Zimu nemám ráda. Nesnáším, jak mě zebou nohy a nos, když čekám na autobus. O to víc mě vyděsilo, když kamarádka začala na facebooku shánět vybavení k cestě na Sibiř. Sibiř znám jako místo, kde lidé většinou mizí, a pokud se někdo vrátí, má podlomené zdraví. Pokud vás ale na Sibiř nepošlou z politických důvodů a vydáte se tam s dobrým organizátorem, může z toho být krásné dobrodružství. Jak moc krásné, na to jsem se zeptala Kláry Dvořákové, která se ze Sibiře vrátila necelý týden před začátkem aktuální války.

Když jsi loni začala shánět věci na půjčení, že se chystáš na Sibiř, docela jsem se lekla. Vím, že se nebojíš a máš ráda dobrodružství, ale nikoho jiného, kdo o nikom jiném, kdo by jel na čundr na Sibiř, asi nevím. Bylo to tvá první cesta hodně za hranicí běžného?

V sedmnácti letech jsem vyrazila se svým přítelem stopem do Rumunska, Bulharska, Istanbulu a zpět. Se zimním dobrodružstvím jsem začala před pár lety na zážitkovém kurzu v Jeseníkách a další rok jsem vyrazila na týdenní zimní přechod Velké Fatry. Akce Život je gotickej pes - jak říkáš čundr na Sibiř-, jsem si všimla na Facebooku Prázdninové školy Lipnice. Nejdřív jsem si myslela, že je to uzavřená skupina, která jezdí na expedice, ale loni v létě jsem zjistila, že se dá na kruz přihlásit. Posledních pár let jsem pracovala jako živnostník a v létě pro mě byla největší sezóna, takže jsem neměla téměř žádnou dovolenou a chybělo mi dobrodružství. Tak jsem se přihlásila, radši jsem to nikomu neřekla, dokud jsem kurz nezaplatila, protože jsem si sama nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad, a nechtěla jsem, aby mi to někdo vymlouval.

Jak jsi začínala? Popsala bys svou genezi cestovatelky?

Začínala jsem na čundru v Českém ráji s partou kamarádů. To mi bylo třeba šestnáct let. První větší výlet byl čundr v Nízkých Tatrách a Malé Fatře. Při studiu jsem každé léto vymýšlela různé výpravy nebo jsem se k někomu přidala. Neměli jsme moc peněz, ale měli jsme hodně času, tak jsme často jezdili stopem nebo vlakem. Spali jsme kde se dalo. Například na kruhovém objezdu nebo u lidí, kteří nás vezli stopem a pozvali domů, nebo třeba v křoví u dálnice v Maďarsku. Rodiče mě v cestování podporovali. Většinu léta jsem byla někde pryč.

A rodiče znali i detaily tvého cestování? Neumím si představit mámu, která někomu schválí spaní v křoví u dálnice. :-)

Znali, každý den jsem se hlásila smskou a říkala jsem jim všechno. Máma mi, myslím, dobrodružství trochu záviděla. 

Jaká byla nejnebezpečnější věc, která se ti během cestování přihodila?

Myslím si, že asi útok Ruska na Ukrajinu, přiletěli jsme z Ruska jen pár dní před tím, než se to stalo. Potom jsme měli několik nepříjemností během stopovacího výletu do Istanbulu. Například mi jeden člověk, kterého jsme v Turecku stopli, sahal na nohu, zatímco můj přítel vzadu v autě spal. Nebo s námi auto couvalo na dálnici, protože přejeli místo, kde nás chtěli vyložit. V jednom maďarském městě na nás nějaká parta kluků v noci házela kameny, protože jsme se od nich nechtěli nechat okrást. Ale mnohem víc jsem zažila pozitivních zážitků, kdy nám lidé nezjištně pomáhali a sdíleli s námi svoje příběhy nebo kulturu. Například při průjezdu Budapeští nás vzal jeden pán, který nám koupil maďarské víno, pustil maďarskou hudbu a provezl nás celým městem s výkladem. Nebo v Rumunsku pod horami nás jeden starší pár pozval k sobě domů a uspořádali pro nás hostinu. Jsem s nimi stále v kontaktu.

