Třicet sedm tisíc přečtení u jednoho článku - to se nám povedlo letos v květnu. A taky jsme sepsali tipy na prázdniny i do života a vedli rozhovor se spoustou zajímavých lidí. Souhlasíte s tím, že je P. Halík čert, že provokovat je dobré a usilovat o jednotu zdaleka ne vždycky? Pamatujete si, jak to vlastně bylo myšleno?

Zdroj: archiv Jana Horáka.

 Evangelium první květnové neděle o pověření Šimona Petra nás přivedlo k zamyšlení o úloze pastýře.

Tvar pastýřské hole znají všichni, i ti, kdo nikdy nebyli v kostele. Na svatého Mikuláše obalují alobalem její zakroucený konec. Někdy zbytečně moc zakroucený. Pastýřská hůl není ekvivalentem té z pořekadla „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“. Neslouží k trestání ovcí. Slouží k obraně stáda a především k záchraně ovcí, které někam spadly – proto je na jedné straně zahnutá. Právě tak zahnutá, aby ovci bezpečně dostala z nebezpečí ven. S touto holí se znázorňuje Ježíš jako Dobrý pastýř. Hůl je zde symbolem lásky a připravenosti každou jednotlivou ovci hledat a zachránit, přivádět ji zpět do milující náruče. Tento úkol Ježíš Petrovi svěřuje. Tento úkol přijímá každý, kdo se staví do role pastýře.

Anna Filipová vyzpovídala další kapelu, která se chystala na CSM, tentokrát NoProblema.

Naši scholu bych popsal jako skupinu mladých přátel. Sdílíme společnou radost pro hudbu a hlavně humor, který nás drží pohromadě a v dobré náladě. Neméně hlavním pojítkem je také kostel, který dává celé naší skupině vlastně smysl. Snažíme se hrát jak tradiční, tak i populární křesťanskou hudbu, na kterou jsou lidi zvyklí a k tomu vymýšlíme a vytváříme vlastní aranžmá. Talentu je u nás požehnaně, a tak se nám společně dobře pracuje a tvoří. 

Minisukně v kostele už dnes asi nikoho nepohorší, ale své představy o tom, jak se mají druzí lidé správně chovat, máme skoro všichni. A měli je i lidé, o kterých nám vypráví Nový zákon. 

Posuzovat zbožnost druhého je citlivá věc. V jiné situaci jsou rodiče, kteří vychovávají dítě, v jiné duchovní doprovázející, v jiné soused, v jiné čtenář tisku nebo zpráv na facebooku. Někdo má tendenci ke všem přistupovat stejně – jako k malému děcku. Vidí jen jednu možnost, jak má druhý žít, aby to bylo správně. Někdy může svými připomínkami pomoci, když dotyčný skutečně sešel z cesty, někdy může ublížit – svou nedůvěrou ve funkční svědomí druhého toho člověka zraní. Je třeba být opatrný – ty zbožné ženy z Písma byly přesvědčené, že jednají správně. Dokázaly vyhnat Pavla s Barnabášem z města a asi z toho měly dobrý pocit. Jednaly však ke své škodě.

O vzniku poutního místa Neukirchen beim Heiligen Blut a českých poutnících, kteří tam každoročně směřují, nám vyprávěl Josef Dědina.

Za nějakou dobu husitský hejtman Ctibor Krčma projížděl na koni tímto krajem a sochu v dutině stromu objevil. Byla mu povědomá a měl radost, že bude moci uskutečnit původní plán. Tasil meč a ťal ji do hlavy. K jeho zděšení se z rány začala řinout čerstvá krev. Podle pověsti se ulekl, ale setrval ve svém úmyslu sošku zničit. Vhodil ji tedy do blízké studánky, ale socha se vrátila zpět do dutiny ve stromě, a to opakovaně. Podle jiné verze ji chtěl i spálit, ale nedokázal to. Tím se vysvětluje, proč je socha tmavá. Když se hejtman pokusil po marných pokusech sochu Panny Marie zničit odjet, kůň se nehnul z místa. Násilí nepomáhalo. Až když svého činu litoval a rozhodl se vrátit do lůna katolické církve, mohl od studánky odjet. Pověst praví, že dožil v Loučimi jako poustevník.

V květnu jsme vydali náš nejvíc čtený článek vůbec – aktuálně má 37 203 přečtení. Tehdy bohoslovec, nyní již jáhen Matěj Jirsa napsal diplomovou práci o synodalitě a povídal si o ní s Klárou Staňkovou.

Úplná chyba je, když je argument „začni nejdřív sám u sebe“ používán jako umlčovací prostředek. Druhý umlčovací aspekt, který se používá, je říct lidem „jasně, ty máš tady návrhy, ale tohle musí být duchovní proces, a tak se za to budeme nejdřív modlit“. Jakoby modlení mělo situaci tak nějak uklidnit. Přitom v tom přípravném dokumentu se doporučuje k rozjímání příběh o Kornéliovi z Nového Zákona. Apoštol Petr v něm sedí na střeše a modlí se a díky tomu, že naslouchá Duchu svatému, ho Bůh dovede k tomu, že má jíst nečistý pokrm. Modlitba je prezentovaná jako něco, co mě má vybudit udělat něco nového, třeba i hřích, a ukázat, že ten hřích vlastně není hříchem. Když si to převedu do dnešní církve, tak přemýšlím, k čemu nás teď Duch svatý vede. Teolog Tridentského koncilu Melchor Cano na koncilu řekl, že si musíme uvědomit, že neomylnost církve se neváže jen na církev z minulosti, ale že i my dnes jsme neomylná církev. Já nechci znít jako revolucionář, ale přijde mi zajímavé, že Petr pod vlivem Ducha svatého udělal něco, co se Židům zdálo jako nezměnitelné. On to rozlišil a zpětně to i církev potvrdila. To se přece může stát i teď. 

S předstihnem jsme se věnovali tipům pro rodiče na léto – jestli plánujete přihlásit děti na jiný než skautský tábor, nemávejte teď rukou a klidně se už teď podívejte, co by se vám mohlo hodit, protože konec prosince je přesně ta chvíle, kdy byste měli začít prázdniny plánovat. Smutný, ale je to tak.

Pokud nám po naplánování táborů stále chybí dny dovolené, můžeme zkusit to, co jsme doporučovali loni v článku - vytvořit si vlastní příměstský tábor. Domluvit se na faře (ve skautské klubovně, klubu seniorů…), zda by nám nepůjčili prostory, a buď sehnat nějaké mládežníky, kteří by si chtěli něco přivydělat, nebo se domluvit s dalšími rodiči a rozdělit si služby. Pět rodin - to může být jeden den s dětmi a čtyři v práci, to už jde. Smysl to má ale i s jednou jedinou spřátelenou rodinou. Společně můžeme naplánovat program a u dětí se vystřídat. Jednou mohou jít maminky s dětmi na koupaliště a tatínkové mohou do práce. Další den mohou vzít tatínkové děti na cyklovýlet a do práce mohou maminky. Děti budou mít každý den jiný program v jiném složení a zmenší se pravděpodobnost, že děti skončí s pocitem „týden jsme se nudili doma“ a rodiče „týden dovolené v háji, byli jsme doma a ani se nic neudělalo“.

Další kapelou spjatou s CSM byla kapela Adorare.

Vždycky se snažíme zařadit na naše CD, co nejvíce písní vhodných k liturgii. Máme ale také spoustu písní, ve kterých si klademe otázky týkající se důležitých a hodnotných témat. Nezpíváme jenom o Bohu, ale i o hodnotách a smyslu života. Snažíme se ale, aby vždy vyznělo, že ta hlavní hodnota a smysl je právě Bůh.

V květnu se mi také do soukromé zprávy ozval Alveryon, Vít Raška, že ho zvedla ze židle poslední knížka Pavla Hoška (to ještě nebyla ta o chasidech, ale ta o tanci, resp. o C.S. Lewisovi). A tak jsem napsala Pavlu Hoškovi a propojila je. Alveryon sepsal své výhrady a Pavel Hošek na ně odpověděl a oba texty jsme vydali společně.

Ale ta radost se nedostavila. Tohle přece není Lewis, křičelo to ve mně při čtení. Anebo ano, ale ochočený a uzpůsobený k tomu, aby v síni ozvěn zazněl potlesk od lidí úzkého kruhu, kteří by Lewise žijícího a píšícího dnes v naší zemi odsuzovali. Co by si opakovaně citovaný T. Halík myslel a psal o českém křesťanu, který by hájil nemožnost světit ženy, homosexuální jednání označoval za hřích, považoval za neuvěřitelné dělat z evangelijních zázraků metafory, trval na nezměnitelnosti morálního zákona a otevřeně mluvil o pekle?

