Podzimní den je jako stvořený pro výlet. Cesta vlakem z brněnského hlaváku trvá něco málo pod patnáct minut. Pár zastávek, pár výhledů na bývalé lužní lesy a jsme tu. Poprvé se prosmýkám neznámými uličkami městečka Rajhrad, kde sídlí benediktinský klášter postavený Santinim. Je tu také ale druhý klášter sester těšitelek, ke kterému si to mířím. Navíc je v areálu známý hospic sv. Josefa. To ale stále není cíl mé cesty. Hned nahoře vzadu za klášterem těšitelek, kterému vévodí věžička kostela, je Diecézní archiv Biskupství brněnského.

S nápadem vzdát hold bohulibému dílu přišli sami zaměstnanci archivu. A jak mi říká jeho vedoucí Marie Plevová, výstava vznikla během prázdnin. Hlavou se mi promítá, kolik těžkostí to dělá zkušenému pracovníkovi muzea. A tady usměvavá vedoucí (celá zapálená) hezky mluví o komorním nadčasovém představení Charity. Všechny ty papíry, administrativa, smlouvy, nepříjemní pozůstalí, peníze a podpásovky, to je realita velkých expozic. V Rajhradě se setkávám se zcela jiným přístupem, s koníčkem v podobě projektu o historii dobročinnosti.

Výstava začíná mapováním křesťanské pomoci, kterou na sebe mnohdy braly řeholní řády a šlechtici. Už v 19. století vznikaly mateřské školky nebo ústavy, kde řeholnice hlídaly rodičům děti, aby mohli pracovat. Řeholnice se staraly o dívky, které například chtěly jít sloužit do domů majetných vrstev. Pro tuto službu musely mít náležitou výbavu zahrnující příbory, úplnou postel a oblečení. Řeholníci také zakládali nemocnice, kde se starali o nemocné bez rozdílu náboženského vyznání. Výstava se dotýká i smutných josefínských reforem, které citelně poškodily a zničily mnoho klášterů a kostelů. Zajímavostí je i vznik Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Tyto řeholnice měly za úkol v době války jezdit na frontu a přímo ve vojenských lazaretech ošetřovat zraněné.

Další exponát mě vrací k mému rodnému městu, které ve večerních hodinách navštěvuji už velmi málo. Vždycky jsem pak ale udiven, kolik lidí popíjí na ulicích, kolik diskoték, barů, klubů je otevřeno. Jak všichni po proflámované noci pojídají kebaby v autobusech a na ulicích, jak se baví, jak se odevšad line hlasitá hudba. A právě v minulých stoletích byly všechny tyto akce ošetřeny speciální daní pro chudé. Chtěli jste uspořádat tancovačku? Dobře. Museli jste ale přispět na chudé a také své prohřešky jste spláceli daní pro ně.

Posouvám se dále. Dokumenty přímo z diecézního archivu jsou ty nejpovedenější. Například dopis biskupskému ordinariátu žádá o povolení sloužit mši sv. na Zelený čtvrtek v Ústavu pro ochranu mládeže. Argumentuje tím, že chovanky nemají vhodné boty na delší cestu do kostela a při cestě také utíkají.

Postupně se dostáváme až k roku 1922, kdy na Moravě došlo k založení Svazu charity v Brně. Základními jednotkami tehdejší charity se staly farní odbory Ludmila. Ty převzaly péči o chudinské ústavy a nadace. Ke změnám dochází během protektorátu. Po válce se Charita zasloužila o repatriaci odvlečených, o hledání nezvěstných a vůbec o odstraňování důsledků války. Nejhorším obdobím se pak stala 50. léta. Po komunistickém puči byly řeholnice nasazeny do výroby. Charita se mohla starat jen o přestárlé duchovní, mohla vydávat nezávadnou literaturu a prodávat bohoslužebné předměty. Došlo tak k popření jejího smyslu, tedy služby chudým.

Po revoluci se Charita opět chopila iniciativy a stala se tak dnes největším nestátním poskytovatelem zdravotních a sociálních služeb v ČR. Její činnost v hospicové péči, při povodních, tornádu nebo při pomoci Ukrajině zaslouží obdiv.

Výstavu uspořádali tři pracovníci archivu. „Pro mě to byla objevná práce, protože jsem do té doby o dějinách Charity nevěděla vůbec nic. Velice nám pomohla publikace otce Leandra Breichy, který napsal knihu Pamětní spis o katolické charitě. Ale dotáhl to jen do roku 1930. Přesto o těch počátcích napsal hodně, takže si člověk udělá obrázek,“ hodnotí práci vedoucí archivu Marie Plevová. K náročnosti hledání informací pak podotýká: „Dál se to už muselo sledovat na základě jednotlivých pramenů, takže to bylo docela pracné.“ Pomohly prý i weby Charity: „Samozřejmě i webové stránky Charity v Olomouci to mají moc pěkně zpracované,“ dodává vedoucí.

Výstava je otevřená do 30. listopadu. Otvírací doba je od 9 do 15 hodin. Archiv sídlí v ulici Odbojářů 803.

A já vypínám diktafon a nechávám za sebou moderní archiv s paní vedoucí. Za dveřmi na mě čeká park místního hospice, který nyní upravují sestry těšitelky se zahradníky. Slunce se kloní k západu a mezi věžičkou kostelíka a kláštera prosvěcují a na tváři lechtají podzimní paprsky. Chci se stavit ještě na domácí buchty a táč do Babiččiny cukrárny. Bohužel vlak už píská někde za Žabčicemi. Nasednu do něj a nechávám krásný Rajhrad za sebou. Benediktinský klášter a Památník písemnictví si nechám na příště, stejně tak i povidlový koláč z místní cukrárny.

Klášter sester těšitelek: foto J. Krejčí