Máme šest dní do nového roku. To je příležitost si připomenout si některé z článků, které během roku vyšly. Vydáme se na Kokořín, zamyslíme se nad tím, co nás může v církvi zraňovat nebo čím snad zraňujeme jiné my, popovídáme si s vítězkou Signály Awards Swetllush Prior, podíváme se do uprchlických táborů v Řecku a krajanských vesnic na Ukrajině a nejen to. Neuteklo vám před rokem něco zajímavého?

Zdroj: Flickr

Zamysleli jsme se nad tím, jestli pravidla svazují nebo osvobozují a jestli láska pravidla přemáhá, nebo jestli se v nich projevuje.

Hospodinova přikázání jsou konkrétní a velmi často se týkají docela prostých věcí. Co s dlužníky a co se zloději, jaké dary přinést do chrámu a čím je povinen muž ženě a žena muži. Postup není „uč se milovat a přijdeš na to, jak se máš chovat“, ale „chovej se takhle a zjistíš, že projevuješ lásku“. … Snažit se být moudřejší než Moudrost je pošetilé. Začínat od konce je nesmysl. Láska vzniká tam, kde popřejeme dobré ráno i tomu, na koho se zlobíme.

 Lída Blažková nás pozvala na výlet na Kokořín.

Shodli jsme se, že si začátek cesty zpříjemníme kafem. Ihned po otevření dveří nás přepadl pocit, že jsme se o ocitli o několik desítek let nazpátek. Lehce potemnělá místnost, na stěnách prvorepubliková výzdoba, zvonek u dveří, aby nikdo váš vstup nepřeslechl a z rádia se ozývaly jazzové tóny. Prošla jsem kaváren nespočet, ale žádná na mě neudělala tak jednoznačně dobrý první dojem jako tato. Moje první doporučení je tedy právě tato kavárna, projít se Mšenem bez její návštěvy by bylo neodpustitelné. Navíc neměla pouze svoji okouzlující atmosféru, i kafe bylo velice dobré.

Také nám představila problém plýtvání jídlem.

Podle vědců podílejících se na projektu Drawdown, který nabízí sto návrhů, jak řešit klimatickou krizi, je třetí nejvlivnější možnou změnou právě snížení plýtvání jídlem. Kromě toho by se společnosti efektivní rozdělení potravin vyplatilo i z hlediska uspokojení potřeb co možná největšího počtu lidí. Osm set milionů lidí trpí podvýživou a zároveň se čtvrtina potravinové produkce vyhodí. Jen v Evropské unii se vyhodí jídlo v ceně 149 miliard korun za rok. Samozřejmě není jednoduché jídlo jen tak přerozdělit, ale zároveň jde o řešení, ke kterému jsou potřeba méně zásadní změny a je poměrně levné v poměru s tím, jak velký může mít užitek. 

Připomněli jsme si, jak neduchovní příležitost Ježíš využil, aby lidi upozornil, že o mesiáše už nemusí prosit, že ho mohou začít vítat.

Obyčejná venkovská svatba. Hloupá nerozvážná chyba nějaké přípravami unavené ženy, za kterou se přimlouvá její známá. Celé se to týká toho, jestli někdo bude mít ostudu a jestli hosté půjdou domů opilí méně nebo více. Nejsou ohrožena žádná práva, nikdo není nemocný ani umírající, jen se lidé chtějí bavit a jedna vlastně vůbec nezmíněná paní je ve stresu, že špatně vypočítala, kolik na to bude potřeba vína. Ne, opravdu to nevypadá jako začátek kariéry někoho, kdo přišel zachránit celý svět, kdo přišel smířit svět s jediným Bohem. Zajištění možnosti pro pár lidí se víc opít.

Vít Raška se v článku Moderní je velmi staré slovo zamyslel nad tím, kdo vlastně tvoří církev a jak jí prospívá, když se povyšujeme nad druhé.

