Čas od času můžete v Magazínu narazit na články, pod kterými je podepsán Bolek, oficiálně Boleslav, Vraný. Je to muž poměrně dost vzdělaný a o jiných vzdělaných lidech píše. Neváhá si několik měsíců korespondovat s řeholnicemi v Americe, aby získal nové informace, které pro článek potřebuje. Když už nám vyprávěl příběhy jiných, je na čase zjistit také něco o něm. Když konvertuje matfyzák, tak je o čem mluvit.

Bolek v Muzeu fantastických iluzí.

Známe se z Prahy – jsi rodilý Pražák, nebo Tě sem přivedla až studia?

Jsem rodilý Pražák, narodil jsem se tu v roce, kdy začalo jezdit metro. V Praze jsem i vystudoval. Napřed inženýra na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, pak doktorát na Matfyzu a nakonec ještě bakaláře na Katolické teologické fakultě UK.

To jsi studoval postupně, nebo se to překrývalo?

Inženýrské studium napřed, doktorát a teologie se trochu překrývaly, ale to nebyl šťastný nápad. Jenže zároveň jsem cítil dost velkou potřebu se v té teologii více vzdělat.

To chápu, můj spolužák z teologie studoval jaderku zároveň. A jiní studovali práva, medicínu… Teologie se hodí ve všech oborech. :-) K tomu jsi ještě pracoval, nebo to už by se zvládnout nedalo?

Pracoval jsem jako programátor. A bylo toho fakt moc.

To věřím. Tys na tu potřebnost teologie přišel až při studiu, že? Během střední školy sis ji ještě neuvědomoval. Jak se to stalo?

Ano, já jsem na střední škole ještě nebyl křesťan. Začal jsem chodit na střední v září 1989. Vždycky si dělám legraci, že my jsme zahájili revoluci, protože už 15. 11. 1989 jsme při hraní fotbalu ve třídě sestřelili Gustáva Husáka. Teprve v roce 1991 táta přinesl domů knížku Život po životě o zážitcích klinické smrti. Hodně mě to zaujalo a stalo se to odrazovým můstkem k hledání Boha. Byť dneska bych tu knížku z mnoha důvodů nedoporučil, tak jak říká sv. Pavel, všechno napomáhá k dobrému těm, kdo hledají Hospodina. 

Takže jsem si to přečetl a zůstalo ve mně, že Bůh existuje a člověk je povolán k lásce. Hlavně na to druhé jsem se dost soustředil, jenže byla i spousta překážek. Až v druháku na FJFI jsem uprostřed velké krize začal přemýšlet o tom, jak jsem se k tomu povolání k lásce dostal. Z knížky o Bohu. Aha, takže Bůh a láska nějak souvisí. A když souvisí, tak věřící by měli tu lásku umět a já bych se mohl učit. A kde najdu věřící? No přeci v kostele. Hurá do kostela.

Tak jsem obešel všech pět kostelů v Praze, na které jsem si tehdy vzpomněl. Čtyři byly evangelické a bylo tam zavřeno. Pátý byl katolický a zrovna tam byla bohoslužba ze Zeleného čtvrtku. Tak jsem zůstal a řekl si, že budu dělat všechno jako ostatní. Stali, stál jsem. Klečeli, klečel jsem. Zpívali, zpíval jsem. Pak se seřadili a šli dopředu. Tak jsem se také seřadil a šel dopředu. Stál tam kněz a rozdával nějakou oplatku - tehdy jsem vůbec netušil, že je to Tělo Kristovo. Vzal jsem si, řekl děkuji a šel si sednout. Kněz se na mě dost divně podíval, proto jsem se pak nějaké babičky ptal, proč. Ta se mě zeptala, jestli jsem pokřtěný. Já že nevím, co to je. Tak mě poslala za knězem. Byl to P. Rudolf na Lhotce, nakonec jsem ale chodil na přípravu ke křtu k P. Marečkovi na Spořilov, kde jsem byl i pokřtěn.

No a k té teologii. Tehdy mi ještě nějak nepřišlo, že bych ji měl studovat. 

Začal jsi tedy chodit do kostela na Spořilov? To musí být asi těžké, když tam člověk nikoho nezná, s těmi slovy o lásce to úplně nesedí. Povedlo se ti se tam s lidmi spřátelit?

Společensky jsem nakonec zakotvil spíš v Kunraticích, které sousedí se Spořilovem. Tam už chodila jedna spolužačka z gymnázia, také konvertitka. Bylo tam centrum pro mládež, scházela se tam tehdy prima parta. Jenže po čase se lidé rozutekli, jak už tak po skončení školy bývá, a nastalo období bloudění. To nakonec skončilo, když jsem v roce 2005 začal chodit na ekumenickou křesťanskou skupinku na strahovských kolejích ČVUT, a do komunity Chemin neuf. Pak jsem ještě nějakou dobu chodil na skupinku na kolejích Matfyzu a nakonec ji i chvíli vedl. To všechno mi hodně dalo.

To mě vždycky zajímalo, jak fungují tyhle vysokoškolské skupinky, zvlášť na technických oborech. U nás celkem logicky žádná taková nebyla, my měli teologie při vyučování až až. :-) Bohužel jsem se o nich dozvěděla až když jsem už nebyla student a bylo mi hloupé přijít někam byť jen na návštěvu. Jaké bylo složení účastníků? Kolik z vás bylo konvertitů a kolik rodilých křesťanů? 

Na Strahově bylo skupinek několik, já chodil vlastně jen na tu ekumenickou, kterou několik let předtím pomáhal vytvořit můj spolužák z FJFI. Díky němu jsem si na ni vzpomněl ve chvíli, kdy jsem hodně potřeboval nějaké věřící techniky. :-) A byla to výborná volba. Chodilo nás tam mezi osmi a dvaceti, v různých obdobích to bylo různé. Hlavně studenti ČVUT, ale i třeba VŠCHT a Přírodovědecké fakulty UK, i jedna zdravotní sestra. Většinou spíše věřící od malička a hlavně opravdu vzdělaní ve víře, rozumní, otevření a přemýšliví lidé. Tak zhruba napůl kluci a holky. Evangelíků bylo o dost méně než katolíků. Neměla žádného jasného vedoucího, spíš jsme hodně spolupracovali a vytvářeli skupinku společně. Nakonec jsme najeli na model, že jsme jednu skupinku měli chválící, druhou biblickou a třetí volné téma - klidně film, hru nebo něco jiného, o co se kdo chtěl rozdělit. Přes víkend jsme spolu chodili v neděli na oběd do mensy a pak na procházku, o prázdninách na různé společné pobyty. Také jsme se navštěvovali se skupinkami z jiných kolejí. A pomáhali s různými akcemi v rámci Studentské unie ČVUT.

Na Matfyzu to bylo trochu jiné. Tak osm až deset lidí, hlavně studenti Matfyzu, spíš kluci, ale skupinku založila jedna konvertitka z baptistické církve. :-) Hodně jsme studovali Bibli a společně se modlili, ale na víkendové nebo prázdninové akce už moc nedošlo. A také to bylo hodně o spolupráci.

Skupinky to byly výborné a kdyby někdo přišel na návštěvu, tak by to určitě nevadilo. Z obou těch skupinek vzniklo několik hezkých rodin a jeden kněz. Nakonec ale skončily tak, jak končí takové skupinky - lidé dostudovali a rozutekli se, po čase vznikly další skupinky, ale ty už neznám. 

Na Strahově se scházela i katolická skupinka pod vedením P. Vladimíra Slámečky, ze které postupně vznikla Akademická duchovní správa ČVUT http://ads.cvut.cz/. Funguje u kostela sv. Bartoloměje v Bartolomějské ulici, ale moc přehled o ní nemám.

Dřív nic řízeného církví nefungovalo? Všechno bylo organizováno zespoda studenty?

Nemyslím, že by nic nefungovalo, ale to nebránilo tomu, aby si studenti něco zorganizovali sami. Určitě už tehdy fungovala Akademická farnost u Salvátora, ale mně osobně přišla málo technická. Plus byla dost velká. Výhoda malé skupinky je, že se člověk snadno seznámí. Něco asi dělali salesiáni. Bylo Arcidiecézní centrum života mládeže Nazaret v Kunraticích, kam jsem i původně chodil, ale posunul jsem se dál.

Já myslela přímo na těch fakultách a kolejích, konkrétně na Strahově. Jak působilo na lidi, co třeba v žádné církvi ještě nebyli, že skupinka byla ekumenická? Měl jsi pocit, že jsou z toho zmatení (věříte v jednoho Boha, ale nesejdete se v neděli ve stejném kostel), nebo byli naopak rádi, že je víc cest ke stejnému cíli a že “mají na výběr”?

To úplně nevím. Já jsem ale byl moc rád, tehdy už to pro mě problém nebyl. Díky evangelíkům to bylo hodně o práci s Biblí, což mi určitě hodně dalo. Celkově mám rád takovou volnou spolupráci s kvalitními lidmi.

Bolek se věnuje focení přírody, velmi často ptactva. Zde stehlík obecný. Další fotografie lze najít na https://www.zonerama.com/BolekVrany/.

Na nedělní mše jsi chodil pořád na Spořilov? 

Tam jsem přestal chodit poměrně brzy, chodil jsem do Kunratic, kde jsem měl mnohem víc kamarádů. Pak bylo období bloudění a pak jsem dlouho chodil k sv. Apolináři, kde tehdy ještě působila komunita Chemin neuf. Byly to mše v málo lidech, ale měl jsem to moc rád. Pak jsem se přestěhoval na Jižní město, kde máme výbornou farnost kousek od bydliště, takže chodím tam.

Když člověk uvěří a nechá se pokřtít v nějaké církvi, určitě neví všechno ani z nauky, ani o té církvi. Přišla nějaká rozčarování, pocit "kam jsem to vlezl"? Co bylo pro tebe na životě v katolické církvi nejtěžší a co ti naopak dávalo radost a bylo důvodem, že věříš, že ses rozhodl správně?

Já se stal katolíkem vlastně proto, že v katolickém kostele bylo tehdy otevřeno. Kdyby bylo otevřeno v některém z těch čtyř evangelických, dost možná bych byl evangelík. Tehdy bych nedal dohromady ani rozdíl mezi křesťanstvím a hinduismem, natož pak takové detaily jako rozdíly mezi křesťanskými denominacemi. Takže jsem především křesťan a dál tu otázku moc neřeším. Myslím, že ve všech církvích člověk najde skvělé lidi, ale i hlupáky.

Co pro mě byla katastrofální zkušenost, byl nevztah mezi vědou, vírou a technikou. Na jednom spolču mi výslovně řekli, že matematika a fyzika do společenství nepatří, protože nemají s Bohem nic společného. Skvělá odpověď pro člověka, který to studuje, protože ho to od malička baví. A když už náhodou měla matematika a fyzika s Bohem něco společného, když se věda a víra nevylučovaly, tak to bylo na úrovni filosofických úvah o tom, že mezi nimi není rozpor. Ale jak se doplňují??? Co třeba taková radost z poznání, abych si pomohl titulem knihy mého oblíbeného a nevěřícího Richarda Feynmana. To mimo ty čvuťácké a matfyzácké skupinky moc nešlo. 

Teoretická fyzika nebo molekulární genetika ještě možná. Ale co technika? Já byl vždy spíš inženýr než teoretik.

Velké téma byla vůbec i otázka, kde můžu sloužit Bohu. Musím se stát zdravotníkem, sociálním pracovníkem nebo knězem, abych mohl sloužit Bohu a bližním? Dlouho to vypadalo, že ano. A nejsem zdaleka sám, kdo se tak ptá. Tu otázku popisuje třeba i David Miller ve výborné knize God at Work (Oxford University Press 2006). Ta otázka je ukázkový příklad toho, jak nám chybí pořádná teologie práce. Přitom třeba Jan Pavel II. ji v Laborem exercens docela rozebírá i z pohledu spirituálního, nejen otázek typu spravedlivá mzda a toho, co si obvykle spojujeme se sociálními encyklikami.

Jak jsi to vyřešil? Nějak jsi se s tím poprat musel, když se potkáváme v kostele a nevypadáš nijak vystresovaně. 🙂

Ono je to o čase. Před dvaceti nebo ještě i deseti lety jsem to řešil hodně. Pomohlo hlavně setkání s kvalitními lidmi a odchod z různých podivných míst. A na spoustu otázek jsem si odpověděl díky studiu Bible a teologie, papežských encyklik atd.

Naše společná kamarádka Bára Bezděková vypadá, že to má srovnané: alespoň si z jejího povídání odnáším, že právě ve fyzice Boha najít jde, že ty věci do sebe zapadají, a že co umělec najde při východu slunce a přírodovědec prod mikroskopem, to najde fyzik při své práci také: radost z dokonale stvořeného světa.

Já s Bárou souhlasím. Měl jsem dost dlouhé období, kdy jsem Boha nacházel ve všem. Díval jsem se třeba na nějaké simulace v počítači a vyprávěly mi o Bohu. Jedna ze zkušeností, které naprosto proměnily můj duchovní život, začala studiem knížky o technických detailech televizního vysílání. Napsal jsem o tom článek na svůj blog https://vira-jednoho-technika.cz/2020/04/07/televizni-technika-duchovni-zivot/ .  Spoustu krásných a úžasných věcí bychom bez přístrojové techniky nikdy neviděli nebo nevěděli. Nemluvě o tom, že často jde o věci nesmírně užitečné. Psal jsem na svůj blog i o tom.

Hodně mě oslovuje text Gn 13,14-17, kde Hospodin dává Abramovi příkaz, aby prošel zaslíbenou zemi křížem krážem. Vidím v tom určité poslání i pro nás: abychom se alespoň podívali, co vše nám Hospodin svěřil. Může se to týkat země okolo nás i cest na Měsíc a dále, mikrosvěta i makrosvěta, matematiky, filosofie a umění a mnoha dalších oborů. Mimochodem, Feynman - byť nebyl věřící -  napsal, že vědomosti slouží k tomu, abychom ocenili zázraky kolem nás.

Zároveň ale z vlastní zkušenosti vím, že ten samovolný život uprostřed zázraku jednak je Boží dar, jednak netrvá věčně a člověk může procházet i obdobím vyprahlosti.

Kdy tě napadlo založit svůj blog? Co bylo cílem?

Už je to hodně dlouho a cílem bylo podělit se o své vnímání víry a světa vůbec. Plus snaha o evangelizaci, o představení křesťanství jako vztahu s živým Bohem. Myslím si, že právě to je to, o co v křesťanství jde a co můžeme a máme nabídnout světu. A chtěl jsem se podělit i o odkazy na kvalitní literaturu, protože ta mi hodně pomáhá.

Aktuálně tedy pracuješ, píšeš na svůj blog, k nám do Signálů, do Universa a jinam, fotíš nádherné fotky přírody, stíháš ještě něco jiného?

Hlavně se věnovat své manželce Brigitě, se kterou jsme svoji něco přes dva roky. Je Slovenka a konvertitka, což není moc častá kombinace. Učí matematiku a fyziku na střední škole zde v Praze. Jsme spolu moc rádi, mimo jiné podnikáme různé vycházky do přírody a další výlety a účastníme se aktivit ve farnosti. Teď zrovna pomáháme s organizací semináře života v Duchu svatém. 

S manželkou ve Vysokých Tatrách.

Kdyby shodou okolností četl tenhle rozhovor četl mladý technik, který se zajímá o křesťanství: co bys mu dnes se svými zkušenostmi poradil?

Nenechat se odradit a dál hledat Boha. To hlavní poselství křesťanské víry je, že Bůh už dávno s láskou hledá jeho. A mít na paměti obraz církve jako Těla Kristova, které má různé údy. Nejsou všichni povoláni k jedné, dvěma cestám. Naopak, povolání a obdarování křesťanů jsou velmi různorodá.

Najít si k sobě ty správné lidi, správné průvodce. To se snáze řekne, než udělá. Už v prvotní církvi existovala místa krásná i velice problematická, jak o tom svědčí třeba listy apoštola Pavla. Nebát se odejít z těch míst problematických, ale nepřestat hledat dál.

Nenechat se pohltit pár profláklými tématy typu evoluce nebo stvoření, otázky plánování rodiny a kritiky současné západní společnosti. Svět křesťanské víry je mnohem, mnohem širší. Je docela dobře možné, že odhlédnutí od takových neustále přebíraných témat nám dá zahlédnout jiná, možná i důležitější.

Fotografie pocházejí z archivu Bolka Vraného. Víc o Bolkovi se můžete dozvědět na vira-jednoho-technika.cz a bolekvrany.cz.