Do Biblických signálů napsal Lukáš Novák text o jednotě v církvi.

Omlouvám se, pokud jsem někoho pohoršil. Snažím se poukázat na to, že jednota jako taková, aniž bychom řekli s čím – nebo s Kým – jsme jednotni, vůbec nemusí být něčím dobrým a božským – naopak, může být zlá a ďábelská. Není každá jednota lepší než každá nejednota. Pokud je nějaká jednota hodnotou sama o sobě, pak pouze potud a proto, že jde o sjednocení s něčím (nebo s Někým), co (nebo Kdo) je samo o sobě hodnotné z jiného důvodu než prostě proto, že je to jednotné.

Proto mě tak iritují mnozí vyznavači jednoty pro jednotu. Často mám totiž pocit, že jejich představa dosažení jednoty není, ani tak aby všichni byli jedno, nýbrž aby všechno bylo jedno – hlavně když jsme bratři a sestry. Já mám rád gotické kostely a ty máš rád ty moderní, ale to je jedno, můžeme se mít rádi. Já mám rád kytarovky a ty chorál, ale to je taky jedno, přece se kvůli tomu nebudeme hádat! Já jsem pro-life, ty jsi pro-choice, ale hlavně kvůli tomu žádné rozbroje v Církvi! Já uznávám reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, ty už ne, no a co. Já uctívám Krista, ty Kršnu, já věřím v Boha, ty v Matku Gaiu – ale pořád jsme jedno!

O svém cyklovýletu podél jižních hranic naší země vyprávěl Petr Junek.

Poněkud netradiční rozptýlení mi nabídlo uprostřed noci policejní auto, vyjíždějící z lesa za plného svitu světel a nemalou rychlostí. Po rychlé snídani jsem vyrazil a podle předpovědi počasí jsem mohl v horizontu několika hodin očekávat celkem vydatný déšť. Obavy se potvrdily a po příjezdu na Modravu začalo dokonce sněžit. V tu chvíli jsem začal zběžně kontrolovat svou bdělost, ale skutečně se vločky usilovně snášely k zemi, kde naštěstí dlouho nepobyly. Jedním z cílů, kterých jsem chtěl ještě dopoledne dosáhnout, byl vrch Javorník, kde jsem nakonec také poobědval. Po projetí několika míst, které jsme s rodinou na kolech před několika lety pravidelně navštěvovali, jsem na hodinkách přepnul navigaci na cestu do cíle. Po kamenitých cestách skrz Šumavu padla volba na asfaltový podklad, na kterém relativně hladké gravelové pláště slušně letěly. 

Donutili jsme manžele spolu mluvit. Tedy konkrétně Zuzanu Horákovou jsme donutili zaznamenat rozhovor s jejím manželem Janem Horákem. Dělají spolu totiž skvělé divadlo.

Nejdráždivější inscenace je asi Zapomenuté světlo. V čem?

V Demlově autentičnosti. Zapomenuté světlo napsal čtyři roky po smrti svého velkého přítele a učitele Otokara Březiny, dva roky po smrti své přítelkyně, produkční, organizátorky jeho života, lásky i „matky“ Pavly Kytlicové. Prožívá opuštěnost, zmatek, neporozumění ze strany církve, literární kritiky i přátel. Leží na zemi, kope nohama a řve, aby ho všichni nechali na pokoji.  My to v představení necenzurujeme. Ale od lyrika a od kněze se to nepříjemně poslouchá.

A zase CSM, tentokrát s kapelou KaPři.

Příchovice jsou místem, se kterým jsme spojeni velmi zásadně – řekla bych hlavně duchovně. Většina z KaPrů do Příchovic někdy jezdila, jezdí, má k nim vztah. Pro mě osobně jsou Příchovice místem vřelých vztahů, Boží blízkosti a krásné přírody. Nabízí každému možnost nasadit se pro druhé, najít svou roli. KaPry jsem zakládala právě z lidí, kteří do Příchovic, stejně jako já, jezdili každou volnou chvíli, těšili se na kamarády, na hudbu… A dodnes se snažíme zůstat Příchovicím věrní a zahrát tam, když je potřeba. 

Otázku efektivního altruismu představila Lída Blažková.

Pokud chceme řešit problémy jako chudoba, nemoci, porušování lidských práv nebo třeba práv zvířat, musíme proto mít podmínky. Považuji za důležité dvě: potřebujeme příznivé klimatické prostředí, protože v případě opaku se může spustit řetězec dalších problémů a může dojít k prohloubení stávajících. A potřebujeme liberální demokracii, systém, který nám zaručuje určitá práva a umožňuje nám jistou formu kontroly nad orgány veřejné moci. Jakkoliv bychom v některých otázkách potřebovali rychlé a efektivní jednání, dávám přednost pomalejšímu rozhodování vycházejícímu z faktů, z diskuse a s možnou kontrolou.

Martina Mátlová si povídala s mladou autorkou Miriam Blahovou o psaní knížek mladými pro mladé.

Kde autoři pomáhají je projekt, kde se spojilo několik autorů, v našem případě autorek, a každá z nás napsala povídku. Potom se vydala e-kniha, která byla volně ke stažení, a vytisklo se pár kousků tištěné knihy. Tu jsme ale nechtěly prodávat. Hlavní myšlenkou bylo spojit ji s konkrétní charitou – v tomto případě s Domem pro Julii (dětským hospicem v Brně). Spojilo se tím příjemné s užitečným, čtenáři se mohli u letních povídek zrelaxovat a navíc využít údaje (číslo transparentního účtu a QR kód), kam mohli zaslat libovolnou částku jako příspěvek.

Sepsali jsme, co nám připadá v životě důležité si uvědomit – ať už jsme to dělali dobře a potvrdilo se nám to, nebo jsme to dělali špatně a teď nás mrzí, že jsme to nevěděli včas. Tak alespoň pro ostatní. 😊

Prevence je snazší i v otázkách duševního zdraví. Stresu a smutku je lepší předcházet. Psychologická pomoc se snáz hledá, když potíže teprve očekáváme – takže pokud někdo blízký těžce onemocněl nebo máme problémy v práci, je lepší navštívit odborníka hned a nečekat, až se zhroutím. Jít se vypovídat k němu objektivnímu, nezaujatému, před kým nemusíme nic hrát, není nahraditelné přáteli. Ti mají jinou funkci. Zpověď není psychoterapie a psychoterapie není zpověď. Je vhodné mít přátele, duchovní doprovázení i psychologickou podporu a nezaměňovat jejich funkce.

Kardiochirurg Jan Hlavička se rozpovídal nejen o své konverzi, ale i o své práci v Čechách a Německu.

Takže neděle, trochu nuda. Vzali jsme to přes Nejsvětějšího Salvátora. Halík přišel pozdě, protože umění bilokace dodnes neovládá, a kromě toho je to normální nedochvilník. Jako já. Když ten velký, černý, vousatý chlapík přeběhl před oltářem do sakristie, aby se převlékl, opáčil Mikuláš na můj dotaz „Kdo to byl?“ dost pobaveně: „No kdo? Čert!“

Tenkrát na podzim devadesátého šestého roku jsem poprvé viděl a slyšel člověka, který sice mluvil o věcech, které neznám, ale nějak jsem rozuměl tomu, co říká. Nebyl ani karikaturou jako Otto Katz ze Švejka, ani si intelektuální nedostatečnost nenahrazoval neustálým frázováním, že víra je Bůh a Bůh je láska. Bylo to nesmírně osvěžující a opravdu mi to přinášelo radost. A tak jsem tam pak dvacet let chodil neděli co neděli. Po prvních pěti letech jsem si kleknul. Na jedno koleno. Za rok na dvě. Po dalších třech letech jsem se poprvé pokřižoval a překvapivě to nebolelo. A nakonec jsem se nechal pokřtít… Paradoxně u sv. Ignáce na Karláku. Můj duchovní otec byl páter Čunek, úplně jiná liga: konzervativní katolík s velkým obdivem k Janu Pavlovi II., lyžař a až chlapecky přímý člověk. Naprosto jiný typ zbožnosti. Pokaždé, když vstupuji do toho kostela, vidím devatenácté století jak vyšité. I ta atmosféra při mši byla jak někde na vsi 1880. A to mě, pražáčka a kavárenského povaleče, nějak uchopilo a neslo. Možná je to o povaze, nebo o tom, jak se člověk vyvíjí. Počáteční punk a freestyle a balancování na hraně hereze vystřídá chuť vysadit v zahradě ovocný strom. Tak to bylo se mnou.