Jakub Kolondra studuje dějepis a zeměpis na pedagogické fakultě v Brně. Od mala hraje fotbal a zajímá se spoustu věcí. Třeba vám vyjmenuje různé druhy mraků, správně označí souhvězdí na nebi nebo zvládne odvyprávět dějiny pomalu čehokoliv. V posledních letech se z něho stal dobrodruh, začal sám vyjíždět na cesty a poznávat nové země a lidi. Tyto prázdniny se prošel pešky do Santiaga de Compostela a nyní přebývá na Erasmu ve Švédsku. Co mu tyto dvě zkušenosti v letošním roce daly? Jak se žije ve Švédsku a jaká byla cesta do Santiaga? 

Mys Finisterre, konec světa. Zdroj: Kubův archiv

Jak se žije ve Švédsku? 

Ve Švédsku je fajn. Přebývám ve městě Örebro, které má cca sto tisíc obyvatel. Takže zázemí tu je. Žiju na okraji města, což jsem ani nečekal, že budu pro to spokojený, protože za kolejemi mám velký les na procházky a fotbalové hřiště na odreagování. 

Už sis zvykl na místní podmínky. Co ti v adaptaci nejvíce pomohlo? 

Ano, v rámci možností jsem se už usadil a je to docela příjemná změna. Jak už jsem naznačil v předešlé odpovědi, bydlím na univerzitních kolejích. Pokoj mám sám pro sebe a kuchyň máme moderně zařízenou. Na chodbě bydlím s dalšími lidmi z různých zemí, takže to tady mám pestré. Všechno je tu na dosah ruky, ať už se to týká obchodu, přírody, hospody apod. Nejvíce mi asi pomohl orientační program, který začal před zahájením semestru a pak ještě další tři týdny pokračoval. Poznal jsem díky tomu mnoho nových lidí, pochopil jsem, jak co tady funguje a účastnil se mnohých zajímavých aktivit např. Boda Borg, což je taková kombinace únikových her a Pevnost Boyard.

Jaká je nyní náplň tvých dní?

Teď jsem dopsal esej, která je zároveň mojí zkouškou. Čeká mě měsíc, ve kterém budu mít jen jednu hodinu týdně a zbytek se bude skládat ze samostudia. Navíc mám ještě individuální studijní plán z mé univerzity v Česku. Nejvíc času se snažím trávit v knihovně, která mě svým interiérem nabíjí pozitivní energií, a v ní dělám veškeré věci do školy i kvůli tomu, že tam mají pohodlnější židle, než mám na pokoji. Mimo to se o víkendu snažím někam vycestovat, buď do blízkého okolí nebo trochu dál. Taktéž si tu chodím zacvičit do posilovny a občas se to protne s nějakou tou párty ve městě.

Jak to jde ve škole? Jak moc se liší švédský vysokoškolský systém od toho českého?

Ve škole na nás nejsou nijak nároční, díky čemuž nemusíme ležet jen v knihách, ale můžeme prožívat náš čas ve Švédsku naplno. Od českého systému se to liší hodně. Zatím jsem vypozoroval, že si tady hodně zakládají na samostudiu nebo na skupinových pracích mimo výuku. Když přijdu do nějaké budovy v univerzitním komplexu, vždycky se tam najde několik stolů a gaučů, kde studenti mohou studovat. A ony jsou opravdu obsazené studenty, zejména v pracovních dnech a v dopoledních i odpoledních hodinách. Párkrát se mi už stalo, že jsem si v knihovně neměl pomalu kam sednout. Jinak semestr je tady rozdělený na čtyři období. Každé období trvá čtyři až pět týdnů, kdy se vyučuje jen jeden předmět. Za tu dobu se stihne projít všechno a na konci toho období je zkouška z předmětu. Poté dochází k dalšímu období, kde se proces opakuje. Kvůli tomu mají ve Švédsku i zkrácené prázdniny, aby se to všechno stihlo. Ve Švédsku mi semestr začal o 2 týdny dřív, než by mi normálně začínal v ČR. Musím říct, že je to zajímavý systém, ale ještě jsem si úplně nezvykl. 

Jací jsou švédští spolužáci a jak vlastně celkově vnímáš švédskou mentalitu?

Vzhledem k tomu, že studuji přes program Erasmus, tak většinu mých spolužáků tvoří zahraniční studenti. Můj první předmět, který se týkal švédské politiky, byl tvořen jen z přednášek a pak ze závěrečné prezentace. Nicméně můj postoj ke Švédům je takový, že mi svou pracovitostí trochu připomínají Němce. Když vezmu jako příklad třeba sekání zahrady, tak v drtivé většině mají Švédi zahradu jako anglický trávník. Přijdou mi ale trochu chladnější, co se kontaktu týče, takový opak Itálie. Zas na druhou stranu, když jsem je požádal o pomoc, vždycky mi vyhověli. Výsada severských zemí je skvělé vzdělání a jazyková znalost, co se angličtiny týče. Ještě se mi nestalo, abych narazil na někoho, kdo by nebyl schopen anglicky komunikovat. Nevím, jestli je to jen ve Švédsku, nebo ve všech severských zemích, ale hodně si tady zakládají na genderové rovnoprávnosti a snaží se všem vyjít maximálně vstříc. To se týká také LGBT komunity, která má své symboly napříč celým Švédskem. Co mě poprvé zarazilo, byly společné záchody pro obě pohlaví. V nočních klubech a hospodách bývají oddělené, ale většinou jsou společné. A taky zjištění, že mají v skloňování osobu pro neutrální pohlaví, tedy když o sobě nechcete prozradit, zda jste on, ona, ono či jiné další pohlaví, použijete tuhle speciální osobu. 

Stockholm. Zdroj: Kubův archiv

Proč ses rozhodl zažádat si o Erasmus zrovna do chladné Skandinávie?

Erasmus je jedna z mála životních příležitostí, která je dobře financována a snadno realizovatelná. S mou zálibou cestovat nebylo moc, nad čím váhat, dokud mám tu příležitost. Erasmus se týká zejména evropských zemí a já jsem toho chtěl využít naplno a poznat jinou kulturu. Severské země jsou něco, na co slyším chválu ze všech stran. Jak tam vše perfektně funguje, a že by si naše země měla z nich vzít příklad. Sever až tak dobře procestovaný nemám + příroda je tam dostupná a životní úroveň je na vysoké úrovni. Pro mě to byla jasná první volba. 

Co tě zatím tato zkušenost naučila? 

Řekl bych, že je zatím stále brzy mluvit o zkušenostech. Pokud bych měl něco vypíchnout, tak v budoucnu si budu více vážit českého pečiva a piva. Tyto věci jsou ve Švédsku tristní. 

Vidíš v tom nějaký další krok v tvém osobním rozvoji? 

Je to určitě další výstup z mé komfortní zóny a jsem za to rád. Další zkušenost, která mě jistě posune dál a mohu se inspirovat od tak vyspělého národa jako je Švédsko. Samozřejmě je to také další krok k osamostatnění se, zlepšení se v jazycích a vytváření nových mezinárodních přátelství.

V létě jsi také absolvoval cestu do Santiaga de Compostela. Kolik kilometrů jsi šel a jakou cestu sis vybral? 

Ušel jsem asi 410 km a šel jsem primitivo camino, po které jsem pak přešel na camino a Fisterra. Začínal jsem v Oviedu a jak už název napovídá, má cesta skončila ve městečku Fisterra. Primitivo camino je původní stezka, kterou se začalo chodit na pouť do Santiaga de Compostela úplně prvotně. Vede přes provinicii Asturie a pokračuje do Galicie. Je typická tím, že podstatná část cesty vede přes Cantabrijské horyMnohými je považována za nejnáročnější, ale zato nejkrásnější cestu do Santiaga de Compostela. Byla to má první pouť, takže jsem nemohl soudit. Na cestě jsem však narazil na mnoho dalších poutníků, kteří prošli více tras a dávali tomuto tvrzení za pravdu.

Proč ses pro cestu rozhodl? 

Měl jsem pro to mnoho důvodů. Největší pohnutka byla, že jsem chtěl zkrátka vypadnout ze své denní rutiny – úplně vypnout, hodit všechno za hlavu a starat se jen o základní potřeby (kde jíst, spát, a jak je to ještě daleko). Taktéž jsem měl částečně náboženské důvody, ale hlavně jsem chtěl cestovat po horách a poznat nové kraje světa. Velkou motivaci jsem nabyl po zhlédnutí filmu Pouť, ale rozhodující moment byl, když jsem se na toto téma bavil s mou kamarádkou z Brna, která se na tuhle cestu vydala sama o rok dříve než já. 

Co si nejčastěji během cesty dělal? 