Co ti tenhle kontakt s lidmi z jiných prostředí dává? Musí to být velmi obohacující, protože to je úplně jiná zkušenost, než když někdo jako vrchol dobrodružství opustí hotel a zajde si někde v letovisku na zmrzlinu, ale jak bys to popsala?

Já mám hodně ráda lidi a jejich příběhy. Zajímá mě, jak různě žijí a přemýšlejí. Kvůli tomu jsem také vystudovala sociologii. Při cestování tak zjistím hodně o místech, kudy projíždím, a o životě v dané zemi. Ale je pravda, že jak jsem starší, tak dovoleným se zmrzlinou v letovisku rozumím o trochu víc, protože dobrodružné cestování vyžaduje hodně energie a času. Když jsem se vracela z výprav stopem, často jsem byla dojatá tím, jak na mě byli lidé hodní a říkala jsem si, že to musím zase někomu jinému vrátit.

Cestuješ primárně pro to, abys poznala nové kraje, zajímají tě lidé v jiných zemích, přírodní krásy nebo především překonávání vlastních hranic?

Cestuji asi hlavně kvůli přírodě a prožitku z tady a teď. Když člověk řeší základní věci, co bude jíst a kde spát, tak nemá energii na žádné další starosti. A když trávím čas v přírodě, cítím, že je hned všechno v pořádku. Na Sibiři jsem zažila opravdu silný pocit propojení s přírodou a horami. To, že všechno je tak, jak má být, a já se nemusím ničeho bát.

To mi připomíná Karpatské hry. Znáš je, předpokládám? Motivovaly tě k cestám, nebo jsi je četla až později?

Karpatské hry nám četli večer u ohně při putování na Fatře. Motivovaly mě k dalším cestám. Je tam hodně příběhů o jednoduchosti, o radosti a skromnosti při putování přírodou. Čtu si je, když se mi stýská po horách.

A k té Sibiři: to nejsou Krkonoše nebo Fatra, kde se z jakéhokoli místa můžeš v řádu hodin dostat do civilizace a výlet ukončit. Jací lidé se tam hlásí? Kontroluje se nějak jejich připravenost, schopnost výpravu přežít? Asi je třeba otestovat i partu jako celek, jestli spolu lidé dokáží v náročných podmínkách vyjít?

Kdyby se něco stalo, tak existovalo řešení, jak se dostat do civilizace, měli jsme satelitní telefon, v okolí byli lovci a rybáři se skútry. V naší skupině byli různí lidé, ale nepřekvapivě asi lidé, co mají rádi dobrodružství a jsou více nebo méně praštění. Při vyplňování přihlášky jsme vyplnili také dotazník, jaké máme zkušenosti a očekávání. Potom jsme měli jeden přípravný víkend v Jizerkách, který začínal velmi náročným nočním pochodem ve skupinkách. Potom jsme hráli seznamovací hry a proběhly workshopy, kde jsme se dozvěděli, jak to na Sibiři probíhá. Také byli přítomni účastníci minulých ročníků, kterým jsme mohli pokládat otázky. Na konci víkendu jsme se každý sám za sebe museli rozhodnout, jestli chceme, nebo nechceme jet.

Kolik účastníků přípravného pobytu se rozhodlo jet a kolik si to rozmyslelo?

Jelo nás nakonec jednadvacet, myslím si, že zhruba tři lidé si to rozmysleli a několik bohužel nemohlo odletět kvůli covidu.

Na jak dlouho jste vyráželi? Sháněla jsi tehdy teplé oblečení a spoustu dalšího vybavení. Jaké speciální věci jste si museli sehnat a do jak velkého zavazadla jste to museli sbalit?

Kurz trval šestnáct dní, kompletně venku jsme strávili jedenáct dní. Sháněla jsem spacák, karimatky, teplé oblečení, sněžnice, trekové hole. Sbalila jsem se do krosny, se kterou jezdím i na výlety po ČR, doporučení bylo mít batoh co nejlehčí, já jsem začínala s 20 kg a postupně, jak ubývalo jídlo, tak se to snižovalo. Hodně vybavení jsem si půjčila od kamarádů, koupila jsem si péřovou bundu a péřovou sukni a hodně merino ponožek. Nějaké věci už jsem měla doma z minulých výprav.

Čeho ses před cestou nejvíc bála, pokud jsi se něčeho bála?

Bála jsem se hodně, že něco podcením, zapomenu nebo nestihnu a způsobím problémy celé skupině. Nebo že to prostě bude moc brutální, takovou zimu si člověk jen tak někde nevyzkouší. Taky jsem se trochu bála, jaké to bude být tak dlouho se skupinou lidí a nemít čas sama se sebou. Strávila jsem tím jedno sezení na terapii, že jsem pracovala se strachy ze své dovolené. :-) Ale nakonec jsem si udělala pořádný seznam, začala věci systematicky shánět a nakonec všechno fungovalo dobře. Kromě bot, zvolila jsem zimní variantu kanad a měla jsem z nich puchýře. Tak mi potom trochu namrzly dva prsty na noze, ale už jsou v pořádku. Čas strávený se skupinou jsem si nakonec užila, po akci se mi po nich dlouho stýskalo. Vlastně jediné brutální okamžiky (kdy jsem si říkala, že jsem za ty peníze mohla jet třeba na Kanáry) byla rána, kdy člověk musel vylézt ze spacáku do tmy a třeba mínus dvaceti stupňů.

Můžeš v krátkosti popsat průběh výpravy? 

Život je gotickej pes je zimní zážitkový kurz organizovaný Prázdninovou školou Lipnice, hlavní organizátor kurzu je Mirek Hanuš, ale s organizací pomáhá tým lidí. Letošní akce se odehrála v únoru, takže jsme opravdu do poslední chvíle nevěděli, jestli odletíme kvůli opatřením ohledně covidu. Letěli jsme z Prahy do Moskvy a potom do Gorno Altajsku. Odtamtud jsme pokračovali dvěma dodávkami. Měli jsme jeden den na aklimatizaci, navštívili jsme muzeum místní historie a ubytovali se v chatě, kde jsme si chystali věci s sebou. Kamarádovi se podařilo rozbít jim saunu tím, že nedovřel dveře, přebrali jsme vybavení a některé nechali uložené v autech, zabalili a rozdělili jsme si jídlo a dodávky nás dovezly na začátek cesty. Několik dní jsme putovali krajinou, spali jsme ve stanech, které jedna z účastnic výpravy ušila speciálně na Altaj. Je tam totiž jiná zima než u nás. Vzduch je sušší a většinou nefouká vítr. Ve stanu jsme měli skládací kamínka na dřevo, která jsme nesli s sebou a topili jsme v nich, když byla hodně zima. Každý nesl nějakou část potravin nebo společného vybavení. Měli jsme s sebou sekery a pily a každý večer jsme káceli suché stromy, abychom se mohli ohřát u ohně. Dokonce jsme s sebou měli kytaru. V polovině výpravy jsme došli k teplým pramenům, u kterých byly sruby. Umyli jsme se, najedli, nechali jsme si přivézt další várku jídla a vyrazili na druhou polovinu. Konec cesty byl napínavý, protože jsme potřebovali stihnout PCR testy, abychom mohli odletět domů. Tak jsme museli ujít dvě etapy za jeden den. Na závěr jsme měli zamluvené pokoje v jednom kempu, kde proběhla oslava přežití a relax v sauně.

To zní hodně dobrodružně. Jaká teplota na Sibiři byla? A jakým terénem jste šli? 