Ne, nechci říct, že jsi vrah, který mučí ženy a nepřijde mu na tom nic divného. Spíš mě napadá, jestli ke křesťanství tak nějak nepatří, že podstatnou část věřících tvoří lidé, za které se podle mě stydíš: za jejich předpotopní názory, malý rozhled. Jaké asi byly ty mučené otrokyně v porovnání s tím mladým kulturním vzdělancem? Nevěřím, že nad nimi přemýšlel jako nad lidmi stejného druhu jako byl on. V dnešních USA se mluví o oblastech, „nad kterými se létá“, a tam žijí všichni ti lidé, kteří podle tebe špatně žijí, špatně volí, lidé malých světů a malého myšlení.  A co v naší zemi? Dokážeš si představit dožít jen s lidmi z farnosti, kde teď žiješ, nebo je tvé křesťanství vyšší a takový život nepředstavitelný? Všechny ty zpozdilé a přemrštěné pověry, od jejichž nositelů se tak často distancuješ...

O tom, jak P. Martin Středa zasáhl do boje Brňanů se Švédy, nám vyprávěl Petr Steinbauer.

V březnu 1645 už celé Brno vědělo, jak kruté vítězství si připsali Švédové nad císařskými vojsky v bitvě u Jankova, i o tom, jak bídně dopadly okolní vesnice a velmi rychle se nesly zprávy, že Švédové táhnou na Brno. Nikdo už nevěřil, že by mohla císařská mocnost Brnu pomoci, zvláště po drtivé porážce u Jankova, která císařské moci zasadila tvrdou ránu do páteře vojenské síly. Strach a beznaděj se ulicemi Brna šířily rychlostí morové rány. Morava byla zcela zplundrovaná a doposud se nenašel nikdo, kdo by dokázal úspěšně Švédům vzdorovat. 

Na příběhu paní Lisy Mikové jsme si připomněli Mezinárodní den památky obětí holocaustu.

Přesto pobyt v Terezíně měl, ve srovnání s tím, co ji čekalo, své světlé stránky. Mohla pracovat v kreslírně. Seznámila se tam Františkem Mautnerem a dokonce se za něj provdala, i když svatební oslava ani vzdáleně nepřipomínala to, co si pod tím představujeme my: „Mohli jsme se sejít v jednom pokojíčku v Magdeburských kasárnách. Jeho rodiče, moje matka a my dva jsme strávili asi dvě hodiny spolu. Matky připravily tenké krajíčky chleba, které ušetřily, tchyně přinesla nějakou marmeládu, kterou snad měla z domova, a k tomu jsme si vařili nějaké bylinkové čaje. Taková byla moje svatba.“

Zamysleli jsme se nad naším vztahem k zázrakům, o které prosíme a zároveň jim odmítáme věřit.

Každému z lidí nabízí možnost čerpat z pramene – a nabízet jeho jménem ostatním. Máme možnost čerpat víru, naději a lásku. V zázrak se promění, pokud je nečerpáme pro sebe. Pokud je proměňujeme v radost druhých lidí. Nejde věřit sám pro sebe, ostatním lidem navzdory. Nejde nesdílet opravdovou naději. Pravá láska nás vede k lidem. 

Martina Mátlová vedla rozhovor s vítězkou Signály Awards Swetllush Prior a zeptala se jí i na rady pro člověka, který by se chtěl věnovat evangelizaci na sociálních sítích.

Jedna z hlavních věcí je: Neboj se, strach není od Boha. Člověk by se neměl bát, že bude zesměšněn. Na mě už dělalo tolik lidí videa a různé příspěvky. Není to příjemné, ale co už. Už je to venku. Co bych tedy doporučila je se nebát, jít do toho po hlavě, pokud to tak člověk vnímá, a rozlišovat, jestli je to povolání toho člověka. Je spousta nadšenců, kteří chtějí dělat sociální sítě, a myslí si, že z toho budou mít nějaké benefity. Já si myslím, že když je k tomu člověk povolaný, tak to Bůh dokáže požehnat. Pokud to člověk chce dělat jen kvůli benefitům, nebo že bude mít nějakou sledovanost, tak nevím, jestli to bude nějak působit. 

Kačka Sedláčková připomněla básníka Jana Skácela.

Jan Skácel zemřel 7. listopadu 1989; pádu režimu, který mu doslova zkrátil život, se tak nedožil jen o pár dní. Jistě by ho vítal, už tehdy ale pochyboval, jestli to bude lepší: „Všechno bude velice bolet. Budou dohnisávat staré rány a nové se budou otevírat. A i všelijací masochisté se najdou. Jen málokdo si uvědomí, že zase pohřbíváme velký a krásný sen. Jsme na pohřbu, opravdu.“ Toto napsal měsíc před svou smrtí jednomu ze svých přátel a my sami můžeme posoudit, zda měl pravdu. 

O pomoci v uprchlických táborech si s Vojtou Strašíkem povídala Lucie Bernadetta Zalevska.

Z tváří některých uprchlíků bylo vidět, že jsou to asi trošku „grázlové“, ale to je v každé společnosti. Když si vezmeme nějaký určitý vzorek Čechů, tak se v něm taky najde nějaké procento „grázlíků“. Většinou to ale byli obyčejní normální lidé, kteří se prostě jenom vyskytli v naprosto neběžné nepříjemné situaci. Bylo vidět, že zažili hodně špatných věcí, že museli přežít krkolomné cesty přes moře s pašeráky a tak. Navíc ta situace v táborech byla opravdu strašná. To muselo poznamenat každého. 

Já jsem vyzpovídala Zuzanu Šrůmovou, organizátorku mnoha skvělých komunitních akcí. Stihly jsme to tak tak, pak už by na to dlouho neměla čas – o tři dny později napadlo Rusko Ukrajinu, první uprchlíci začali mířit na západ a Zuzka v řádu hodin zareagovala – zmobilizovala desítky lidí, rozdala úkoly a pomáhala tak lidem sehnat ubytování, oblečení, jídlo i posléze i práci. Předběhla tak nejrůznější profesionální organizace.

Čím dál víc mě baví dělat drobnosti, které nestojí moc práce vyzkoušet. A pak rostou a nějakou dobu žijou, nebo ne. Za lockdownů začalo pár rodin dělat bojovky roztockou krajinou - tak jsme je zkusili nabídnout i široké veřejnosti. A vždycky někdo připravil a fáborkami vytyčil cestu s texty nebo úkoly, která někudy vedla, ostatní se mohli jednoduše napsat na internetu do tabulky na nějaký svůj čas a po pár dnech se bojovka uklidila a třeba udělala další. Nebo někdo přišel se skvělým zelinářem, který byl v čase, kdy trhy nešly dělat, ochotný zajet do naší části města - tak jsme ho doplnili dalšími lidmi s jiným sortimentem, na jednu úplně hloupou stránku webu dali odkazy na jejich e-shopy a lidi si objednávali a chodili vyzvedávat výbornou zeleninu, pečivo a další věci a vznikl z toho až takový společenský sobotní rituál. Začalo nás pět, ale nakonec objednávalo lidí asi šedesát.
Nebo třeba dnes byla masopustní obchůzka, která chodí po domech. Pro spoustu lidí je to takové… nechtějí být středem pozornosti a mít na hrbu pohoštění pro celou obchůzku, ale stačí pár vhodným jedincům poradit, ať osloví své sousedy a připraví společné pohoštění na nějakém plácku, a lidi se často sami a rádi zorganizují. Stačí to jen naťuknout.

Pár dní po začátku války nám evangelický farář Daniel Heller vyprávěl o svém působení v českých vesnicích na Ukrajině a obecně o situaci v této zemi.

Pamatuji si, že v 90. letech byl ve vesnici Čechohrad na jižní Ukrajině za podpory katolíků z České republiky postaven a vysvěcen nový kostel. Na Volyni bylo evangelíků víc, známou evangelickou vesnicí byl Boratín. Jeho obyvatelé se přesunuli po válce do Chotiněvsi, kde si postavili nový kostel, ale celý jeho mobiliář si převezli v jednom železničním vagónu z Ukrajiny. Kdo jste viděli film Volyně, tak máte docela zřetelnou představu o tom, čím si ti lidé prošli. Když jim za normalizace v Chotiněvsi sloužil farář Zdeněk Bárta a podepsal Chartu 77, tak se za něj jasně postavili. STBáci se je snažili zastrašit, stáli před kostelem a legitimovali lidi, kteří přicházeli na bohoslužby, ale oni jim ukazovali občanky a smáli se jim do ksichtu, protože byli zvyklí na to, že na Volyni se střílelo.