Nové Město na Moravě je teď v zimě docela populární. Nás v redakci to do něj ale táhne v létě. Nedávno jsme psali o novém kostelíku v jeho části Slavkovice a dneska se do Nového Města Marta pokusí dostopovat, ale pak zjistí, že tam vlastně vůbec nepotřebuje. Sobotní výlety bývají často dobrodružnější, než člověk plánuje - a někdy při nich dojde k zásadním setkáním. Ten kraj je vážně kouzelný, i když se tam zrovna neběžkuje.

Zdroj: archiv Marty Sýkorové

Stalo se jednou v létě před třemi lety...

Prazvláštní to den! Jedeme s Martinu Šimoníkovou na svatbu kamsi do Radešínské Svratky (proč se kvůli některým svatbám vymýšlejí dědiny, které v České republice nikdy předtím neexistovaly??). Dvě hodiny před odjezdem zjistím, že jsme si našly spoj na pátek místo na sobotu. Rychle vyhledáváme jiné spoje a zařizujeme odvoz z nějakého Nového Města. Po dalších peripetiích už si povídáme ve vlaku a já doháním lakování nehtů. Těžká pohoda. Do té doby, než se Marťa podívá na hodinky:
„Kamoooo, před dvaceti minutama jsme měly vysedat!“
„Co budeme dělat? Vysedneme rychle?!“
„To bych nedělala,“ vložila se do toho paní ob sedadlo, „tady je to jedna větší prdel světa než druhá.“
Řekla bych to jinak, ale byla to pravda. Průvodčí to taky potvrdil a vymyslel plán: dojet na konečnou do Vlkova, čekat tam hodinu, než se pojede zpátky, a za tři hoďky jsme v Novém Městě jako na koni. Jenže to už bude dávno aj po svatbě! Průvodčí nám na moje zmatené „Jak že nám to říkal ten chlápek?“ (to jak jsem si nevšimla, že stojí vedle mě - aspoň vidíte, jak jsem byla dezorientovaná) popřál šťastné hledání a zapískal. My se vydaly směrem... intuitivně někam k cestě. Nadávaly jsme každá sama sobě a zjistily, že to stejně nepomáhá. 

Já jsem byla v duchu pořád taková nadšená protože: „Budeme stopovat! Promiň, Marti, já jsem si to vlastně ráno v duchu 'zapřála', abychom zažily dobrodružství! Jenom škoda, že ani nemáme karton s nápisem, kam jedeme!“
Jeden mladý muž odvážel svou rodinku s dvěma malými dětmi autem z toho nádraží. Teda z té polorozpadlé konečné.
„Nejedete náhodou směrem na Nové Město?“
Nejeli a moc se s náma nechtěli vybavovat... ale aspoň nám poradili, kterým směrem se vydat, když jsme se od „hlavní cesty“ bezradně vrátily k nádraží. Navigace hlásila Marti, že „Pěšky je to sedm hodin...“ ale to už jsem urputně stopovala, protože aut tam taky nejezdilo zrovna moc. Nic. Auta se nám spíš vyhýbala. 
Cože? Takové dvě sympatické holky s houslema že nikdo nechce vzít? Podívala jsem se k nebi se slovy „Duchu Svatý, přepočítávám, to znáš z mého života, tak nám pomoz i teď!" A další dvě auta obloukem objely našu hudebně svatební karavanu.
Za chvíli protijedoucí auto stahuje okýnko a přibržďuje - je to ten mladý muž z nádraží!
„Měl jsem v autě spící dítě a byl jsem nervní - my jsme rádi, když chvíli spí! Joo, to si rozmyslete, než si pořídíte děti, je to divočina! - A teď vás hodim do Nového Města.“ Ten chlápek odvezl své děti a ženu domů a vrátil se pro nás! „Víte, ono už je to složitější, když máte za sebou rodinu…“ 
A tak povídáme o mateřské a o tom, že by nechtěl být ženou na mateřské ani za nic - vstávat co dvě hodiny na kojení atd., to že nechápe, jak ženské zvládají, o jeho práci, o naší práci a studiích, o jeho pětiletém pobytu v Americe,... A já si najednou všimnu cedule:
„Radešínská Svratka - tady je ta svatba!“ Ono se do Nového Města, kde nás měl vyzvednout další hudebník, jelo z onoho zapadlého nádraží přes tu cílovou Radešínskou Svratku!
„Tak kde vás vysadit?“
„...někde v centru!“ rychle vyhrkla Martinka.
„A na metro nechcete??“ smál se.
„Ještě nám ale musíte dopovídat o té Americe!“
„Ale vždyť na tom není nic moc zajímavého... k té výšce jsem tam pracoval... A teď jsem si pořídil děti. To jsem teda po***!“ Myslel to možná ve srandě, možná mu bylo líto, že už není „mladý a bezstarostný jako my“. 😀 Pro nás ale byl především ohromně inspirativním člověkem, stal se naším hrdinou.

Shodou okolností to byl den zavraždění Milady Horákové… a shodou okolností jsme na té svatbě měli geniální debatu mimo jiné o malých osobních hrdinstvích. Umět udělat něco jinak, než jsme zvyklí, jít jinou cestou, než vždycky, být hrdiny všedního dne. Wow.

Radešínská Svratka s kostelem sv. Václava, zdroj: wikipedia.org, Autor: Maxx