Zpočátku jsem se bavil vlastními vtipy a kochal se okolím. Myšlenka poutě do Santiaga mě opravdu vzala, a to mě drželo v dobré náladě asi tři dny. Po několika dnech už samotné dny začaly nabírat na stereotypu a už bylo trochu horší se zabavit. Naštěstí na téhle cestě doslova nejste nikdy sami a bavil jsem se s ostatními poutníky. Když jsem nějaké úseky šel dlouho sám, tak jsem si povídal sám se sebou, a to i v různých jazycích, zejména v angličtině. Cestou jsem si povídal také i s kravami, kterých na cestě bylo požehnaně. V hostelech jsem si pak psal deník, luštil sudoku nebo četl knihu. Většinou jsem byl tak unavený, že jsem šel brzo spát. 

Došel si k nějakému hlubšímu sebepoznání? Co ti cesta do Santiaga dala? 

Ještě před cestou jsem si stanovil některé otázky, na které bych si chtěl během cesty odpovědět. A že jich nebylo málo. Týkalo se to vnitřního nastavení, karierního nasměrování, náboženských otázek a vztahů celkově. Spoustu lidí se Vás zeptá, proč jste se vydali na camino de Santiago. Každý má své důvody. Z filmu Pouť se mi zalíbilo jedno rčení a to, že přítomnost na pouti do Santiaga má vždycky svůj důvod.

Každý den jsem si pokládal stejné otázky a stále jsem si na nic nebyl schopen odpovědět. Po příchodu do Santiaga jsem byl nadšený, že jsem konečně dorazil na místo určení, i když jsem došel o tři dny dříve, než jsem plánoval. Proto nebylo nad čím plesat a rovnou jsem se vydal do Fisterry, protože letenky jsem měl už předem zakoupené. Po dvou dalších dnech, kdy jsem došel na tzv. „konec známého světa“, jsem si sedl na skálu, hleděl na širý oceán a rekapituloval jsem si všechny své lepší a horší chvíle na cestě a celkově své zážitky. Byl to nezapomenutelný moment. V tu chvíli jsem si odpověděl na své opravdové otázky, které mě zužovaly a možná i tu nejdůležitější, že touto cestou nic nekončí, nýbrž začíná. 

A teda co jsem touto cestou získal? Velké sebevědomí a pocit soběstačnosti, že ačkoliv se něco může zdát nepředstavitelné, je to jen o vnitřním nastavení a taktéž vědomí, že nikdy nejste sami, ať už na pouti nebo v životě. 

Je cesta do Santiaga něco, co bys doporučil každému? 

Určitě. Ještě jsem se nesetkal s člověkem, který by dělal opak. Za mě je to věc, kterou by člověk měl udělat jednou za život, hodit své starosti za hlavu a vypnout.

Santiago de Compostela. Zdroj: Kubův archiv

Máš nějaký zážitek z cesty, který stále držíš v srdci?

Ano a dokonce dva. První zážitek se mi přihodil asi v půli cesty, kdy jsem měl za sebou přes pětatřicet kilometrů, 1 200 m převýšení a docházel jsem v podvečer do malinké vesničky, kde se údajně nachází hostel pro poutníky za nekřesťanských pět euro na noc, nebo aspoň to takhle bylo psáno v aplikaci Ninja app (parádní aplikace pro poutníky do Santiaga). Došel jsem na místo určení a jediné, co jsem viděl, byla opuštěná budova plná pavučin a se zabedněnými okny. Na dveřích bylo napsáno, že hostel už dva roky nefunguje, zřejmě kvůli pandemii koronaviru. Naproti se nacházel další hostel, moderně vybavený penzion, který byl zase až moc plný lidí. Přišel jsem na recepci a ptal se na nocleh. Jak už je ve Španělsku zvykem, moc místních angličtinu neovládá, a tak jsem, jak už předtím mnohokrát, zapojil své končetiny a španělský slovník, abych se dočkal odpovědi, protože do další vesnice s hostelem to bylo patnáct kilometrů. Paní na mě jen španělsky něco zařvala a odešla, pochopil jsem z toho, že asi mám chvíli počkat. Po chvíli za mnou přišel jeden mladík s obstojnou angličtinou a ptal se mě, jestli nepotřebuji pomoc se domluvit španělsky. Zaradoval jsem se a řekl mu, že nic jiného bych si momentálně víc nepřál. Poté, co ho recepční a servírka v jednom také odbyla, mi řekl, že mám prostě počkat, má spoustu hladovějících hostů, které je potřeba obsloužit, ale volná postel se pro mě určitě najde, což byla pro mě opravdová úleva. Kluk se jmenoval Elias a pocházel z Německa. Po pár minutách konverzace mě k sobě přizvali ke stolu další Eliasovi společníci a nabídli mi, abych s nimi povečeřel, a ochotně se mnou sdíleli své jídlo. Bylo jich celkově pět. Dva kluci z Mexika, jeden ze Španělska a jeden další Němec + Elias. Dozvěděl jsem se, že kluci jsou součástí křesťanské komunity, se kterou podstupují pouť, další jejich členové (bylo jich asi dvacet) sedí všude kolem, a všichni se chtějí stát kněžími. Bylo to poprvé od začátku poutě, kdy jsem otevřeně mluvil o své zanedbané víře k Bohu. Asi po třiceti minutách za mnou přišla recepční, která mi pomohla vyřídit veškeré formality a já se pak mohl jít ubytovat. Samozřejmě komunikace s recepční probíhala přes Eliase. Při mém odchodu mi kluci sdělili, že každý den organizují mši a jestli se náhodou nechci přidat. Já jsem pozvání s úsměvem přijal. Mše byla ve španělštině, Elias seděl vedle mě a všechno mi překládal. To byl velice silný moment z poutě.

Další zážitek se stal poslední den mého bytí ve Španělsku, kdy jsem dopoledne z Fisterry jel zpátky do Santiaga, a protože mi letadlo odlétalo až v 22:36, měl jsem celý den na to pobýt v Santiagu. V autobuse jsem potkal jednoho Itala, se kterým jsem se poznal před několika dny a ten mi řekl několik zajímavostí o Santiagu. Jedna z nich byla, že vstup do katedrály v Santiagu je zadarmo, a že tedy můžu vidět relikvie sv. Jakuba bez poplatku. Dal jsem na jeho rady a hned po příjezdu jsem se vydal ke katedrále, kde sice byl vstup zdarma, ale s krosnou mě tam bohužel nepustí kvůli bezpečnosti. V okolí se nenacházely žádné úložné boxy, a tak jsem se vsedě opřel o jinou budovu, abych mohl aspoň obdivovat tu úchvatnou architekturu katedrály zvenku. Asi po deseti minutách mi výhled zastínila jedna turistická skupina s průvodkyní, která k mému překvapení mluvila a popisovala katedrálu česky. To mě velice zaskočilo, protože jsem češtinu neslyšel dobré dva týdny. Skupina se po chvíli přesunula a mě nenapadlo nic jiného, než se nenápadně vmísit a poslouchat další zajímavosti. Krátce na to za mnou přišel jeden postarší pán a ptal se, jestli jsem z Česka. Na to jsem mu kývl a dali jsme se do řeči. Ptal se, jestli jsem poutník a jaká byla cesta. V tom nás zaslechli další lidé ze skupiny a přidávali se do řeči. Netrvalo dlouho a měl jsem více pozornosti než paní průvodkyně, která to po chvíli vzdala a nařídila rozchod. Zmínil jsem se také o svém problému s krosnou a vzápětí se pán, se kterým jsem se nejdéle bavil, nabídl, že mi pohlídá batoh, abych si to mohl uvnitř po takové cestě užít a pokochat se. Ten moment mi přišel jako dar od sv. Jakuba.

Máš v hlavě něco, co bys chtěl podniknout dál? 

Ano. Z poutě jsem byl tak nadšený, že jsem po mém příletu domů začal přemýšlet o dalším dobrodružství. Zjistil jsem, že existuje další pěší pouť napříč Evropou, z Fisterry do Jeruzaléma. Tahle myšlenka mi doposud zůstala v hlavě a chtěl bych ji příští léto uskutečnit. Jen bych chtěl začít v Brně a ne ve Španělsku. Tahle trasa má z ČR do Izraele přes 3 000 km a vede to přes Rakousko, Maďarsko, Srbsko, Kosovo, Severní Makedonii, Řecko a Turecko. Z Turecka to za normálních okolností vede přes Sýrii, ale ta je v poslední době hodně nestabilní, takže se budu muset dostat do Izraele jinak a pak do Jeruzaléma. Na tuhle cestu mě motivují především kniha od Ladislava Zibury 40 dní pěšky do Jeruzaléma a kluci Youtube kanálu Vagabundi na cestách.   

Jestli cestu do Jeruzaléma uskutečníš, tak se těším, že spolu uděláme rozhovor znovu.

Zdroj: Kubův archiv