Co se stane, když muž zemře bezdětný? Takovou situaci je třeba řešit. Nemůže zůstat bez dědice, to by byla tragédie, promarněný život, jeho bratr mu musí zajistit syna… Těžko si představit, že něco podobného dnes někdo řekne. Být bezdětný už nepředstavuje trest, ale zároveň to zůstává citlivou záležitostí, která může ukázat rozpor mezi názory a pocity. Zachovat rod, neumřít tak docela, většina lidí tuhle touhu má.

Zdroj: Flickr

Příběh ženy, která nedala syna ani jednomu ze svých sedmi manželů a zemřela bezdětná, měl ukázat, že posmrtný život je nesmysl. Sedm mužů se v ráji nemůže dělit o jednu ženu. Zároveň i ti fiktivní muži se snažili zachovat se ve svých potomcích, nikoli tím, že by usilovali o život věčný. Když vnímáme život jako z obou stran ohraničenou záležitost, jsou naši potomci způsobem, jak zde na světě zanechat stopu, zůstat zde navzdory své smrti. Samozřejmě můžeme něco výjimečného vymyslet nebo vytvořit a stopu zanechat jinak. Smířit se s tím, že v jednu chvíli jsme a v druhou už nejsme a nikdo na nás nevzpomene, se chce málokomu. Pomiňme teď zřejmě nejmodernější trend zanechávat stopu co nejmenší a především ne v dětech, který nenajde oporu ani v judaismu, ani v křesťanství.

Izraelité to měli jasné: každý muž by měl mít dědice. A protože doba je zlá, je samozřejmě lepší mít jich víc, protože ne každé narozené dítě se dožije dospělosti. Již v dnešním evangeliu zmiňovaní Abraham, Izák a Jákob viděli v potomcích projev Božího požehnání. Zachovat rod je primární. Přece by Hospodin, který jim vyjadřuje přízeň, nechtěl, aby se nad nimi zavřely písečné duny a nezůstala ani vzpomínka?

Jako křesťané máme jasno v tom, že náš život není úsečka. Jakkoli riskuji, že proti sobě obrátím všechny milovníky domácích mazlíčků: člověk pro Hospodina není kočka, kterou milujeme, ale když chcípne, pořídíme si novou. Hospodin nás stvořil pro skutečný oboustranný vztah, nikoli pro svou zábavu (moje kočka teď prohlašuje, že já na zábavu můžu zapomenout 😉), a proto nás učinil svým obrazem. Vztah Hospodina a člověka není záležitostí citů, ale závazku, a to trvalého závazku – jak k lidstvu jako celku, jak nám připomíná duha na obloze, tak ke každému jednotlivému člověku s jeho jménem a příběhem. A tak věříme, že naše duše jsou nesmrtelné, že nevznikají početím ani porodem a nekončí vepsáním údajů do úmrtního listu - jakkoli je pro nás obtížné si představit, co to vlastně znamená, a docela dobře se nám žije, aniž bychom se snažili nějakou představu si udělat. Tím spíš, že přílišný důraz na posmrtnou existenci vede lidi k nepříliš sympatickým extrémům: Buď k hrůze z toho, co bude, když nebudou „uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých“, abychom citovali Pána Ježíše. Strach z pekla a žití jen tak, abych si nezasloužil trest. Nebo k přenesení pozornosti na život potom, takže dotyční připomínají lidi, kteří na hostině místo konzumace a vděčného chválení kuchaře odmítají jednotlivé lahůdky s nervózním pohledem na hodinky, kdy už hostina skončí a oni se budou moci doopravdy najíst. Takže je nakonec asi lepší, když se soustředíme na život tady a teď, a ten příští s důvěrou ponecháváme v péči milujícího Boha.

„On přece není Bohem mrtvých, ale živých,“ lze číst i jako výzvu, abychom svůj život opravdu žili, ne ho jen přežívali. Abychom se nenechali ovládnout strachem ani pochybnými předpoklady a připustili, že pokud nám Hospodin dal život a k němu poměrně obsáhlý návod, asi mu na našem pozemském životě záleží. Vždyť se nemáme starat o zítřek. K čemu nám je přetrvat, pokud nedokážeme dobře žít teď? Máme dnešek, máme tuto chvíli, máme nabídku vztahu s někým, kdo po tomto vztahu toužil tolik, že nám dal vzniknout. Žít ve vztahu znamená všímat si, co pro nás druhý dělá, a reagovat na to. Snažit se být tu pro druhého. Milovat to, co miluj on, být přítelem jeho přátelům. Naším úkolem je žít teď a tady, ne jednou, až si to zasloužíme splněním podmínek. Naplnit život pošetilostmi, třeba i tím, že se snažíme druhé nachytat na teologických kličkách, je především naše ztráta. Nevíme s jistotou, čím vším si můžeme pokazit dosažení onoho světa, ale je docela zřejmé, jak můžeme promarnit pobyt na světě zdejším.

 


 

32. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ 2 Mak 7,1-2.9-14
Král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu.

Čtení z druhé knihy Makabejské.
   Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso.
   Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit (božské) zákony otců."
   Druhý pak v poslední chvíli řekl: "Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony."
   Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, hned vyplázl jazyk, (který mu chtěli uříznout,) nebojácně vztáhl ruce (na oheň) a neohroženě řekl: "Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím." Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti. Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! "

Žl 17 (16),1.5-8.8+15 Odp.: 15b
Odp.: Až procitnu, Hospodine, nasytím se pohledem na tebe.

Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost, všimni si mého nářku, popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů!
Odp.
Mé kroky pevně setrvaly na tvých stezkách, nezakolísaly mé nohy. Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, popřej mi sluchu, slyš mé slovo!
Odp.
Opatruj mě jako zřítelnici oka, do stínu svých perutí mě ukryj. Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.
Odp.

2. ČTENÍ 2 Sol 2,16-3,5
Pán ať vás utvrdí v každém dobrém činu i slovu.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.
Bratři !
   Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději - on sám ať vás potěší a utvrdí v každém dobrém činu i slovu.
   Bratři, modlete se za nás, aby se Boží slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus.

EVANGELIUM Lk 20,27-38
Bůh není Bohem mrtvých, ale živých.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena.
   Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!"
   Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
    A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o (hořícím) keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho."