Při sledování televizních zpráv České televize si můžete v pravém spodním rohu všimnout tmavě oblečené malé postavy. Tlumočí sdělované informace do znakového jazyka. Mnoho lidí ji vlastně nevnímá, ale pro někoho je velmi důležitá. Jednou z tlumočnic do znakového jazyka je Radka Stará. Jak se k neslyšícím a k této práci dostala, co ji na ní baví a co dalšího v životě dělá? A kde se vlastně studuje na tlumočnici?

Lidé tě asi znají, ale nevědí o tom. Pravidelně se objevuješ v pravém spodním rohu při televizních zprávách na ČT1, oděná do černého, máváš rukama a výraznou mimikou dokresluješ sdělované informace. Jak se z člověka stane tlumočník do znakového jazyka? To nepatří mezi povolání, o kterých sní sedmileté holčičky na hřišti?

Vyrostla jsem v Kutné Hoře a do svých osmnácti jsem žádného neslyšícího nepotkala. Milovala jsem ovšem češtinu a hlavně čtení, proto jsem se rozhodla jít na bohemistiku na FF UK. Tam jsem si vybrala ještě jeden obor: Čeština v komunikaci neslyšících. Ten mne pak úplně vtáhnul. Nejen krásou znakového jazyka, ale i proto, že neslyšící komunita v té době velice potřebovala tlumočníky i učitele češtiny. 

Kutná Hora není žádná zapadlá víska, přesto to byl trochu šok, objevit se v osmnácti letech v Praze, že? 

Já jsem do Prahy jezdila s výtvarkou, chodila jsem na výtvarný obor na kutnohorské ZUŠ od šesti do osmnácti let. A naše skvělá učitelka Olga Železná nás často brala do Prahy na výstavy. Taky jsem jezdila do Prahy s gymnaziálním „klubem mladého diváka“ 🙂 Takže jsem Prahu vnímala jako místo kultury, strašně jsem se tam těšila. A byla to pro mne pozitivní změna. Kutná Hora mi v té době byla v mnoha směrech malá. Aniž bych teď chtěla svoje rodné město urazit - Kutná Hora je nádherná. Tak raději zůstávám v Praze, aby to samé nemusely za čas prožívat moje děti. V Praze jsem si ovšem v těch osmnácti přes všechno nadšení dost těžko zvykala, vadil mi hlavně hluk a chaos. Byla jsem zvyklá na klid. 

Jak na tom byli tvoji spolužáci: pocházeli z rodin, kde byli neslyšící, měli neslyšící mezi přáteli, nebo stejně jako ty doplnili svůj vybraný obor o něco, co vypadalo zajímavě a třeba tam nečekali moc velký nával?

Myslím, že dost jich bylo z té kategorie „hledám něco zajímavého“. Vím, že i pro jiné studenty byl začátek našeho studia i první setkání s komunitou neslyšících. Psal se rok 1998, ten obor byl otevřen poprvé. Jeho zakladatelé tehdy nevyžadovali ještě znalost znakového jazyka, kultury Neslyšících apod., jak tomu je na oboru dnes. Pamatuji si, že jsem nebojácně předstoupila před paní profesorku Macurovou se seznamem literatury čítajícím tři položky: Kterak učiti dítek hluchoněmých z Národní knihovny, Jaké je to neslyšet od Věry Strnadové a třetí položkou byla kapitola Ucho ze středoškolské učebnice biologie. Naštěstí jsem na první přijímací zkoušce na hlavním oboru - bohemistice - předložila seznam asi tisíckrát delší, takže mi bylo prominuto. Ovšem už tehdy někteří naši spolužáci byli neslyšící, nebo měli nějaké neslyšící rodinné příslušníky. Z našich neslyšících spolužáků bych jmenovala třeba Radku Novákovou, která dnes na našem oboru působí, nebo Petra Vysučka, který spoluzaložil důležité organizace v komunitě neslyšících a je v rámci komunity  velkou osobností. 

Zprostředkovali vám na fakultě hned na začátku kontakt s lidmi, kteří mají znakový jazyk jako mateřský, nebo jste si museli cestu k neslyšícím najít sami?

Naši neslyšící spolužáci byli poměrně plaší a možná nedůvěřiví k nám slyšícím. Neměla jsem pocit, že bylo snadné se k nim přiblížit. Někteří z nich tehdy i hodnotili naše chabé schopnosti znakovat a řešili, zda máme či nemáme talent se to naučit, což bylo dost demotivující. Ze strany vyučujících jsme získali nadšení a chuť se přesto snažit ten okouzlující jazyk naučit. Zprostředkování kontaktu moc neprobíhalo, nebo spíš formou úkolu povinně chodit do klubů neslyšících a nechávat si od nich podepsat, že jsme tam byli a hojně komunikovali ve znakovém jazyce. To byl horor. Klub plnej neslyšících důchodců a plachá studentka z maloměsta snažící se vyjádřit v jazyce, který jí vůbec nešel. 😃 Pletla jsem si znaky a docházelo ke komickým situacím. Pak jsem díkybohu začala vést neslyšící skauty a tím se moje jazykové kompetence rychle zlepšily. Pravda, přispělo k tomu i to, že jsem si našla neslyšící přátele a taky přítele, se kterým jsem se dost hádala, takže tím jsem se stala ve znakovém jazyce dosti vynalézavou. 

K neslyšícím skautům ses dostala přes inzerát na nástěnce fakulty, že? Napadlo Tě někdy v průběhu studia, že bys to vzdala, že je to moc kontaktní práce, moc závislá na ostatních lidech, na jejich náladě a vstřícnosti? Dokážu si představit málo tak náročných zaměstnání, jako je tlumočník, navíc ze znakového jazyka, kde je bariéra nejen v jazyce, ale i v kultuře. Nakonec jsi o tom kresila velmi vtipné stripy.

Ano, ten inzerát na skautského vedoucího se stal vlastně mým osudem, nebo mne k němu dovedl. Kdybych totiž nezačala vést neslyšící skauty, nejspíš bych ve znakování zůstala na chvostu své třídy. Tehdy jsem dokonce prohlašovala, že tlumočit já nikdy nebudu. Odstrašovala mne právě ta představa stresu, kontaktu s lidmi, přílišné zodpovědnosti. Vzdát jsem to chtěla kolem pětadvaceti, bylo toho na mne najednou moc, začali jsme všichni příliš brzy příliš moc pracovat. Učila jsem češtinu pro neslyšící a tlumočila už tak od dvaceti na mnoha místech a potřebovala jsem si ujasnit, jestli v tom chci pokračovat. Tak jsem po státnicích odjela na rok do Kanady dělat kafe. Ale zase jsem se vrátila i do Čech, i k neslyšícím. A nikdy jsem nelitovala. Ta práce s jazykem a neslyšícími mne moc baví dodnes. Na práci tlumočníka mám ráda i tu rozmanitost. Jednou tlumočíte přednášku, podruhé u doktora nebo dokonce u porodu, potřetí v televizi. 

Tlumočit u porodu musí být silný, intenzivní zážitek. Jako tlumočnice bys měla mít profesionální odstup, ale dá se nenavázat přátelství po takových společných zkušenostech?

Tak zrovna při porodu na nějaké navazování vztahů není čas. :-D Nicméně tyhle konkrétní vztahy s neslyšícími ženami, které si mne vybraly jako tlumočnici k porodu, už předtím byly a zůstaly silné, upevnilo je to společné sdílení mezního okamžiku. Profesionální odstup má své opodstatnění a je nutný v mnoha situacích. Jak ale postupně tlumočník nabývá zkušeností, dokáže ty hranice lépe rozeznat a pracovat s nimi, takže jsou takové pružné. Důležitá je určitá psychohygiena, naučit se nebrat si k srdci srdceryvné příběhy, například při tlumočení u soudu či na policii, kdy třeba tlumočíte případ podvodu na bezelstném člověku, otci od rodiny, a všechno se ve vás vaří, protože policie případ odloží a nemá, jak tomu člověku pomoct. Nebo u soudu odebrání dítěte, přitom vy byste mohli uvést argumenty proti tomu, ale nemůžete promluvit, jste jen tlumočník, jen „vzduch“, „komunikační kanál“. To je pak hodně stresující a ten stres musí nějak ven. Přátelství s neslyšícími se mi naštěstí navázat podařilo a bylo to velmi obohacující. Jiný způsob myšlení, jiný svět. 

Skautský oddíl pro neslyšící vznikl jako způsob, jak neslyšící děti naučit zodpovědnosti za celek, aby jim dal zakusit sílu přátelství. Po dvaadvaceti letech stále funguje a rozrůstá se a bývalí členové se stále potkávají a pomáhají si, tak se to snad povedlo. Co dal oddíl tobě jako vedoucí a tlumočnici? 

Jak jsem řekla, dal mi vlastně celou mou profesi. Neuměla jsem znakovat a nevěřila jsem si. Měla jsem třeba velké problémy s výrazným používáním mimiky, jako stydlivá holka, „přece se nebudu takhle ksichtit“. Až když jsem se dostala do úzkého kontaktu s neslyšícími dětmi, došlo mi, co musím dělat. Že když jim řeknu „Vyčisti si zuby.“ absolutně bez mimiky, nereagují. Až s mimikou to fungovalo. Mimika a celá neverbální složka (třeba i pohyby trupem, rameny apod.) je nedílnou součástí znakového jazyka. Takže díky dětem mi došla spousta věcí. K jazyku, který jsem se někde učila, jsem dostala konečně přirozené prostředí a možnost jej užívat. Jako kdyby někdo, kdo se učí italsky, odjel na rok dva do Itálie. A uvědomila jsem si i další věci, kulturní a sociální. Vznikla nová síť vztahů, která mi pomohla dostat se do komunity neslyšících a cítit se tam dobře. Mám radost zpětně i z toho, že jsem byla užitečná. Když vidím, jak se oddíl rozrostl a funguje, když jsem se třeba loni zúčastnila oslav dvacetiletého výročí od založení oddílu, je to až  pocit dojetí. Je vidět, že neslyšící děti skautský oddíl opravdu potřebovaly a potřebují dodnes. 

Skaut obohatil můj život i jinak. Já jsem totiž skaut do těch svých cca dvaceti nebyla. Moc jsem si to v dětství přála, ale nebylo to možné. Takže tohle bylo i takové splnění mého snu z dětství. Měla jsem o skautu dobrodružné představy. A často se pak vyplnily. :-) I když jsme to dobrodružství zprostředkovávali neslyšícím dětem, zažívali jsme ho s nimi. Pamatuju si i na veselé zážitky a historky. Například když si neslyšící holčičky hned první den po příjezdu na tábor napsaly nad postele sprejem na opalování svoje jména. Roztomilé, jenže to napsaly na stěny vypůjčených týpí… To je tedy legrační až s dvacetiletým odstupem. Nebo když si neslyšící děti vyprávěly v noci horory ve znakovém jazyce, pamatuju si, jak mne překvapila ta scénka, úplně stejná, jako když si horory vypráví tajně večer slyšící děti na táboře. Jen si tedy tyhle děti u toho svítily baterkou, aby viděly na znakování. A taky si pamatuju, jak jsem tehdy žasla nad znakovým jazykem, jak si ty děti dovedou poutavě vykládat, jaký mají repertoár a způsob vyjadřování, zatímco já jsem tehdy nebyla schopná se s nimi pořádně domluvit. Hrozně mě to fascinovalo. Taky si vzpomínám, jak se nám neslyšící děti ztratily v kukuřici a nešlo je zavolat 😃 nebo jak jsme na výletech my vedoucí běhali jako kvočny z jednoho konce dlouhého štrůdlu dětí na druhý, protože jsme je chtěli popohnat. Jenže když oni si tak krásně vykládali ve znakovém jazyce a u toho se šlo, jen co noha nohu mine.  

A co hry? Ty asi nemohly být úplně stejné jako v normálním oddíle, že?

Určitě se musely přizpůsobit tomu, že děti neslyší. Velký úspěch měly různé vizuální prvky, třeba tabule na sbírání bodů a podobně. Volat na děti po lese také nešlo. Postrašit je v noci při bojovce tajemnými zvuky také ne. Dobré pro ně byly podle mě různé kostýmové hry, kdy se vizuálně dostaly do jiného světa. Ale to je vlastně stejné pro všechny děti - všechny se rády převtělují do jiných postav a žijí chvíli v jiných světech. 

Z oddílu jsi pak odešla, protože jsi začala prokládat studium pobyty v zahraničí. Kde všude jsi byla? Ne všude jsi studovala - byla i práce v kavárně přínosná? Co sis ze svých pobytů odnesla?

No, to by asi bylo na dlouho, kdybych měla na poslední otázku důkladně odpovědět. 😃 Pokud nepočítáme jen takové to cestování pro radost, ale jen delší pobyty, tak nejdřív jsem byla na stipendium Erasmus v Lipsku. Pak, jak už jsem říkala, rok v kanadském Vancouveru, kde jsem pracovala v kavárně. V Lipsku jsem měla skvělou partu přátel, užili jsme si to a já se cítila jen jako student, bez těch pracovních povinností, které jsem už tehdy měla v Praze. Ta volnost duše byla asi největší přínos. A přátelství, pozitivní pocity přijetí úplně cizími lidmi. V Kanadě se ta volnost objevila podruhé. Bez intelektuální práce tlumočníka a učitele jsem měla v hlavě prostor na jiné věci. Začala jsem hodně kreslit a v kavárně, kde jsem pracovala, jsem prodávala i svoje obrázky. Tam cítím jako největší přínos asi ten prostor pro sebe; taky pocit, že to sama zvládnu i v širém světě; opět navazování nečekaných vztahů s lidmi a překvapivá dobrodružství, která zažijete, myslím, jen v cizině. Taky mi obzory rozšířilo zkusit si celkem stereotypní, i když příjemnou, práci v kavárně. Určená pracovní doba a klidná mysl, ale zase ten stereotyp a sledování ručiček hodin, jak se šinou jak šnek. Ale pak mi začal chybět znakový jazyk, neslyšící, práce tlumočnice, a vrátila jsem se opět k svému oboru. 

Už při studiích jsi začala tlumočit. Kde jsi začala pracovat po skončení studia?

Po skončení studia jsem šup šup odjela do Kanady. :-D Asi právě proto, že jsem předtím už tolik pracovala. Tlumočila jsem všude možně, i na našem oboru, učila jsem češtinu pro neslyšící tamtéž i na základní škole a v různých kurzech. Bavilo mě to všechno. To bylo (a je) zároveň vždycky moje silná stránka i prokletí. Nedokážu odhadnout svoje možnosti. Říkat „ne“ jsem se učila roky. Když mne věc zajímala, řekla jsem „ano“. To bývalo moje jediné kritérium. A tak to je v podstatě dodnes, i když už se snažím si to hlídat. Když si totiž člověk neumí zároveň nějak uhájit hranice, opečovat se, tak tento přístup často vede ke stavům vyhoření. 

A do České televize ses dostala jak? To je další práce, která musí být hodně náročná na nervy, že?

Tam jsem pracovala už od roku 2011. Byla jsem tlumočnicí v týmu Zpráv v českém znakovém jazyce, který sestává vždy ze tří osob: tlumočníka, neslyšícího editora a neslyšícího moderátora, který pak má desetiminutový vstup na obrazovce. Ta práce mne zajímala, jak tematicky, tak jazykově, a byla jsem spokojená i v tom týmu neslyšících, byli to skoro všichni mí dlouholetí známí a přátelé. Když jsem byla na mateřské, vždycky jsem se alespoň na jeden den vracela do této práce i s maličkým miminem, jedno odpoledne šlo zvládnout, a vždycky mne to občerstvilo. Pak ovšem přišel covid a s ním i nutnost tlumočit informace v hlavním vysílacím proudu. Bylo to i ze zákona povinné. Takže vzali jednoduše tlumočníky z našeho týmu a postavili nás před kameru. Byl to pro mne na začátku šílený stres. Vlastně je to stres dodnes, ale teď už spíš pozitivní, takový adrenalinový sport. Už si nás tam totiž nechali, jsem v týmu dodnes. Co je na tom náročné? Hlavně ta rychlost, ve které se vše odehrává. A hutnost a stručnost těch zpráv. Tlumočník musí během minuty, vteřiny, pochopit a ještě udělat srozumitelný výstup. Ne vždy se to povede, samozřejmě, ale každý v našem týmu dělá maximum pro to, aby se k neslyšícím divákům dostalo co nejvíc informací. Jde o informace, které jsou pro slyšící diváky samozřejmé, ale zejména pro starší neslyšící je to často poprvé, kdy tohle mohou vnímat - ten styl, tu šíři informací atd. Takže se snažím, až se ze mne kouří! 

Zmínila jsi, že jsi od malička chodila na ZUŠ na výtvarku. Proč jsi nešla na výtvarnou školu? Věnuješ se tomu přece dodnes?

Já jsem na gymnáziu chtěla jít buď na češtinu, nebo na výtvarný obor. Milovala jsem oboje, literaturu i výtvarné umění. Dělala jsem tedy přijímačky na víc škol a rozhodlo to, že mne přijali na bohemistiku na UK. Po tom jsem toužila. Ale pro radost kreslím dodnes. 

Pamatuju, že za studií jsi pořád něco kreslila. Kam tě tahle tvá vášeň později dovedla?

To máš pravdu. Já jsem si sice myslela, že jsem se rozhodla pro literaturu (a tahle cesta vedla nakonec spíš k jazyku), ale kreslení se mne drželo a kdykoli se někde naskytla potřeba a příležitost, byla jsem to já, kdo nakreslil obrázky. Například k pár učebnicím, online kurzům. Jako učitelka jsem si ilustrovala materiály na výuku češtiny. Jako tlumočnice jsem kreslila komiksy na základě vtipných situací z tlumočení. Kreslila jsem osobní blahopřání nebo svatební oznámení. Už roky taky kreslím svá PFka. Když jsem žila sama, kreslila jsem komiksy o single životě. 

Pak jsem povila své tři děti, kterým je teď osm, šest a čtyři roky, a na čas jsem se nechala pohltit takovou mateřskou bublinou. Přišly velice pozitivní pocity, ale s nimi i pocity negativní. Svou frustraci ze stereotypu na mateřské a rodičovské „dovolené“ jsem se rozhodla řešit tak, že budu s dětmi dělat něco, co mám ráda. Tak jsem začala zase kreslit a taky tvořit s dětmi. Založila jsem fb stránku a skupinu Čáromat a později i web caromat.cz.

Tam jsem chtěla dávat ke stažení své obrázky a návody na tvoření s dětmi. Ale časem jsem tam začala nabízet i věci, které jsem vytvořila pro svoje děti a pro sebe.  Je to celé takový můj koníček. Strašně mne těší, když z mého nápadu vznikne věc, třeba magnetický kalendář pro děti a diář pro matky. To jsem o sobě dřív nevěděla a tohle neuměla. Je to totiž spousta práce zhmotnit tu ideu, komunikovat s grafikem, tiskárnou, dovézt to, někam uskladnit, pak prodávat… To jsou věci, které jsem dřív nedělala a učím se je za pochodu. Ale protože mne to baví, chtěla bych u toho chvíli zůstat a piplat si Čáromat dál. 

Jinak moje děti mne teď hodně překvapují tím, že tvoří už hodně samy. Nemusím jim předkládat návody a dělat věci s nimi. Takže ta moje cesta, která začala zoufalstvím a nudou na mateřské, nese své ovoce a z toho mám radost. 

Tvůj diář je skvělý tím, že je zároveň takovou psychologickou oporou - nabízí kolonky na čas pro sebe, na zaznamenávání pozitivních zážitků. Vlastně bys ho mohla nabízet přes ordinace psychologů, koučů a možná i duchovních průvodců. :-) A magnetický kalendář zase pomáhá zorientovat se v čase dětskýma očima. Máš nějakou konkrétní pozitivní zpětnou vazbu od lidí?

Ano, diář jsem přesně takhle navrhla - jako určitou oporu pro mne. :-) Sama jsem chaotik, mám v hlavě milion věcí, k tomu mám tři děti a několik různých prací a ještě svůj projekt Čáromat. Takže abych všechno zvládla a chodila aspoň většinu času včas a tam, kam mám, musela jsem si vytvořit svůj diář. Je to taková moje kompenzační pomůcka, opora matky. Vymyslela jsem tam speciální rozložení, na každý týden jsou dvě (!) dvoustrany. Na první je nalevo prostor pro mne, napravo sloupce pro členy rodiny. Na druhé dvoustraně je místo na úkoly obecně na celý týden a také bubliny na zapisování vzpomínek, seznamů, přání. Takže tam je místo i pro takové ty, jak já tomu říkám, „sentimentální sedimenty“, deníkové minizápisky, děti mi tam kreslí, lepím si tam… Mám tam i přehled na rok, na měsíc a další místa pro poznámky a třídění úkolů. Zjistila jsem, že se podobný diář se spoustou místa hodí i jiným matkám, takže jsem ho začala tisknout v maličkém nákladu a nabízet dál. Se sazbou pomohla kamarádka Iveta, která má sama dva autistické syny a organizace každodenního života s nimi je náročná. Naší odměnou jsou pozitivní odezvy od dalších lidí, zejména žen. Letos tiskneme diář potřetí a máme ženy, které jsou mu věrné, už koncem léta se po našem diáři ptají a fandí nám. 

Pomocí magnetického kalendáře můžete i velmi malým dětem vysvětlit, co je dnes čeká. Navíc děti mohou samy sestavit svůj plán na den i týden. Na základní desku z magnetické fólie si mohou sestavit program pomocí magnetků, kterých je tam něco přes dvě stě. Nakreslila jsem na ně aktivity, čísla, měsíce, nálady, denní rutiny,  motivační hvězdičky k ocenění dítěte a podobně. Kalendář jsem vymyslela, když bylo mým dětem pět, tři a jeden rok. Chtěla jsem jim nějak prakticky ukázat čas a pomoct jim se v čase orientovat, asi proto, že i mně to dělá značné problémy. :-D Maminky si kalendář u mne objednávají často tak, že ho vidí u někoho na lednici a zeptají se, kde ho domácí sehnali. To mne těší, je to takové přirozené šíření tam, kde je kalendář potřeba. Teď mi třeba volala jedna maminka ze Švédska, že ho viděla u jiné maminky ve Švédsku na lednici a chce ho. :-D Tak jí ho poveze babička, která tam jede na Vánoce, rovnou i s diářem pro matky. 

A tady se vlastně kruh uzavírá tím, že si kalendář objednávají často i rodiče neslyšících dětí, aby jim mohli vizuálně znázornit denní rozvrh a rutiny. Takže tím se nakonec vracím do komunity neslyšících i jinak než jako tlumočnice. 

Děláš toho opravdu hodně. Jenže Tě znám, a tak se zeptám: rodí se ti v hlavě nějaký další nápad? Chystáš se na nějaký úkol, který bude náročný, ale nedokázalas mu odolat?

Já teď necítím potřebu začínat něco úplně nového. Mám v životě dost věcí, které mne zajímají a přišly teprve nedávno. Takže bych teď moc ráda pokračovala ve svých rozjetých projektech. Chtěla bych dobře vychovávat děti, dobře tlumočit v televizi a na dalších místech, kde tlumočím, a chtěla bych pokračovat ve svém výtvarném projektu Čáromat. Ve všech těchto oblastech se mám co učit. Co se týče výchovy dětí, tak tam se učím trpělivosti. V televizi zase postřehu a rychlosti. A Čáromat mi připravuje takové výzvy! Vždycky jsem se obloukem vyhýbala všemu, co zavánělo financemi, řízením, podnikáním apod. Ale Čáromat v podstatě podnikání je a nemůžu se tomu všemu vyhnout. Když chci zrealizovat všechny ty věci, co mi vyskakují v hlavě, musím se naučit i věci, co mě nebaví a nejdou mi. A totéž vlastně platí i o tom rodinném životě a výchově dětí. :-) Tak mi držte palce. 

Všechny fotografie pocházejí z archivu Radky Staré.