Advent = Vánoce?

„Adventní čas připraví nás na dobu Vánoční, otevřít chcem, svá srdce všem, tím, ať náš advent zní! Advent je příchod nebeských výhod, nejen slev na každý krám...“ tak začíná jedna z adventních písní, které se zpívají ve schole. Čím ale ve skutečnosti náš advent zní? Umíme si najít čas na ta tmavá rorátní rána projasněná plamínky voskových svíček a rorátními zpěvy? Nebo jenom hledáme „slevy na každý krám“? Nechte se vtáhnout do krás adventní doby takové, jakou ji uměly prožívat naše babičky a prababičky, vyprávěním Sáry Matůšové.

Advent býval temný, protože noci bývaly dlouhé, ale také prozářený světlem medových svíček, u kterých se scházela polovina vesnice při draní peří.

Advent býval tichý, ale také plný smíchu a výkřiků dětí, kterým staříčci vyprávěli nejrůznější příběhy.

Advent býval plný tradic, ale i přesto se očekávalo něco nového.

A čím je advent dnes?

Poslední roky se může zdát, že Vánoce slavíme od první adventní neděle. Kromě adventního věnce lidé čím dál častěji zdobí rovnou vánoční stromečky, poslouchají koledy, vytahují vánoční svetry, zdobí zahrady, užívají si vánoční atmosféry na přeplněných adventních trzích, které mají ale s adventem máloco společného.

Advent se totiž nerovná Vánocům. Všechny tyto radosti patřily až ke Štědrému dnu, ke kterému se upínalo očekávání všech. I proto pojem advent pochází z latinského a d v e n t u s, což znamená příchod. Očekává se příchod Lásky, Pokoje a Světla, které se narodí do zatím prázdných jesliček. K této naději se upínaly pohanské národy, které se slunovratem čekaly na svého nového slunečního krále, ale také k ní obrací svůj pohled křesťané, kteří čekají na příchod Krista. Pohané i křesťané věděli, že se na Vánoce začne rozjasňovat a tma znovu ustoupí – a přijdou nové začátky.

A to přece nejde slavit měsíc předem. Každý svátek měl vždy svůj řád a časové vymezení. Vždyť ani narozeniny neslavíme o měsíc dřív, den co den nejíme dort a nepořádáme oslavy, abychom si je stihli užít. A tak je to i s Vánoci. Máme mít radost z očekávání, těšit se, ne mít všechno to hezké hned. Advent je časem pro urovnání vztahů, odpuštění, smíření, vyznání vlastních chyb. Díky tomu může postupně přicházet Světlo i do míst, kde dlouho ležel stín. Nejde to urychlit nebo dokonce přeskočit díky výzdobě a světýlkům na každém kroku.

A tak nespěchejme, ale pojďme se zastavit a vrátit ke kořenům. Tam, kde všechno dávalo ještě smysl a všechno do sebe zapadalo.

Posledním dnem, kdy se chodilo k muzice, bývaly kateřinské zábavy. Pak nastalo tiché období půstu až do Štěpána. Adventní rána patřila rorátům, na které lidé chodívali i o hodinu dřív, protože nebylo snadné vstát bez budíku přesně tak, aby na roráty dorazili včas. Dny potom probíhaly klidně, aby si lidé po celoroční práci odpočinuli – uklízela se pomalu chalupa na Vánoce, opravovali se pracovní nástroje, chalupy se plnily sousedy, kteří si pomáhali drát peří nebo spřádat vlnu na kolovratech. Tyto chvíle byly naplněné vyprávěním, protože se v adventu nezpívalo nic kromě adventních liturgických písní (právě proto neexistují téměř žádné lidové adventní písně), ale také nejrůznějšími návštěvami adventních obchůzek.

Na svatého Ondřeje převažovaly ještě spíše pohanské zvyky, kdy dívky prosily svatého Ondřeje o přímluvu, aby v předvečer jeho svátku zahlédly tvář svého milého – některé z těchto zvyků byly zakazovány, protože k nim používaly například chleba, který se dával jíst psům, nebo hraničily s věštěním. Už 3. prosince večer ale přicházely do chalup barborky: alespoň tři dívky oděné do bílých šatů s červenými pentlemi po bocích, s vlasy přes obličej, zeleným věnečkem a hustým závojem z bílých pentlí, aby jim nebylo vidět do obličeje. Věřilo se, že je na zem po žebříku spustil svatý Petr. Připomínaly život a umučení svaté Barbory, ale zároveň zkoušely děti z náboženství, hrozily jim za nevědomost metličkou a opakovaly stále a velmi rychle dokola „Modli se, modli se, modli se“. To vyznívalo jako „Muli si, muli si, muli si“, což si přebraly staré pohádky jako citoslovce pro nejrůznější strašidla.

V předvečer svatého Mikuláše dorazil do chalupy Mikuláš v doprovodu anděla, čerta a dalších průvodců včetně smrti, která připomínala krátkost lidského života. 7. prosinec patřil svatému Ambrožovi, který trousil z kapes bonbony a proháněl děti, které by snad chtěly v adventu mlsat. 8. prosince procházely vesnicí Matičky, tajemné postavy oděné v bílém nebo černém. Říkalo se, že jde buď o Pannu Marii hledající nocleh, nebo o Smrt chodící s cepem a srpem, hrozící dětem, aby se modlily. V předvečer svátku svaté Lucie je vystřídaly bíle oděné Luce, které kontrolovaly, jestli je už chalupa připravená na Vánoce a jestli jsou na jejich svátek schované všechny kolovraty.

Ať už do chalupy přišla jakákoli adventní maškara, všechny se shodovaly na jednom: dávaly lidem a dětem najevo, aby se modlili, připravili své srdce i své doma na Vánoce, a zároveň připomínaly, že na tomto světě nebudeme navěky, a tak je důležité myslet na to, jakým způsobem svůj život žijeme. A právě proto je dobré inspirovat se v životech svatých. Možná jsme na to v hluku a přesvícených městech pozapomněli nebo to jednoduše nestíháme. Je těžké nejít v tomto postním období na cimbálovku a svařák s kamarády, ačkoli v koutku duše tušíme, že bychom se měli ztišit. Usmíváme se při předvádění vánočních zvyků, které vnímáme jako milé folklorní pohlazení, ale nedochází nám, že se takto tradice vyprazdňují a stávají se jen zábavou, která pozbývá svou podstatu a kvůli tomu zanikne.

Ještě je ale čas zkusit to jinak. Odpojit se od hluku světa a zavolat prarodičům, jak prožívali advent jako malí. Místo svařáku myslet na druhé a koupit raději čaj lidem bez domova, které denně potkáváme. Nabídnout jako první ruku na usmířenou. Kouknout se po tradicích, které se vážou k jednotlivým svatým, kteří nás adventem provázejí. Pustit si Rorate caeli a nebát se nejít za zábavou – on nám ten svět neuteče. A třeba sami zjistíme, že je nám na konci roku ticho a zklidnění nakonec vzácnější. Abychom nejenom zhodnotili a poděkovali za uplynulý rok, ale připravili se i na to, k čemu se upíná naše naděje.

Klidný adventní čas!

Za článek i ilustrace děkujeme Sáře Matůšové, která v Brně studuje dramaturgii a organizuje festivaly, např. Brněnský sedmnáctý, na Valašsku secvičuje dožínky či adventní vystúpení a všemožně oživuje zapomenuté tradice, a na internetu o všeckých tých valašských tradicách píše (a maluje) na svůj instagramový profil @levuruku.