Přes den bylo třeba minus pět, v noci okolo minus dvacet, naměřený rekord byl minus třicet sedm. Šli jsme v nižších horách; nejvyšší bod, kde jsme byli měl asi 1400 m.n.m. Několikrát jsme přešli hřeben, ale většinu dní jsme šli po rovině, často třeba po zamrzlé řece. 

Celou cestu jste šli na sněžnicích? Pokud jsi si je půjčovala, jaké jsi s nimi měla zkušenosti? Není třeba se to učit?

Většinu cesty jsme šli na sněžnicích, některé úseky jsme šli bez nich. Třeba okolo teplých pramenů, kde byly stopy vyježděné od skútrů rybářů, lovců a turistů. Sněžnice jsem si půjčila od kamaráda. Už jsem dřív chodila na jiných; tyto jsem si před cestou nestihla vyzkoušet, ale naštěstí se mi v nich šlo dobře. Myslím si, že není potřeba se to učit, spíš si na ně zvyknout. A počítat s tím, že chůze je trochu náročnější. Ale zase se člověk dostane na místa, kam by se bez sněžnic dostal jen stěží. Minulé ročníky ŽGP jeli na dřevěných lyžích, ale tentokrát se rozhodli pro sněžnice, protože je to jednodušší a právě není potřeba to tolik umět. 

A jak jste to dělali s jídlem? Nesli jste si všechno na zádech?

Měli jsme každý vlastní svačiny a obědy, snídaně a večeře jsme měli společné. Jeden z organizátorů je pečlivě promyslel a vyladil na základě zkušeností z minulých let. Většinu surovin nám sehnali průvodci přímo v Rusku, některé speciální jsme přivezli s sebou. K snídani byla vždy kaše, se sušeným ovocem, oříšky nebo kokosem, k večeři nějaké jídlo, které se dalo snadno připravit. Vše bylo nachystáno v sáčcích a dostali jsme notýsek s recepty. Na každý den se přihlásila skupinka lidí, která měla na starost vaření. Vařilo se v kotlíkách, které jsme pověsili vedle sebe nad oheň. Na oheň se musela vykopat jáma ve sněhu. Na jídelníčku byla třeba pohanková kaše s fíky, houbové rizoto nebo chilli con carne. Téměř ve všech jídlech bylo jako zdroj energie máslo, nesli jsme ho na zádech několik kilo. Hrozili nám, že na kurzu zhubneme, ale nakonec to tak nedopadlo. Naopak po příjezdu domů jsem nemohla přestat jíst, asi tak dva týdny jsem jedla zhruba dvojnásobné množství než normálně. Já jsem celý život vegetariánka, ale na Sibiři jsem maso jedla, tam mi to přišlo nějak v pořádku.

Kolik jste toho za den ušli a za jak dlouho dobu? Jak probíhá takový turistický den na Sibiři?

Ráno jsme v půl osmé vstali, část lidí šla chystat snídani, část rozdělat oheň, abychom se mohli najíst a vypravit v teple, zbytek sklízel stan. U ohně jsme si dali snídani, každý si nabral teplý čaj do termosek, dobalilo se a vyrazili jsme na cestu. Šli jsme okolo 15 km denně, oběd jsme si dali po cestě. V poledne jsme nevařili a nezastavovalo se na moc dlouho. Když se člověk zastavil, tak začala být zima. Většina lidí měla instantní jídlo, které si ráno zalili do termosky, nebo třeba sušené maso. Odpoledne jsme dorazili na místo tábořiště a začalo se pracovat, bylo potřeba vykopat ve sněhu jámu na ohniště, postavit stany, nachystat dřevo na oheň a uvařit večeři. Po večeři jsme zpívali u ohně. A dlouho odkládali odchod do spacáku, protože alespoň v mém případě mi většinou v noci byla zima. Já jsem většinu nocí spala třeba šest hodin, ale někteří z účastníků chodili spát dřív. Noci, kdy byla větší zima, tak jsme ještě drželi hlídky a přikládali do kamen.

Podle mapy jste asi nešli, že? Měli jste s sebou místní průvodce?

