začátku to byla Marta Sýkorová.

Moji představu poklidné cesty vlakem tedy vystřídala realita exponenciálně přibývajících spolucestujících. Plánované čtení knížky odkládám, zdravím všechny známé i neznámé a kufry nám k tomu hrkají do rytmu. Ze Zlína je to ještě v pohodě. Z Otrokovic jsem vděčná za místenku, protože kupé se rychle zaplňují. Časem se zaplňují i uličky. V Pardubicích, kde se přestupuje, se stojí ve frontě dokonce i v podchodu. Mladí lidé jsou všude, někdy doprovázeni kněžími, nebo těmi více zodpovědnými. Máváme na sebe, některé skupiny se snaží zpívat co nejhlasitěji, jiní křičí pokřiky. 

Evangelium o uvržení ohně na zem motivovalo Lukáše Nováka k velmi obšírné úvaze.

Jsme jako člověk, který spadl do hluboké propasti. Pořád ví, kudy se zhruba leze ven, a ví, že snažit se sestupovat ještě hlouběji nemá smysl (i kdyby to třeba vypadalo, že tam jsou sluje s poklady). Dokonce by zvládnul kousek sám vyšplhat – ale rozhodně ne až nahoru, protože si pádem zlomil ruku. Je tedy odkázaný na lano (Boží milost), hozené shora. Pokud se ho chytí, Bůh ho vytáhne – ale musí se aspoň jednou rukou držet, a ne se snažit sám šátrat po skále a hledat chyty (ačkoliv nohama se může odrážet a stoupání hodně urychlit).

S Vítem Hrachových jsme si povídali o šermu.

Je to stejné bláznovství, jako jít si hrát ven na pískoviště a na houpačky a kolotoče. Fotbal, airsoft nebo bitvy, je to především zábava a hra, aktivní trávení volného času, většinou v přírodě, v lese. Když jsem začínal s larpy koncem 90. let, stačilo si vzít prostěradlo s dírou na prostrčení hlavy, opásat se opaskem, uřezat z hokejky list a obalit ji kobercovkou, vzít si karimatku, spacák, stan a flašku s vodou a něco k jídlu jako na táboření v lese. Od té doby se larpy i bitvy posunuly dál a vybrat si mohou jak lidé, kteří chtějí zažít napínavý příběh v bezvadně vypracovaných kulisách a kostýmech, i takoví, kteří chtějí investovat minimum a jít si jenom zablbnout do lesa. Na začátek doporučuji pročíst si návody a články na larp.cz, především článek „Před, na a po prvním larpu“. Před dosažením osmnácti let je taky zapotřebí písemné potvrzení od rodičů. 

Marta Sýkorová si povídala s Ondřejem Veselým o jeho účasti na festivalu UNITED.

Uměl bys říct, čím se UNITED liší od jiných křesťanských festivalů?

Liší se dle mého silnějším pocitem takové domácí atmosféry. Festival se odehrává na náměstích a také v kulturním domě města Vsetín, a proto jsem mohl vnímat hlubší propojení s místem, kde se mění životy lidí, protože se setkají s živým Bohem v centru dění. Také je to mezidenominační setkání, v jehož středu nejsou rozdíly, ale Bůh Otec, který nás všechny sjednocuje.