Je těsně po Vánocích a já ležím v posteli po krátkém švihu na kole následovaném vydatnou večeří. Spolu s kamarádem se účastníme výzvy festive 500 a po večerech si písemně sdělujeme dojmy a vyhodnocujeme naše trasy na Stravě. Toho večera si začínáme psát i o plánech na léto a posílat si fotky z jízd v kraťasech a bez světel i v šest večer, což je v tu chvíli nepředstavitelně krásná utopie. Po tradičních destinacích typu Praděd nebo Ještěd najednou v messengeru přistane slovo „Berlín“. V tu chvíli si říkám: „Proč bych se sakra táhl do Berlína? Dyť je to otravná rovina po velkejch silnicích!“ Jenže v tu chvíli se ještě objeví doplňující zpráva: „Za jeden den“. Rychle přepínám na mapy.cz a volím nejkratší trasu na silničním kole Praha-Berlín. Čítá to bezmála 350 km po relativně velkých silnicích. Má odpověď ve stylu: „Hmm, to jsi šílenec, na to nemám natrénováno…“ mi začala už další den při zdolávání každodenní porce zimních kilometrů hlodat v hlavě. 

Zdroj: Flickr

Po maturitě, červnové brigádě, táboře a pár dnech zotavení přišel měsíc relativního volna, který bylo potřeba vyplnit nejlépe nějakou smysluplnou činností. Začal jsem tedy plánovat a v itineráři samozřejmě nemohly chybět aktivity spojené s kolem. V tu chvíli jsem si vzpomněl na památný prosincový chat a měl jsem jasno. Byla sobota 6. srpna a následujícího dne odjížděli rodiče na dovolenou. Po předchozích zkušenostech s nakupováním potravin v Německu mimo všední dny jsem zvolil den odjezdu na brzké pondělní ráno. Taky budu doma sám a nikoho nebudu rušit chystáním kola a vybavení uprostřed noci. Ideální souhra. 

Přípravu trasy a dalších nezbytností jsem sfoukl relativně rychle. S pomocí Streetview jsem naplánoval schůdnou cestu po menších silnicích a cyklotrasách, jejíž jedinou nevýhodou oproti té nabízené mapami.cz byl mírný nárůst kilometráže. Na konci editování ukazovalo Suunto rovných 353 km. Začal jsem mít trochu strach, přeci jen jsem předcházející měsíc kolu moc nedal a byl jsem ještě trochu unavený z tábora. Vyřešil jsem to elegantně výletem do Lidlu a nákupem všemožných kaloricky hodnotných pochutin, které by se na cestu mohly hodit. 

V neděli všechno pakuju do Acepac rámovky a jako třešničku na dortu dovnitř tak tak narvu dvoulitrový hydrovak. Přeci jen musím vézt jídlo a pití na dobu, než někde ráno otevřou a já nakoupím něco čerstvého. Jdu ověsit kolo a na třetí hodinu ranní nastavit budík. 

„Cinkcink“, z nočního stolku se ozývá onen otravný zvuk čínského syntetizéru, provázející mě již od nákupu toho skvělého telefonního zařízení. Neochotně se zvedám z pelesti. Stavu, který mé tělo zažívalo, se nedá říkat rozespalost, protože tu noc jsem toho opravdu moc nenaspal. Měl jsem z celého toho podniku trochu respekt, který pramenil především z nebezpečí nestihnutí zakoupeného flixbusu s rezervací kola. I přes celkovou napjatost jsem do sebe nasoukal půl kila jogurtu s požehnanou dávkou müsli a vylezl před dům. 

První kilometry ubíhaly krásně. Prázdná Praha spolu s relativně chladnou nocí tvořila dobré podmínky a já si v hlavě naplánoval první zastávku až na padesátý kilometr, což nakonec vyšlo na benzínku před Roudnicí nad Labem. Toto rozdělení na padesátikilometrové úseky se mi na delších trasách už mnohokrát osvědčilo. Možná víc než o samotný odpočinek jde spíše o psychickou úlevu z rozkouskování dlouhé vzdálenosti na snesitelné a hlavně představitelné části. Na benzínce sleduji dělníky na nedalekém poli, jak při úsvitu vykopávají brambory. V tu chvíli jsem rád, že můžu dobrovolně dřít na kole a nemusím se lopotit na poli.

Rychle vyrážím dál a za jízdy postupně konzumuji části svých zásob z domova. Po několika hodinách jízdy už mi začíná lézt chlad pod kůži a netrpělivě vyhlížím hřejivé sluníčko, které se zatím jen líně válí nad obzorem a moc tepla nedodává. S cílem uspořit místo nevezu pod kraťasy ani podvlíkačky, které bych v průběhu mohl sundat. Postupně se krajina začíná mírně zvedat a po kulturním obohacení v Ústí nad Labem přichází série několika vydatných krpálů, které v zásadě vítám, protože si dobře uvědomuji, že při jízdě za hranicemi si jich zas tolik neužiji. 

Po chvíli rubání do kopce mi začíná být překvapivě horko, takže shazuji svršky a pokračuji v jízdě a ujídání kalorických bomb z inventáře. Recept na úspěšné zdolání dlouhých vzdáleností je především pravidelné jídlo a pití, které by se možná dalo označit za nepřetržité, protože člověk má při jízdě pořád hlad. Zanedlouho přijíždím do Pirny a poprvé v Německu zastavuji. Mým cílem je pekárna, kde nakupuji jakési sladké pečivo a první lahev coca-coly. Produkty do mě padají kosmickou rychlostí a tak si moc neuvědomuji, co že to vlastně jím. Návštěva Pirny je však zajímavá sama o sobě, neboť v době mého průjezdu bylo opravdu komplikované potkat osobu mladší padesáti let. Na druhou stranu jeli skoro všichni na kole, což by byla v naší zemi utopie. 

Pokud bych měl shrnout průběh dalších zhruba sto padesáti kilometrů, vypadalo by to asi takto: Kus ujet, kouknout na mapu, kde se dá koupit cola, sníst sušenku, dojet do inkriminovaného místa, vypít colu, doplnit vodu a tento proces postupně opakovat několikrát až do času oběda. V průběhu tohoto nekonečného cyklu jsem si říkal, že zatěžovat organismus a časový harmonogram jídlem v restauraci nemá smysl. Zvolil jsem tedy zlatou střední cestu ultimátního cyklonakopávače, kebabu v tortille. Tato kratochvíle vyšla téměř přesně na dvoustý kilometr a v tu chvíli už jsem se na sluníčku skutečně nechutně připékal. 

Objem potraviny byl mírně nad moje schopnosti a nad potenciální schopnosti žaludku udržet jej v mém těle, takže jsem zbývající kus zabalil do brašny a jel dál ukusovat kilometry. Zanedlouho se přede mnou objevila asi nejkrásnější část cesty. Čekalo mě totiž asi třicet kilometrů po liduprázdné cyklostezce lemované borovicovým lesem. Po kebabu se mi zároveň mozek přepnul do příjemného vegetativního snění, které mi však dovolovalo vnímat veškeré vjemy, krásu lesa, hučení kol po asfaltu a zvuky přehazovačky skákající mezi převody. Byl to skutečně omamný pocit, při kterém jsem necítil únavu ani žádnou jinou emoci než radost z toho, že jedu na kole. Prostě jsem byl trochu zfetovaný únavou a zároveň odlivem krve do žaludku, kde byla v tu chvíli potřeba mnohem víc. Zpětně to zřejmě nebyl stav, kdy by bylo podle většiny lidí bezpečné obsluhovat jakýkoliv stroj, kolo nevyjímaje.

Jak by se dalo čekat, po téhle kráse musel přirozeně přijít pád. Skutečně po několika desítkách kilometrů přišel, naštěstí ne doslovně, ale začala se objevovat mírná krize. Moje otupění z bezesné noci a mnoha hodin v sedle ji však efektivně přetlačilo a já vesele pokračoval. Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem pití alkoholu při sportovní cyklistice, ale v tu chvíli jsem tomu začal asi trochu rozumět. Zanedlouho po návratu domů jsem četl rozhovor s Danem Polmanem, jedním z předních českých ultracyklistů, který zmiňoval, že v bidonu vozí vychlazenou desítku. Při další příležitosti už se připravím lépe. 

Byl už skoro podvečer a já začal nepříjemně cítit kolena. Mírně štiplavá bolest se občas ozvala a já musel mírně snížit wattáž, kterou jsem posílal do pedálů. Nebylo to nic nepřekonatelného, ale věděl jsem, že až svaly po jízdě ztuhnou, bude to peklo. Po cestě zastavuji u jakési paní na zahradě a prosím ji o vodu. Ona se mě spíše z rutiny zeptá, kam mám namířeno. Odvětím, že mi večer jede autobus z Berlína a že jsem nad ránem vyrazil z Prahy. Z relativně nemluvné ženy se stala zvědavá a komunikativní osoba. Alespoň můžu využít znalosti nabyté díky Sprachdiplomu. Popřála mi hodně štěstí a já vyrazil do poslední stovky. 

Na třístý kilometr jsem si naplánoval návštěvu supermarketu a nemálo jsem se na tuto událost těšil. Měl jsem před očima kousky ovoce, čerstvé pečivo, zmrzlinu a ostatní dobroty, které jsem potřeboval narvat do chřtánu ve velikých dávkách a pod ještě větším tlakem. Před obchodem se rozhoduji, jestli si vezmu kolo dovnitř nebo to risknu a zamknu ho symbolickým zámkem venku. Nakonec strach vítězí a já po boku kola vstupuji do říše kalorií. Uprostřed obchodu potkávám seniorský manželský pár, který mi hned začne pokládat hromadu otázek. Snažím se co nejhbitěji reagovat a nakonec si docela dobře popovídáme. Při loučení se mě zeptají, jestli pracuji v Německu. Zírám na ně nechápavě a ptám se, z čeho tak usoudili. Odpovídají, že mluvím skvěle německy, že tu musím být delší dobu. Utrousím něco o gramotnosti místních zahraničních pracovníků a s díky se loučím. 

Prodavačka u pokladny mě z povinnosti upozorňuje, ať příště nechám kolo venku. Já se rutinně omlouvám a jdu hodovat. Při konzumaci sleduji dění na německém maloměstě a nepřestává mě fascinovat kulturní kontrast s Českem. U nás by se v podobně veliké obci nacházela maximálně rozbořená Jednota a hasičská nádrž plná žabince. Zjišťuji, že jaksi nemám kam na kolo umístit krabici s džusem, tak ji nerozvážně přelévám do hydrovaku a žaludečně naprosto saturován jedu docvaknout poslední šedesátku. 

Odhodlání dojet do cíle v jednom tahu mě velice rychle opouští a já jsem nucen na chvíli spočinout na lavičce. Vstávám a cítím se o mnoho lépe, teď už to padne. Pomalu se stmívá a já už z dálky rozeznávám obrysy velkoměstského tělesa. U cedule „Berlin“ mě dostihla pravá tma a po rychlé fotce jsem si začal uvědomovat, že mě nyní čeká skoro dvacet otravných kilometrů motání se ulicemi. Za chvíli potkávám podivína na cargokole naloženém palmami v květináčích. Ještě neblouzním, skutečně tam projel. Šlápnu tedy do pedálů a švihám k centru města. V nekonečných ulicích, jedné podobné druhé, se občas trochu zamotám. Padá ze mě tíha a začínám cítit bolest zad a vlastně leckterých dalších částí těla. 

Jedno z nejzajímavějších míst byl bezpochyby park uprostřed města, kde jsem potkával nepochopitelná individua a uvědomoval si čím dál tím víc, že i přes neporovnatelnou velikost Prahy a Berlína a přes mnohem složitější dopravní podmínky se zde podařilo uzpůsobit většinu míst pro pohyb cyklistů. Svoji roli samozřejmě hraje i výškový profil a fakt, že celý Berlín museli Němci po válce v podstatě znova naprojektovat a postavit. 

Po pár posledních bolestivých kilometrech městským provozem konečně dorážím na Zentralomnibusbahnhof, kde moje slovutná cesta končí. Ještě mi zbývá asi hodina a půl do odjezdu autobusu. Využívám tedy čas, nahrávám zaznamenanou trasu do telefonu a dívám se na detailnější statistiky. Dohromady jsem ujel třistašedesát kilometrů a nastoupal zhruba dva a půl tisíce metrů za necelých patnáct hodin. I s pauzami mi cesta trvala hodin devatenáct. 

Autobus přijíždí a já za chvíli po nástupu upadám do mělkého spánku, který se mě drží skoro až do Prahy. Při scházení schodů na nástupiště si uvědomuji, že až teď to bude teprve bolet. A taky že ano. Cesta z Florence domů byla skutečně velmi nepříjemná. Zpětně jsem přišel na to, proč mě kolena tak bolela. Hrál jsem si před odjezdem s nastavením kufrů (kovová součástka, která umožňuje zacvaknutí boty do pedálu) na tretrách, rozhodil jsem je na trochu špatná místa a i takováto malá změna se na dlouhé vzdálenosti velmi nepříjemně projevila. 

Po návratu jsem upadl do slastného spánku a vůbec jsem si nechtěl představovat moment, až tuto vzdálenost budu někdy překonávat. Nyní, s odstupem dvou měsíců, už mě to však láká mnohem více… 

Neoznačené fotografie jsou dílem autora textu.