Měli jsme s sebou tři místní průvodce, kteří se specializují na tuto oblast. Hory znají v létě i v zimě, týden před akcí prošli trasu. Většinu času jsme šli rozdělení na tři skupiny podle rychlosti a každou doprovázel jeden z nich. Průvodci šli na tradičních dřevěných lyžích. Upozornili nás, když bylo potřeba dávat pozor, například při chůzi po zamrzlé řece jsme měli rozepnuté popruhy batohů, abychom ho mohli při případném proboření rychle sundat, a chodili jsme pět metrů za sebou. Jejich obdiv jsem si získala tím, že jsem vypila čaj s máslem - jako správná altajská žena. 

Kdy sis během cesty nejvíc sáhla na dno?

Zhruba v půlce výpravy, kdy jsem už měla puchýře na prstech u nohou, byla jsem unavená, v noci jsem málo spala, protože mi byla zima a i přes den bylo hodně pod nulou a cítila jsem, že mi omrzají stehna. Nakonec jsem si půjčila od kamarádky péřové kraťasy a dala jsem si pořádnou svačinu a hned to bylo lepší. Jinak jak už jsem říkala, tak poměrně nepříjemná pro mě byla rána. Ale vstávání špatně snáším i doma. Kromě toho jsem zažívala spíš krásné a dojemné momenty. A hodně mi pomohla skupina: cokoliv mi chybělo, tak mi někdo půjčil a šla s námi doktorka, která mi pomohla ošetřit puchýře, tak abych mohla v klidu pokračovat.

Je jasné, že v pustině si lidé musí pomáhat, ale zároveň na podobnou akci asi nikdo nenosí náhradní věci. To znamená, že lidé půjčovali ze své základní výbavy? To asi musí být silný prožitek.

Ano, ve skupině jsme si byli navzájem oporou a pomáhali si, když to bylo potřeba. Třeba když měl někdo problém s koleny, tak jsme si rozdělili a nesli jeho věci. Hodně jsme sdíleli jídlo a pití. Dokonce jsme během putování oslavili dvoje narozeniny.

Už jsi říkala, že nejvíc tam na tebe působila příroda. Stala se ale nějaká událost, kterou určitě nezapomeneš?

Silný zážitek pro mě byl čas o samotě. Jednalo se o zážitkový kurz, většina programu byla přežít venku v zimě, ale organizátoři pro nás nachystali i další aktivity. Jedna z nich se odehrávala u teplých pramenů, kde jsme spali ve srubu.  Každý jsme si přes den vyhlédli nějaké místo, kde se nám líbí, a když se setmělo, tak jsme dostali svíčku, podpalovač a vytištěnou legendu z Altaje, sbalili jsme si spacák a karimatku a vyrazili ven. Tam jsme mohli zůstat, jak dlouho jsme chtěli. Našla jsem si místo v polovině kopce, kde bylo vidět na protější zasněžené vrcholky a hvězdnou oblohu. Nikdy jsem nikde neviděla tolik hvězd. Nad horami svítil měsíc a bylo ticho. Cítila jsem klid a to, že jsem součástí přírody.

Splnila sis tak sen o extrémním zážitku a zkusíš změnu v podobě válení se u bazénu, nebo tě to chytlo a vymýšlíš další podobnou akci? Kam by ses ráda podívala?

Zatím je pro mě dost extrémní zážitek má nová práce, tak ve volných chvílích volím spíš třeba válení v Krušných horách. Plánujeme s kamarády novoroční přechod Beskyd, který už jsme měli v plánu předloni, ale neuskutečnil se kvůli covidovým opatřením. Lákal by mě zimní čundr ve Finsku na běžkách, o tom sním už dlouho. A chtěla bych vidět polární záři.

Takže říkáš, že nelituješ, žes na Sibiř vyrazila?

Určitě ne, klidně bych jela znovu. Když potřebuji načerpat energii a odvahu, tak na Sibiř vzpomínám.

Fotky pocházejí z archivu Kláry Dvořákové.