Zima přináší jednu zásadní obtíž: rýmy, kašle, chřipky a rozličné virózy. V době vánočních večírků a zaplacených lyžařských zájezdů se třeseme strachem, co kde chytíme a zkazí nám to plány. Zvlášť po covidových letech je velký tlak na každého, kdo dvakrát za sebou zakašle, aby se zavřel doma a nevylézal, dokud nebude úplně zdravý. Nikdo se nechce nemocí nakazit. Kdo onemocní, zůstává sám, nesmí na večírky ani do kina ani na večeři k přátelům. Je mu smutno, což je často horší než samotné fyzické příznaky nemoci.

Zdroj: Flickr

V Ježíšově době se v Palestině asi nepotýkali se zimními chřipkami, ale nemocí měli také dost. A bylo to o to těžší, že neměli na každém rohu lékárnu a ordinaci praktického lékaře, žádné nemocnice s jednotkami intenzivní péče, žádná antibiotika a jiné účinné léky. Nakažlivé nemoci se snadno šířily, takže pravidla byla neúprosná: nemocní museli opustit společenství a žít stranou, někde, kde nehrozilo setkání se zdravými lidmi. Mnohá nemoc tak znamenala nejen ztrátu zdraví, ale i zaměstnání a rodiny. Naděje na uzdravení byla minimální. Nemocným nezbývalo nic jiného, než čekat na zázrak. Což, pochopitelně, většinou znamenalo čekat do konce svého neutěšeného života.

Nemoc člověka oddělovala od lidí. A beznaděj, kterou toto oddělení vyvolávalo, mohla velmi snadno člověka oddělit od Boha. Člověk, který si připadá defektní, který trpí něčím, co mu brání se stýkat s vlastní rodinou, s rodiči, s dětmi, s přáteli, ten nemá moc důvodů Bohu děkovat. Do jeho pohledu se dostává to špatné, co se mu děje. Přemýšlí o tom, zda to zavinil on nebo někdo jiný, jestli ho Hospodin prostě nemá rád, jestli je to právě Hospodin, kdo ho předurčil k vyčlenění, k osamění, k záhubě. Beznaděj přechází v zoufalství a to, co bylo fyzickým oddělením, se mění v psychické oddělení, v absolutní oddělení, v záhubu.

Kdysi na počátku byla jedna úplně zdravá ženská a jeden úplně zdravý chlap. Dařilo se jim dobře, ale měli pocit, že by se jim mohlo dařit ještě lépe. Trochu pestřejší jídelníček by se rozhodně snesl. Trocha dovedností navíc by neškodila. Tak cosi utrhli a snědli a potom se hrozně divili. V tom příběhu z počátku knihy se nedozvíme, jak ukradený plod chutnal, zda snědli s rozpaky jeden, když už ho tedy utrhli, nebo zda se nacpali k prasknutí. Dočteme se, že najednou viděli svou nedostatečnost, defektnost, které si předtím nevšimli. Nikdo jim nevzal šaty, ale najednou se viděli jako nazí. A nenapadlo je nic lepšího, než situaci řešit útěkem, schováním se v křoví. Jejich objektivní situace se překročením pravidla nezměnila, ale od té chvíle ji viděli jako špatnou – a tou změnou pohledu se najednou ocitli sami. Tam, kde měli být doma, byli najednou cizinci, ten, kdo jim měl být nejbližší, jim byl najednou vzdálený. Nedokázali se na něj podívat a nechtěli, aby viděl on je. V tu chvíli je nikdo nevyháněl, nepřišel zasloužený trest - to oni sami ztratili schopnost radovat se z Boží blízkosti a až tato ztráta je dovedla za hranice ráje.

Není bez důvodu, že Ježíš současně s uzdravením těla vyhlašuje odpuštění hříchů. Hřích, stejně jako ošklivá nemoc, nás zavírá za zamčené dveře. Odděluje nás od přátel i od Přítele. Stejně jako Adam s Evou vidíme příčinu v někom jiném, ale tím víc se vzdalujeme ostatním, tím víc boříme mosty. Jestli Mesiáš přinášel uzdravení těla, vracel ty jednotlivé uzdravené zpátky do společenství lidí. Nevracel jen zrak nebo schopnost chůze, vracel matky a syny a přátele a možnost spát klidně ve vlastní posteli a jíst s vděčností chléb u rodinného stolu. 

S kašlem a vyrážkou dnes chodíme k doktorovi. Většinou seženeme někoho, kdo nás tam odveze, a nemusíme čekat, až lékař půjde okolo. Místo doživotního frustrujícího čekání tak většinou nepřijdeme o víc než pár dní nebo týdnů, kdy nemůžeme být ve společnosti ostatních. Na Krista se s prosbou o uzdravení těla často ani nestihneme obrátit – lidská pomoc je snadná a logická. Kdyby nám to někdo vyčítal, máme připravenou obranu, že Bohu přece děkujeme za to, v jaké době a na jakém místě žijeme, a kvalitní zdravotnictví je zahrnuto do této vděčnosti.

Nemoci a zranění naší duše nás od lidí a Boha oddělují stejně, jen je většinou neprovází pohoršené pohledy spolucestujících v autobuse. Mnohem víc tak zůstává iniciativa na nás samotných. Oslovíme Spasitele s prosbou o uzdravení? Požádáme ho alespoň jednou ročně o preventivní prohlídku? Riskneme zjištění, že náš pocit, že nám druhý ubližuje, je projevem našeho problému, nikoli jeho? Přestože už Ježíš neprochází krajinou a nekazí kšefty výrobcům berlí, jeho ordinace lékaře duší je otevřena nonstop a ve frontě se nečeká. Jediné, co nám může bránit požádat o pomoc, je náš vlastní strach. Dokud jsme sami se svou bolestí, jsme i sami se svou verzí, co ji způsobilo. Návrat do společenství znamená připustit, že naše verze možná není správná. Znamená odpustit nikoli jen druhým, ale často sami sobě, že jsme si lhali. Poprosit o uzdravení duše chce stejnou odvahu, jako nechat si vyčistit zhnisanou ránu. Pokud se necháme přemoci strachem a přesvědčíme sami sebe, že ty večírky a lyžovačky a koncerty, na které nemůžeme, jsou určitě stejně hrozně nudné, o dost se připravujeme. Nebojme se zaklepat, pan doktor je stále ve službě. Dokonce zrovna teď.

 

 

Liturgické texty na 11. 12. 2022

3. neděle adventní

1. ČTENÍ Iz 35, 1-6a. 10
Bůh sám přijde a spasí nás. Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť. Jak narcis bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská.
    Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha.
    Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: "Vzmužte se, nebojte se!
Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!" Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.
    T'u poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí bude jim věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.

Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: srv. Iz 35, 4
Odp.: Přijď, Pane, a spas nás! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu; ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.

2. ČTENÍ Jak 5, 7-10
Posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko. Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.
    Bratři, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko.
    Nestýskejte si, bratři, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce už stojí přede dveřmi! Vezměte si, bratři, za vzor v utrpení a trpělivosti proroky, kteří mluvili jménem Páně.

EVANGELIUM Mt 11, 2-11
Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Jan (Křtitel) slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou."
    Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: 'Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.' Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on."