Je těhotná a se mnou to není!

Všechno to naše pozemské snažení, úsilí a frustrace začalo touhou poznat dobro a zlo. Umět je rozlišit, pojmenovat. Tak jako Bůh. A navíc být jako Bůh i v tom, že budeme zlo trestat a dobro odměňovat. Zatímco schopnost dobro a zlo poznávat jsme získali poněkud mimo pravidla, k trestání zla jsme obdrželi promakanou příručku. Tak promakanou, že se jí vlastně ani nedržíme, protože tak moc krvežízniví zase nejsme, a navíc by to mohlo mít nežádoucí důsledky i pro nás.

Chystat svatbu a zjistit, že ta druhá nebo ten druhý čeká dítě a se mnou to není, to je docela šok i pro lidi, kteří se Pána Boha nebojí a z pravidel si nic nedělají. Pokud je ten dotyčný, který udělal něco nad plán, chlap, má šanci takovou věc utajit, ale žena má smůlu; ta to utajit prostě nemůže. Těhotenství je na ní vidět. A tak Josef chystající veselku najednou zjišťuje, že nemá moc důvodů k radosti a k výdajům za několikadenní hostinu, že má důvod spíš k pláči, vzteku, k nahlášení porušení svých práv a k požadování trestu. 

Vždycky mě rušila biblická formulace „ukázalo se, že počala z Ducha svatého“ – jednak to neosobní „ukázalo se, shledalo se“. Kdo to shledal? Josef sám? Všiml si změněných proporcí své snoubenky? Donesla mu to některá Mariina pilná příbuzná nebo známá, která Marii viděla po ránu zvracet a domyslela se? Vypravěč touto formulací zřejmě naznačuje, že to není podstatné, jak na to Josef přišel, ale zvědavost pracuje. Tím spíš, že věta nekončí „ukázalo se, že je těhotná“, ale „že počala z Ducha svatého“ – to z „Ducha svatého“ je tam z logiky příběhu navíc, protože kdyby se už tehdy ukázalo, že počala z Ducha svatého, Josef by nebyl vyzdvihován za to, že nevydal Marii pohaně, a Marie by nemusela rodit ve chlévě. Možná by nerodila vůbec, protože by král, který se příchodu mesiáše obával, dostal informace včas. Podle toho, co v textu evangelia následuje, informaci o nadpozemském původu dítěte neměl ani Josef, ani nikdo jiný. Vydat Marii soudu tak bylo docela v pořádku.

Očividně už tehdy nebylo pravidlem řídit se ve všem Mojžíšovým zákonem a pochybení druhého člověka šlo prostě nenahlásit a trest nevyžadovat. A tady je v textu zase slovo, které nesedí: „Josef byl spravedlivý“. Kdyby tam bylo milosrdný, shovívavý, tak by to dávalo smysl, ale spravedlivý, po spravedlnosti toužící člověk by přece na trestu za pochybení trval? Tak slovo spravedlnost přece chápeme? Spravedlivé je po zásluze rozdávat odměny a tresty. Kdo pochybil, nesmí zůstat na pochybách, důsledek jeho činu musí být pro něj nepříjemný. Jak jinak by byl motivován špatné jednání neopakovat?

Přestože na dodržování jednotlivých položek Mojžíšova zákona dávno netrváme, spravedlnost jako pečlivé nazývání zla zlem a dobra dobrem chápeme. Říct jednomu z dětí „Nemůžu ti dát také sušenky, když jsi nesnědl oběd,“ je projev důsledné spravedlnosti. Správné je předložený oběd sníst. Z pohledu dospěláků na tom není nic zarážejícího, děti to ale často vidí jinak. Je spousta legitimních důvodů, proč se minimálně části z něj ani nedotknout. A spravedlivý rodič připravený příděl sušenek schová zpátky do poličky, pořádek musí být.

Josef byl spravedlivý, ale vykřičet do světa, že se stalo něco proti pravidlům, nechtěl. Bylo mu ublíženo, krutě ublíženo – vždyť přišel o svou ženu, o důvěru, kterou v ni vkládal – ale netoužil po zadostiučinění. Neviděl zisk v tom, že ta, která mu způsobila bolest, bude strádat. Ani nechtěl dát jasný signál, že takové chování je nepřípustné. Neargumentoval, že v zájmu ostatních mužů je třeba Marii potrestat, aby ženy viděly, že tohle si nemohou dovolit. Nebál se, že odpuštění rozvrátí společnost a ta nejpozději v příští generaci nebude vědět, co je to závazek a věrnost. Jemu bylo ublíženo, ale bolest viníka by tu jeho neumenšila. Josefovi bylo ouvej, byl zrazený a sám – a nechtěl bolest dál šířit. Byl jediný, kdo ji mohl zastavit – tím, že odpustí.

A teprve tehdy se objevil anděl a to o Duchu svatém mu řekl. Teprve Josef, který dokázal upřednostnit těhotnou hříšnici před lidským pojetím spravedlnosti, Josef, který chtěl chránit ženu, která ho zradila, před zákonem daným lidem samotným Hospodinem, se dozvěděl, že smí opatrovat to nejvzácnější, co se kdy na tomhle světě objevilo. Dozvěděl se, že Marie ho nezradila, že si ji Bůh prostě vybral. Slova proroctví, že dítě dostane jméno „Bůh s námi“, získala pro Josefa zvláštní význam. Bůh s námi, to je se mnou a s Marií, u jednoho stolu. Na cestě. Při koupeli v potoce. Bůh s námi, maličká Boží ručka v jeho mozoly pokryté ruce tesaře. A ten maličký Bůh, kterého má Josef chránit a živit a učit chodit, spasí lidi od hříchů. Nedosáhne politické spravedlnosti tím, že vyžene okupanty. Nedosáhne náboženské spravedlnosti tím, že vyhlásí, která názorová skupina má pravdu, a ostatní nechá potrestat za kacířství. Ochrání lidi od důsledků jejich hříchů. A umožní mu to zrazený opuštěný chlap, jehož spravedlnost spočívala v tom, že zákon překryl láskou.

4. neděle adventní

1. ČTENÍ Iz 7, 10-14
Hle, panna počne. Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše) "Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách! "
    Achaz však řekl: "Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina."
    Tu pravil Izaiáš: "Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je 'Bůh s námi') ."

Žl 24 (23), 1-2.3-4ab.5-6 Odp.: srv. 7c+10b
Odp.: Ať vejde Hospodin, on je král slávy!
Hospodinu náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Neboť on jej založil nad moři, upevnil ho nad proudy vod.
Odp.
Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti.
Odp.
Ten přijme požehnání od Hospodina, odměnu od Boha, svého spasitele. To je pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 1, 1-7
Ježíš Kristus, z rodu Davidova, Syn Boží. Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
    Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží 'Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal.
    Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

EVANGELIUM Mt 1, 18-24
Ježíš se narodí z Marie, zasnoubené s Josefem, synem Davidovým. Slova svatého evangelia podle Matouše. S narozením Ježíše Krista to bylo takto:
    Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.
    Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů."
    To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'.
    Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.