Rozestavěný chátrající dům. Není obtížné u nás na takovou stavbu narazit. Zvlášť v devadesátých letech začal stavět kde kdo a nyní nechráněnými cihlami prorůstají keře. Kam zmizeli nadšení, ale neprozíraví stavitelé nevíme. Jestli se jim nesmějeme, tak je litujeme. Jejich investice nestačila, i když pravděpodobně investovali vše, co měli, a skončili v dluzích.

Zdroj: Flickr

Ježíš nám takové lidi dává jako odstrašující příklad. Než se člověk do něčeho pustí, je třeba dobře počítat, vážit své síly, aby člověk dosáhl cíle. Kdyby dotyčný nestavěl třípatrovou vilu, ale jen obyčejný rodinný dům, mohl v něm dodnes spokojeně bydlet. Kdyby podnikatelé lépe počítali, nehyzdily by dnes okraje našich měst nedostavěné haly a továrny, v lesích by nás nestrašily opuštěné hotely bez střech. Je třeba si klást takové cíle, na které stačíme.

S tím nelze než souhlasit. Potíž je, že Ježíš mluví o tom, jak těžké je ho následovat. Vysvětluje, že to není žádné legrace, že je třeba se všeho zříci, všechno opustit, na ramena vzít kříž a následovat svého učitele. Co chce tedy podobenstvím říci? Že máme na výběr? Že si můžeme říct, že na to, být křesťany, nemáme, a vůbec se o to nepokoušet? Je učednictví jen pro někoho? Znamenají Ježíšova slova, že na toho, kdo se chce označovat za Ježíšova učedníka, budou kladeny vyšší nároky? Jeho učedník je ten, kdo staví hotel, a musí tedy mít na začátku dost peněz, zatímco ostatní staví domky a družstevní byty a vystačí s menšími úsporami? Jak to převést do našich životů?

Mezi křesťany logicky nenajdeme ty, kteří vyhodnotili, že na to nemají. Občas ale lze potkat někdo, kdo zkusil být křesťanem a zjistil, že to není pro něj. Někdy mu vadilo něco zásadního, jindy, což je velká škoda, se jen setkal s nesprávnou interpretací, usoudil, že záleží na něčem dílčím, a vzdal to celé. Tam, kde se zvěstují dřív pravidla než evangelium, se to stává. Dotyčný získá pocit, že nějaký pokyn nedokáže dodržet, a usoudí, že křesťanství klade na lidi nesplnitelné podmínky. Po letech nám sděluje u piva, že by býval rád byl křesťanem, ale i když se snažil, to či ono nezvládl dělat nebo nedělat. A my máme rozporuplné pocity a většinou už nedokážeme dotyčného přesvědčit, že by to mohl zkusit ještě jednou a z jiného konce.

Druhé podobenství, které Ježíš v souvislosti s následováním zmiňuje, mluví o válečném zbrojení. Pokud král získá pocit, že proti protivníkovi, který je v přesile, nemá ani s nejlepší taktikou šanci, může žádat o mír. Co to znamená? Že můžeme vyznat, že na něco nestačíme, a přestat se tím trápit? Požádat o podmínky míru, dokud je soud daleko?

V úvodu a závěru ale Ježíš nemluví o tréninku včasného chození do postele, abychom dokázali vstát na bohoslužby. Mluví o tom, čeho všeho se musíme vzdát. Proč, když v podobenství naopak říká, co musíme mít? Čekali bychom, že se bude ptát, zda máme dobré rodinné zázemí, když ho chceme následovat. Zda máme oporu ve funkční farnosti. Jestli naše zaměstnání není rizikové a nesvádí nás ke špatným hodnotám. Jestli jsme přečetli dost kvalitních knih a máme přístup k důležitým informacím. Žít křesťanským životem přece stojí úsilí a jsou třeba správné podmínky. Proč jinak bychom dávali děti do křesťanských škol, křesťanských skautských oddílů a záleželo nám na tom, aby si vybraly partnery z dobrých křesťanských rodin?

A Ježíš nic z toho nezmiňuje. Říká, že toho všeho se máme zříci, že to pro nás má být na druhé koleji. Nemůžeme se stát jeho učedníky, pokud víc ctíme otce než jeho, pokud rodinná oslava Vánoc je pro nás víc než děkovná modlitba za Ježíšovo narození, pokud večerní aktivity ve farnosti nám berou víc času, než kolik ho trávíme mlčky se svým Pánem.

Ty stejné věci, které nás posilují a z kterých bereme sílu, nás mohou od Boha odvádět. To, která z nich je na prvním a která na druhém místě, je zcela zásadní. Láska k rodičům a dětem je odrazem lásky Boží k nám. Křesťanské společenství nás má vést k Bohu, naše pozornost nesmí skončit u zorganizované rodinné neděle.

Na pořadí záleží. Když přijdeme o rodiče, Bůh s námi zůstane. Když ztratíme Boha, ztratíme i schopnost vidět své rodiče jako dar. Jestliže chceme opravdu milovat své blízké a přiznávat jim hodnotu, kterou mají, nejde to jinak než s Hospodinem na prvním místě v našem srdci.
 

 

 

 

23. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Mdr 9,13-18
Kdo může poznat Boží úmysly?

Čtení z knihy Moudrosti.
   Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?
Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?
   A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili. 

Žl 90(89),3-4.5-6.12-13.14+17
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se, smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.
Odp.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Odp.
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.

2. ČTENÍ Flm 9b-10.12-17
Přijmi ho nazpátek, ne už jako otroka, ale jako drahého bratra.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi.
   Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,) jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším. pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný.
   Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.

EVANGELIUM Lk 14,25-33
Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
   Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
   Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
   Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem."