Babího léta jsme si letos příliš neužili (aspoň na Brněnsku ne), zato houbová sezóna se vydařila tak parádně, že i ze mě, zapřisáhlé "houby jím a nesbírám" se stal houbař se znalostí (považte!) celých devíti jedlých druhů. Můj tip je tak na oblast s za á krásnými výhledy (víte, že na těch ujíždím), za bé se spoustou hub (na těch ujíždím rovněž) a za cé s hradem (a ten mají rádi všichni). A protože je to místo, kterému dalo sucho, kůrovec a vítr pořádně za uši, a já jsem přece jen trochu od fochu, rovnou si na té procházce trošilinku povykládáme o zmrzačeném lese.

Mlha, vylidněno - trochu strašidelný boskovický hrad. Jako by vypadl z pohádky nebo z hororu.

Protože ne každý miluje procházky lesem, který není, lezení po skalách a ve smrčcích a tahání těžkého koše s houbami, začneme kulturní vložkou. Jelikož dnes se budeme pohybovat v oblasti Drahanské vrchoviny, bude se jednat o hrad v Boskovicích. Obzvlášť ho doporučuji v sezóně - pořád se tu něco děje, ale to ostatně v celém městě. Boskovice nejsou úplně velké, ale krom krásné přírody kolem se dá vyžít i v samotném centru. Hned vedle hlavního náměstí je židovské město, kde můžete navštívit synagogu maior nebo Židovský obecní dům. Ghetto je maličké (ve městě žilo před válkou jen kolem čtyř set židů a poté, co byli všichni deportováni, se jich vrátilo sotva dvacet), určitě do něj ale aspoň nahlédněte. Obzvlášť se mi líbí Plačkova ulice s řadou barevných baráčků. Vyjdete z ní navíc Židovskou branou přímo před muzeem Boskovicka. Pro vášnivé zemědělce má muzeum dokonce speciální pobočku, věnovanou historickým zemědělským strojům. 

Skončeme ovšem s muzei a vzhůru do kopce. V tomhle kopci totiž najdeme hned dvě pamětihodnosti a je to jako jít proti proudu času. Jako první narazíte na zámek.

Zámek je bohužel momentálně v opravě, vyfoceno tedy přes mříže. Škoda zámecké zahrady, na tu jsem se takhle na podzim velice těšila.

Ten, stejně jako hrad, patří rodu Mensdorff-Pouilly; oba objekty jim byly navráceny v restitucích. V době naší návštěvy byl zámek v rekonstrukci a nedalo se bohužel ani do parku, který je moc krásný (a věřím, že na podzim by byl ještě hezčí než v létě). Pokud máte rádi empír, určitě tohle místo neobcházejte.

Ovšem ti z nás, kteří radši trochu té destrukce, musí vysupět ještě pár výškových metrů pod vrchol Hradského kopce. Tam najdou poměrně velkou zříceninu Boskovického hradu. Vstupné je stále za vlídných 100/70 korun a ještě stále vám k lístku dají papírového průvodce, takže se můžete vydat na průzkum zcela podle chuti. 

Z hradu je parádní výhled. Tedy když zrovna není mlha. 

Přestože by průvodní text zasloužil pár škrtanců červenou tužkou, nekorektorovi to nebude nijak kazit zážitek z prolézání zříceniny. Pravda je, že při mé poslední návštěvě krátce po maturitě (nějaký pátek už to je) se dalo vlézt do vícero prostor, ale to ničemu nevadí, i tak vás čekají nádvoří, střílny, hradby, okna, sklepení a spousta kamenných zbytků všude možně po areálu. 

Průvodce praví, že se otvírají výhledy tam i tutam, ale už od Brna se nás držela mlíčně hustá mlha, takže se otvíraly výhledy maximálně na mlhu a pak na jinou mlhu a na zamlžené nejbližší okolí. Na druhou stranu byl díky tomu hrad doslova liduprázdný, což jsem kvitovala s povděkem, zas tak velký areál, aby se v něm dalo vyhnout lidem, to není. 

Prohlídka vám zabere nanejvýš hodinu, možná když je někam vidět, tak víc, ale pak už vás čeká jen cesta dolů z kopce zpátky do centra. Když jsme u centra - k parkování doporučuju přímo parkoviště na hlavním náměstí a k polednímu občerstvení restauraci Zlatá růže asi ulici od náměstí. Čepujou Černou horu, vaří dobře za mírné ceny a hlavně - mají krokety!

A pro milovníky westernů samozřejmě nesmím zapomenout zmínit boskovické westernové městečko, které je ovšem mimo sezónu (nečekaně) taky zavřené, takže s případnou návštěvou musíte počkat až do jara.

Ti z vás, co radši rajzujou po památkách, tady můžou přestat číst. Vsedneme totiž do vozu a popojedeme pár kilometrů dál do centra Drahanské vrchoviny, a to do obce Kořenec. Tedy, sem jedeme jen proto, že to tu znám, jinak je ale celé okolí Boskovic na procházky senzační. Už tady ale začíná velký problém právě Drahanské - sucho plus kůrovec plus vítr plus stejnověká monokultura, o tom ale později. Pokud se tu budete procházkovat, nezapomeňte mít po ruce mapy.cz (ne, stále nás bohužel neplatí, ale kdyby jako nááhodou chtěli, tak se rozhodně nebráníme, jen tak mimochodem), protože tu není moc značek a je lepší se pohybovat po neznačených cestách. Pro Brňáky, kteří mají okolí města prochozené na skrz, je to ale dobrý tip - příjemná krajina, dobrá dojezdovka a terény, co vám neulomí nohy. 

Celkem čerstvá holina otvírá nečekané výhledy (včetně skupinového fota výletnic). Dědina vzadu je Horní Štěpánov.

Než těch pár kilometrů přejedeme, mlha se rozplyne, blikne modrá obloha a během pár chvil se listopad mění na září (nehledě k tomu, že je vlastně říjen). Už když se blížíme k lesu kolem golfového hřiště, mám neblahé tušení - mezi stromy porostní stěny (okraj lesa) je vidět nějak moc oblohy. A nepletu se. Vlezeme do lesa a ten po sotva padesáti metrech končí. Místo něj je jen holina (paseka, ne bota), která podle všeho nemá konce. Trochu mi to vyrazí dech, přece jen jsem tu vyrostla a i když se v tom pohybuju, tedy v lese, co už není, tohle mě vezme. Jenže není čas se rozčilovat, protože v břízkách u cesty vystrkují hlavičky kozáci (houby, nikoliv bojovníci), a přestože těch prvních pár metrů se vzpamatovávám jen těžko, za chvilku mě zděšení přejde. Spíš zkoumám paseku za plotem a s kamarádkou počítáme vývraty. Tady s tím opravdu nejvíc zatočil vítr, vyvrácený je každý druhý pařez. Představuju si, jak náročné muselo být tak obrovské plochy zpracovat, hlavně dneska, kdy do lesa nikdo nechce jít dělat.

Kamarádka hledá houby, já kosti. Zatímco v jejím košíku se to hemží kloboučky a nohami, v mé tašce se natřásají dvě kančí lebky, jedna dokonce i se spodní čelistí. Každý má rád něco jiného, no. 

Můj plán je dojít na skály s přiléhavým názvem Skály, jenže vzhledem k neexistujícímu lesu a tedy i záchytným bodům si nejsem jistá, jestli tam trefím, a tak si děláme menší zacházku po zpevněné silnici, které se dá pěkně chytit.  

Původně jsem chtěla jít kouknout na Vyhlídku, což je skalní výchoz s výhledem na Horní Štěpánov, kde jsme před mnoha již lety postavili za poměrně dramatických okolností kříž (psala jsem o tom u sebe na blogu), ale pak jsem si vzpomněla, že i tam je oplocenka a těch mám dost z práce, takže si to zamíříme rovnou k nejoblíbenější destinaci našeho dětství, k oněm Skalám.

Pro ilustraci - vlevo stav v roce 2006, vpravo stav z loňského léta. A současná situace je ještě o pár hektarů holejší. Zdroj: mapy.cz

Přiznám se, že jsem i tak musela konzultovat s mapou. Místo se změnilo k nepoznání. Mladé porosty vystřelily až do nebe a staré porosty už nejspíš někdo zpapírnil. Linky (lesní cesty, co nejsou zpevněné) se přesunuly, ale naštěstí jsem se nedala zmást a za chvilku jsme stály na kraji obrovské holiny. Jen tak báj vočko jsem si ji naklikala do ortofota a dostala se k ploše 100 hektarů, což je fakt šílené. Není to naštěstí nepřerušovaná plocha, protože už předtím tam byla místa s novými porosty, často z přirozeného zmlazení (prostě to, co vyroste samo od sebe), ale i tak to bylo dechberoucí. Hlavně když jsem si zaclonila oči proti šikmícímu slunci a přímo přede mnou byl cíl naší výpravy, skalní masiv, který se předtím topil mezi smrky, ale teď čněl ze žluté trávy a vyvrácených pařezů jako sevřená pěst. Nechala jsem kamarádku za sebou, aby se zaobírala houbovými objevy na kraji mlaziny, a rozběhla se přes díry a ostružiní ke skále. Přímo pod ní jsem musela konstatovat, že coby děti jsme opravdu neměli pud sebezáchovy. Rozeklané hroty budily respekt a nedokážu pochopit, že při všech těch šiškových bitvách jsme si nezlámali vaz nebo aspoň hnátu. Taky se vám stává, že se vrátíte po letech třeba k rybníku, kde jste neohroženě skákali ze tří metrů, a když si to chcete zopakovat, rozklepou se vám nohy a nechápete, jak jste se mohli jako malí nezabít? 

Nicméně, když jsme se vyškrábaly na mechem porostlé kameny, odpustila jsem klimatické změně všechno. Sucho, které oslabilo stejně staré monokultury, kůrovce, který oslabení využil a pustil se do hodování a nakonec i ten vítr, který vletěl do roztěžených porostů a dokončil dílo zkázy. I když zkázy... mezi travou se zelenaly nesmělé jehlice modřínů, borovic, smrčků a sem tam nějaký buk. Příroda to vždycky nakonec zvládne, byť po svém. A nezlobím se ani na ty lesníky před sto lety, kteří se rozhodli, jak se rozhodli. Ona přece jen tehdy ta optika byla jiná. 

Ale na tu chvilku odpouštím fakt všem všechno.

Protože takhle nádherný výhled bych si nevymyslela ani v nejdivočejších snech. Bohužel bylo pořád trošku zamženo, ale kdyby nebylo, vidíte na desítky kilometrů daleko, klidně až k Jeseníkům. A na druhou stranu. A na třetí. A na tu čtvrtou taky. 

Tohle je, přátelé, nejnádhernější výhled, na jaký jsem za posledních pár let narazila. Bohužel jsem ho vyfotila jako...no, jako by fotku požila kráva. 

Jsem tak nadšená, že se nějak zapomenu soustředit, a vrcholovou fotku totálně zesloním. To je jako zkonit, ale mnohem víc (kdo poznává referenci?). A tak si tu nádheru musíte jenom domyslet. Modré nebe, sem tam mrak, příjemný větřík, sluníčko a krajina od obzoru k obzoru otevřená. 

Přestanu se opouštět a rychle spějme ke konci. Už jsme jen seběhly z kopce Paprče (U kterého se už pár let mluví o rozhledně: Ano prosím, postavit! Ale pevnou, aby se nekejklala.) a kolem golfového hřiště se vrátily k autu. S košíkem plným hub, botami plnými bláta, taškou plnou lebek a očima plnýma krásného babího léta. Do Brna se vracíme po všech rozvážkách až za tmy a já ještě dlouho zpracovávám skutečnost, že tahle lesní katastrofa, která se na Boskovicku děje, nemusí být nutně katastrofa, nejen proto, že vám otevře nové pohledy.

Ať je i váš podzim slunečný a plných krásných vyhlídek!