Na 7. prosince připadá výročí útoku na základnu americké Tichomořské flotily v Pearl Harboru. V předvánoční době takové výročí pomineme: ať už se na svátky chystáme duchovně nebo konzumně, souvislost s americkým námořnictvem se zdá vzdálená. Nikoli však každému. Někoho stále opakovaná slova o „klidu a míru“ a radosti ze sdílení v domovských farnostech vedou k úvahám, co je vlastně plodné žití naší víry. A jestli představy bezpečných známých komunit nejsou svodem, kterému se máme ubránit. Nebo alespoň nechtít po každém, aby s námi budoval bezpečný přístav, protože pokud by nebylo správné, aby někdo z přístavu vyplul, přístav by neměl žádný smysl. Bolek Vraný se cesty na širé moře úvah nebojí.

Japonský útok na Pearl Harbor, snímek z filmu Tora, Tora, Tora! Zdroj: ascmag.com.

Když jsem začal chodit do kostela, velmi jsem potřeboval najít bezpečný přístav. Obraz církve jako bezpečného přístavu duší se tak zdál krásný a lákavý. Ale asi jsem to s jeho realizací trochu přehnal. Postupně jsem se zabarikádoval v představě, že budu navěky patřit do jedné farnosti, která se mi líbila, do těch několika společenství, která jsem znal, a do jednoho hnutí, které mě lákalo, a vše bude v pořádku. Mezitím jsem ale rostl a najednou zjistil, že tento přístav je mi malý. Najednou to se mnou bylo jako se zaoceánskou lodí, která stojí v přístavu a nepřináší užitek. Může se nechat zcela předělat podle toho, co v tom přístavu chtějí a potřebují, třeba na maličké přístavní čluny, nebo znovu vyplout na moře. Za velikých obtíží jsem udělal to druhé a od té doby mě provází otázka, jak to tedy je s těmi bezpečnými přístavy. Opravdu je církev přístavem duší v tom smyslu, že se člověk může (a snad i má) navěky zabarikádovat v jedné farnosti a v jednom společenství, kde mu bylo dobře, už navěky nevyjít a doufat, že je tam v bezpečí? Opravdu pak má zemřít sám sobě tím, že se nechá předělat a rozebrat na maličké přístavní čluny, přestože on sám touží po něčem úplně jiném? Nebo je to úplně jinak?

Existuje i jiná forma zabarikádování se v bezpečném přístavu, a to upnutí se k vyzkoušeným věcem, lpění na již přežitých formách zbožnosti, snaha vrátit se do onoho idealizovaného a „bezpečného“ středověku či třetího světa. Je to skupinka vyděšených lidí, kteří se semkli kolem své víry, upnuli se k ustáleným formám a jistotám a teď doufají, že přežijí. Ale opravdu je tohle oním bezpečným přístavem duší, který má obraz na mysli? Námořní dějiny tu poskytují mnoho podnětů k zamyšlení.

Torpédoborec USS Shaw (DD-373) exploduje během japonského útoku na Pearl Harbor. Zdroj: Wikimedia Commons.

V neděli 7. prosince 1941 ráno zaútočilo celkem 353 japonských letadel ve dvou vlnách na hlavní základnu americké Tichomořské flotily v Pearl Harboru. Výsledkem překvapivého útoku bylo 2 403 mrtvých a 1 178 zraněných. Bylo potopeno nebo těžce poškozeno 18 z 94 lodí v přístavu, vesměs ty nejdůležitější. 188 amerických letadel bylo zničeno a 161 poškozeno. Útok na Pearl Harbor je určitě nejznámější útok na lodi v přístavu, zdaleka však není jediný. A tak zde mohu připomenout alespoň britský útok na italské Taranto v noci 11. 11. 1940, při kterém byly na dlouho vyřazeny z boje tři bitevní lodi že šesti, které tehdy italské námořnictvo mělo, a který Japonci intenzivně studovali při plánování útoku na Pearl Harbor. A 19. 2. 1942 zaútočila japonská letadla na australský přístav Darwin, kde přivedly k výbuchu dvě muniční lodě a přístav i město téměř zničily. Ve vztahu k Česku a Slovensku je třeba připomenout i potopení rakousko-uherské bitevní lodi Viribus Unitis 1. 11. 1918 diverzanty přímo v přístavu v Pule.

Přístavy tedy nejsou tak bezpečné, jak bychom snad chtěli věřit. Jak to ale vztáhnout na obraz církve jako bezpečného přístavu duší? Mohli bychom se utéci k Ježíšovu tvrzení, že ani brány pekel církev nepřemohou (Matouš 16,18), a tvrdit, že se tato historická fakta na obraz nevztahují. Nemíním zpochybňovat Ježíšova slova; domnívám se ale, že cesta dál je v tom onen obraz rozšířit. Historická zkušenost totiž není tak katastrofální a obsahuje v sobě i další poučení.

Útok na Pearl Harbor byl pro Američany děsivým probuzením. Jak ale píše Hubáček v knize Pacifik v plamenech, bylo to probuzení do akce. Zatímco do té doby byli do značné míry izolacionisté, kterým se nechtělo jít do války s nacisty v Evropě či s Japonci kvůli jejich brutálním výbojům v Asii, útok na Pearl Harbor situaci změnil prakticky přes noc. Vstup USA do války měl obrovský vliv na její průběh a na konečné vítězství Spojenců na nacistickým Německem a výbojným Japonskem. 
Dopady japonského útoku navíc mohly být daleko větší, kdyby například zničili obrovské zásoby pohonných hmot či přístavní zařízení. Rovněž tak skutečný souboj s Japonci na otevřeném moři by nejspíš se silami, které Američané měli, vedl k daleko horším výsledkům, než potopení loďstva v přístavu. Američané tak měli štěstí, že útok nedopadl daleko hůře. Navíc lodi, o které přišli v Pearl Harboru, byly vesměs staré a nepoužitelné pro nadcházející válku. Byly pomalejší než japonské bitevní lodi, ale především měla druhá světová válka v Pacifiku patřit letadlovým lodím. Byly to právě letadlové lodi a jejich letadla, co se stalo rozhodující zbraní této války a co potopilo i největší bitevní lodi světa. Málokdo si to tehdy uvědomoval, ale bitevní loď byla již přežitá zbraň.

Právě americké letadlové lodi měly být hlavním cílem útoku, jenomže v přístavu nebyly; byly na moři a převážely letadla určená k posílení obrany některých ostrovů. Letadlová loď Enterprise se vrátila 7. prosince v nočních hodinách a byla jednou z prvních lodí, které do přístavu po útoku vpluly. V britském a později americkém loďstvu je to tradiční jméno lodi. Pochází z francouzštiny a znamená mj. odvážný, podnikavý, smělý. A smělost a odvaha skutečně byly tím prvním, co se v Američanech probudilo.

USS Enterprise (CV-6) během bitvy o Midway 4. června 1942 zhruba tři hodiny předtím, než její letadla zasadila smrtící údery japonským letadlovým lodím Akagi a Kaga. Zdroj: WikiMedia.

Důležité je i to, co Enterprise v době útoku dělala. Byla na cestě, na moři. Zde je další závěr: Bezpečí přístavů zajišťují lodi na mořích. Zde to není ještě tolik patrné, ale později se to stalo zřejmějším. Obrovské operační svazy na moři byly tím, co zajišťovalo bezpečí nejen přístavů. Přístavy a lodi na mořích se navzájem potřebují, ale je nutné mít lodi na mořích, aby přístavy zůstaly bezpečné. Vrátím-li se k původnímu obrazu lidí, „bezpečně“ zabarikádovaných v jedné farnosti či jednom způsobu chápání víry, odvážím se tvrdit, že aby zůstali v bezpečí, potřebujeme jiné lidi, kteří půjdou, budou na cestě, budou se plavit kamsi dál a hledat nové cesty a bojovat bitvy na mořích, aby tyto přístavy zůstaly bezpečné.

Dostávám se tak k obrazu církve jako něčeho, co není statický element, ale je na cestě dějinami, podobně jako lodi na mořích jsou na cestě za svými úkoly. Jak by ale taková církev na cestě měla vypadat? Prvním obrazem, který mě napadl, byl konvoj podobný těm, které pluly za druhé světové války v Atlantiku. Desítky obchodních lodí byly shromážděny do jednoho konvoje, obklopeného loděmi válečnými. Tato taktika pomohla velice zásadně snížit ztráty lodí v důsledku řádění německých ponorek. Církev jako konvoj plující dějinami byla dalším obrazem, ale i ten mi přišel příliš jednostranný. Dospěl jsem pak k obrazu církve jako celého námořnictva. Námořnictvo nemá jen bezpečné přístavy nebo lodi doprovázející konvoje, ale má také svazy letadlových lodí, operující zcela nezávisle na těch konvojích, o samotě operující ponorky, oddělení zabývající se dešifrováním nepřátelských zpráv, která se ukázala klíčová pro vítězství, výzkumná pracoviště atd. Logickým zobecněním pak je obraz církve jako státu, kde jsou dary, úkoly a povolání ještě rozmanitější a který přitom opět je na jakési cestě dějinami.

Vrátím-li se nakonec k Ježíšovým slovům, že ani brány pekel církev nepřemohou (Matouš 16,18), můžeme v útoku na Pearl Harbor spatřit i způsob, jak je aplikovat v životě. Nevedl totiž k porážce Spojených států, ale naopak k jejich probuzení a aktivitě, která nakonec vedla k drtivé porážce Japonců. Už pouhých sedm měsíců po Pearl Harboru utrpěli Japonci obrovskou porážku v bitvě u Midway a rok po Pearl Harboru si velení japonského námořnictva stěžovalo, že Američané staví nové lodě rychleji, než je Japonci stačí potápět. Snad se tedy věci nemají tak, že by se námořní historie a věci víry míjely, ale spíše tak, že Ježíšovo zaslíbení vskutku platí a přes občasné porážky jdeme k vítězství, které nám vydobyl. Domnívám se však, že cesta vpřed není v zabirákádování se do bezpečných přístavů, ale ve vyplutí na moře, v cestě do světa, do něhož jsme byli posláni, v uvědomění si obrovské šířky různých křesťanských povolání, která snad je srovnatelná se šíří povolání ve velikém státě, v lásce k této společnosti, v hledání vztahu ke světu a hledání nových způsobů zvěstování evangelia.

Ještě jedna věc mě oslovila. John McCain v knize Faith of My Fathers líčí svůj příběh pilota, který byl sestřelen nad Vietnamem, velmi vážně zraněn, padl do zajetí, kde byl mučen, přesto odmítl propuštění před tím, než budou propuštěni ti, kdo byli zajati dříve než on. Je to jen jeden z milionů příběhů lidí, jejichž život se během krátké chvíle otočil vzhůru nohama. Pomohl mi vyrovnat se s otázkou utrpení. Pochopil jsem, že nejde jen o nablýskaná letadla, parádní přehlídky a pěkné uniformy, ale že v jádru toho všeho je odvaha k možnému utrpení, kdy se člověk během pár sekund dostane z bezpečí do zajetí. Je to odvaha jít, splnit úkol i přes nebezpečí. Bez této odvahy by celé US Navy ztratilo smysl. Je důležité udělat maximum pro bezpečí, ale bez odvahy jít i do nebezpečí a utrpení by nemohlo fungovat. Podobně i v duchovním životě. Nejde jen o dlouhá procesí a krásně zdobené oltáře, ale také o odvahu věřit a svědčit o Kristu uprostřed pronásledování, odvahu k oběti za druhé atd. Je to o odvaze nejen se zúčastnit přehlídky, ale i jít do akce. Jen mi připadá důležité dostatečně široce chápat, co všechno tou akcí a obětí může být. A podobně jako McCain v zajetí nepřestal být členem US Navy a Američané dělali vše pro jeho získání zpět, tak také trpící věřící nepřestává být členem církve. Naopak; jak nám ukazuje např. 12. kapitola Skutků apoštolů, církev se za ně modlí a nepřestává modlit, dokud nejsou vysvobozeni.