Jižní pól je dobyt a na Měsíc se vrátíme

S blížícím se 50. výročím odletu posledních lidí z Měsíce jsem chtěl napsat článek právě o tom. 14. prosince 1972 totiž lunární modul Apolla 17 odstartoval z Měsíce a astronauté Eugene Cernan a Harrison Schmitt se stali dosud posledními lidmi, kteří stanuli na povrchu našeho souputníka. Život je však někdy zamotaný, a tak jsem začal nejprve psát o jiném výročí, které připadá na stejný den - o dobytí jižního pólu. A aby toho nebylo málo, různé organizační důvody způsobily, že článek vychází až 16. prosince. Ale nakonec i expedice na jižní pól a výpravy na Měsíc byly místy dost zamotané, a tak snad čtenář tím více ocení odvahu lidí, kteří se na ně vydali. O výpravách na Měsíc si povíme někdy příště, zaslouží si samostatný článek a hlavně, konečně běží program návratu lidí na Měsíc. 

Tak tedy, 14. prosince 1911 dobyla norská výprava pod vedením Roalda Amundsena jižní geografický pól naší Země. Znalce cimrmanologie jistě potěší, že původně chtěli driftovat na sever. Doslova. Půjčili si od Fridtjofa Nansena loď Fram, kterou si Nansen nechal speciálně postavit tak, aby dokázala přežít zamrznutí do ledu. Ten je unášen mořskými proudy a předpokládalo se, že může být unášen i přes Severní pól. Nansen s ní vyplul v září 1893 od Novosibiřských ostrovů, zhruba uprostřed severního pobřeží Ruska, a doufal se dostat až na pól. Dostali se však jen na 86°13.6′ severní šířky a po třech letech driftování přistáli v srpnu 1896 na Špicberkách. Inu, driftování je pohodlné, ale vleče se to.

Amundsen předpokládal, že pokud by se s driftováním začalo o dost více na východ, na mysu Point Barrow na severu Aljašky, mohly by je proudy skutečně zanést až na severní pól. S tímto cílem také začal plánovat svoji další výpravu, která po několika letech příprav vyplula 3. června 1910, aby po pár týdnech plavby k severnímu pólu zakotvila na Madeiře. Ne, neztratili cestou kompas, postihla je jiná věc - v září 1909 se totiž celý svět dozvěděl, že severní pól již byl dobyt. Většinou se to připisuje Robertu Pearymu 6. dubna 1909. A tak se Amundsen rozhodl místo toho vypravit k jižnímu pólu, který dosud odolával. Kdyby tuto změnu cíle veřejně oznámil, mohl narazit na mnoho potíží, a tak ji tajil i před většinou své posádky a teprve na Madeiře jim ji oznámil. Všichni se změnou souhlasili. Mimochodem, i původně plánovaná cesta na severní pól by začínala cestou na jihozápad - chtěli vyrazit ze severu Aljašky, a to při vyplutí z Norska znamenalo plout na jihozápad k Panamskému průplavu, pak do San Francisca, kde chtěli doplnit zásoby, a dál do Beringovy úžiny. 

Z Madeiry se plavili čtyři měsíce na jih a 14. ledna 1911 se dostali do Velrybí zátoky na okraji Rossova šelfového ledovce. Po zkušenostech z předchozích expedic byla Fram vybavena dostatečnou zásobou předmětů proti trudnomyslnosti - třemi tisícovkami knih, gramofonem, spoustou desek a hudebních nástrojů i sto kilogramy čokolády. Na ledovci si postavili základnu, Framheim - domov Fram, a počátkem února pak začali s výpravami dále na jih, při kterých budovali předsunuté sklady potravin a paliva, dohromady tak umístili 3 400 kg zásob, které pak nemuseli táhnout při hlavní výpravě. Také si při tom vyzkoušeli sebe, vybavení a plány vůbec. Fram mezitím odeslali do Buenos Aires, aby doplnila zásoby, věnovala se výzkumu v Jižním oceánu a pak se vrátila začátkem příštího roku.

Dne 21. dubna začala polární noc, kterou strávili ve Framheimu přípravami na to, aby mohli vyrazit co nejdříve po začátku polárního dne. Báli se totiž, že u pólu bude dříve britská výprava Roberta Scotta, která se zdála lépe vybavena - mimo jiné měla motorové saně - a jejíž členové je dokonce navštívili na jejich základně krátce poté, co ji zbudovali. Původně chtěl Amundsen vyrazit již 24. srpna, ale to počasí s teplotami −58 °C ještě zdaleka nedovolovalo. Vyrazili tedy až 8. září, když se oteplilo na −27 °C, což už se dalo vydržet. Jenže brzy se zase ochladilo až na −56 °C, a tak se s obtížemi vrátili zpět na Framheim.

Znovu vyrazili až 19. října 1911 s pěti muži (Amundsen, Helmer Hanssen, Bjaaland, Hassel, Wisting), čtyřmi saněmi a padesáti dvěma psy. Ve špatném počasí zabloudili do pole plného prasklin, kde Amundsen málem skončil pod ledem, když se jeden ledový most probořil. Pokračovali ale tempem asi 28 km denně, stavěli každé 3 míle mužiky ze sněhu a 17. listopadu dorazili k Transantarktickému pohoří, skrze které si museli najít cestu. 

Po třech dnech obtížného stoupání nakonec dosáhli vrcholků ledovce a ve výši 3 200 metrů se připravili k závěrečné části své výpravy. Jen osmnáct psů z pětačtyřiceti, kteří s nimi dorazili až sem, se mělo podívat na Jižní pól; zbytek byl poražen na jídlo, což polárníky zarmoutilo - hodně si už na své psy zvykli. Naložili troje saně zásobami až na šedesát dní a zbytek ponechali v úkrytu. Po několika dnech čekání kvůli špatnému počasí nakonec vyrazili 25. listopadu, neznámým terénem za vytrvalé mlhy. Brzy se setkali se spoustou puklin v ledu, které brzdily jejich cestu po ledovci, který Amundsen nazval Ďábelským ledovcem. 

Dne 8. prosince překročili 88° 23′ jižní šířky, pouhých 180 km od pólu a nejdále, kam se dostali lidé před nimi. Byla to britská polární výprava Ernesta Sheckletona, která této šířky dosáhla 9. ledna 1909, ale vrátila se zpět kvůli docházejícím zásobám. Cesta zpět pro ně byla závodem s hladem, kdy většinu cesty měli na den jen polovinu potřebných dávek potravin. Amundsen evidentně plánoval lépe. Nejenže se nemuseli otočit, ale dokonce cestou k pólu a zpět do Framheimu přibrali. 

Asi ve tři hodiny odpoledne 14. prosince 1911 skutečně dorazili na pól. Neudělali si na něm jen drobnou značku hůlkou; vztyčili tam norskou vlajku a postavili stan, který nazvali Polheim, a pak si užili trochu toho na sever a na jih. Tedy vlastně obráceně. Možná se u toho těšili tak jako my při sledování Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu, ale mělo to i praktické důvody. Na pólu dosud žádná značka nebyla, GPSka také ještě nebyla a po sporech o průkaznost dobytí severního pólu výpravami Cooka a později Pearyho chtěli mít jasno, že opravdu jsou na jižním pólu. A jak se to pozná? Podle Slunce - to je stále ve stejné výšce nad obzorem. Takže pečlivě a mnohokrát měřili, aby měli jistotu. S přístroji, které měli, mohli dosáhnout přesnosti zhruba jednu námořní míli, tedy necelé dva kilometry. Složité otázky navigace při této výpravě hezky vysvětluje Petr Scheirich z Astronomického ústavu AV ČR v jednom ze starších vydání pořadu Meteor Českého rozhlasu.

Po čtyřech dnech, 18. prosince vyrazili zpět k Framheimu, kam dorazili 25. ledna 1912, po devadesáti devíti dnech a 3 440 km. Výprava jim tak trvala dokonce o deset dní méně, než plánovali. Fram už na ně čekala - rychle naložili zbylé psy a cennější vybavení a vyrazili do Hobartu na Tasmánii, odkud 8. března 1912 informovali svět o svém úspěchu. Amundsen sám později říkal, jaká to byla ironie, že on, kterého od dětství lákala představa dobytí severního pólu, nakonec dobyl pól jižní.

Jejich vítězství však bylo hlavně v Británii zakryto mrakem - výprava Roberta Scotta sice 17. ledna 1912 také dosáhla jižního pólu, ale cestou zpět celá zahynula. A tak se Scott nadlouho stal mučedníkem, který hrál fér a zahynul, zatímco Amundsen byl představován jako člověk honící se za slávou. Trvalo dlouho, než se tento obraz začal lepšit. Pokud bych měl shrnout porovnání obou expedic, jak je najdeme na Wikipedii, tak bohužel Scott udělal řadu chyb včetně horšího složení stravy, menších přídělů, unikajících kanystrů s palivem a horšího značení již prošlé cesty v terénu. K tomu se přidalo velmi špatné počasí na zpáteční cestě. Nakonec tak zemřeli 18 km od skladu zásob, který ale původně plánovali postavit jinde - kdyby ho bývali postavili podle původních plánů, měli by to k němu o celých 50 km blíže a přežili by.